• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@blandik Ahoj, jak píšeš, že očekáváš samostatný úklid v šesti sedmi letech - myslíš, že ve třech na to není dost vyspělý? Můj (necelé 3, 5 roku) uklízel zcela bravurně a sám v roce i ve dvou letech, některé dny i teď, ale to byla hra, teď už do toho více vstupuje pocit nechuti a taky vzdor. Můj syn je hodně vyspělý intelektuálně i společensky, měla jsem představu, že v tomto věku by se mohla pěstovat i vůle (překonám se k tomu, co se mi nechce dělat). Beru to podle toho, že dříve se dvouleté dítě jednoduchým způsobem dovedlo postarat o mladšího sourozence, a vůbec, nějak se mi nechce přespříliš pěstovat tu dětskou kuklu. Když jsem třeba sama doma s dětma a mám večer všeho nadhlavu, velmi bych uvítala tento jeho příspěvek do společné domácnosti. Samozřejmě beru zřetel na únavu i na to, že množství hraček mu může připadat zahlcující.... Žel s takovým tím opakovaným vybízením nejsem spokojená....
Já podobně jako ty vysvětluju, proč hračky uklizíme (abychom je našli na svém místě, aby se nezčily, abychom o ně nebrkli).... Ale pořád mám takovou představu, že i když na sobě člověk pracuje, základní výchovné postupy by měly být jakoby jednoduché. Nejde přece o slovo, nemůžu zatajovat, že i já uklízím kuchyň apod.
9. čer 2012 v 10:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Mohla bych se tě možná zeptat ještě na jednu věc, i vzhledem k podobnému věku našich dětí? Máš zkušenost s tím, že tvůj syn schválně něco poničí - rozdupe krabičku, shodí se stolu hodinky, jejichž oprava stála tolik co nové, buší do počítače, až upadávají klávesy, sestřičku srazí k zemi... v rámci jinak spolupracujícího přátelského chování? Někdy je v tom rozdováděnost, někdy jakoby touha po převaze, po své vlastní stopě. Moc nevím, jak na to, nikdy dříve to tak nebylo, ale poukazovat na hodnotu věcí je zcela marné a i to, že já se zlobím, mně je to moc líto, nenechází rezonanci....
9. čer 2012 v 11:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@2veverka K ničení věci: četla jsem názor, co by platil na hodinky, krabičku i klávesnici: že děti chtějí zjistit, jak věci fungují a co je uvnitř. Shozením hodinek se dozví, že jsou plné koleček. Jen to pak nedokáže spravit. Že v tom není schválnost (úměrně věku).
Jestli je to touha po vlastní stopě, co dávat velký důraz na tvůrčí činnosti? Vystavovat každou blbinu, co vytvoří? Aby se nějak podílel na podobě prostoru, ve kterém žije?

Ad úklid: Já výrazně redukuji počet hraček, to dost ulevuje. Rodina má zakázané plyšáky (stejně občas nějaký přibude) a ty přebytečné mám v pytlích ve skříni, jen je občas obměňuji, když si s nějakými nehraje, vytahám jiné a ty nepoužívané schovám. Úklid nám dobře funguje na lego duplo (dávat lego spát, aby ho někdo v noci nezašlápl) a těch pár dalších věcí prostě do poliček naházím sama. Ale Leuška je ještě malá.
Má mnohem méně hraček, než její vrstevníci. Bedna s legem, bedna s kostkami a dřevěnými hračkami, bedna s plyšáky, dvě panenky, dva míče, stan. I tak si je ani všechny neužije, protože nejoblíbenější činnosti jsou ty opravdové: zametání, mopování, výroba těsta, krájení zeleniny...
9. čer 2012 v 11:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - otázka je, jakým způsobem chceš pěstovat jeho vůli - je to tvé rozhodnutí, že by se to mohl učit nebo synovo rozhodnutí uklidit si hračky? Pokud to není jeho rozhodnutí, že si je sám uklidí, pak ho v podstatě toto pěstování vůle může taky vést k tomu, že si vytvoří odpor k té činnosti, jeho vůle proti tvé, kde tvá vyhrává a on zažívá pocit poraženosti, bezmoci a vzteku..učí se, že má poslouchat někoho jiného...A taky je to o jeho koncentraci - jak u něj třeba probíhá oblíkání nebo jiná činnost (krom hraní), dokáže se olblíkat sám, soustředěně tak, že se prostě oblíkne aniž by odbíhal k jiným činnostem, mluvil o něčem jiném? Náš třeba ne, i když ví proč spěcháme, snaží se, myšlenky mu odbíhají, nakonec se oblíkne, ale trvá to..i když jinak si třeba vyhraje dlouhou chvíli sám...
Nevím, těch šest, sedm let jsem tak tipla, děti tam přechází do dalšího vývojového procesu (0-3,3-6,6-9..
) pro mě je zatím důležité, aby denně viděl a účastnil se toho, že se hračky uklízí, že já mám k uklízení pozitivní vztah a já mám ráda, když je doma čisto..to, že když ráno najde hračku jinde než na místě, tak to sám komentuje - ha, hračka tady zůstala, nebyla na místě..že vidím, že ten systém přijal, ale vím, že sám to uklidit ještě není schopný...Moje zkušenost je, že když já začnu mít pocit ,že by už něco měl a začnu ho do toho strakat, nikam to nevede, tedy jen k mé frustraci..je to jakobych ho ve dvou letech nutila brát na mě ohled, když toho ještě nebyl schopný a když by mi jej nedával, tak bych mu jej odpírala i já - aby pocítil jaké to je..Místo toho jsem na něj brala ohled jak to jen šlo a teď po třetím roce najednou dokáže i on brát ohled na nás, a jde to z něj, já na tom netrvám, ale on to dává sám od sebe - stejně tak to beru, že to bude i s úklidem a ostaními povinnostmi..nebudu ho nutit mi pomáhat dokud on sám s tím nepříjde...věřím, že tím se mu vybuduje pozitivní přístup k činnosti /samozřejmě musím tu činnosti i pozitivně vnímat já a ne jako dřinu a povinnost, kterou nesnáším...).

@2veverka - tuhle zkušenost nemám. Asi bych se soustředila v tom momentu, kdy to udělá na to, abych přišla na to, proč to přesně udělal (ale ne tím, že se ho zeptám), ale že ho budu sledovat, proč to dělá a to ukáže, oč jde - jestli to dělá ze žárlivosti..čelta jsem, že agrese (destruktivní chování) je vlastně výsledkem neventilovaných emocí - to znamená, že třeba je naštvaný a ty mu třeba jeho pocity neuznáš, že mu řekneš př. nemáš proč být naštvaný, nebreč, nebo jeho pocity zlehčuješ, odvádíš pozornost, neuznáváš, říkáš mu, jak by to měl cítit (př. třeba když vyjede po sestřičce) nebo jak by se měl a neměl chovat - kdy dítě cítí, že mu rodič nerozumí..mě se hodně líbí, co říkala jedna autorka Naomi Aldort -že každý dítě je "správné" - tedy že jeho chování je vždy správné, tedy jeho emoce, pocity, činy vždy korespondují přesně s tím, co uvnitř prožívá a že dítě jedná jak nejlépe dovede..pokud se objeví takové chování, tak rodič se má zamyslet nad příčinou toho chování (aniž by korigoval a kritizoval dítě) a snažit se tu příčinu odstranit, aby dítě už nemělo potřebu se takto chovat samo od sebe a ne na základě příkazu rodiče (pak dítě jen cítí - tak jak se chovám a jednám není správné, sám nevím, jak se mám chovat a někdo jiný mi to musí říkat...). Až zase něco zničí, můžeš ho pozorovat a pokud příjdeš na to, co ho k tomu přimělo, tak popřemýšlet, jak tu příčinu odstranit a dokonce je velmi žádoucí v tom okamžiku, kdy něco zničí, mu projevil lásku a pochopení -aby se cítil přijatý a pochopený (to, že je něco zničené můžeš řešit až později, až navážete spolu kontakt a on pocítí bezepčí, že mu rozumíš, co se děje..možná i on sám pak přijde, že to a to je zničené..). Tedy nechci nic nutit, určitě ne, tak nějak to vnímám..je mi jasné, že je to dost jiné než všeobecný pohled na dětský svět.
9. čer 2012 v 11:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@cervena_vila - oh, ,koukám, že čekáte každým okamžikem přírůstek :o) My v říjnu:o)..Já se taky snažím redukovat počet hraček, jen malý si dost pamatuje svoje hračky a pak je hledá, takže máme místo v gauči, kam dáváme hračky, ze kterých odrostl a dostane je, kdykoliv si řekne...ono to dost i udržuje pozornost, ty přeplněné pokojíčky hračkami mi taky nejsou sympatické...
9. čer 2012 v 11:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Vzpomněla jsem si, jak jsme měly s kámoškama sešlost u jedné, jejíž syn měl spoustu zvukových hraček (my máme asi tak jednu a z mluvícího mimina Lea vytahala drátky - zlaté dítě :sweat_smile: ). Vrhly se na ně čtyři batolata najednou a už jsme si nepokecaly :grinning:

Já si hlavně pamatuju, jak nerada jsem jako malá uklízela hračky do poliček. Stavěla jsem z nich radši takové pyramidy. Že na zemi bylo čisto, až na několik uspořádaných hromad, základna knížka, na tom plyšouni. A teď malá taky dělá "hromádky". Důležitost úklidu jsem pochopila až za mnoho a mnoho let. Takže se tu sama poučím :dizzy_face:
9. čer 2012 ve 12:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@cervena_vila - myslím, že jsem čelta, že zvukové hračky nejsou vhodné, obecně ,že nejsou vhodné hračky, které vedou k jasnému výsledku - že zmáčkne čudlík a ono to vydá zvuk..nerozvíjí je to. My máme taky jednu, dostali jsme ji. Mě se nejvíce líbí, když je malý u mé mamky, má tam čtyři auta, plastová zvířátka, jednu stavebnici a pak par takových spíše věcí z domácnosti a on si s tím krásně vyhraje...U nás nejvíce bojuji s autíčky, máme jednu vyhrazenou skříňku, že garáž a to je pro mě max. prostor, kde můžou být auta, cokoliv navíc se k nám dostane - nějakou hračku redukuji do gauče...
9. čer 2012 ve 12:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cervena_vila
@blandik
K tomu ničení věcí mě napadá: jednak to bývá z čiré rošťačiny, to jsem měla v dětství podobné. Takové to řádím, divočím, cítím svobodu, tedy jsem. Ale pak jsou situace, kdy nemám jednoznačné vysvětlení (zajdu za roh a srazí malinkou sestřičku ze sedu k zemi). Ovšem můj chápavý přístup dostal dost na frak poté, co oprava hodinek stále 2 tisíce...Přece jenom si myslím (a přijde mi, že se na to dnešní maminky dost zapomínají), že člověk by měl být spíš než dokonale chápavý autentický, tedy projevovat celou škálu emocí, včetně legitimního vzteku.
9. čer 2012 ve 20:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Můžeme ještě malinko podiskutovat k tomu uklízení? Mně připadá u mého syna skoro nepravděpodobné, že by na uklízení nebyl zralý: oblíká se sám a plynule (jen přijde zkonzultovat třeba rukáv otočený na ruby), vaří se mnou, když rozlije vodu, běží pro hadr, na ulici zdraví a zapřádá konverzaci s lidma, vybírá si oblečení, které se mu líbí... Myslím, že je spíš ve fázi, kdy se mu nechce - stejně jako mně se pokaždé nechce uklízet. S tím nucením proti jeho vůli to zní skoro zlověstně. Ale nahlíženo z jiné strany, ve vývoji je přece spousta etap, kdy dítě opouští původní svobodu a přijímá omezení (opouští jednoduché pití a učí se kousat, učí se regulovat, že nebude už jen tak volně čůrat do plenek apod.), a tak jen 1. rok by měl být blaženým princovským obdobím bez požadované námahy.
Jsem stoprocentně pro to, aby se člověk snažil pochopit potřeby dítěte, ale podle mě i někt. populární psychologové (typu Prekopové) zapomínají, že jsou tady i potřeby rodičů, kteří zase nejsou jen a jen rodiče.
Líbila se mi knížka Kat. Janouchové, které sama vychovala pět dětí, a doporučuje od 2 let zavést pravidelné domácí práce a s věkem přidávat. Mně připadá docela přirozený rytmus, že dítě nesdílí s maminkou jenom hru, jídlo a procházky, ale také ráno pomůže vyprázdnit myčku, odpoledne vybalit nákup a večer uklidí své hračky (lépe nebo hůře). Každopádně jak píšeš, že Tvůj syn vám oplácí pochopení, to mě zajímá. Měla bys prosím příklady?
9. čer 2012 ve 21:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - jenže tvůj syn neví, co jsou dva tisíce..pro něj to bylo něco, co srazil, protože byl možná naštvaný, jeho manifestace jeho emocí...To, že srazil sestřičku, když jsi byla za rohem, znamená, že dělá věci za zády, tedy pro mě to je signál, že pomůže nastolení právě té chápající atmosféry, v okamžiku, kdy bude mít pocit, že je doma plně pochopen a za své chování nesouzen a nekritizován, ale chápán, tak jeho emoce půjdou ven právě v té chvíli, kdy o tom budete mluvit a ne formou - srazím svou sestru, když se nikdo nedívá..neříkám, že konflikty mezi nimi ustanou, ale pokud se bude cítit bezpečně, bude se projevovat i před tebou...Já si myslím, že je nejlepší, když je rodič autentický a projevuje svoje emoce, další věcí ale je, jak ty svoje emoce projevuje - jestli zastírá své skutečné emoce a vlastně místo nich cítí většinou hněv, tak tento hněv vlastně vždy namíří na toho druhého, tedy hněv zastírá naše skutečně emoce - př. jsi unavená a vyčerpaná, naprosto legitimní je říct -jsem horzně unavená, ptořebuji chvilikčku klidu (a nezlobit se, když ti ji nedopřejí, protože svým věkem to ještě nedokážou, ale až budou starší, tak to dokážou). Jenže velmi často se člověk cítí unavený, neřekne to, neuvědomí si to, nepracuje s tou potřebou a místo toho se nechá rozčílit chováním dítěte (protože když nejsme v pohodě tak i nevinné chování dítěte nás vytočí do běla) a pak cítí hněv, ten hněv zastíní tu potřebu odpočinku a v hněvu obviňujeme dítě, že za to může, že není dost ohleduplné atd...takže ano - uričtě projevovat svoje skutečné emoce, ale nevinit z nich okolí, tedy vždy a vždy mluvit jen za sebe a nemít očekávání, že okolí to pochopí a bude schopno se omezit (děti prostě nejsou na vše vyzrálé)...A pak druhá rovina je, že se můžeme na děti dívat s pochopením, nebrat si jejich chování osobně a tím pádem se moci osvobodit od stereotypů, které v sobě neseme a které nám našeptávají, jak máme reagovat na chování dětí...Osobně jsem pro jít dítětem příkladem svým chováním, svou laskavostí a to i v době, kdy ony samy nejsou schopni jetšě tohle vracet..ale jednou začnou být (vidím to doma) a když je oprostíme od našeho souzení a hodnocení a kritiky a peskování a korekce a tvarování jejich chování a pocitů, tak ony se budou cítit autenticky, budou věřit svým pocitům a nápadům a budou si věřit, a jak budou mentálně vyzrávat, tak budou více a více schopny tohle jednání nám "vracet"...Pokud se dítě cítí bezpečně, cítí se akceptováno, nemá potřebu ničit věci jakožto protest nebo dělat věci za zády, tajně...udělají je i před rodičem...je mi jasné, že tohle je dost nezvyklý pohled.
9. čer 2012 ve 21:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - to je hodně obšírné, nevím, jestli se mi podaří to uchopit...Tak to často bývá, že rodiče "důvěřují" vývoji jen do toho cca prvního roku, pak najednou začnou mít očekávání, že dítě by už pomalu mělo být schopno toho nebo onoho a začíná brát výchovu jako utváření dítěte, spolu s tím, že se snaží vytvořit u dítěte pozitivní návyky, jenže opět je to rodič, který rozhoduje, kdy je na co u dítěte čas a jelikož téměř většinou jeho očekávání předstihuje schopnosti dítěte, tak v podstatě se dostane do situace, kdy nakonec dítě nutí něco dělat - nutí ho se oblékat, odmítá pomoci, protože má představu, že by to už MĚL zvládnout, nutí ho nebo jinak motivuje, aby si uklízel hračky, nejdříve spolu, pak sám a dítě to třeba i dělá a pak nechce a rodič se ho snaží přímět...jenže to vede asi k tomu ,že dítěti se ta činnost zprotiví, a navíc se učí jednat na základě vůle jiného člověka...Takže po prvím roce se dítě průběžně pořád jen učí plnit očekávání svých rodičů a tím si zajišťovat pro sebe lásku a nemá šanci si k dobrému a laskavého chování dospět svým vlastním tempem..učíme děti se socializovat, protože, aby pak náhodou nebyl plachý, nevěříme, že jeho přirozený vývoj ho na to připraví, učíme ho zdravit a děkovat a omlouvat se (stylem - řekni děkuji), kdy na to není zralé...V podstatě nevěříme, že bez našeho nucení nevyroste z dítěte jednou slušný člověk..a tak přebíráme iniciativu a zasahujeme do dítěte, takže předbíháme jeho mentální a fyzický vývoj a nutíme ho do činností, chování na které ještě třeba nevyzrálo...a tím mu dáváme signál - tvoje cítění, emoce a chování a jendání není v souladu s tím, co my rodiče očekáváme, tím dítě znejisťujeme, učíme ho, aby hledal u okolí akceptaci, souhlas namísto aby věřilo svému vnitřnímu cítění a chování...Takže se více snažím, aby dítě vidělo můj pozitivní přístup k činnostem, pokud se chce zůčastnit, tak je vítano, když toho nechá, ok..neřeším. Cítím, že časem k tomu samo dospěje. Je to na dýl, ale už cítím únavu..U nás jsme vycházeli nejprve z knížky Respektovat a být respektován, ale pak mě hodně zaujal koncept kontinua a čtyří dohody a Vychováme děti a rosteme s nimi. V podstatě dlouho jsme jeli podle Respektovat a ta nás naučila, že dítě může fungovat bez nějakého zásadního nátlaku a pak jsem právě narazila na Naomi Aldort a její knížku - Vychovávme děti a rosteme s nimi a zjišťuji, že to, co nám výchovně doma vychází, tak se shoduje s tím, co ona píše a samozřejmě má to mnohem hlubší rozměr, takže to doma zkoušíme a jen hledím...

Musím spát, zítra se vrátím k těm příkladům :dizzy_face:
9. čer 2012 ve 22:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Mně přijde, že to není až tak nezvyklý pohled, cítím to dost podobně. Mám ráda tvoje příspěvky a tvůj důraz na laskavost, možná s tím odstínem, že podle mě by se každý měl projevovat dle svého temperamentu (samozřejmě nějak usměrňovaného). Ale neradno od živelnějších lidí požadovat, aby se chovali jako ti mírní - člověk přece potřebuje pracovat s celou škálou emocí, ne jen s vlídností, koneckonců mírní lidé se podle mé zkušenosti zase můžou projevovat zbaběle, nevýrazně a potřebují využít někdy i ohnivější reakce, když to za to stojí.
Pro sebe vidím důležitou snahu o pochopení potřeb dítěte, ale ne už tu všeobjímající laskavost, protože podle mě je třeba i jakési přímosti, pevnosti - proč ji hned nazývat peskováním nebo stereotypní reakcí? Rodič, který si za něčem stojí, není srab a dá se s tím počítat. Dokladem toho jsou příspěvky v této diskusi, kdy jedno dítě uhodí druhé a rodič dle doporučení chytrých knih se neodvažuje ani zareagovat, jen utěšuje to ublížené.
Jak píšeš o tom ubližování u nás, za rohem - to se mi zdá složitější. Sourozenecké city jsou komplexní - přijde mi, že syn má sestřičku rád, ale že ji zmáčkne nebo nabuší na hlavičku, není vzácné - někdy vidím, že se nedovede vypořádat s tím, že ona mu něco komplikuje a jindy to ani nedovedu interpretovat. Nemám pocit, že bych měla zasahovat při každé takové reakci. Docela často o tom spolu mluvíme, a podle mě dítě, která se zeptá - zlobíš se hodně? zlobíš se ještě? je svobodné dítě.

