Hlavně v klidu Jirko...

V naší rodině jsem já ta, co panikaří. A nemusí se nutně jednat o zásadní problémy. Vlastně i utíkající mléko z hrnce, mě vyvede z míry do takové míry, že bezhlavě běhám po bytě za doprovodu onoho zoufalého volání „Co budu dělat?“ Jenže v den mého porodu jsem to nebyla já, kdo panikařil, ale můj jinak chladně uvažující, pragmatický manžel, který je placen za to, že má schopnost rychle a velice efektivně najít nejlepší možné řešení. Inu, i manažeři nadnárodních korporací jsou jen chlapi a v případě, že jim jejich žena hodlá porodit druhé dítě a prvorozeného syna, panikaří stejně, jako ženy, tedy já, když jim utíká mléko z plotny.

Termín jsem měla mít zhruba čtrnáct dní před sestřinou svatbou. Ne že bych byla nějak vedle z toho, že ségře na svatbě budu v šestinedělí, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že tam vůbec budu. Jenže můj malý byl jiného názoru. Odmítal se narodit v termínu, i v tom druhém a nakonec i v tom třetím. Takže se čekalo co bude či nebude. Jasné ovšem bylo, že ségry svatbu nestihnu, tedy možná nestihnu. Jak se sestřin den D blížil a se mnou se pořád nic nedělo, kromě toho, že mi po hmatu, který učinila paní doktorka odešla hlenová zátka, napadla mě myšlenka, že bych se mohla sestřiny svatby zúčasnit ještě jako 2v1. „Ani omylem. Zapomeň na to.“ Zněla odpověď od mého pragmatického berana, a pro jistotu schoval klíče od auta na skříň. Rezignovaně jsem tedy pokrčila rameny a jala se vytírat, abych malého přesvědčila, že je už čas nás poctít svou přítomností. Kašlal na to pěkně z vysoka a vesele si kopal do mé stěny břišní. „Tak aspoň holku jí tam odvez. Má jí dělat družičku.“ Manžel málem vylétl z kůže a udiveně na mě vykulil ta svá nádherně modrá kukadla, která dokonale odrážela jeho jinak klidnou a vyrovnanou povahu. „Sakra, máš ty vůbec rozum? To jsou dvě hodiny na silnici. Co když mi tu začneš rodit? Tvoje sestra má smůlu. Bude se muset obejít bez tebe, beze mě a bez družičky.“ Rezignovaně jsem pokrčila rameny podruhé a dál vytírala už jednou vytřenou podlahu. Synátor stále nic. „Tak alespoň zavolej mámě, že jí tam nevezeme.“ Moje maminka se s touto zprávou nehodlala smířit a rozhodla se, že si pro dceru dojede sama. Nikdy bych nevěřila, jak prozřetelné to bylo rozhodnutí.

