icon

Oslovování mých dětí od cizích lidí, ale i v rodině

avatar
biolage
20. srp 2015

Je tu někdo kdo taky nemůže vydýchat, když okolí říká vašim dětem miláčku, lásko, zlatíčko, ty seš moje - můj....... Zajímalo by mě jestli jsem opravdu takový exot, nebo nás je víc. Protože fakt nechápu jak takto může něko říkat našim dětem ( jsou přece jen moje a manžela 🙂 ) Taky například. tchánovi neřikám ty jsi můj miláček nebo přítelovi kamarádky nebo prostě komukoliv....... 🙂

Shrnutí diskuse
Automatické shrnutí diskuse vygenerované umělou inteligencí · 13. čer 2026 · 74 příspěvků

Stručné shrnutí

  • V rámci rodiny je běžné a často přijímané oslovování dětí zdrobnělinami jako "zlatíčko", "lásko" nebo "babiččina", které respondenti popisují jako projev náklonnosti.
  • Diskuze rozlišuje mezi oslovením od prarodičů (často akceptované) a od cizích osob (častěji považované za nevhodné), přičemž problematické je zejména použití přivlastňovacích tvarů "můj"/"moje".
  • Doporučená řešení sporů o oslovení zahrnují přímou komunikaci a nastavení hranic, například požádat o používání jména dítěte nebo výměnu "můj" za "naše".


Nejčastější otázky

Q: Jak reagovat, když prarodič oslovuje mé dítě "moje zlatíčko"?
A: Diskuze uvádí jako běžné řešení klidný rozhovor a vyjádření preference; příklady frází z diskuze jsou "moje zlatíčka", "prosím, neříkej můj" nebo požadavek používat jméno dítěte či "naše".

Q: Je vhodné, aby cizí lidé oslovovali neznámé dítě "broučku" nebo "sluníčko"?
A: Názory se liší; někteří účastníci považují oslovení "broučku" či "sluníčko" od cizí osoby v parku za milé, jiní jej považují za nevhodné a doporučují větší odstup od cizích lidí.

Q: Naznačuje oslovení dítěte "můj" majetnický postoj?
A: V diskuzi někteří respondenti uvedli, že použití "můj"/"moje" zní majetnicky a vadí jim i v rodině, zatímco jiní v rodinném kontextu považují výrazy typu "můj chlapeček" nebo "babiččina holčička" za přirozené.

Q: Jak nastavit hranice, když se mi nelíbí, jak ostatní oslovují moje dítě?
A: Doporučení zahrnují přímé vyjádření hranic, např. "prosím, používej jeho jméno", odmítnutí půjčování dítěte bez domluvy a hygienické požadavky před podáním dítěte (např. umytí rukou).

Q: Ovlivňuje vnímání oslovení to, zda pocházím z vesnice nebo města?
A: Někteří diskutující uváděli regionální rozdíly a zmiňovali Zlínsko a Severní Moravu jako oblasti s bližšími rodinnými vazbami; jiní tvrdili, že záleží především na nastavení konkrétní rodiny.

Q: Má oslovení dětí zdrobnělinami vliv na jejich vnímání vztahů v rodině?
A: Mnoho příspěvků konstatuje, že oslovení jako "babiččina holčička", "ty jsi moje holčička" nebo "ty jsi můj chlapeček" vytváří u dětí pocit lásky a bezpečí.

Závěry z diskuze

Shoda

  • V rámci rodiny je oslovení dětí zdrobnělinami obecně chápáno jako projev náklonnosti.
  • Konflikty ohledně oslovení lze řešit přímou komunikací a stanovením preferovaného oslovení (jméno, "naše" místo "moje").
  • U cizích osob je běžné preferovat neutrální oslovení nebo použití jména dítěte místo přivlastňovacích tvarů.


Sporné názory

  • Někteří účastníci považují použití "můj"/"moje" i v rodině za majetnické a nepřijatelné, zatímco jiní ho v rodinném kontextu považují za přirozené a milující.


Otevřené otázky

  • Kde přesně procházejí hranice mezi projevem náklonnosti a zásahy do osobní sféry při oslovování dětí?
  • Jak sladit rozdílné preference oslovení mezi více členy rodiny (tchyně, prarodiče, přátelé)?
  • Do jaké míry ovlivňují kulturní a regionální zvyklosti to, jak jsou zdrobněliny vůči dětem vnímány?


Zmíněné značky a firmy

žádné

Zmíněné produkty a metody

nukleární rodina, oslovování zdrobnělinami (zlatíčko, lásko, broučku, sluníčko), učit dítě říkat "maminčina"/"babiččina"

Místa a osoby

Praha, Zlínsko, Severní Morava

Strana
z3
avatar
alkuska
23. zář 2015

Souhlasím tady s některýma nade mnou - v rodině mi to připadá uplně v pořádku, koneckonců jsme všichni jedna rodina a to dítě je taky do určité míry jejich. Cizí lidi jsou jiná kategorie, ale kdyby nějaká stará paní někde v parku nebo na chodníku oslovila mé dítě "moje sluníčko", brala bych to jako vyjádření náklonnosti a nijak bych se nad tím nepozastavovala. U cizích mladších lidí by mi to přišlo divné, to jo, ti by měli mít větší odstup.

Já ještě první dítě teprve čekám, ale už teď vím, že by mě takové oslovování těšilo od prarodičů, strýců a tet, tam bych očekávala že budou mít k mému dítěti bližší vztah. Sestra má půlroční holčičku a taky jí klidně řeknu "moje" (vždyť je to MOJE neteř) a mám ji moc ráda a myslím si že to nikomu nevadí, naopak se vždycky její rodiče usmívají, když vidí jak ráda ji mám a u prarodičů to mají stejně. Vždyť i to dítě musí pozitivně vnímat že ho má celá rodina ráda a přijímá ho. Neuznávám koncept nukleární rodiny a podporuju širší rodinné vazby.

avatar
biolage
autor
23. zář 2015

Tak mě zas příjde normální že nejbližší jsou rodiče a ostatní lidi si mají držet trochu odstup......

avatar
alkuska
23. zář 2015

Holky když to tady tak čtu jak se to liší - zkuste napsat odkud jste (město, vesnice, okres)... mě přijde že se to hodně liší i podle toho, jestli člověk vyrostl na vesnici nebo ve městě... Třeba já jsem z vesnice ze Zlínska a vztahy v rodinách jsou tu teda dost blízké, ale možná že někdo z města to má fakt jinak...

avatar
somalicats
23. zář 2015

@alkuska Pocházím z malé vesnice, momentálně žiju v Praze.

avatar
kajsav
23. zář 2015

@alkuska Myslím si, že to není o tom, jestli je člověk z města, nebo z vesnice, ale jen o tom, jak to je v dané rodině nastavené. 😉 U nás jsme byli vždycky zvyklí se celá rodina scházet, společně slavit všechny narozeniny, scházet se o Vánocích všichni dohromady, společná grilování atd. z toho důvodu já za svoji nejbližší rodinu považuji nejen rodiče, babičky a dědy, ale taky mamčiny sourozence - tedy moje tety a strýce a jejich děti - moje bratrance. Od malička jsme byli zvyklí být hodně spolu a pokračuje to i teď v dospělosti za což jsem velmi ráda, že rodina stále drží pohromadě. 🙂 (jsem ze Severní Moravy)

avatar
anelamates
23. zář 2015

Původně menší město, ted vesnice - a všechny naše děti byly pro každého z rodiny "moje".

avatar
suzina08
24. zář 2015

Já jsem z města, ale souhlasím s @kajsav, že to je o tom, na co byl člověk sám zvyklý 🙂 Já taky za svojí rodinu považuju i strýčky, tety a jejich děti.

avatar
cilkat
24. zář 2015

Přiznávám, že mě tohle téma potěšilo - vím, že v tom nejsem sama. Zatím první přírůstek čekáme, ale už od počátku těhotenství bojuju s reakcema od kamarádů (často velmi blízkých), kteří na oznámení, že jsem těhotná, reagují "a já ho naučím to a to". Vždycky mi naskočí pocit "ale to je moje dítě a ty mi na něj nebudeš hrabat"... a přitom je to vlastně jen sdílení radosti a zájmu. Takže plně chápu, že někoho může "můj chlapeček" od cizího člověka vytáčet. Na druhou stranu i děti, které trénuju v Sokole, jsou prostě "moje holčičky", takže chápu, že to chce nadhled. Asi by mi to přišlo v pořádku v (širší) rodině, případně u lidí, kteří se o dítě pravidelně starají, i když i tam preferuju "naše". (Jsem od narození Pražák.)

avatar
iveta93
24. zář 2015

No nevím jestli považujete parodiče za cizí tak bude chyba spíš tam. Já se třeba s tchýní moc nestýkám, ale do rodiny samozdřejmě patří a není pro mě cizí, mám jí ráda. Takže v kruhu rodiném je to podle mě normální. Pokud by nějaka paní na ulici nakoukla do kočárku a řekla "Moje ...." tak to bych potom pochopila - tu bych hnala. 😀

Jen tak na okraj samozdřejmě každému vadí něco jiného. Mě třeba vadí když mi sahají lidé na břicho a říkají "Ahoj malá..." žijeme na vesnici takže mi to dělají permanetně i třeba prodavačky v krámě. Tak to kvetu, ale povznesu se nad to. A myslím že malinko by jste nad tuto situaci měla povznést i vy popřípadě to prarodičům vysvětlit.

avatar
mrsnikola
4. lis 2015

😀 milá, já jsem alergická i na to, když někdo sahá po kočáru 😀 takovej jsem psychouš... tuhle jsem seřvala paní v obchodě , když jsem platila nákup a měla kočár u sebe, ona že jen projde, nic neřekla a hned se jala si posunout kočár. Řeknu ti, že se měli na týden prodavačky o čem bavit a teď mě zdraví už od vchodu 😀

avatar
marikuskus
28. pro 2015

Nevim no, ja se mohu zlosti pominout kdyz matka pritele (ktera mi pise smsky kde me tituluje jako ku*vu co ma jit se svou mamou kourit cu*aky) pusinkuje mou dceru (11m) a rika ji "ty jsi moje krasna holcicka, jsi krasna po mne cela"
Bych ji zabila, chce se mi az zvracet....

avatar
kacorek85
28. pro 2015

@somalicats Asi jsem ujetá.....Dcerce od své nejlepší, a můžu opravdu říct že nejlepší, říkám že "je moje, někdy naše, milovaná pusinka". Její manžel se nedávno nechal slyšet, v dobrém, že být v rodném listě více kolonek, je mu jasné že jsem tam uvedena taky 🙂
Ale je to dáno naší symbiozou a tím co jsme si prožily a navzájem se vytahovaly z problémů.

Myslím si, že není správné něčí děti oslovovat "spratku, případně zmetku", ale když prarodiče berou vnoučata jako "své zlatíčka", na tom nevidím nic špatného.

avatar
pkolin
28. pro 2015

@marikuskus Buďte ráda, že se k dceři chová hezky a nepřenáši nenávist k vám na ní (což samozřejmě neomlouvá, proč se k vám tak chová)!

avatar
pkolin
28. pro 2015

Mě to tedy rozhodně nevadí, moje babička mi také říká, že jsem její zlatíčko (ona měla dva kluky a konečně "má tu vysněnou holčičku") - babičku miluju a jsem šťastná, že jí mám, tak nechápu, proč by mělo mým rodičům vadit, že mě takto oslovuje. Stejně to mám já se svými dětmi a babičkami. Jak moje mamka, tak mamka manžela oslovi naše děti lásko moje, zlatíčko moje atd. Nechápu, jak tu může někdo psát, to dítě je NAŠE s manželem - to je taková blbost, děti přeci nejsou věc, na kterou mám výlučné vlastnické právo! A co se týká cizích lidí, tak to záleží, kdo to je - ono je cizí a cizí. Máme pár kamarádů s dětmi, stýkáme se a máme se hodně rádi, tak dětičkám také říkám zlatíčko naše, kočičko naše atd. a upřímně mě by nikdy nenapadlo, že by někomu mohlo vadit, když jehé dítě někdo má rád a hezky ho oslovuje!

Strana
z3