S tím ničením je to těžká věc - protože nedivočejší je to ne ve chvíli protestu, ale rozjívenosti, přebujelé radosti ... pamatuju si na ten pocit z dětství, ale přitom to páchá škody a já moc nevím, jak se o tom bavit, kór když je rozjetý. A myslím, že by se k tomu ani neuchyloval, pokud by se každý den mohl pořádně vyběhat na zahradě.
9. čer 2012 ve 22:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - určitě je to tak, že každá máma ví a cítí, proč její dítě něco dělá, pokud se osvobodí od obviňujících myšlenek a hněvu, které v tu chvíli může její mysl produkovat, tak přesně vidí, proč dítě dělá to a to, takže to, co píšu ohledně shazování věcí nebo bouchnutí sestřičky je v podstatě "hádání", co by za tím mohlo být :o)

Ještě se chci vrátit k tomu průchodu emocí na straně rodiče - plně souhlasím s tebou, že rodič má dávat průchod svým potřebám a pocitům a má je říkat nahlas - žádné počítání do deseti nebo snaha se uklidnit nebo předstírat, jak jsem v pohodě, když nejsem...svoje chování můžeme v tomto směru ovládnout, ale jen o trošičku - a pokud neposloucháme svoje potřeby a city, tak to možná překonáme u prvního podnětu (př. něco shozeného), ale bezpečně vybuchneme později třeba u nějaké prkotiny, která by nás nechala klidným, kdybychom byli v klidu vnitřně. Takže ano - říkat za sebe - tedy věty začínájí JÁ se cítím tak a tak (a za tím pokračovat pokud možno neutrálně Naštve mě, když jsou na zemi hračky a já na nějakou šlápnu...misto: já jsem naštvaná, když máš na zemi hračky ).
To, co ale řeším je, že to, co nás na dítěti točí a rozčiluje, můžeme dost ovlivnit naším pohledem na ně, našimi očekáváními ohledně jeho chování, naším chápáním dětského světa - jestli se dokážeme klidně podívat na to, co dítě zrovna dělá - jestli vidím jen destruktivní dítě, když hází hračkou nebo vidím dítě, které má potřebu se naučit házet a pozorouje, co to dělá..nebo vidím dítě, které se neumí ovládat a hodí nějakou věcí a já mám strach, že takto se naučí si věcí nevážit nebo vidím dítě, které se cítí bezmocně, naštvaně a jeho mentální vývoj mu velí třísknout věcí, kterou zrovna drží, aniž by to mělo vliv na jeho budoucí a současný postoj k věcem...Právě když se osvobodím od očekávání jak by se dítě už mělo chovat, co by mělo zvládnout, když se zbavím strachu, že když ho nechám jednat, jak jedná a dokážu se na dítě podívat s pochopením a (nebudu tolik poslouchat svou mysl, která produkuje na určité chování automatické reakce, ale budu ty automatické reakce, ty stereotypy v nás podrobovat dalšímu přemýšlení, když budu brát reakce a chování dítěte a jeho emoce, že jsou vždy "správné" - tedy tak, že dítě vždy jedná tak, jak vnitřně cítí a jak mu dovoluje jeho mentální vývoj, tak jeho chování ve mě nevyvolá tak často negativní emoce - tedy začnu mít více pod kontrolou svůj hněv a to mě zklidní. Já jsem hodně prudká v reakcích - když si dovolím, aby strach převládl nebo abych měla nějaká očekávání a nechám v mysli rozjet stereotypní myšlenky, začnu mít pocit, že ho donutím a že by už měl chápat (tedy očekávání) tak jednám velmi silně - třískám dveřma, jsem schopná plácnout velmi silně, zařvat, třísknout do stolu..takže ne, že bych jen tak zakřičela, ale je to lavina a moje dítě je vyděšené...a vždy když se uklidním, tak bych to chtěla vzít zpátky. ¨
Takže pro mě je to taková směsice:
1. oprostím se od očekávání, řeším více své chování a jednání než to, co by dítě už mělo a tím zruším velkou část situací, kdy bych normálně pociťovala hněv - jak jsem psala, hněv není přímá emoce, je to emoce, kterou cítíme, když nechceme vnitřně jít hlouběji ke kořeni našich pocitů, za hněvem se uvnitř nás něco skrývá, cítíme ještě něco jiného, co by nás ale třeba mohlo "příliš zranit", a hněv je vždy namířen na jinou osobu. Když ho cítíme, tak obviŇujeme. A následně začneme mít pocity lítosti vůči nám, začneme se litovat (já se tady tak snažím a přemáhám se a oni takto, tak to tedy ne, já jim ukážu)...když se uklidníme, nikdy už pak nevidíme tak rudě.
2. říkám, jak se cítím. Mé pocity jsou vždy vyvolané mými potřebami. Dítě může být spouštěč mých pocitů, ale příčina mých emocí je vždy uvnitř mě. Pokud jsem v klidu, tak mě chování dítěte téměř nevytočí, ať je to téměř cokoliv, dokážu ho lépe chápat. Pokud v klidu nejsem, vytočí mě i hovadina. Takže beru své pocity vážně a hledám u sebe, ne u druhých, jinak se dostávám do hněvu, když viním za své pocity okolí. Okolí má svůj svět a může mít naprosto růžovou náladu a zpívat si a nám to při vyčerpání může připadat totálně sobecké, protože my se cítíme hrozně...a při naší tendenci vinit za naše pocity okolí, jsme schopni vyjet po dítěti, aby tak neřvalo..přitom ve stadiu pohody bychom si s dítetem sami zazpívali. Takže opět -říct nahlas - jsem unavená, uvítám tady klid...Ale když mi nevyhoví, tak je neřeším, nevydupávám si klid, až budou mentálně schopni, vyhoví.

takže tak v moje odpovědi na to, že živelnější lidi nemůžou přepnout do modu jemného beránka:o) ještě tak - ano, dítě má zažít různé emoce u rodiče, ale je fajn, když za naše pocity dítě neviníme, nehledáme jejich příčinu u něj. POkud příčinu u nich hledám, znamená to, že připouštím, že mám právo hodnotit dítě, soudit ho a snažit se změnit jeho chování, protože mi nevyhovuje. (opět pro mě ten rozdíl - já něco cítím namísto Ty děláš tohle).

K té všeobjímající laskavosti - jestli tomu dobře rozumím, jsi pro chápání potřeb dítěte, ale na určité chování dítěte už naše laskavost "není adekvátní a "nezaslouží" si ji, je na řadě určitá pevnost a přímost, a nesouhlasíš s tím, že reakcí rodiče na ublížení sourozenci je ponechání agresora bez komentáře - tedy předpokládám bez stanovení hranic, že tohle už ne...V podstatě, že na tohle negativní chování dítěte, nemůže přijít chápající a laskavé přijetí rodiče, ale je třeba ukázat, že to bylo negativní chování a nebude tolerováno. Je to tak?
Odpověď je možná i ukrytá ve tvém příspěvku - jak píšeš, že má sestřičku rád, ale že se nedokáže třeba vypořádat s tím, že ona mu něco komplikuje - to je podle mě přesně ono - úměrně svému věku a mentální vývoji prostě nedokáže jednat jinak, a tak pokud uhodí sestřičku a my budeme požadovat, aby se choval jinak - tedy jeho chování zkritizujeme (i třeba větou tohle se nedělá), tak on nebude pochopen - on měl nějaký svůj legitimní důvod ji bouchnout, a protože není mentálně výše (není starší), tak ji bouchnul, pokud budu jeho chování negativizovat, tak jeho emoce nebudou moci z něj ven, zůstanou uvnitř a budou se kumulovat - tedy ústit ve více agresivní chování, a navíc dojde k rozpojení mezi rodičem a dítětem, dítě se nebude cítit bezpečně, bude cítit, že mu doma nerozumí /a všechna ta různá škála emocí od pocitu, že ho nemají rádi nebo že sestřička je preferovaná, že ji všechno prochází a může to narušovat vztahy mezi dětmi do budoucna/. Samozřejmě, že rodič se snaží být objektivní a jak píšeš, ani nezasahovat, pokud to není nutné, ale i tak někdy třeba zasáhne a pokud je v roli soudce, tak vždy je nějaké dítě ublížené a cítí nespravedlnost a roztáčí to další budoucí emoce. Protože je to opět situace, kdy se od dítěte vyžaduje jiné chování než jakého je schopno v dané chvíli, opět nemůže mít pocit,že jak to autenticky cítí, že tak to je správné...
Dá se na to pohlížet i tak, že pokud dojde k incidentu, tak rodič dostal dítě do situace, které nemohlo ještě jinak zvládnout, než jak ji řešilo - a tak rodič bez zbytečné dramatizace děti oddělí a postará se o to bouchnuté, a "agresorovi" dá pochopení. Potom se doma nastolí stav, kdy obě děti se nebojí dávat najevo své emoce, nedělají to za rohem..Ono totiž to pochopení má tu moc, že dítě až jeho emoce vyprchají, tak je samo schopno si najít řešení dané situace, opět úměrně mentálnímu vývoji, takže vlastně dítě si samo dojde k tomu,že to bouchnutí sestřičku asi bolelo a když si k tomu dojde, je šance, že jeho chování příště bude jiné..ale pokud mu to servírujeme v předstihu, že tohle nemůže, tak dítě nemá prostor pro vlastní růst, my ho do toho nutíme ještě dříve než si na to přijde samo. takže to beru, že je to spíše na rodiči, aby vytvořil oběma dětem bezpečné prostředí, tedy třeba je nenechával o samotě, nečekal, že ten starší už bude mít "rozum"...Ono je to celé založené na víře, že každý člověk v danou chvíli jedná, jak nejlépe dovede a lépe už to nejde, pokud budu dítěti říkat, že to mohl udělat lépe (třeba nebouchnout, ale říct to), tak budu zpochybňovat jeho víru ve vlastní reakce a přitom tyhle věci jsou dost závislé na věku dítěte. Asi, že čím více se do toho budu míchat a dávat dítěti najevo, že tohle mohlo být jinak, tím více se v dítěti budou zadržovat jeho emoce, pocity nespravedlnosti, a nebude mít šanci si najít svou cestu....
K tomu ,že se tě zeptá - zlobíš se, zlobíš se ještě? Já v tom vidím závislost na tom, co ty si myslíš, nevidím v tom jeho chápání situace, že třeba ublížil, ale jeho otázka - ještě se na mě zlobíš = máš mě už zase ráda? Bohužel děti se snaží někdy změnit své chování ne proto, že samy dospěly k tomu, že bouchat sestřičku není dobré, ale proto, že se bojí, že přijdou o lásku. Je to situace, kde aktérem je on a sestra, rodič je neutrální postava. tím přijít o lásku nemyslím trvale nebo že by to byl úmysl rodiče, ale dítě to tak cítí, když nesouhlasíme s jeho chováním a tak často upraví své chování ze strachu ne proto, že to tak cítí...

Píšu to jenom jako podnět k zamyšlení, protože tohle určitě není typický pohled na situaci, ale mě to hodně zaujalo a jak jsem psala, mám pocit, že to, co nám doma funguje, tak se shoduje právě s tím, co píše ve Vychováváme děti a rosteme s nimi. Kdysi mi to přišlo hodně "volné", ale po dvou letech rabru, to vidím jinak....Ptala jsi se na nějaké příklady pochopení:
Na synovi vidím obrovskou změnu v myšlení někdy po tom třetím roce. Najednou začal být více empatický, do těch tří více méně vůbec, dokáže omezit své potřeby, když máme nějakou potřebu my - př. chce se mi čůrat v obchodě, on je na autíčku, kde ho to moc baví, stačí říct - chce se mi hodně čůrat, potřebuji domů, vyleze z autíčka a jdeme. Velmi rád nám většinou věci přinese, když ho o to požádáme, dokáže počkat, když vidí, že situace si to žádá, i když chce jít ven a třeba mi pak řekne - že to bylo dlouho a že na mě mluvil a já mu neodpovídala, ale přitom tam dřepěl a čekal..Nevím, tohle se špatně popisuje, jde o celkově velmi milé chování k nám, kdy slyším vyloženě ty věty laskavosti, které říkám...jde to z něj samo, protože jeho chování jsem nekorigovala, že bych trvala na tom, že má poděkovat, ale děkovala jsem já. Když mě potřeboval, tak jsem často přerušila činnost a šla mu vyhovět třeba se slovy, že vidím, že mě potřebuje, že jak to spolu dořešíme, vrátím se ke své práci...

