My jsme přišli o miminko v 19tt, starším dětem bylo 7,5 a necelých 6. Vnímal to hlavně ten mladší. Když je vyzvedla ze škol babička, a řekla, že jsem musela do nemocnice, myslel si, že se vrátím s miminkem. Starší brácha mu řekl, že to ne, že je moc brzo. Starší měl zrovna první vysvědčení, když jsem byla ve špitále. Takže doma mě rychle vyvedli ze smutku, aspoň během dne. Mladší se pak ptal,kde jsem byla, co bylo, kde je miminko..a hrozně to obrečel. Moc se těšil. Už je to přes 3 roky, už mají dvouletého brášku, ale na holčičku vzpomíná. Většinou zničeho nic. Myslím, že ho to hodně zasáhlo a pořád to zpracovává. A my taky vzpomínáme. Hodně nám její existence, i když krátká, dala. Hodně se dalo do pohybu, změnilo..nejde dělat, že to nebylo.
@andelka To je moc hezké, že to takhle vnímáš, že ti tvoje holčička hodně dala. Mám to podobně. A moje Gábi taky z ničeho nic na Filípka vzpomíná nebo o něm začne mluvit, nakreslí ho na obrázek a tak. Myslím, že to v dětském světě se smrtí funguje tak nějak víc samozřejmě. Že na své nenarozené sourozence často vzpomínají, představují si je jako součást rodiny na obrázcích, vyjádří lítost, že tu nejsou, jednorázově jsou třeba i hodně smutní, ale nebrání jim to prožívat svoje dny s radostí. Snažím se z toho inspirovat 🙏
@vienetta přesně. Beru to podobně jako on. Byla s námi, kvůli ní jsme se rozhodli sestěhovat,rychle najít bydlení, vzít se.. těhotenství dalo věci do pohybu. A zjistila jsem,že manžel je opravdový chlap a opora. A tak pak chlapeček narozený za rok přišel do úplné rodiny, do zázemí, do klidu..Že to byla holčička jsme zjistili až z genetického vyšetření po potratu, takže o ní mluvíme jménem,co jsme měli vybrané pro holčičku.
Syn o Terezce neví.. Špatně snáší smrt cizích, natož takto blízkého člověka.. Neměla šanci na život, nedokázala jsem ji donosit do doby než byla schopna života. Přesto, pořád v mém srdci žije.