• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

24. února 2016 
autor
@mamkamarketa - asi bych mu dopřála tvou blízkost, ujištění, nechala to plynout a jak to přišlo, tak to odejde.
15. čer 2012 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
autor
@dagina :grinning: jsem ráda, že už pár měsíců nikam do školky nechodí, ten klid..
15. čer 2012 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik a kdo ho hlídá??? Už jsi těhu????? :slight_smile:
15. čer 2012 ve 21:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
15. čer 2012 ve 21:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - jsem za půlkou těhotenství, miminko se má narodit v říjnu, stejně jako je Miška:o) Takže jsme spolu...a je to krásné.
15. čer 2012 ve 21:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik tak to je pro mě novinka, moc moc gratulujiiiiii. :slight_smile:
16. čer 2012 v 06:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@dagina - děkuji :grinning:
16. čer 2012 v 10:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Ahoj, zaujaly mě tvoje příspěvky a mám na výchovu dětí podobný názor. Mému synkovi je necelých 16 měsíců, vím, že nespadá do kategorie 2+, ale bych moc ráda za tvůj názor na jednu věc, která nás teď trápí. Syn začal před měsícem samostatně chodit a od té doby mi připadá hrozně opatrný a plachý. Jako by měl strach z určité "samostatnosti", kterou by mu chůze mohla přinést. Doma je v pohodě, u prarodičů taky, ale venku se mě nechce pustit, jakmile ho pustím, abych si třeba zavázala botu, okamžitě začne plakat. Pustí se mě jen někdy na hřišti,když ho zaujme nějaká atrakce, ale nechá se hned odstrčit jinými dětmi. Pak jen stojí a kouká. Někdy ho to rozesmutní třeba na 2 hodiny. S manželem bychom mu chtěli pomoci, ale moc si nevíme rady. Když ho někdo odstrčí na hřišti, samozřejmě dotyčnému vysvětlím, že teď si tu hrajeme my a buď bude muset chvíli počkat, nebo si může hrát s námi. Ale nevím, jestli mám syna nějak podporovat v průbojnosti (třeba se to neslučuje s jeho temperamentem), nebo zatím stačí dávat mu dostatečně najevo pochopení a lásku a zastání a dát tomu víc času. Děkuju, jestli si najdeš čas na odpověď. a uvítám moc ráda i názory ostatních, třeba měl někdo podobný problém.
29. čer 2012 v 15:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucidela ahoj, odpoved na tvoji otazku by me taky zajimala, nez se k tomu dostane @blandik za me jen tolik, ze muj starsi syn je na tom podobne, je taky dost neprubojny a ostychavy, je teda o neco starsi nez tvuj, ale tenkrat se choval podobne. Ted uz se na hriste dost tesi, vzdycky rika, ze jdeme za detma, ale kdyz tam jsme, tak taky nechava vsechny predbehnout, i kdyz uz je na nejake prolizacce a prijde ditko starsi (nebo i mladsi, ale prubojnejsi), on zase sleze a pocka, az je zase klid. Kolikrat vidim i ze jde sam za detma, ale jakoby stoji opodal a kouka na ne. Kdyz ho deti oslovi nebo si s nim chteji hrat, otoci se od nich a kolikrat uplne odejde... ja ho do niceho nenutim, pozoruju ho, jen kdyz se na me obrati a vidim, ze ceka na moji reakci, tak treba popisu situaci - vidis, holcicka se s tebou chtela tocit na kolotoci...ale rozhodnuti, jestli do toho pujde nebo ne, necham na nem...vidim, ze jak roste, "pridava si", stava se prubojnejsim, dela toho vic, takze to beru tak, ze je to proste jeho povaha a nikdy zrejme nebude rad stredobodem pozornosti a vsude prvnim...od malicka si drzi odstup, i od pribuznych, ktere nevida tak casto, ted uz se lepsi, ale vzdycky to chce svuj cas a hlavne musi se rozhodnout on sam, ze chce neco udelat nebo rict... takze myslim, zes to napsala spravne - chce to "jen" pochopeni a lasku a cas :slight_smile:
29. čer 2012 v 19:47  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
autor