Den poklidně ubíhal a Jiřík se stále neměl k tomu, se narodit. Bříško bylo klidné a bez bolestí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se nám právě tuto noc měl narodit. Vzdala jsem tedy několikáté vytírání podlahové krytiny a odebrala jsem se do koupelny. Zanadávala jsem si na své tělesné proporce a vzpomněla jsem si na největšího mořského savce, ostatně jako posledních pár měsíců pokaždé, a říkala si, jak těžký by měl život, kdyby se stal savcem suchozemským. Přidala jsem si trochu teplé vody a doufala, že lázeň Jiříka přesvědčí, že je na světě krásně. Nepřesvědčila. Okolo desáté hodiny večerní jsem už ležela v posteli a snažila se najít nejpohodlnější pozici pro spánek. Zase jsem si vybavila velrybu a záviděla jí mořské hloubky. Najednou se ozvala první bolest. Zapsala jsem si do notýsku čas a poctivě prodýchávala. Další bolest se objevila po dvaceti minutách. Do porodnice to byla po dálnici tak hodinka, usmyslela jsem si, že když se bude bolest objevovat pravidelně po deseti minutách jedeme. Kolem jedenácté se tak stalo. „Drahý, nechci tě děsit, ale asi je to tu.“ Jirka starší vyskočil z postele a začal nás spěšně připravovat k odjezdu do porodnice. V klidu jsem vylezla z postele a prodýchávala další kontrakci. „ Kde máš tašku, pro boha, kde máš tu tašku?“ Bolest ustala a já se uvolnila. „Je na chodbě, tam co byla včera.“ Jirka starší jí popadl a letěl s ní dolů po schodech. Mezi tím jsem se já soukala do těhotenských kalhot a navlékala na sebe neforemné bavlněné tričko. „Tak pojď, jedeme!“ Další bolest a další prodýchávání. Jirka nervózně poskakoval u dveří a obličeji se mu značila panika. „V klidu tatínku, nebude to tak rychlý.“ zavtipkovala jsem, když bolest v břiše povolila. Sešla jsem po schodech a pohodlně jsem se usadila na sedačce. Kola zaskřípěla a vyrazila do předu tak rychle, že mě to až zarazilo do sedačky. Kontrakce se objevovaly co pět minut. Přesto jsem se snažila uklidnit svého, snad poprvé, panikařícího muže. Povedlo se. Trochu se uklidnil a dokonce zavtipkoval „Vždyť to je sen, každého táty beztrestně se řítit dálnicí a policajti ti k tomu blikají a prorážejí ti cestu.“ Jenže mě bylo do smíchu čím dál tím méně. Kontrakce se objevovaly po třech minutách a už mi bylo opravdu ouvej.

Do porodnice jsme dorazili k půl dvanácté. Sestřička si mě vyšetřila a natočila mi monitor. Otevřená na sedm, zněl verdikt. Vyzvedl si mě porodní asistent, podle všeho přítel oné sestřičky, a odváděl mě na porodní sál. Jirka šel za námi a nesl mi tašku. Na porodním stále další kontrola. „Otevřená na devět, dítě drží jen voda, která dosud neodtekla. Dáme klystýr a připravíme se na porod.“ Druhá, asi prvorodička, která strávila na hekárně celý den, na mě vrhla napůl závistivý a napůl naštvaný pohled. Kdyby nepřicházely kontrakce tak záhy, pokrčila bych k jejím směrem rameny. Místo toho jsem se ale zkřivila bolestí a pohled prvorodičky se změnil na chápavý. Voda stále neodtekla, ale já nutně potřebovala na záchod. Zapůsobil klystýr. Kromě toho, co se mělo díky klystýru vyplavit, povolila i plodová voda. Sestřička přiskočila podala mi můj ručník a sprchový gel. „Sestřičko já ten sprcháč asi nepoužiji. Obávám se, ze se stihnu jen osprchovat vodou.“ Vypravila jsem ze sebe.

Sestra se zeptala manžela, zda bude u porodu. „Ne děkuji, nemusím vidět všechno.“ Srabe, zanadávala jsem si v duchu a jala se uložit na porodní sál. Manžel se rozloučil se zjevně potěšenou sestřičkou. „Váš pan muž má rozum. Ví kde nemá překážet.“ Pochválila mi manželovo jednání a postavila se k mému pravému boku. Vyfasovala jsem mladého pana doktora. Který provedl nástřih. Díky mu za to. První porod jsem skončila potrhaná. Pak už jen stačilo párkrát zatlačit a Jirka mi přistál na břiše. Moje malé, upatlané miminko. Byl tak krásný a měl plno černých vlásků. Pak ho dětské sestry otřely a já jej mohla poprvé pochovat v náručí. Byl krásný a já zase šťastná. Vzpomněla jsem si, jak jsem před šesti lety takhle držela v náručí svojí malou holčičku. Byli si tak podobní.

Celý můj porod trval asi tři hodiny. Jirka mladší se narodil 56 minut po půlnoci.