• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
@berenika39 ať to zvládnete - i když teď už to máte asi za sebou :wink:
18. lis 2011 ve 13:30  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik
@hamma
@fender díky holky za rady :wink: zkusíme to. Nová dr. je moc fajn, když není v ordinaci plno, vůbec na malou nespěchá, tak ji většinou na chvilku zklidní hračkami, ale jak se pak přiblíží s nějakým "nástrojem", je zle....hodně se to pokazilo tou pohotovostí. A to tam ještě sestřičky na nás - dejte nám malou, vzali mi ji z náruče a že jí odnesou a vezmou ji krev bez nás. Moje první reakce šok, ale pak jsem se vzpamatovala a manžel zároveň se mnou, že to v žádném případě, že chceme být u toho a valili jsme za něma. No a sestřička - že malé akorát způsobíme trauma, že si tu bolest bude spojovat s náma a bude si pamatovat, že jsme nezasáhli. Tak s tím rozhodně nesouhlasím - když si vzpomenu na sebe jako na dítě - určitě jsem byla mnohem klidnější, když byla u takových odběrů mamka se mnou - rozhodně jsem to nebrala, proč jako nezasáhne a nechá mi ubližovat - a to i díky tomu, že mi to taky většinou(pokud to věděla) předem vysvětlila, ale to už jsem měla tak pět let,prostě jsem tam měla svoji oporu a i když to bolelo, bylo to snazší :slight_smile:
18. lis 2011 ve 13:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahojky :slight_smile: ,

už dlouho vás chodím číst a taky se tu snažím učit a uklidńovat se:sweat_smile: .
a jak jsem teď četla příspěvky od @dagina ...je to u nás téměř to samé...s tím rozdílem, že syn ještě dcerku netluče :sweat_smile: , ale hračku jí z ručky naprosto neomaleně vyrve, to ano.občas ji něčím trkne, ale nikdy jsem nevypozorovala, že by to bylo opravdu nějak naschvál...spíš v zápalu hry.školka nám zatím moc nepomohla...spíš naopak....tam asi malý ''seká latinu'' a doma si to vynahrazuje.taky ho od té doby co školku navštěvuje sestřička moc nezajímá...zajímá ho jen to, aby mu ona nic nebrala :sweat_smile:.zato si ale vyhraje i nějaký čas sám..nevím jestli je to školkou, ale začalo to nějak v té době.
kamarádku s naprosto poslušnou dcerkou mám také...nevím kde se takové děti berou...pravdou je, že ona(kamarádka) je tvrdší nátury a důsledná za dva.ta důslednost mi ve výchově hodně chybí...pro klid jsem raději x krát ustoupila :pensive:.

měla bych otázečku pro @blandik ...spíš teda prosbu o radu :slight_smile: ...když už se teda zřejmě dostaneme bohužel s dítětem do fáze boje o moc...jak z toho ven? :frowning2: ...malý je temperamentní, neposedí, nepostojí, neustále se nějak natřásá, hýbe, hlasitý je jako děti 3 :sweat_smile: ...odmlouvá, dělá schválnosti ...já vím, že tohle patří i k věku...jsou mu 3r. a 2m., taky vím, že jde i o moji psychickou stránku,ale popravdě po probdělých nocích s dcerkou, bez jakékoliv pomoci to jde prostě někdy vemi ztuha :frowning2: ...není dne, aby u nás nebyl nějaký cirkus...už jsem z toho opravdu zoufalá...RABR mám, ale zatím se mi moc nedaří přečtené ''dostat pod kůži'' :unamused: ...nevím jak se vymanit třeba z toho, příklad:chystáme se ven, syn si hraje...oznámím mu, že za chvilku se půjdeme oblékat a vyrážíme na procházku.nachystám mu oblečení s tím, že mu dám na výběr zda se chce oblékat sám či chce pomoct....výsledek není důležitý, protože to skončí vždy tak, že dcerka je nabalená a čeká se na něj...v lepším případě se válí po zemi, evidentně zdržuje, pokud rovnou neječí že ven nechce.zkoušela jsem to i naopak, že první byl oblečen on...ale stejně si tu fázi zdržování potom našel v obouvání atd. :unamused: ...v takových případech mi hodně častou tečou nervy, neboť do toho začne plakat malá a to mi ještě přidá :frowning2: . ....to byl jeden z takových případů, které se dějí všude...to vím...jen si prostě neumím poradit a hlavně zůstat s chladnou hlavou, když je to den co den. :frowning2: ...a je to podobné se vším...čištění zoubků, koupání, ...prostě mi opravdu přijde, že to dělá schválně...pohyby šneka, když už vůbec nějaké :sweat_smile: ...já nevím, třeba mít jen jeho, tak člověk tolik nespěchá...ale jsem na ně v podstatě sama, od rána do noci a nevím, jak tomu bobkovi vysvětlit, že svět se nemůže točit jen kolem něj :frowning2: .malá je hodná...je to klidné dítko...ještě že tak :grinning: ...ale vše se stále přizpůsobuje jen tomu staršímu.možná je to nějaký druh žárlivosti...on byl vždy od malinka takový neuhovený, bolestínský, citlivý...
je mi každý den hrozně smutno z toho, že byl zase křik...on sám je ještě malinký, vím, že se mu nevěnuju tak jak by potřeboval, ale snažím se...ale jsou dny, kdy neguje vše a je to pořád dokola :unamused:.

omlouvám se za takový román :pensive: :slight_smile:
18. lis 2011 ve 13:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@foogy ahoj, taky tady hledám často inspiraci :wink: , holky poradí :slight_smile:
18. lis 2011 ve 13:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@anehap :slight_smile: ..myslím, že se to věkem opravdu zlomí :wink: .
náš malý měl z doktorů stejnou hrůzu...viděl bílý plášť a to byl konec.ve 13 měsících jsme byli 2 dny na JIP a pak 5 dnů na dětském(obstrukční bronchitida)...injekce, odsávání až z dutin...děs.a on si pamatoval.
utz mu dělali s nějakýma oblbovákama, protože nehrozilo, že by ležel a držel.ještě ve 2,5 letech při další hospitalizaci stála spolupráce za houbelec.
ale zlomilo se to nějak krátce před třetíma narozeninama, u dr. nekřičí, dokonce otevře pusenu, nechá se poslechnout. nechal si natočit EKG :confused: !a na utz držel jako pes u drbání :grinning: ...akorát to komentoval, že ten gel studí :slight_smile: .
a to jak jsem už psala, byl opravdu extrémní ukřičenec :sweat_smile: .akorát jsem ho chtěla nechat očkovat proti meningokokovi, ale stále to odkládám, aby se ten strach nevrátil :sweat_smile: .
18. lis 2011 ve 13:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ined77 k tomu oblékání, možná ti pomůže, když napíšu, jak je to u nás, nejdříve nachystám vše, co budu brát sebou ven, nachystám oblečení pro Míšu - ten je starší, pak se jdu obléct já, jen svetr, bundu a boty si nachystám, ať se pak už moc nezdržuju... mezitím vykládám o tom, že jdeme ven, co tam budeme dělat, že se oblíkám a pak se budou oblíkat oni - pak Míšu vezmu za ruku, protože jinak mám vyzkoušené, že když mu jen řeknu, aby se sám oblekl, přestože to sám umí, dělá opičky, běhá nahatý, zdržuje atd. takže jdu s ním, pomáhám mu minimálně, spíš mluvím a třeba mu podávám věci, takže se celkem rychle oblékne, pak mu nachystám boty a bundu a řeknu, mu, že než přebalím a obleču Lukiho, tak si obuje boty a bundu - to většinou do té doby stihne, pak rychle obuju Lukiho, obleču mu bundu, dám jim rukavice, čepice, pak se rychlostí blesku obuju já, hodím na sebe bundu a vyrážíme. Takhle nikomu není horko, když čeká oblečený, nikdo se neoblíká úplně sám, je to relativně v klidu. Chce to prostě systém a zvyk, ale te´d v zimě je to dost náročné, všechny ty bundy, čepice a rukavice nesnáším :stuck_out_tongue_closed_eyes:
18. lis 2011 ve 13:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ined77 chudák malý, taky si zkusil :frowning2: CO to je obstrukční bronchitida? My teď právě taky bojovali s bronchitidou, poprvé, ale zvládly jsme to doma, naštěstí....až na tu pohotovost :unamused:
18. lis 2011 ve 13:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna :slight_smile: ...děkuju :slight_smile: .i já mám věci nachystané, já sama už téměř oblečená jsem...problém je, že malý má období...já sám :slight_smile: ...a blbiny dělá ať u něj jsem či nejsem.utíká, skáče po posteli, piští a čím víc ho upomínám aby pospíšil, tím víc blbne.když to nekomentuju, tak se zase neobléká vůbec...
a ano, právě, ta zima :stuck_out_tongue_closed_eyes: .doteď to bylo relativně v pohodě.já jen nevím, proč se mě od rána ptá, kdy půjdeme ven a když dojde k tomu, že máme jít, tak se šprajcne a nechce :unamused: .
pravda je, že malá je poměrně trpělivá, ale v kombinézce zachcuchlaná se jí moc nelíbí...takže to pak dává vehementně najevo, což mé trpělivosti moc nepřidává :pensive: .
18. lis 2011 ve 13:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@anehap :slight_smile: ...my měli první bronchitidu už v 6ti měsících :frowning2: , ale tu jsme také zvládli doma, další už ne :frowning2: .co je obstrukční přesně nevím, ale ve zprávě jsme měli napsané akutní obstrukční bronchitida.no byl to děs...bylo mi ho hrozně líto :cry: ....taky díky tomu se naučil ve 14ti měsících sám smrkat..no nedivím se...po tom odsávání :frowning2: .
on byl děsivě zahleněný, dusil se..dostával i ventolin.dodnes se děsím každého nachlazení, aby mu nesedlo na průdušky :unamused: .vždy je to buď podzim nebo jaro.
18. lis 2011 ve 14:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@anehap - já stím taky souhlasím, pokud máma předtím neříká - to nic není, tak dítě prostě tu nepříjemnou situaci si prožije...a pak mu to máma zase vysvětlí, utěší...což jste určitě udělali...horší je to - berou mě od mámy, někam, kde to bude nepříjemné a máma mě nechá odnést...to mi příjde rozhodně horší...
18. lis 2011 ve 14:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ined77 no právě proto oblíkám dříve staršího, když jsem to dělala obráceně, tak to bylo jak píšeš - malej v kombinéze řval a starší dělal blbinky...
18. lis 2011 v 19:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ined77 já taky prvně nachystám staršího, pak jdu teprve dceru - ale už předem ji mám přebalenou, má punčocháče /to si udělám těsně předtím než se chystám na syna)
a i syna už si "předchystávám" předem - třeba čtvrt hoďky nežjdeme ven - ať se jde vyčůrat, dáme punčochy,.. prostě takový to co je potřeba, ale aby mu zatím nebylo horko....
18. lis 2011 ve 20:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@reruna @babulinkab :slight_smile: ...děkuju :slight_smile: .budu se řídit vašima radama :wink: .


@anehap :slight_smile: ..no jinak máme asi opět fóbii na světě, protože včera jsme navečer museli jet na pohotovost...s ouškem a píchali mu to :cry: .poprvé :frowning2: .dnes jsme mu povídala, že v pondělí půjdeme ouško ukázat paní dr....ale prý, že raději néééé :sweat_smile: ..ach jo.
19. lis 2011 ve 12:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ined77 ach jo, takový prcek a musí zkusit :frowning2: Jaká malá to mám taky za sebou. Asi už to měl delší dobu,ne? Jinak prý zabírají kapky - antibiotika....bolelo ho to?
19. lis 2011 ve 14:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@ined77 - jak z toho ven? Mě se zdá, že to odmluvání, naschvály, boje o moc a zdržování - že to ukazuje na to, že se na něj tlačí, nutí se ho k něčemu, co on nechce..Jde o tu formu než o to, že by neměl dělat, co se má...Mě pomáhá schéma - ráno proberu, že po snídani jdeme ven - a chci slyšet, jeho souhlas, že chce jít taky. POkud se na tom dohodneme, tak pak už s tím počítám, že to tak bude...nachystám mu věci, pokud si hraje, řeknu mu, že vidím, že má ještě práci a že jdu nachystat tašku, že za chvilku už se ale budeme oblíkat...pak se vrátím, zopakuji požadavek s oblíkáním, musím být u něj, jinak by se neblíkl a ni do oběda, neudrží tu pozornost a kolem je spousta lákadel...Když nespolupracuje, tak zopakuji požadavek - pouze - Miško, kalhoty. a někdy do toho zapojím i auta kolem, že se půjde s ním oblíkat a co mu říká...Jak je oblečený, tak si může ještě chvilku hrát, já se jdu oblíknotu a pak už jdeme...Pokud by nespolupracoval, že prostě nechce jít ven (nebo něco jiného a byli jsme na tom dohodnuti, nebo to je pravdilo, tak mu povím -že máme dohodu, a očekávám, že udělá, co je správné...a že ho nechám popřemýšlet v klidu...a nechám ho samotného, odejdu...už je podle mě ve věku, kdy tohle začíná fungovat...že o samotě popřemýšlí...(dříve to nefungovalo, začal si hrát a konec..)..A když pak se rozhodne udělat, co je správné, tak mu řeknu něco jako - Miško, zvládnul jsi to. Určitě se ti chtělo ještě si hrát a jít ven později, ale dokázal jsi splnit dohodu, tak je to správné a takto můžeme doma fungovat.. nebo třeba - ne vždy se nám chce udělat to, co je správné, ale když pak najdeme na to sílu, máme z toho radost, že jsme to zvládli....jakoby ho ocením, popišu jeho pocity....a tím to upevním, že i příště chce udělat správnou věc...tedy ho nekritizuji v situaci, kdy to nezvládá, jen dám odkaz na dohodu a že očekávám, že se dohoda splní,,,pokud by i tak nechtěl plnit, tak bych mu řekla, že jsem nachystaná a že mu beru věci sebou...

Podle mě u tebe - jak píšeš s tím, že zdržuje a dělá to naschvál, odmlouvá...náš dělá naschvály, pokud má pocit, že je do něčeho tlačený a je toho na něj moc, jakoby když dojde k takovému určitému odpojení mezi náma...Myslím, že jde o formu sdělení - zkus na něj aplikovat pouze systém:
Dohoda - něco se bude dělat, dítě souhlasí
Dát požadavek na zahájení oblíkání - ale když něco dělá, tak mu říct -vidím, že taddy máš jetšě práci, já ti tady chystám oblečení, čekám, že se budeš oblíkat, jak naskládáš to auto..a pak se s ním oblíknout, dát mu dost času na oblečení, být při tom /oblíkat ho jako prvního/,
Dát mu čas na hraní a jít nachystat druhé dítě a sebe
Dát pokyn k odchodu

POkud bude se ti zdát, že to trvá dlouho, jen zopakovat požadavek - Oslovení, boty. Odcházíme. Jsme oblečení a v bundách je nám teplo...
Je třeba se pokusit dívat i na staršího jako na dítě, a přestat mít očekávání, co všechno by měl stihnout a zvládnout...ale nechat na něm, co zvládnout dokáže a chce...i mu nabídnout pomoct s oblíkáním - obuješ si ty boty sám nebo ti mám pomoci (a jak si je obuje sám, tak mu říct - paráda, zvládl sis obout boty sám -tím, že to uděláš, tak příště bude chtít zase zvládnotu sám, ale pokud bude chtít s tebou, tak to udělat s pochopením..)..Náš taky neumí ještě udržet pozornost a vyloženě se jen obouvat, taky zkoumá tohle a tamto..ale snažím se to vnímat tak, že je to normální pro ten věk, a pokud spěchám, říká - MIško, boty, spěcháme...
20. lis 2011 v 15:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - náš nemluví těměř vůbec o školce, nic...Držím se a neptám se (ani nikdy nevím, co dělali, jestli kreslili, modelovali, nic...). Ale jak jdeme ze školky, venku, většinou pronesu něco jako - dneska vypadáš spokojeně, asi jsi měl dobrý den...Jinak malý mi často povídá, že bylo mu smutno a plakal, a pak si hrál a pak mu zase bylo trošku smutno...protože já jsem mu povídala, že mi taky bylo smutno, pracovala jsem...takový ten model - hraje si, je mu smutno trošku, to je normlání, pak si zase hraje...a že to patří k životu, že nám je občas trošku smutno...a on se mě pak ptá, jestli mi bylo taky smutno a cítímm, že mu to dělá dobře, že i já mám takové pocity jako on...

JInak k té vaší situaci - napadla mě taková mantra - že mám pocit,že jsi se trošku nastavila negativně k LUcce, že ubližuje Neli a máš od ní nějaká očekávání, která neplní...Co takhle si začít večer před usnutím říkat - Lucka dělá, co může. Snaží se. Není to pro ni lehké. Brání se. Ukážuji ji jak na to, že je to moje holčička, chápu její pocity, dokážu pochopit, cokoliv udělá, ukážu ji, jak to příště může udělat správně... - tím se ti možná podaří se vnitřně nastavit na to, že Lucka je "dobrá", dělá co může a možná ti to pomůže se vůbec nerozčílit, když udělá něco negativního vůči Nelince...
Ono se to nezdá, ale ty děti jsou fakt jako barometry, hned cítí, když rodič na ně není nalazen, něco si o něm myslí negativního...A souhlasím, jak píše Reruna, že věnovat prvně se oběti, ale tak laskavě, že teď se musím postarat o Nelinku, bolí jí to...A až pak se vrátit k tomu s Luckou...a zkusit ten systém bezotázkový - dneska tě Nělinka asi naštvala, bránila jsi se....a co ti k tomu řekne...a pak s tím pracovat, ale tak nenásilně, neříkat, že tohle nemůže, ale jen - já chápu, cítítš se tak a tak...asi by jsi byla ráda, kdyby někdy sestřička nebyla( já vím, že to je asi hrozný vyslovit), ale asi to jsou pocity Lucky a tím, že ji za to nebudeš odsuzovat, tím ona se bude cítít, že je v pořádku, a obnoví se takové to navázaní mezi tebou a Luckou...a můžeš to zakončit...věřím, že příště se ti podaří to zvládnout bez bouchání..dá se říct to a to...(zkoušela jsi něco takového?)
20. lis 2011 v 15:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik děkuji za vyčerpávající příspěvek. U nás bude také špatné to, že se s manžou moc neshodujeme - např. já řeknu - Luci, to je někdy otrava je mít sestřičku...., bylo by lepší ji někdy nemít...a v tom už na mě manžel ječí....a vůbec na ty moje Rabr výroky se ohrazuje před holkama. On teď hodně přitvrdil, straší jí, vyhrožuje..... . Někdy mám pocit, že mě vtahuje do svého negativismu - nejspíš jsem slabší článek a nechám se od něj vést.... .

Každopádně si tento týden pohlídám reakce na oběť a ne na agresora.
20. lis 2011 v 15:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - manžela asi postilha panika, že je třeba něco dělat, aby to nebylo ještě horší...Nevidí výslekdy, ale myslím, že to trvá dlouho, než se sourozenci naučí spolu vycházet, hlavně miminko se pořád mění, nehýbe se a pak ano. Nebere hračky a pak ano...MOžná manželovi pomůže, když bude vědět - že říct nahlas něčí pocity není ještě to samé, jako s nimi souhlasit...Přeji hodně síly, zase bude líp..
20. lis 2011 v 15:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
zdravím maminky,snažila jsem se tak nějak aspon letmo dočíst diskuzi,ale je toho moc moc :grinning: jdu si pro radu,treba to nektera mate podobne.Nasi Elince budou za necely mesic 3 roky.A posledni asi cca mesic mame problemy s usinanim.Vzdycky usinala bez problemu,precetli jsme pohadku,rekli ze je cas jit spinkat,pohladili a odesli a za chvili spala.Posledni dobou jen co docteme pohadku zacne fnukat,knourat,pobrekavat.Kdyz se vratime a zeptame se co se deje tak jen dokola opakuje neco se mi stalo - to se naucila rikat a rika o uz automaticky.Nebreci oopravdy,zadne slzy jen takove to nucene fnukani.Nevime uz s manzelem jak na ni.Snazime se ji hodne vysvetlovat.Je ted vice plactiva,vzdorovita.Mozna je to i tim,ze ma temer 8mesicniho brasku.Mate nektera odobnou zkusenost a jak jste to resily?
20. lis 2011 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@berunka - to je hodně těžké radit, když náš začne být více uzkostný, tak s ním u postýlky zůstanem a jak je více ok, tak odcházíme...Zkusila bych ji více ujistit, že ji máte moc, moc rádi- tak se s ní hodně pomazlit, zkusit třeba počítání do deseti - že pomalu, potichu rodič napočítá do deseti (a jedna je = deset, aby to poslední slovo řeklo dítě) a pak odejít...tedy navrhnout - a pomohlo by ti napočítat do deseti? pak zase půjdu vedle, kdykoliv budeš něco potřebovat, příjdu. Stačí zavolat...Možná tak, mylsím, že jestli byla dosud vzyklá usínat sama, tak asi není úplně v pohodě a potřebuje vás...
21. lis 2011 v 09:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berunka ahoj, můžete zkusit najít si nějaký jiný rituál navečer těsně před usínáním, hlavně proto, aby se podařilo nějak pozapomenout :wink: :wink: to "něco se mi stalo". Nějak tu chvíli, kdy ji to smutnění přepadne, obejít. Petr ted měl období, že pořád před spaním něco potřeboval, nutně :wink:
Zkus jí říct, že ted vůbec nemusí spát, že si může vzít v pokojíčku cokoliv (co je vhodné) na pohrání, na chvíli, a až bude sama chtít, at si lehne a spí. Petrovi tohle "samorozhodování" pomohlo, nemusel být v opozici, nebránil se ničemu, se do té postele i těšil, že si ještě pohraje. Pro třílete dítě si myslím už to může fungovat.
Samozřejmě to není univerzílní, některé dítě by třeba zbořilo pokoj a vykramařilo co se dá, ale malá už je velká, třeba to půjde. Petr si bere do postele ted už jenom zvířatovou knížku a tak do dvaceti minut mu spadne na hlavu a spí :wink:
21. lis 2011 v 10:22  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@blandik :slight_smile: ...moc děkuju :slight_smile: .víš...já se přiznám, že když jsem v pohodě, ne příliš přetažená, tak jsou dny kdy to u nás takhle funguje..např. dnes ráno....hned jsem oznámila, že se brzy pojede k panu doktorovi, a že budeme mít nejspíš malinko naspěch...popsala jsem co ještě udělám než se půjdeme oblékat atd....když přišlo na věc tak si ještě potřeboval seřadit vláček :slight_smile: a pak přišla na řadu mikina, kalhoty si oblékl sám (chtěl)...prostě fungovalo to.
je to hodně o mém rozpoložení, to přinávám.já se snažím ''nehledat chybu'' v něm, jeho následné chování je reakce na to mé...takže problém mám spíš sama se sebou :unamused: .kolikrát si říkám...proboha, vždyť je to tříletý prcek...co po něm chci :frowning2: .další pravda je, že já jsem trošku..no trošku..prostě nerváček, netrvá dlouho a jsem jako papińák :pensive: :frowning2: .ale hodně mi pomohlo praktikovat to nahlížení na něj jako ne na špatného...prostě se do něj zkusit vcítit...vžít se do něho...jen jsou prostě dny, kdy na tohle všechno jakoby zapomenu...nevím jak to popsat.

