Poporodni trauma po císařském řezu - cítím, že jsem selhala. Co s tím?
Ahoj holky,chtela bych se sverit s tim co uz rok a pul prozivam a porad to v sobe potlacuju. Muj planovany cisar dopadl tak,ze me spatne napichli a i kdyz jsem chtela byt pri vedomi az muj syn prijde na svet,tak jsem to prospala,protoze do me rizli zaziva a museli me hned uspat. Na pokoji jsem se probudila sama,zmatena,bez syna i manzela a malyho jsem videla az po 4h. Mesic jsem se psychicky pripravovala na cisare i na pocit,ze do me budou rezat a ja budu pri vedomi,jen abych mohla byt s nim. Po porodu prisly pocity viny,ze jsem to nedokazala a celkove se mi vztah navazoval hur. I proto,ze to bylo extremne urvane mimco, 3 mesice dokazal rvat i nekolik hodin v kuse kazdy den. Pomoc muze tomu taky moc nepridala,dost me zklamal. Uz je to rok a pul s diky poradu Male ladky zjistuju,ze to v sobe porad nemam uzavrene a asi potrebuju pomoc. Maly je hodne tvrdohlavy,vztekly a nekdy mam pocit,ze ho nezvladnu. S ze to je treba tim,jak to vsechno dopadlo. Druhe dite pro me nepripada v uvahu,neumim si predstavit,ze to podstoupim vsechno znovu...treba tu ma nekdo stejne pocity a nekoho mi doporuci,kdo by mi mohl poradit. Dekuju
Já měla akutního císaře ve 26+1tt s celkovou anestezii. Po probuzení jsem se jen pořád ptala jestli malá žije, nic jiného mě nezajímalo. Naštěstí tam byl přítel, přišel za mnou chvíli po probrání, už malou viděl a znal její stav. Mě museli hodně rozřezat, aby malou dostali bezpečně ven. Jizva mě bolí i teď téměř dva roky po porodu. Malou jsem viděla druhý den, po týdnu jsem si ji poprvé pochovala a domů jsme šly za tři měsíce. Samozřejmě ten pocit selhání, jsem měla a občas mě to zamrzí, ale pak si řeknu, že malá přežila a to je ten největší zázrak a doufám, že jsem pro ni dobrá máma. Denně děkuju, že je tu s námi, císař beru jako něco, co jí zachránilo život, přirozený porod nemusela přežít. O druhatko se chceme začít snažit ještě letos, když to půjde, strach mám obrovský, ale z císaře ne, to je to poslední, ale z toho abych byla schopná dítě donosit, extrémně nedonošené dítě je šílený záhul na psychiku, dodnes z toho mám noční můry. Nevím co bych dělala, kdyby to malá tenkrát nezvládla. Přesto bych se i podruhé rozhodla bojovat a dát dítěti šanci. Samozřejmě se modlím, abych dítě donosila a měla bezproblémový porod, ať už přirozený nebo císařem.
@elis86 Ahoj, nemela jsem cs, ale prirozeny porod, nicmene se musim vyjadrit k tomu, co jsi psala v nekterem z komentaru, ze jste s partnerem nezazili tu spolecnou radost ze zrozeni jako v Malych laskach. Bud uplne v klidu, my meli vse idealni, porod i bonding. Ale zadny dojak a spolecna radost to urcite nebyla :D tesne po mem porodu zacali vysilat Male lasky a ja x krat brecela, proc jsem nasi malou taky neprivitala vic s laskou a nezneji, jako vsichni v te idiotske reality show... dojata jsem nebyla vubec, partner malou vyfotil s bleskem, za to jsem ho zdrbala, mala zacala strasne rvat a ja byla cely bondig ve stresu, protoze mi prislo, ze strasne moc krvacim, partner pak vycerpanim usnul v kresle... vylozene se mi ulevilo, kdyz si malou po 2 hodinach odnesli a ja se mohla jeste chvili soustredit na sebe a dat se do kupy. uz mam rok a pul po porodu a vse mam vnitrne vstrebane a jsem se svym porodem zpetne spokojena, ale vim, ze na Male lasky uz se zarucene nikdy nepodivam :D vubec se tim americkym dojakem nenechej rozhodit, realita je jina i u prirozenych porodu 🙂
@silwiin mluvila,nepomohlo to po dobrym ani po zlym...a cekat az chlapa “zacne bavit” nas syn,protoze s nim jeste neni sranda je docela smutny. Nikdo po nem nechtel prebalovani nebo kojeni,ale obcas ho vzit v kocarku nebo si k nam lehnout do postele a pomazlit se. Ne se zavrit do druhy loznice.
Společná radost se u nás taky nekonala...já jsem při i po porodu kolabovala, byla jsem naprosto šíleně ospalá a roztřesená, bonding jsem měla asi pět minut (ani si ho živě nevybavuju, jen jakýsi pocit úlevy, že oba žijeme) a pak už měl dítě na sobě přítel a já spala. Rodila jsem ve dvě ráno, kolem půl páté mě odvezli na pokoj a malého mi přinesli až kolem 9 nebo 10 myslím, protože jsem spala jak zabitá a nebyla schopna ničeho. Pak následovalo další trauma z kojení, kdy jsem u toho neskutečně trpěla a malý asi taky, 11 dnů nervů, pláče, krvavých bradavek a výčitek, že nedokážu nakrmit svoje dítě. Když si to dám celé dohromady, obdivuji ty, kteří do toho jdou znova. Když vím, jak špatně jsem to zvládala všechno vnitřně, psychicky, neumím si představit, že by se dělo něco ještě horšího, že by malé resuscitovali nebo něco v tom duchu, to už bych asi byla na psychiatrii, proto to raději neriskuji. Asi holt na to vážně nemám :-/
Ahoj. Je to zvláštne ako sa niektoré príbehy tak podobajú. Mala som to podobne ako ty, len ja som išla rodiť prirodzene a zrazu sa to zvrtlo a už som spala.. Ten pocit keď mi povedali, že sa musíme rýchlo premiestniť na sál bol strašný.. Neskutočný strach. Takže som tiež z toho bola smutná, že som dceru nevidela hneď a až neskôr po prebudení. Strašne som sa tešila na ten moment narodenia a nekonalo sa. Ale treba myslieť na to, že ako aj my, tak aj vy ste zdraví, a na ničom inom nezáleží.
O druhom rozmýšlam, aj keď sa bojím čo ma zase čaká. Dcera taky strašne řvala, už v porodnici,doma sa to pekne rozjelo a ja na nervy. Teraz má vyše roka, je to vztekloun, ale je zdravá a to je hlavné 😉 Jo a môj muž sa tiež nejak neprejavoval čo sa týka péče o dieťa.. Strašne ma to štvalo, akoby mal naďalej svoj svet a nič sa preňho nezmenilo.. Ale prežili sme to a keď je doma tak sa nám venuje. Toť len moja skúsenosť a pocity.
Jestli je to jeste aktualni, napis soukr zpravu, s poprodnim traumatem jsem se lecila.