@lucidela - já si myslím a souhlasím s @yellowbanna, že ano - dát mu pochopení, lásku a podporu, pocit bezpečí, řídit se tím, jak to dtíě cítí a co chce dělat a nerozporovat to, přitom se pokusit se sama cítit dobře v sociálním kontaktu s ostatními lidmi, být na ně usměvavá, děkovat, zdravit (prostě, aby mě vzor v tobě, že tobě je příjemně s ostatními lidmi)....zatím se učí chodit, děti se hodně liší, některé začnou chodit dříve a prostě, co krok, to pád, vstanou a otřepou se..a jdou..a některé děti jsou více ostražité..(náš byl stejný, chodit začal v roce a dvou měsících a napoprvé přešel celý obyvák, pády téměř nebyly..). Takže se mi to jeví, že ten váš si je doma jistý, tam to zná, venku je to jiné, nové prostředí, jiný terén, více podnětů..určitě bych se řídila tím, co on venku po vás chce /tedy nepochopila jsem, jestli ho vodíte za ruce nebo jen chce vaši blízkost..), až nebude jistotu bude se více pouštět do prostoru sám. A stejně tak pak v situacích na hřištích a písku. Některé děti moc nevnímají ostatní děti a jsou nějak přirozeně sociální, některé ne..náš taky nebyl a dlouho. Když přišly děti, přestal si hrát a pozoroval je. Třeba i hodinu. Na skluzavkách atd. nechal všechny děti ho předběhnout, nesklouzl se před nimi, potřeboval tam být sám..někdy jen mlčel a nechal je, někdy to bylo doprovázeno brekotem a řevem, a někdy chtěl z té atrakce sundat, nechtěl už tam být..stačilo, že tam chtěl vylézt a přiběhlo jiné dítě, hned ho pustil..chtěl tam být sám...s postupem času (tedy až teď nedávno) jsem pochopila, že syn je detailista a že prostě nedělá věci, ve kterých si není jistý...projevuje se to i doma, hlavně dříve - zkusil něco dva krát, a když to nešlo, tak toho nechal..jakoby nebylo u nás moc období - já sám, všechno my nebo s ním..nebyl to odvážné dítě co vyleze doma na skříň nebo parapet..takže v určité fázi se to jevilo, že sporty nebudou jeho hobby...A všechno se to změnilo, najednou sám od sebe /my vážně jen dávali jistotu, oporu, lásku, přijímali jsme jeho chování, jeho rozhodnutí a pocity bez odporu a nijak ho nevyzývali k činnostem, které odmítl)..po třetím a půltém roce se to změnilo, děti ho začaly zajímat, už nestojí bokem, ale jde za nimi, sám od sebe se na atrakcích střídá, baví, ho,že jedno dítě tam leze po žebříku a on po skluzavce, má tu interakci a cítí se v tom dobře.
Takže to jeho chování více méně odpovídá tomu, co píše @yellowbanna, u nás u toho býval často i řev, a měl červené tváře, že bylo vidět, že je rozrušený. Od příbuzných si taky drží (spíše) držel odstup taky do těch tří a půl let, když jsem tam byli my, tak nešel s babi ani do kuchyně..když babi přijela, tak ji i celý den odmítal (jedna se vnucovala, druhá mu dala prostor, na tu druhou reagoval "lépe"), nesnášel, když se ho na něco ptali a věnovali mu pozornost, když jsme k nimi přišli..to chtěl být u nás na rukou (tam, kde se na něj tlačilo, tam kde se netlačilo a nechalo se ho být, tak si klidně hrál, ale když se babi přiblížila, tak ji řevem odháněl pryč...)...no a tohle se nějak ze dne na den změnilo - prostě po tom třetím a půltém roce začal mít aktivní zájem o druhé děti, o příbuzné - sám od sebe jim řekl, že s nimi chce jít ven, bez nás (nikdy k tomu nebyl z naší strany vyzýván ani se to nedělo, respektovala se jeho vůle), venku začal sám vyhledávat děti a v hraní na hřišti začal být aktivní, už se nenechá předběhnout, odstrčit..bere to přirozeně..samo, některé děti jsou průbojnější, vyloženě se derou /příjde mi, že mají sourozence.../..a najednou přestal na tlak a nucení ze strany prarodičů reagovat řevem a odmítáním, nechá je domluvit, a pak jim zopakuje svůj postoj a trvá si na něm...Nedávno jsem četla knížku - Vychovávme děti a rosteme s nimi, nebo to bylo v jejím povídání v Duši K (stačí zadat do vyhledavače - Naomi Aldort, Duše K - a vyjede asi 150 minutové vysílání, povídá tam o tom)..že se děti mají vystavovat úkolům, které zvládnou, pokud se pokouší o něco, co je nad jejich síly, tak prostě se je má nechat, aby se s tím trápily..ale pokud jde o sociální kontakt, tak se je má vystavovat jen situacím, které zvládnou a dělat selekci prostředí, nebrat je tam, kde to zvládnout nemůžou - př. do restaurace po dlouhém sezení v autě..atd.