jen ty dohody u nás moc nefungují :unamused: ...také čekám na souhlas a pak s tím počítám, že to tak bude, ale když přijde na věc a matýnek nechce, tak tím, že mu připomenu, že to byla naše dohoda v něm vyvolám vzdor, vztek?...nevím...a jak potom dál? :sweat_smile: ..co dělat, když to takhle ''popře'' a já potřebuji aby se dělo domluvené?
říkám mu to hezky...matýnku, ale my jsme se dohodli že.....a je teď potřeba...
21. lis 2011 ve 14:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@ined77 - nikomu to nefunguje, tedy přesně jak píšeš, někdy to my nedáváme, prostě ujedem..taky to mám, najedou se slyším, jak mám pocit, že řeším něco co mi vadí, začnu vydírat a ono to nefunguje a nefunguje..musím pak přibrzdil a nadechnout se a srovnat si to a jsou dny kdy zakřičím a mám toho dost...pak se stydím a jdu se omluvit, až se uklidním...ale jsem moc ráda, že píšeš stejnou zkušenost, že je třeba nahlížet na dítě jako na dobré, jakoby mu nepodsouvat nějaké to - chtěl mě obejít, je lakomý, chce to zdržovat, přeci by už měl tohle dokázat...ale spíše tak, že dělá co může, je třeba ho pozitivně motivovat nenásilně k dobrému chování a pak vidět v čase, že to funguje, to je neskutečný motivant...Ale nedokázala jsem to vidět na začátku, až po čase..a jak se to časem ukazuje, že to funguje, to nenucení, ten klid, tak se mi tak krásně ulevilo, předala jsem jemu kus zodpovědnosti za jeho chování, konání a kupodivu nemáme doma nic zničeného, ani odřeného, funguje, dělá správné věci...úleva.
21. lis 2011 ve 14:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik :slight_smile: ...já mám ze svých ''sklouznutí'' kolikrát opravdu až depresi...hrozně mě to mrzí, protože jsem si vždy přála být máma chápavá, hodná..ne generál...mě hrozně mrzí, že to nahlížení na něj v dobrém nemám automatické, ale musím se zastavit a říct si to...ale naopak jsem potom zase ráda, že jsme to dokázala..se zastavit, uklidnit se a říct si to :sweat_smile: ...jsou to mini pokroky, ale pocit z toho mám fajn.když pak večer ležím a občas hodnotím den...tak cítím dost klid a pohodu na duši, když si uvědomím, že den proběhl v klidu a děti spinkají spokojené a klidné :slight_smile: .
já doufám, že jednou tu úlevu pocítím také...teď jsem spíš ve fázi, kdy mám pocit, že jsem něco nechtěně ale nenapravitelně pokonila :unamused: .a ani bych neřekla, že by to bylo tím, že mám prcky dva...jasně že je práce víc a času míň...ale je o tom chtění, o tom pozitivním přístupu...moje děti za moji blbou náladu nemůžou :pensive: .
každopádně ti moc děkuju.....a vůbec za tohle téma, protože člověk tady čerpá energii a sílu a vidí, že to jde, když se chce :wink: :slight_smile: .
21. lis 2011 v 15:00  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik ...ještě k tomu omlouvání...také se vždy omluvím a už se i stalo, že matýnek přišel za mnou po nějakém výstupu a říká...pomiň mami :dizzy_face: ...myslela jsem nejdřív, že ho poslal MM...ale neposlal...přišel sám! :confused:
21. lis 2011 v 15:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
holky děkuju moc a čtete přřed spaním pohádku a pak řeknete,že si může v pokojíku něco vzít pohrát?nebo třeba zkusit číst pohádku mimo pstýálkua jít do postele až po pohádce?ona je celkově víc ubrečená i přes den,kvůli každé maličkosti se rozhodé,vzteká,pláče.
21. lis 2011 v 17:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berunka před spaním čteme pohádku v posteli, pak se zeptám, jestli ještě chce se jít vyčurat nebo napít, pohrát v žádném případě už před spaním ne, pak zhasneme a a ještě si v posteli povyprávíme, co jsme dělali a co budeme dělat zítra a pak zapnu ukolébavku a světelnou projekci z hvězdičky fisher price a dříve jsem odcházela, ale co jsme dali mladšího do pokojíčku, tak tam s nima jsem, než usnou, ležím u mladšího v posteli (nebo mm). Vaše Eliška má možná období, že vás více před spaním potřebuje, kolem 3 let se děti třeba začínají bát tmy, i když se předtím nebály, my necháváme klukům v zásuvce takové malé světýlko - bludičku, zkuste třeba v posteli povědět tu pohádku, pak zhasnout, ještě chvilku povyprávět, pak odejděte, ale nechte pootevřené dveře, malou lampičku a popř tichou hudbu a ujistěte ji, že se vrátíte a zkontrolujete, jestli už spinká a každých pár minut tam nakoukněte...
21. lis 2011 ve 20:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@ined77 - to je krásné s tou omluvou...já jsem malému říkala, že když se něco stane a je mu to pak líto, že to udělal, tak může říct, že se omlouvá (a samo se omlouvám taky) a taky se malý omlouvá a někdy se mě ptá - už umlouváš? a když mi řekne jen, že se omlouvá, tak se ho ptám - za co se omlouvá, že to je důležité..a že se má omlouvat jen tehdy, když cítí, že nebylo správné to, co udělal a ne proto, že se já zlobím, že mě to rozčílilo, byla jsem smutná, zabolelo...
Myslím, že když se ti podařilo se pokusit dívat na to, co malý dělá bez těch automatismů - že je třeba dítě přibrzdit, vést k tomu, aby dělalo věci správně, a dokážeš se podívat na něj jako na dobrého, který funguje úměrně věku a nezaslouží si peskování, ale ukazování, jak věci fungují, tak je to úžasné...myslím, že hodně lidí, si to nedovede přestavit..mě ty věci překvapovaly, že jsem už chtěla zasáhnout, ale zjistila sjem, že když ho nechám někam odběhnout nebo něco doříct, tak že kolikrát koukám, jak "správně" myslí...a to mi pomohlo v tom, že jsem zjistila, že je dobrý, chce dělat dobré věci, koncentrace na jednu věc /typu povinnost) se postupně prodlužuje a funguje to.. :wink: :wink:
21. lis 2011 ve 20:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@reruna ona právě otevřené dveře má,svítí jí nad postýlkou lampčika a ještě jsem jí tam přidali takové světýlko co mění barvy.Dneska jsem zkusila trochu změnu,přečetli jsme pohádku mimo postýlku,pak jsem jí řekla co budu dělat když bude spinkat a proč to musím udělat a že se kní vrátím.Ještě jednou jsem šla do pokojíčku a dneska bez pláče a vztekání.Tak snad to půjde tak i dál.
21. lis 2011 ve 20:50  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Napíšu vám něco, co mě dostalo - říkala jsem Lukimu (mladší), že se zlobím, protože vylil vodu na zem, že jsme se domluvili, že si bude hrát jen ve dřezu... no pak jsme to uklidili a on se mě ptá - mami, už se nezlobíš? už jsi maminka? A to stejné potom za chvíli - o něco se hádali s Míšou, Luki říká - já se zlobím a za chvilku už se zase směje a - už nezlobím, už su Lukáš!
21. lis 2011 ve 20:53  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek