Hladím si bříško a říkám: „Co je, Ty naše malé štěstí? Broučku, pojď už k nám! Chceme Tě s tátou vidět. Chceme vědět, jestli jsi krásný syn Theodor nebo krásná dcera Emily. Tolik se těšíme, až tu budeš s námi.“ 

Těhotenství bylo nekonečné. Od první chvíle, kdy jsem na testu uviděla dušíky a později ty 2 čárky, jsem věděla, že Tě miluji. Možná jsi měl pár milimetrů, ale už v tu chvíli jsem se cítila, že dokážu nemožné a že tu vždy budu pro Tebe. Nechyběly slzy radosti z početí mého prvorozeného děťátka. Neuvěřitelné! Já jsem těhotná! 

V těhotenství jsem se cítila jako na houpačce. Někdy mi bylo skvěle, jindy zase o něco hůř. Změny nálad, chutí, nervozita, do toho radost. Doprovázely mě snad všechny příznaky, které můžou při těhotenství nastat. Pálení žáhy, mdloby, tvrdnutí břicha, oteklé nohy. Ke konci mě dokonce trápil vysoký krevní tlak. Byla jsem jako chodící koule, která je ráda, když si ještě dovede ostříhat nehty na nohou, nebo dofunět na WC - kvůli neustálým kopancům do močového měchýře jsem tam byla pečená vařená. Ke konci těhotenství už nepřicházely v úvahu ani procházky, ani výlety. Teď se tomu trochu směju, ale věřte, že v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. I přesto všechno jsem se na všechno těšila! Dokonce i na porod. Nevěděla jsem přece, do čeho jdu, ale věděla jsem, že do toho každopádně nejdu sama, ale spolu s mým úžasným manželem. Proto jsem neměla žádný strach. Podpora z jeho strany byla až neskutečná na to, jak mladý tatínek to byl. Na svých 22 let se do nové role vžil naprosto úžasně. Hladil mi bříško, doprovázel mě na všechny kontroly a ultrazvuky. Spolu jsme se těšili a radovali. Když jsem se ho zeptala, jestli chce být se mnou u porodu, na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. Okamžitě odpověděl, že ano, ačkoliv vůbec nevěděl, do čeho půjde. Stejně jako já. 

Tak a je to konečně tady! Po 9 měsících se konečně dočkáme našeho děťátka. Tomu se ale stále ještě nechce na svět i přesto, že tu s námi měl být už krásných 6 dní. A tak jsme se dozvěděli, že se porod bude vyvolávat. Byli jsme zaskočení, ale zároveň nedočkaví. Já jsem si i oddechla. Těšila jsem se na to, že 21 kilogramů mé nové váhy půjde postupně zase dolů, ale hlavně na to, že už tu konečně bude naše miminko! A taky mě už unavovaly neustálé dotazy zvědavých rodinných příslušníků. Otázky typu: Tak co, už? A kdy to bude? mě popravdě trochu unavovaly. Já sama jsem už přece chtěla, aby bylo po všem. Tím nechci nikoho urazit. Je jasné, že se všichni těšili, ale popravdě - kdo po termínu porodu stále ještě s miminkem v bříšku rád slyší takové otázky? Taky bych ráda věděla, proč si tam tak dlouho vegetil a napínal nás. 

Taška sbalená, sedíme v autě a jedeme směr Valašské Meziříčí – porodnice. Ubytovali mě na poporodním oddělení, takže všude na chodbě slyším plakat čerstvě narozená miminka a mluvit sestřičky i maminky. Já ležím a koukám na prázdnou postýlku vedle mě a přemýšlím, co dělám na tomhle pokoji. Tady jsem přece měla ležet až po porodu. Majo odchází domů, dává mi poslední pusu před tím vším a ujišťuje mě, že kdyby se něco dělo, přijede tak rychle, jak jen to půjde!

Tak a jsem tu sama a čekám. Občas přijde sestřička a zeptá se, jestli něco nepotřebuji. Ujišťuji ji, že ne. Jen bych už potřebovala prcka v náručí a ne v bříšku. Ale to je věc, kvůli které tu jsme a která se snad brzy napraví. Večer asi tak v 19 hodin mi zavedli nějaký čípek na vyvolání porodu. Ten by měl pomoct porodním cestám, aby dozrály. No budiž. Čekám sama na pokoji, všude je tma. Posílám poslední zprávu tátovi a usínám. Ve 2 hodiny ráno mě vzbudí bolest - pohyby miminka. Bolí to hodně a není to moc obvyklé. Říkám si, že asi reaguje na tu tabletku, co mi zavedli, tak snad zase spolu se mnou usne. Jenže pohyby jsou horší a horší. K tomu se mi na břiše udělá boule z toho, jak se převaluje. Vypadalo to, jako by se chtěl dostat ven skrz bříško. AU! Tak tohle už vážně bolí. Že by se něco dělo? Nedusí se? Zvoním na sestřičku a říkám jí, že se asi něco děje, že miminko se kroutí jako šílené a že to teda bolí. Sestřička se usmívá a uklidňuje mě, že to nic není, ale že se na miminko přece jen podíváme a natočíme ozvy. Tam je viditelné, že miminko sebou opravdu hází, a mě to čím dál víc bolí. Přestěhují mě tedy na čekací pokoj - předporodní místnost. Prostředí je to příjemné – jsou tam fialové zdi, televize, pohodlná postel, sprcha, wc, prostě vše, co potřebuji. Sestřička říká, ať se prospím, odpočinu si. Jenže jak, když mě to bolí? Ležím, občas se převracím, nevím, jak si lehnout, a čekám. Zhruba v 5 hodin ráno začínám lehce prodýchávat a ptám se sama sebe – „To už jako rodím? Jak to poznám?“ Ještě jsme netušila, že to, co cítím, není opravdová bolest. Majo tady není. Začínám tlačit na sestřičku, že mu potřebuji zavolat, že chci, aby za mnou přijel, protože je to z Hranic asi 20 minut a že než přijede, tak to potrvá. Sestřička ze mě musela mít srandu, protože mě ujišťuje, že to stihne, ale nakonec říká, že teda přijet může, ale že se tady bude nudit. Tak jsem si pomyslela, co to je za úsudek, že já se tady kroutím, potřebuji, aby byl se mnou, a on by se tu náhodou mohl nudit? Ne on mi má přece pomoct! Asi v 7 hodin ráno Majo přijel. Snažím se tvářit, že jsem úplně v pohodě, že to sice bolí, ale já jsem přece statečná. Říkám mu, ať si sedne a pustí si televizi. Mě ještě napíchli na kapačky kvůli riziku streptokoka před porodem. Okolo 8 hodin mi přinesli snídani. Měla jsem se prý najíst, ale copak to šlo, když jsem měla takové bolesti, snažila jsem se je prodýchavat a do toho se přece nedá jíst. Jsem víc a víc unavená, tak strašně unavená. Přichází sestřička a oznamuje, že mi udělá klystýr. Z toho má hodně lidí strach a přiznám se, že ani pro mě to nebyla příjemná zpráva. Nicméně po zákroku jsem byla ráda. Za prvé jsem věděla, že se mi tak nemůže stát žádná nehoda na porodním sále, a za druhé mi to na chvíli ulevilo od bolesti. Byla jsem šťastná, že to, čeho jsem se bála skoro víc než porodu, mám za sebou. V tom už ale přichází doktor a v ruce drží velikánskou jehlu, která má zahnutý konec. Vypadá to jako háček. Oznamují mi, že mi píchnou plodovou vodu. No nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli pomyslela. K mému překvapení to bylo rychlé a vůbec to nebolelo. Cítila jsem příjemné teplo, připadalo mi to, jako bych se počůrala. Ale že té vody bylo. Dva litry určitě, protože miska byla úplně plná. A vlastně tekla až do samotného porodu. Pan doktor i porodní asistentka se smáli, že není možné, že té vody je tam tolik.