30. čer 2012 v 06:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucidela @yellowbanna Kde jsem tuhle ideu vzala? Asi Matějček... Svoboda, kterou s sebou nese samostatná chůze je doprovázena zabezpečením - takovou psychickou zábranou - které brání dítěti v tom, aby se sebralo a někam odešlo bez ohledu na maminku. (Někam do pralesa, kde ho sežere dravá zvěř.) Takže čerstvě chodící děti bývají trochu plaché, často se vrací k mamince, ohlíží se po ní, nebo v přítomnosti jiných dětí nebo lidí, se drží jejích sukní. Načerpávají v ní jistotu, že tam stále je a mohou se vydávat dál a dále a znovu získat odvahu objevovat svět, který se jim chůzí otvírá.
Je velká chyba, když to rodiče nepochopí a hodnotí pak svoje dítě jako zbabělé, nebo mamánka, posránka a tak vůbec.
Důležité je nehodnotit jeho chování (jako ve všem), nepobízet, neodstrkovat, ale nabídnout tu jistou, kterou dítě potřebuje, aby se mohlo samo zase vydat dál.
30. čer 2012 v 11:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
(Oprava: slyšela jsem to od psycholožky Rimešové, ale myslím, že vychází z Matějčka)
30. čer 2012 ve 12:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moc vám všem děkuji za názory, je příjemné podělit se s ostatními, kteří se na věc mohou dívat z jiného úhlu pohledu. Nemyslím si, že je můj syn zbabělý, doma je odvážný až dost :slight_smile: . A naše bezpečná náruč je mu kdykoliv k dispozici. Jen mi je líto, když se nechá odstrčit ostatními dětmi. Měla jsem strach, aby si tak nevytvořil negativní vztah k lidem. Ale z vašich příspěvků je vidět, že i když je dítě plaché, neznamená to, že z něho jednou bude otloukánek.
5. črc 2012 ve 22:56  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lucidela Toho bych se určitě nebála! Já jsem byla vždycky plachá, naši mě nemohli ani poslat koupit rohlíky :sweat_smile: a do dospělosti mi to nezůstalo :grinning:
7. črc 2012 ve 22:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Právě jsem narazila na vaší diskuzi. Mám sice ještě prcka, holčičku necelých 5 měsíců, ale už teď hodně přemýšlím nad tím, jakým směrem bych se ve výchově chtěla vydat a naprosto se ztotožňuji s vašimi názory. Ale abych taky přispěla se svou troškou do mlýna. Mám synovce 3 a půl roku a občas nevím jak reagovat na jeho chování, abych něco nepokazila...jeho rodiče moc výchovu neřeší a přijde mi, že spíš koukají na sebe, než na potřeby malého a tak roste trochu jako samorost. Prošel si obdobím, kdy všechny okolo sebe bil a jejich reakce byla, že se tomu jen smáli, až to malý vzal jako fajn hru a když přitvrdil, v čemž ho nevědomky podporovali, tak jejich reakce byly opět přehnané, ale opačným způsobem, takže na něj buď zvýšili hlas, taky ho plácli a nebo vykázali z místnosti..věty typu nebudu tě mít rád, když se budeš takhle chovat apd jsou skoro na denním pořádku a on teď hodně říká, že nemá rád nikoho, jen sebe...a když třeba něco udělá, něco u čeho by si mohl např ublížit a někdo přijde a snaží se mu vysvětlit, proč by tohle neměl dělat, tak hned řekne nemám tě rád a uplně se do sebe uzavře...já se s ním snažím hodně komunikovat, o všem si povídat, protože jinak je to moc šikovný a chytrý kluk, ale tohle mě opravdu mrzí a nevím, jak k němu přistupovat, aby se to třeba zlepšilo...poradíte?
