Jde o mentální anorexii?

Jsem 33 letá matka dvou krásných holčiček, to vlastně ony mě "nutí" mou situaci řešit, jelikož je miluji celým srdcem, ale často na ně křičím a jsem podrážděná v situacích, kdy bych dříve byla v klidu. Jsem na rodičovské dovolené s mladší dcerou.

Vždy jsem měla po mamce postavu typu hrušky a tím pádem problém v rizikových partiich boků, zadku a tlustých stehen. To se docela srovnalo v dospělosti, kdy jsem měla řekla bych docela normální postavu, i když širší boky, zadek a stehna mírně zůstaly. Vážila jsem cca 60 kg při výšce 168 cm. Mezitím se mi narodily 2 děti.
V březnu 2023 jsem se začala cítit hodně těžkopádná a po stoupnutí na váhu jsem se zděsila, když mi ukázala 70 kg, stoupla jsem si před zrcadlo a zhnusila se všudepřítomného tuku a poprvé za svůj život se rozhodla s tím nejen něco dělat, ale i to dotáhnout do úspěšného konce. Stáhla jsem si aplikaci na cvičení a snížila porce jídla. Často jsem nejedla vůbec a váha šla krásně dolů. Největší zlom nastal tím, že jsem si koupila chytré hodinky a stáhla kalorické tabulky!!! Od té doby jsem začala zadávat do tabulek vše co jsem snědla, nejdříve orientačně, ale pak už jsem začala vážit každý gram a sledovala na hodinkách každou spálenou kalorii. A dle mého jsem v tuto dobu hubla opravdu zdravě, tzn. Cvičila jsem a jedla, jen zdravěji a dělalo mi to radost, začala jsem si více vařit, chodit na jumping a okolí bylo nadšené, jak jsem krásně zhubla, jenže já nedokázala přestat! Nedokázala jsem najít tu správnou hranici mezi tím, kolik kcal příjmout a kolik cvičit, abych ani nehubla, ale ani nepřibrala. A ono se to asi zvrtlo. Dnes cvičím hodinu a půl každý den. Z nastaveného denního cíle počtu kroků (6000) mám dnes nastavený cíl 30 000 kroků a i to už je mi málo a chodím denně 40-50 000 kroků, chodim jen tak po bytě a teď jsem si kvůli toho koupila i běžecký pás.
Jsem ve fázi, kdy vážím každý kousek jídla a zadávám do kalorických tabulek, které mi ukazují zelená kolečka (cukry, tuky, bílkoviny) a o něco jsem zvýšila příjem, který si mohu dovolit na 2400 kcal. Není to o tom, že bych nejedla, ale zároveň se bojím, že ztratím nad sebou kontrolu a začnu nekontrolovaně přibírat. Nedokažu přestat vše vážit a zadávat do kalorických tabulek, to je pro mě nepředstavitelné. Každý den se vážím. A nedokážu si představit sednout si k televizi dříve než splním cile, tedy nejlépe 40 000 kroků a více a spálené kalorie minimálně tolik, kolik příjmu. A to mě dostává do situace, kdy jsem pod tlakem, jelikož bych se chtěla věnovat více dětem (žárlím na manžela, který se s nimi mazlí, protože má "čas") ale zároveň nestíhám, protože "musím" věnovat ten čas chození a cvičení, dokud nemám cíle splněny. A když je splním, je večer a děti uspávám. Pak si udělám moji oblíbenou chvilku, kdy sním většinu jídla z naplánovaného dne (tedy nejen večeři, ale i svačiny). A další den nanovo. Takže já jím na příjem 2400 kcal denně, ale....je toto PPP? Mí rodiče si to myslí a bojí se o mě, že nejím, ale já jím. Vážím dnes 44,3 kg.

Chtěla bych sundat hodinky a přestat vážit jídlo, ale zároveň se mi líbí, že nosím velikost XS. Vím, že bych měla přibrat a dala jsem si hranici 50 kg, ale zároveň vždy, když váha oproti předchozímu dni o něco stoupne, jsem z toho nervózní a podrážděná na okolí.
Myslíte, že to mohu zvládnout sama? Popř. Dalším problémem je, že si nemohu finančně dovolit drahé terapie. A do toho mě nepodpoří v terapii ani manžel, který mi řekne, že už mi dávno říkal, ať nehubnu. Byla bych nejraději, kdyby o tom nevěděl. Zároveň bych zde zase chtěla být pro své děti a dát si na v restauraci dobré jídlo bez nervozity...myslíte, že to zvládnu sama třeba s pomocí nutričního terapeuta? Omlouvám se za slohovou práci.

Omlouvám se za slohovou práci, ale nevěděla jsem, jak mou situaci nejlépe vystihnout.