Teď si užívám velkou změnu u něj, těžko se to popisuje, tím, že jsme ho nenutili, tak nucení od okolí vnímal negativně, třeba u babi a dědy, a tak jak cítil nátlak, tak se bránil křikem, taky nebyl takové to dítě, co se vrhá mezi děti, raději měl klid a když děti přišly, začal je pozorovat. přitom ale venku mluvil sám od sebe s cizími lidmi, nebyl "plachý" obecně, ale v určitých situacích - tlak od dospělých nebo děti kolem - dával najevo své pocity křikem...návštěvy u nás byly pro něj náročné, většinou dost mrčel a byl z toho dost utahaný. Kdykoliv jsme byli u babi, dědy i my rodiče, tak preferoval pořád nás, babi, dědu odmítal...respektovali jsme to /my rodiče, babi děda hlavu z toho/. Najednou cvak - sám od sebe s nimi chtěl být, jít s nimi venčit psa, sám si to řekl, sám to chtěl..začal jim věnovat více času u nich doma, vyhledávat je. To stejné venku, začalo se mu líbil si hrát s jiným díttem - tak jeden na jednoho, větší skupinku ještě nechce...jetšě před měsícem jsme měli doma návštěvu - kamarádku s dvouletým dítětem, bylo to náročné, miška nechápal, proč dělá tohle nebo tamto to dítě, chtěl mu věci vysvětlovat a pak to zvdal a řevem ho začal od sebe odhánět..nepříjemné..a nešlo s tím nic dělat, jakákoliv korekce z mé strany byla mimozní, až jsem mu dala pochopení, tak jsem viděla, jak na to začal reagovat (na tu kritiku byl hluchý)..byla to pro mě škola..a najednou po měsíci - u nás návštěva, dvouleté dítě, miškovi nevadilo, že si hraje s jeho hračkama, vůbec to neřešil, ani jednou nezakřičel v obraně a bezmoci, povídal si s tetama, já vosk, tety samozřejmě reagovaly standardně - tedy občas nějaké to nucení, nenechání domluvit (což ho jetě před nedávnem točilo) a miška je nechal v klidu domluvit a pak jim dopověděl to, co jim původně chtěl třeba říct, úplně v klidu - dost jsem zírala...jakoby k tomu sám dospěl, bez našeho přičinění...To utvrdilo moji víru v to, že děti mají prostě svůj čas a ten je třeba respektovat, protože když mají šanci se sami rozvinout, tak je to krásné a autentické, jsou to skutečně oni..pokud je k tomu strkáme (v našem případě, aby se začlenil do kolektivu, aby si zvykl, aby byl slušný na dědu a babi), tak už nejsou v tom autentičtí, nabouráme jejich důvěru v sebe..
10. čer 2012 v 07:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - panebože, já jsem toho popsala :sweat_smile:
10. čer 2012 v 07:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky.Občas tuhle diskuzi pročítám.Snažím se o jiný způsob výchovy,i když daří se spíš proměnlivě.Teď se v tom zase plácám.Mám skoro šestiletého syna,půjde v září do školy a skoro 11ti měsíční dceru.Když byla miminko,tak bylo všechno v pohodě,žádné žárlení,syn ji miluje.Teď ale asi trochu žárlí a vynucuje si pozornost tím,že se chová jako ségra.Hraje si s jejíma hračkama,sem tam začne jakoby brečet,vydává zvuky,místo,aby mluvil.Nedělá to pořád,ale každý den se to objeví.Někdy už mi to přijde fakt divný a neudržím se a vyjedu na něj,že je velkej a měl by se chovat jinak.Což chápu,že nic neřeší.Snažím se mu věnovat samostatně-i když je malá vzhůru a manžel je s ní v jiný místnosti,ale nejde to pořád,musím občas dělat i něco jinýho.Vysvětluju mu i v klidu,že jsem ráda,že máme velkýho kluka doma,že to je prima,můžeme s ním dělat plno věcí,co s miminkem nejdou.Říkám mu,že když se bude chovat jako velkej a ne jako miminko,tak nám všechno půjde rychlejc a pak bude víc času na hraní...Vždycky se zdá,že to chápe,ale za chvíli je to to samé.Už je to nějakou dobu a nevím,co s tím.Ségru přitom miluje,nikdy ji neublížil,naopak ji pořád mazlí a chce j u sebe.Další problém je manžel,který to snáší nějka ještě hůř a dost po synovi vyjíždí,takže se ani nedivím,jestli se cítí odstrčený..
10. čer 2012 v 08:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Super!
Můžeš být ještě konkrétnější v situaci se sestřičkou? Třeba: malá boří velkému postavené kostky, pro ni je to hra, pro něj ohrožení. Bouchne ji, ona brečí. Jak správně postupovat, aby se dostalo spravedlnosti na oba?
10. čer 2012 v 08:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@2veverka mě zaujalo, jak píšeš, že dříve se dvouleté dítě dokázalo postarat o sourozence. Tomu teda moc nevěřím. Mám děti o dva roky, starší nijak nerozmazluji, po porodu se o sebe dokázala postarat víceméně sama, ale že by se měla starat ještě o miminko, to těžko. Mně příjde, že naše babičky a tchýně mají ty vzpomínky dost zkreslené. MOžná tak starší doneslo plenku a dnes je z toho starání se. Asi tak, jako se tvrdí, že dřív byly děti v roce bez plen. Čast asi ano, ale část se místo do plenek počurávala do tepláků, matka neustále posazovala na nočník a část byla za to počurávání bita. :confounded:
@petrunka01 možná by bylo lepší, než ho stavět do role velkýho kluka, si s ním hru na miminko hrát. Nejspíš ho to nebude bavit dlouho, prostě říct, teĎ jsi miminko, co by jsi chtěl dělat. Na hraní s miminkovskými hračkami nevidím nic špatnýho, on vidí, že si s nimi hraje sestra, tak jsou pro něj zajímavé.
10. čer 2012 v 09:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petrunka01 tohle je prý naprosto běžné, i náš starší to občas dělal a dělá, radí se většinou tomu staršímu vyhovět, přistoupit na chvíli na jeho hru na miminko, chovat se k něm jako k miminku se vším všudy a za chvíli ho to většinou přestane bavit
10. čer 2012 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
@betelgeuzz
@reruna díky...jo,taky mě napadlo tu hru s ním hrát...už jsem to i zkoušela,za chvíli ho to přestalo bavit,ale stejně t opakuje.Tak to holt budu dělat častěji a nechám ho
10. čer 2012 v 09:52  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik Myslím, že jsme se hrozně rozjely - já z toho začínám být hotová. Můžem si to nechat i trošičku uležet a pak třeba pokračovat dál.
Víš co, já se zajímám o klasickou "filozofující" psychologii, která není až tak centrovaná na samotné dítě, ale na potřeby člověka jako takového - na potřeby, které je třeba rozvinout, pojmenovat, ale také se je učit odkládat apod. Samozřejmě není snadné potřebu identifikovat, za jednou se může skrývat jiná, něčeho se ti už dostává a ty to nevíš a dále po něčem toužíš atd. Z tohoto pohledu se počítá s postupnou zátěží dítěte, aby dokázalo v životě realizovat jak vlastní prospěch, tak přizpůsobení okolí. Mně osobně přijde vedení k úklidu a dělení povinností hodně potřebné, zvláště pro kluky, a když se podívám na 2 třetiny českých mužů, nemám dojem, že by se sami dovtípili a převzali plnou odpovědnost za domácnost jen na základě toho, že jejich maminky se laskavě staraly. Čímž nechci karikovat to tvoje, ale myslím, že třeba v pubertě je takový úklid úplný opruz.