7. črc 2012 ve 22:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jackey -ahoj a vítáme tě tady. Mě napadá, na takovéto děti, zraněné, (a nejen na ně), obecně funguje na jakékoliv chování dítěte začít větu - ano + popis toho, co dělá - ano, vidím, že mě chceš bít/že chceš skákat tady z výšky.. atd...jakoby v prním kroku mu to potvrdíš, že chápeš, co chce dělat a nerozporuješ to..pak eventuelně, pokud to není skutečně bezpečné, tak až pak mu řekneš třeba - ta skříň je vysoká, mě to bolí...Co vím, tak u těchto dětí je dobré si všímat toho, co se jim povedlo, jakoby ocenit /ne chválit/ - ty jsi mi donesl kapesník, děkuji ti...(místo šikulky) a pak nekritizovat, kritikou se zatvrdí, neotevřou se..

Jinak mě hodně pomohla knížka Respektovat a být respektován, pak principy Montessori, ač doma nemáme vůbec montessori prostředí, tak spíše přístup k chápání jeho potřeb, stádií...a pak taky Vychováváme děti a rosteme s nimi..
8. črc 2012 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik moc děkuju:o) Knížky určitě pořídím, bude se mi to hodit i pro Isabellku...a je to přesně jak říkáš, jakmile ho někdo kritizuje, uplně se uzavře a veškerá komunikaci končí a už od něj dostaneš jen samé ne to nechci, to mě nebaví, nemám tě rád apd.
Je mi to hrozně líto..samozřejmě chování jeho rodičů těžko ovlivním, protože sami jakmile jim člověk něco řekne, tak udělají pravý opak, aby ti dokázali, že oni jsou rodiče a ty nemáš právo jim cokoliv říkat...
8. črc 2012 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jackey Ahoj, jen jsem ti chtěla říct, že tě chápu, mám stejně starého synovce a taky je mi vždycky strašně když vidím jak jsou na něj hrozný. A kolikrát dost nespravedlivý. A nejhorší je jak se cítím bezmocná protože s tím namůžu nic udělat. Tak se alespoň snažím když jsem s ním ( bohužel to není moc často ) být k němu láskyplná a taky používám svou výchovu a je na něm vždycky vidět, jak je z mé reakce vždycky překvapený a má takový štěstí v očičkách, že ho někdo chápe. Na takových dětech je vždycky tahle respektující výchova znát.
8. črc 2012 ve 20:30  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Ahoj,mohla by jsme se k vám přidat?
Trochu jsem vás četla zpětně a docela by mně zajímal váš názor a radu co mám dělat se s vím synem.Jsou mu 2,5 roku.
V poslední době vůbec nechce oběd.teplé jídlo prostě skoro nic.Věčně jse s ním dohaduju,přemlouvám ho,ale on nechce.vymyslí jsi místo toho třeba jogurt.Já mu ho samozřejmě nedám.
No a další problém je,že se začal v poslední době házet na zem,že ho bolí nožičky.Dělá to třeba i venku,doma.A začne plakat a čeká až pro něj půjdu a vezmu ho.Samozřejmě na ruce.Už mi to začíná hodně vadit,nechci v 2,5 letech něco takového zavádět.Ale dělá neskutečnou scénu.Jak by jste to řešili.nemůžu ho přece nosit pořád. :unamused:
15. črc 2012 ve 21:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petronelas Já se držím názoru, že děti mají pro všechno důvod. :wink:
Zkoušela jsi vařit studeně? Třeba těstovinový salát, nebo jen talíř obložený zeleninou? Na nedostatek teplých obědů ještě nikdo neumřel. Spíš to bude jen obtížné období a přejde to samo. My dospělí často moc řešíme věci, co nejsou tolik důležité. Obzvlášť jídlo. Jogurt je dobrá varianta, lepší než kinder pinguin :sweat_smile:
Slyšela jsi o růstových bolestech? Občas to mívají chlapečci, rostou tak rychle, že je prostě bolí nohy. Nevím, jestli to je ono, ale je to první, co mě napadlo.
Jiné řešení nemám, protože když chce moje starší nosit, tak ji na chvilku vezmu. U nás je to tak, protože se mi narodilo mimčo a nechci, aby se starší cítila odstrčená. Tak ji šoupnu třeba na záda do osušky - takovým tím africkým způsobem.
16. črc 2012 v 08:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
růstové bolesti mě taky napadly jako první. malej to měl taky tak, možná i ve stejném věku, neházel sebou teda na zem, ale taky si hodně stěžoval a chtěl nosit. od podzimu do jara vyrostl o 8 cm :sweat_smile: tak jsem ho vždycky kousek vzala, pak zase šel sám, pak jsem ho zase vzala,..... je na mě těžký, má při svých 100cm 16 kilo a to se prostě pronese :grinning: takže jsme se takhle střídali.

a co polívky? ty taky nechce? dohadování ani přemlouvání asi nikam nepovedou, spíš se o to víc zasekne.... zkusila bych to formou nějaké hry - u nás jsme krmili dinosaury (za tyranosaura, za stegosaura,......), případně jsme jakože jedli něco úplně jiného (tohle je jabko, tohle je hruška,.... co má rád).... vzít to prostě nějakou hravou formou. případně vyměnit teplé jídlo z oběda na večeři.... pokud si dá k obědu jogurt a k večeři zbaští to, co by měl mít na oběd, tak je to taky řešení.... a pokud to nepůjde, tak bych se na to asi taky vyprdla a nenutila ho. pokud nemá nějaký zdravotní problém, tak ho to dřív nebo později přejde. a přijde něco dalšího :stuck_out_tongue_closed_eyes:
16. črc 2012 ve 12:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@fender
@cervena_vila no tak ten jogurt by jsi klidně k obědu dal.To jde do lednice a řekne,že chce papat jogurt. :wink: No ale já mu to většinou nedovolila.Musel papat to co bylo k obědu.Ale už to tak asi dovolím.Trochu se to zlepšilo co nejsou takové tepla.Začíná jsi víc zobat z jídla.Hra u jídla na něho nezabírá.Zkoušela jsem všechny metody.
Ty nožičky můžou být opravdu z růstu.Asi se trochu teď vytahuje.
Jinak malý má 15kg,taky se pronese,ale nesu ho a pak jde zase za ručičku.
17. črc 2012 v 10:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mam dotaz na zkusene, Kubickovi je sice teprve 1.5 roku ale snad me neodmitnete :grinning: hrozne bojuju s tim, jak malej reaguje na to, kdyz mu neco nejde, nebo mu nedam to co chce (treba sklenicku s cocacolou) nebo neudelam neco hned...v 99% pripadu bud mrskne s tou veci ale vetsinou sam sebou, zacne hystericky plakat, kopat kolem sebe a vzdy to zavrsi tim, ze mlati hlavou do zeme, zdi..proste co je po ruce...ja se snazim vzdy vklidu mu rict, ze to zkusime udelat jinak nebo ze tohle piti je moje a on ma svoje, apod...a taky se mu snazim zabranit v tom mlaceni hlavou ale vetsinou bezuspesne...trva to nekolik mesicu a prijde mi to cim dal horsi...samozrejme ze ty me klidne reakce se v prubehu dne meni na rev a pozdeji na ignoraci, protoze kdyz je to treba 20x denne, tak to nedavam...manzel ten by ho rovnou triskal a to se zase ozvu ja...ja si myslim, ze proste neumi zvladnout tu emoci odmitnuti ci neuspechu, ale jak mu pomoct?? Muz uz chce abychom sli k psychologovi...hrozne me to trapi...kdyz vidim jine deti jak se s tim lip srovnaji...treba dnes tu byla kamaradka se stejne starou holcickou a oba se snazili vylezt na vysoke zidle...neslo jim to a ona vklidu presla v jinou cinnost a Kubik? Zachvat na 5 minut...poradte prosim! Dik moc a omlouvam se za roman :grinning:
17. črc 2012 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@imzadi Já jsem to neměla s Leuškou tak brutální, ale v tomhle věku to bylo podobné. Myslím, že jsem to dělala tak nějak, jak se trénujou štěňata :sweat_smile: Když začala vřískat, že něco chce hned teď, řekla jsem jí, že to dostane, až přestane brečet a hezky poprosí (gestem, nikoliv slovem). Postupně to zabralo, že si věci, co chce nesnaží vybrečet. A když nebrečí, dá se s ní líp mluvit o tom, co a kdy dostane, případně proč to nedostane.
Jak trénovat trpělivost při činnosti ti neporadím, ale určitě jsou na to hry - navlékání velkých korálků, vkládačky, bludiště...
17. črc 2012 ve 12:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@cervena_vila s tim prosim to je dobra rada...ale jak resit to, kdyz jemu samotnemu neco nejde, priklad, to vylezeni na zidli, a reakce je stejna...dekuju :wink: ja jen doufam ze to jednou prejde!
17. črc 2012 ve 12:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@imzadi Marně vzpomínám na nějakou podobnou situaci. V tomhle je má zkušenost krátká, mám jiné dítě..
Když třeba chtěla lézt na strom, protože tam viděla kočku, vysvětlily jsme si, že kočka se na strom dostane, protože má drápky, což holčičky nemají. Nějak jsme to obrátily v legraci.
Při tom lezení do výšek (do auta) se ptám, jestli chce pomoct, ona většinou říká "sama sama", když jí to nejde, svolí k tomu, abych ji podala prst.
Asi základ je mu ukázat, že opakováním se to zlepší. Nebo aby si nechal trošku pomoct, než se začne vztekat.
Bití je na nic, to mu k ničemu pozitivnímu nepomůže. Psycholog by mohl být dobrý pro manžela: řekne mu, že jeho dítě je normální :wink:
17. črc 2012 ve 12:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@imzadi možná tě to uklidní, možná ne - tvoje dítě je normální, období vzdoru, taková ta hlavní vlna, bývá mezi 2-3 rokem, ale některé děti už mají takové období právě kolem 1-1,5 roku, to co popisuješ je klasický projev nezralé nervové soustavy,která se neumí vyrovnat s neúspěchem a frustrací, že něco nejde, nedostane atd. Každé dítě ale toto období prožívá jinak intenzivně a to souvisí s vrozeným temperamentem a výchovou se to moc ovlivnit nedá - proto se ti zdá kamarádčino dítě klidnější (a možná taky to bylo jen proto, že bylo na návštěvě, to se taky děti chovají jinak), ale určitě znáš to základní rozdělení - cholerik, flegmatik, melancholik, sangvinik - to je vrozené, projevy temperamentu se dají usměrňovat výchovou jen částečně a pouze do 6-7 let.
Bouchání hlavou do země jsme měli u staršího, u mladšího zase máme kousání.... každé dítě má něco, mizí to s věkem a tak ti nezbývá, než počkat si do jeho 3-4 let. Do té doby ti přeju spoustu trpělivosti - doporučuje si těch záchvatů nevšímat (pokud to jen trochu jde), dát porozumění - ty jsi to chtěl udělat, ty jsi to chtěl dostat, že? to tě muselo naštvat, že? bouchání hlavou do země jsem taky nechávala, pokud to nebylo už moc - pár modřin měl, pak už si dával pozor a nikdy si při tom neublížil. Taky můžeš zkusit nabízet jiné způsoby, jak se vztekat - křičet, skákat, bouchat do polštáře, trhat a muchlat papír, čárat vztek na papír tužkou atd.
17. črc 2012 ve 13:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@imzadi Tak m se potkáme snad všude :grinning: A jestli tě to uklidní, prcek je na tom úplně stejně. Při každém neúspěchu atd. začne kvilet, teď poslední dobou i dupat a nedá se dělat nic, říkám si - nezralá nervová soustava, nezralá nervová soustava............. Doma to nijak neřeším (když je to třeba u lega, řeknu mu klidně, že to zkusíme znovu, ukážu mu, jak tu překážku překonat apod., ale nijak ho nenutím). Horší je to venku mezi lidma, tam mě to drásá a navíc mě štvou ty dobré duše, co se mi snaží pomáhat (naše sousedka) nebo mi radí, že už to chce začít vychovávat (viz můj děda) :angry:
17. črc 2012 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@reruna
@sova33 uff,... mam radost ze je normalni :grinning: ale radsi bych klidnejsi ditko, ale co chtit kdyz vlastni muz je cholerik :stuck_out_tongue_closed_eyes: a @cervena_vila manzelovi to vyridim s tim psychiatrem, bude rad :grinning: kdyz zacnu vetu, ze holky na mk rikaly...jde do kolen. No ale z5 k situaci...takze proste musim pockat...nejtezsi to bude pro me, pac jak rikam ty me empatie vydrzi vetsinou jen cast dne. A to nechci myslet na to, co bude az se narodi Ema :confused:
17. črc 2012 ve 13:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
@imzadi tm můžeš říct - že to má po něm :grinning: :grinning: mně moje mamka říkala, že já jako malá jsem bouchala vzteky hlavou do zdi, takže co bych chtěla po vlastních dětech, že :grinning:
17. črc 2012 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek