Přítel mě opustil v těhotenství
Ahojky všichni, potřebuji se asi vypsat. Je to 3 týdny, co mě přítel opustil a vyhodil z bytu. Rodinu jsme plánovali, miminko oba chtěli. On byl rozvedený a z manželství měl syna teď mu jsou skoro 4 roky. Už jednou mě na začátku našeho vztahu opustil, stýskalo se mu po rodině a chtěl to ještě zkusit zachránit, asi po měsíci se chtěl vrátit, odpustila jsem mu to. Znovu jsem se přestěhovala do pronájmu, který jsme si našli spolu a doufala, že už vše bude fajn. Bylo vidět, že se fakt snaží a má mě rád, já ho strašně milovala a bylo nám fajn, nemohla jsem nějak otěhotnět po vysazení HA, ale nechtěla jsem to zatím hnát dopředu, přítel mě poslal ke specialistovi, který mě během 2 měsíců dal dohromady a já otěhotněla. Najednou jako by mu ruplo, neexistoval pro něj nikdo jiný než jeho syn, já doma neměla jediné slovo. Byla jsem nemocná, měla horečky a ke všemu těhotná, pro mě stres a strach, aby bylo vše ok, a poprosila jsem ho zda by si syna nemohl vzít až další víkend, nebo ať s ním jede klidně pryč, ne syn je nemocnej musí bejt doma, na chatu nepojedem a vezmu si ho tenhle víkend. V těchto situacích jsem utíkala k rodičům, jemu bylo jedno, kde jsem. Takhle to bylo se vším, řikala jsem si, že nemůžu pak utíkat s mimčem pořád k rodičum. Syna si navíc mohl brat podle dohody s bývalou manželkou, neměl ho nijak soudně přidělenýho. Doma jsem se cítila zbytečná, připadalo mi, že ho vůbec nezajímám, najednou jsem byla na 2. koleji a kolikrát jsem si připadala, že doma překážím, v 1. Trimestru jsem byla hodne unavena a zvracela a tak jsem byla dost neschopna se věnovat jemu a jeho synovi. Navíc mi bylo dost smutno, připadala jsem si sama. Řešila jsem to s ním, a když se vždy zdálo že pochopil, co mi chybí, vždy mi něčím dokázal že na mě mu nikdy nebude záležet. Byla jsem tak nešťastná a snažila jsem se mu vysvětlit, co mě trápí. Viděl to pouze jako můj problém, rozešel se semnou, řekl mi, že chce být sám a věnovat se svému synovi. Řekl mi spoustu hnusnejch věcí.
Bydlím u rodičů, připadám si hloupě, jsou už starý, unavení, chodí do práce. Zaslouží si byt v klidu. Mačkáme se tu v bytě 2+1 a to tu bude ještě miminko.
Někdy je mi tak hrozně, že nemám vůbec chuť žít, bojím se budoucnosti, jak to zvládnu finančně a vůbec všechno sama. Mrzí mě, že mi zkazil těhotenství, na který jsem se tak moc těšila a teď přes všechno trápení na to nemám ani pomyšlení. Nechci si ani představit co všechno s ním ještě budu muset řešit, alimenty RL atd.
Kamarádky u mě přestali skoro fungovat, ještě studuji, a žijí jiné životy, já jsem z kola ven. Strašně bych teď potřebovala odreagovat se, a nemam nikoho.
Vím, že vše chce jen čas, celé noci se mi o něm zdá, miluju ho i přesto, jak moc mi ublížil a i přesto že vím že dávat dohromady tento vztah je naprostej nesmysl.
Strašně ráda bych si o tom s některou z Vás klidně i osobně pokecala, moc mi pomáhá číst od maminek samoživitelek jak se cítili, dává mi to sílu, že ony to zvládly, i když by nás nemělo být tolik.
DĚKUJI, jestli jste dočetly až sem a za prostor to vůbec někam přidat. 🙂
@minakili ahojky, já prožívám teď něco podobného, akorát už je to 7 měsíců. Před 7 měsíci ode mě odešel manžel, bylo to den po výročí 4. roku a půl roku po svatbě. V té době bylo našemu synovi rok a 4 měsíce a já byla v 7. měsíci těhotenství. Zbláznil se do nějaké husičky v práci, která se na něj potom stejně vykašlala, měla ještě další dva. Manžel byl vůči mě odtažitý, sex chtěl, jen když se napil, vůbec nebyl doma, radši někde coural. Neměl se ale ani k synovi ☹️. Vždycky přišel domů, najedl se, vykoupal a v osm spal, já vedle něj ležela, hladila si pupík a bylo mi jasný, že je průser, vzpomínala sem na to, jak pri prvním tehu na malého mluvil, pomáhal mi, zajímal se jak mi je. Všechno nakonec prasklo když jednoho "krasnyho večera" přijel k nám domů cizí chlap a že prý shání manžela, přijel za ním, protože zjistil, že mu manžel pálí za přítelkyni, rozhovor sem vyslechla za rohem, manžel s ní nechtěl ukončit kontakt, po hádce chvíli na to, to řekl i mě. Měla jsem jasno, to je konec. On se vůbec nějak nesnažil situaci napravit, nechtěl. Po třech měsících čekání, když už malé byl měsíc, jsem mu řekla, že podám rozvod, načež se trochu probral, ale pořád se nekonala omluva, vysvětlení apod. Postupně sem zmekla, a že mu dám šanci, bohužel se mi na něj donesly další věci a anonymní udání, komunikace z messengeru s dalšíma holkama, a že prý otravuje více žen. To byla poslední kapka. Potom nastal okamžik, kdy se na pár dní ocitl věž bydlení, měla sem o něj strach, ok další šance, ale už to nešlo. Vypěstoval ve mě vůči sobě takovou nenávist a averzi. Událo se spoustu věcí, spoustu zásadních věci se naopak neudalo. Na zájem o děti, syna měl všeho všudy 10x, dceru viděl díky mě. Nezeptal se, jak se mají, jestli mají vše co potřebují, jestli já zvládám, nic. Úplně jinej člověk, než kterého sem poznala, a kterého sem si vzala. Aktuálně mám podanou žádost na svěření dětí do péče a žádost na rozvod, žiju rodičů, naštěstí tedy dvougenerační dům, ale v podnájmu ☹️. Už si taky hodně zažili a tata je nemocnej, lupénka, artróza, ale šíleně mi pomáhají. Samozřejmě mě štve, že mě mají na krku, ale na druhou stranu, teď jejich pomoc opravdu potřebuji.
Omlouvám se za slohovku, ale asi sem to taky potřebovala říct někomu, kdo má podobný problém.
Každopádně teď, ať se stane cokoli musíš být hodně silná, snažit se být v klidu, mysli na to maličký, co máš pod srdcem. Já sama taky pořád nevím, jak to nsechno dal bude, ale to nám nikdo dopředu neřekne. Soustřed se na teď, na miminko, musíš být v pohodě, aby bylo v pohodě i mimčo. Hned jak to půjde zazadej o svěření do péče, alimenty, určitě půjdou nějaké příspěvky. Snaž se nebýt sama, co nevíc s kamarádkami, klidně si nějaké zkus najít tady na konikovi, z tvého okolí.
A poslední věc, my ženský jsme od přírody bojovnice, lvice, mysli na to a ikdyz je to těžké, buď silná. ❤️😘