Populárně psychologické knížky zas tak moc neznám (Čtyři dohody a Koncept kontinua mi připadaly povrchní), ale přijde mi sporné následovat jeden konkrétní model a ten prosazovat všeobecně a hned identifikovat to a to - to cos mi psala jako podnět k mému synovi, podle mě úplně nesedí, i když je to zajímavé.Ty vztahy jsou spletité, v jednom pytlíčku jsou všechny pocity, smějou se na sebe a přitom ji buší do hlavy přede mnou i za rohem a já asi budu řešit jen něco z toho - příroda si taky musí pomoct sama, ne? Asi mně nevyhovuje takový ten "technický návrh" řešení, i když je pravda, že komunikaci je třeba se učit.
Pokud jde o tu reakci na mlácení, plně uznávám, že jeho pocity jsou autentické a moc se mu nedivím. Snažím se navrhnout i nějaká řešení, když vidím, co mu chybí - např. můžeš jí říct ne a dát si hračku na nějaké vyšší místo apod., ale kolikrát to ani nerozluštím. Přesto považuju za dobré, aby zaznělo - líbí se ti, když tě někdo bije? Ne, tak nemlať ani ty ji a zkus to udělat jinak. Ale nemůžu nad nima permanentně stát jako dráb. Obávám se, že pokud děti nejsou mírné, ale temperamentní, mlátit se budou až do puberty. Že by tříletý pochopil sám od sebe, že to není vhodné, na to teda nespoléhám.
A snad poslední věc k té laskavosti - cítím to tak, že člověk by si na nic neměl hrát. Každý má svou dominantu jinde (já jsem třeba spíš veselá než laskavá). Pro mě je laskavost stav mysli, který přichází s určitou zralostí a pokud bych ji jen tak napodobovala, připadala bych si jako postava, která aplikuje to a to z knížek pro maminky.
10. čer 2012 ve 13:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@betelgeuzz Mně vícero rozumných příbuzných říkalo, že dítě ve dvou letech chodilo samo po dědině a sourozence už mělo na starosti. V Africe je to tak i dnes. Já s tím nemávám jako s červeným hadrem, protože žijeme ve zcela jiných podmínkách a svým dětem bychom tuhle odpovědnost dávat nechtěly. Ale přijde mi to zajímavé pro inspiraci, že naše děti nemusíme vnímat jen jako maličké a že už mají docela slušnou kapacitu.
10. čer 2012 ve 14:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@2veverka jakým způsobem konkrétně "sourozence už mělo na starosti" ? a jak dlouho? pět minut? půl hodiny? půl dne? to mi přijde opravdu přehnaný...
10. čer 2012 v 15:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@2veverka - vždy je těžké a nepřesně jen tak po netu reagovat na něčí chování, já reagovala na to, že bouchne za rohem - tak jsem to považovala za "skrytý" boj, jestli mi rozumíš, realita u vás může být jiná - jak jsem psala, určitě máma, když se oprostí od vzteku na dítě, může nejlépe identifikovat, co s dítětem je a proč to dělá...

To, co řeším je, jestli je nutné učit dítě odkládat své potřeby, tedy vystavovat ho postupně zátěži, aby dokázalo oddálit svou potřebu (a zejména pokud dítě proti tomu protestuje) - tedy jestli tohle rozhodnutí má přijít od rodiče anebo pokud nechám dítě dozrát, tak samo od sebe a s láskou svou potřebu odloží, protože doma vidí model, že i rodiče odkládali své potřeby pro dítě - jasně, ono to vede v našem chápání k tomu ,že takto se vychová rozmazlené dítě, které nebude schopné odložit svou potřebu...jenže, jenže mám pocit, že doma právě to, co nebylo nuceno funguje....kdy je ten správný čas pro mě jako pro rodiče, abych začala vyžadovat určité činnosti po dítěti, a přeci nějaká knížka nemůže říct - děti cca v tom věku už můžou to a to..každé dítě je jiné, jinak dozrává, v jiný čas (viz připravenost na kolektiv)...krásně to je vidět třeba na tom, že rok a půl staré dítě více méně ještě neumí počkat, chce něco hned a teď a tříleté dítě v klidu počká..tak proč by to takto nemělo fungovat i s uklízením? Není to jen naše netrpělivost a pocit, že už musíme dítě tvarovat (což je zvykem v naší kultuře), aby to zvládlo, když my rodiče určíme? A tím mu právě budujeme odpor?

Mě koncept kontinua přišel taky takový nedotažený, ale něco z té filosofie indiánů v propojení s pěti dohodami (opět ta filosofie za tím, ne ta jednoduchost slov) spolu s knížkou Vychováváme děti a rosteme s nimi - dala určitou ucelenou představu, která se mi pomalu formovala v mysli při soužití s Miškou.

Myslím, že neochota kluků uklízet spolu s určitou neschopností mužů v dospělém věku ve spojitosti s jejich mámami vychází z něčeho jiného a to, s jistým kulturním dědictvím - dělení na ženské a mužské práce (a ne jen vůči dětem, ale mezi mámou a tátou), myslím, že právě čím více jdem zpátky ve čase, tím méně se muži jakkoliv podíleli na domácích pracích a to se přenáší na další generace, v lehčím modu. Navíc si myslím, že právě generace našich rodičů často dost tvrdě vyžadovali spoluúčast dětí na domácích pracích - tam vyloženě vycházeli z toho ,že čím dříve se naučí, tím lépe a nějaké ohledy šly stranou..tohle spolu s kombinací, že úklid dělala převážně máma a táta se škrabkal na zadečku (jen pro zlehčení) nebo venku sekal trávu, vede dnešní chlapy k té pasivitě - nucení v kombinaci s rozdělením rolí v rodině vedle k tomu ,že v dospělosti chlapi nefungují...si tedy myslím.

