Představte si, že vám každé ráno dá banka na účet 86 400 euro.
Musíte jenom dodržet dvě podmínky. První je, že co jste přes den nevyužili na konci dne z účtu zmizí. Nemůžete banku oklamat, nemůžete peníze převést na jiný účet, můžete je jen nevyužít, ale každé ráno, když se vzbudíte, máte otevřený nový účet s dalšími 86 400 eury... na nový den.
Druhou podmínkou je, že banka může tuhle "hru" kdykoliv ukončit bez varování. V jakoukoliv chvíli vám může říct, že je konec, že účet se ruší a jiný již nebude. Co uděláte s penězy ? Podle mě poutrácíte všechny peníze pro své potěšení a dárky pro lidi, které máte rádi. Použijete každé euro vlastně na to, aby jste vnesli štěstí do svého života a života těch, kteří vás obklopují.
Tato zázračná banka skutečně existuje a má ji každý z nás: je to čas. Každé ráno, když se vzbudíte, dostáváme darem od Boha 86 400 sekund života na tento den, a když večer usínáme, do druhého dne si nic nepřenášíme. Co jsme v ten den nezažili, a neudělali je ztracené. Každé ráno se začíná tento zázrak od znova. Platí však i druhá podmínka: život se může kdykoliv zastavit.....
Tak co teda uděláme se svými každodenními 86 400 sekundami ? To záleží jen a jen na nás....

Do venerologické ordinace, nebo na kožní, chcete-li, vešel mladý muž. Se zrakem sklopeným k zemi se šoural k doktorce sedící u stolu a bylo nad slunce jasné, že má problém. Intimní problém. Takový ten problém, co není snadné se s ním někomu svěřit.

Mladý muž vypadal, že by se s tímto zdráhal svěřit nejspíše i ve zpovědnici zaručující hříšníkovi absolutní zpovědní tajemství. A což teprve tady u doktorky, kde i stěny měly uši a kde se málokdy něco utajilo.
Stanul mezi dveřmi, učinil pár nesmělých krůčků vpřed, ale hned se zase pomalu počínal sunout zpět ve snaze z ordinace nenápadně zmizet. Pak však zřejmě pochopil, že není vyhnutí, a učinil zase něco krůčků kupředu, aby se poté zarazil a rudý až za ušima počal opět pomýšlet na útěk.
Ale už nebylo vyhnutí. Doktorka zvedla oči od lejster na stole, pohlédla na něho a vyzvala jej, aby předstoupil. A nezbylo mu tudíž nic jiného, než tak učinit.
„Posaďte se a povězte mi, co vás trápí,“ pravila málem konejšivým hlasem k návštěvníkovi a ukázala na židli. „Jenom se nestyďte, já vás neukousnu.“
Její vlídný hlas ale nepomohl. Muž spočinul na židli se sklopeným zrakem, schoulen připomínal hromádku neštěstí a zjevně v duchu horečnatě přemítal, co říci. Jak začít. Učinit tento první krok mu činilo značné, přímo nepřekonatelné obtíže.
„S čím bych vám mohla pomoci? Co vás sem přivádí?“ přerušila panující hrobové ticho, jež se mu zdálo být doslova nekonečným, lékařka. „Bolí vás něco?“
Zavrtěl zamítavě hlavou a ještě více se schoulil ve snaze stát se menším a ještě menším a nejlépe neviditelným. A zase se rozhostilo ticho, v němž by bylo slyšet i špendlík na zem spadnout. Ale ani žádný špendlík se neměl k tomu, aby spadl a přerušil toto hrobové mlčení.
„Tak co vás k nám přivádí?“ Ještě pořád se snažila působit vlídným dojmem, vida, jak je ten člověk proti ní zmatený. Ovšem přece jenom už v ní počínala narůstat i netrpělivost. Protože v čekárně bylo dnes jako obvykle tolik lidí a on se tu ne a ne vymáčknout. Zdálo se, že se spontánní reakce z pacientovy strany nedočká. A je tedy nad slunce jasné, že z jejího hlasu více a více vyprchával vlídný tón.
Lékařka nenápadně naznačila zdravotní sestře, aby se z ordinace na chvíli vzdálila. Třeba ten stydlín překoná svou plachost, bude-li tu s ní sám, mezi čtyřma očima.
Sestra se vytratila a mladík poněkud pookřál. Jenže opravdu jen nepatrně. Protože namísto vyjevení důvodu, proč je tady, dokázal jen zašpitat, že se hrozně stydí. Nic víc.
„Ale prosím vás! Proč byste se styděl? Víte, kolik lidí s podobnými problémy už tu bylo? To je můj každodenní chleba.“
„S tímhle… tu… asi… Víte, já…“
„Máte tam nějakou vyrážku, co? Nebo snad výtok?“ Doufala, že aspoň kývnout na souhlas jí dokáže.
Jenže on nekývl. Naopak. Plaše zavrtěl hlavou, že ani to, ani to.
A jí došla trpělivost. „Podívejte se, takhle se nikam nedostaneme. Víte co? Postavte se a sundejte si kalhoty, ať se vám na něj podívám.“
Chtěl zaprotestovat, ale před jejím nesmlouvavým pohledem nakonec kapituloval. Kalhoty se zvolna sesunuly k zemi.
Pohlédla na jeho choulostivé partie skrze silná skla brýlí, ale na první pohled neuzřela nic neobvyklého. Počala si je tedy prohlížet zblízka, zevrubně, rukou v gumové rukavici si pomohla, aby ani jediné místečko neuniklo jejímu ostřížímu zraku. Jenže… nikde nic podezřelého. Ani sebemenší náznak jakékoliv pohlavní choroby.
A on tam stál jak zmoklá slepice a byl minutu od minuty červenější a červenější, studem rudý pomalu jako sovětská vlajka.
Skončila své zkoumání a pohlédla vzhůru do jeho vyděšené tváře. „Nevidím žádný problém. Máte ho zdravý jako řípa. Proč jste sem vlastně přišel? Ven s tím!“
Muž se roztřásl a div se neskácel v mdlobách na zem. Pak ale přece jenom sebral zjevně poslední zbytky sebedůvěry a pravda byla rázem na světě.
„Víte, paní doktorko… já… já totiž… já…“ Zašátral rukou v tašce položené vedle sebe na zemi a vytáhl to, co aktovka až doposud ukrývala ve svých útrobách.
Najednou tu stál se staženými kalhotami a kyticí růží v ruce. „Já jsem… totiž…“ Teď anebo už nikdy! Teď už to musel říci.
„Já jsem vás přišel požádat o ruku vaší dcery.“

(Autor: Vikor Pondělík)

"SVĚTLO! VSTÁVÁME! JE SOBOTA, MUSÍME TOHO FŮRU STIHNOUT!"

"NO SAMOZŘEJMĚ CHRÁPOU. A TO UŽ JE ČTVRT NA ŠEST."

"JDU NA NĚ ČUMĚT, DOKUD SE NEVZBUDÍ."

"KDYŽ BUDU STÁT DOST BLÍZKO, TAK TO OKO OTEVŘE."

"JÁ MAM ČASU DOST."

"SMRDÍ MI Z HUBY, CO? MÁŠ MI ČISTIT ZUBY."

Včera v Tescu...
Vidím, jak příjemná paní bere spoustu pytlíků bombonů HARIBO.. Koukám, že za 200g chtějí 38,- Kč..
(Ty samé přinesl Honzík předevčírem z Makra a hlásil, že 6x 100g stálo 66,- Kč..)
Tak se nakloním k paní a říkám:
"Dobrý den, máte kartu do Makra?"
Ona: "Dobrý den, mám.."
Já: "Tam mají tyhle bombony o polovinu levnější, včera je muž přivezl, tak si radši zajeďte tam"
Ona: "Děkuji! Taky Vám poradím, jestli je máte rádi, tak v Kauflandu mají 100g Hariba za 9,80,- Kč"..
Já: "Děkuji! Tak proč je kupujete tady????"
Ona: "Nekupuji! Já jsem obchodní zástupce Hariba 🙂"

Tohle mě velmi pobavilo 😀

První příznaky toho, že vám hrabe ze snažení:

1) radujete se při pomyšlení na zvracení
2) vidíte růžové čáry, kde je nikdo jiný nevidí
3) mocné O již neznamená orgasmus, ale ovulace
4) nedokončujete slova (ovu, těhu)
5) používáte tajemné zkratky dc, ms, dpo
6) utrácíte více za testy, než za oblečení
7) ve dny okolo ovulace zrušíte veškeré společenské aktivity
8) močíte na proužek čehokoli
9) každé cuknutí v břiše je buď ovulační bolest nebo že by implantační?
10) ranní motto: Nemluv na mě, dokud si nezměřím teplotu!
11) konečně se těšíte na ranní vstávání – další možnost změřit si teplotu nebo odebrat ranní moč

Hezký a plodný víkend Vám všem holky!!! 🙂