I když oponuji, tak tvoje názory mě moc zaujaly - jestli máš chuť, tak skutečně velmi nestandardní knížka ohledně výchovy dětí je právě ta Vychováváme děti a rosteme s nimi - vrtá mi pořád hlavou.
Třeba k té laskavosti tam uvádí, že naše mysl produkuje reakce na situace a pokud jim nebudeme automaticky věřit, tak můžeme tyto myšlenky podrobovat dalšímu zkoumání, jestli tato reakce (na chovvání dítěte třeba) je skutečně tou reakcí, kterou chceme udělat, třeba ji pak odmítneme a nabízí se nám svoboda udělat něco jiného a to jsme skutečně my - a tak vzniká místo pro laskavost - souhlasím, že laskavost je spojená se zralostí, možná tohle je způsob, jak nereagovat stereotypně (tak jak nás společnost naučila) , ale skutečně podle sebe - nechceme dítě bít, ale naše mysl nám to podsune, když vidíme, že dítě udělalo něco "hrozného" - pokud tu myšlenku podrobíme zkoumání, máme svobodu zjistit, že tohle nechceme a můžeme se zaměřit na pocity dítěte a jsme svobodní, můžeme být takoví, jací jsme uvnitř a ne jak nás zdeformovala společnost.
10. čer 2012 v 17:06  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
ahojky vespolek :slight_smile:
Docela dlouho procitam vasi diskuzi a cerpam zde inspiraci,jak dal vychovavat sve dcerky s respektem :slight_smile:
A dnes tedy poprve mne to prinutilo reagovat,protoze tolik moudrych slov a tolika laskavosti ,co srsi z prispevku @blandik :slight_smile: :slight_smile: to mne uplne zahralo u srdicka a strasne mne to potesilo,takze moc dekuji :dizzy_face:

V okoli jsme malinko za exoty,kdyz sve deti neplacame,nezakazujeme,nesekyrujeme :slight_smile: ,ale priznam se,ze posledni dny jsme s manzelem malinko v koncich s "rabr" reakcemi...mame ukazkove vzdorovani,bitky ,kousani a hadky prakticky o cokoliv :frowning2: ..a rovnou dvojmo :wink: :grinning:
10. čer 2012 ve 20:15  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@2veverka dcera ve dvou letech nedosáhla na rukojeť kočárku, a když s ním jezdí, tak křížem krážem, kdybych ho nekorigovala, tak skončí v silnici. S Afrikou bych to nesrovnávala, tam žije celá vesnice dohromady, nejsou tam dva osamělí sourozenci, ale skupinka různě starých dětí. Možná to tak fungovalo i na té vesnici, že ven šel sice dvouletý sourozenec s miminkem, ale vlastně se o mimčo staral někdo starší ze skupinky. Ale fakt si neumím představit, že i kdybych byla na starší náročnější, že by se zvládla postarat.
10. čer 2012 ve 20:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
@2veverka tak já mám takovou zkušenost, že s 2 letým dítětem bych miminko o samotě nenechala, troufla jsem si tak akorát na WC a i tak jsem si většinou brala 2 letého sebou a miminko bylo v postýlce, opravdu si neumím představit, že by se 2leté dítě postaralo o sebe natož pak o miminko a prostě nevěřím ani tomu, že to tak je v Africe, nebo že to tak někdy bylo v minulosti. Podle vývojové psychologie je dítě schopné se velice dobře postarat o mladší sourozence (o batole, ne o kojence - o toho se má vždy starat matka) ve věku 8-9 let
10. čer 2012 ve 20:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@2veverka a jestli tě až tak moc nezajímají populárně vědecké knížky, ale máš ráda psychologii, tak se zaměř na vývojovou psychologii, což je specifický obor, zaměřený na psychomotorický rozvoj dítěte, jak určitě víš (klasika je Zdeněk Matějček)
10. čer 2012 ve 20:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, chci se zeptat. nevite jestli kolem 3,5 let prichazi separacni uzkost?
syn (3r6m) posledni 3 tydny se uplne zmenil. neustale me kontroluje, i na wc mi klepe na dvere,aby se ujistil,ze tam jsem. ucitelka ve skolce se zminila,ze se porad po me pta. ujistuje se,ze pro nej pro nej prijdu. (do skolky chodi od 2 let a nikdy nebyl problem,nikdy se po me neptal)
v patek mel spat u babicky (kterou ma moc rad,jezdi tam casto) a udelal silenou scenu, narikave plakal,ze chce se mnou domu,ze tam nebude.
nikdy jsem ho nikde nenechala,nedelam nic jinak...on sam mi nedokaze rict,proc se takhle chova, driv byl hodne samostatny,ale ted vetsinu casu doma travi tim,ze se ujistuje,ze jsem take doma.
11. čer 2012 v 18:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mamkamarketa o separační úzkosti se mluví většinou v období 8-9 m, nevím o tom, že by byla mezi 3-4 rokem, ale napadá mě, že tohle období je typické obrovským rozvojem fantazie, děti se najednou začnou bát tmy, příšerek pod postelí, strašidelných stínů, mají různé noční můry a hranice mezi fantazií a realitou je velmi nezřetelná - je možné, že viděl, slyšel něco, co ho nutí přemýšlet, nebo bát se, že si pro něj do školky nepřijdeš, nebo že se ti něco stane, že se ztratí nebo tak nějak? možná viděl něco v tv, slyšel něco od dětí ve školce.... možná se pravdy nedobereš, ale snaž se teď být co nejvíce s ním, nedávej ho teda k babičce, když nechce, ze školky si ho ber, vždy ve stejnou dobu, dej mu tam sebou třeba něco malého tvého, co by mu tě připomínalo do skříňky, nebo plyšáčka atd. věřím, že je to jen období, které zase přejde
11. čer 2012 ve 21:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@mamkamarketa - je možné, že mu někdo (třeba nějaké dítě) ve školce něco řeklo a on z toho má hlavu (jen mě tak napadlo). Náš má přes tři a půl a máme to spíše naopak, že právě se ze dne na den hodně odpojil od nás..ale zase řeší tmu, že se bojí.
@reruna - aha, tak už vím, díky - u nás frčí ta tma, chce jít se mnou večer zavírat dveře do pokojů, kde se nesvítí, večer nechce ani s námi být ve tmě při usínání (tak už tomu rozumím odkud vítr vane). To je z Matějíčka?
11. čer 2012 ve 21:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek