Vždy jsem chtěla aspoň dvě děti a najednou už 2. nechci

Vždycky jsem si říkala, že mít jen jedno dítko fakt nechci, aby bylo jedináček, že je to blbý, nemít sourozence (sama mám 4) a dvě děti pro mě byly ideální, manžel dokonce mluví i o třech. Ještě po porodu jsem o tom mluvila tak nějak automaticky, ale s postupem času se to začalo měnit. Napřed to začalo tím, že malého miluji nade vše a neumím si představit, že bych mohla i druhého prcka milovat stejně, nerada bych jednoho z nich milovala míň a nedejbože aby se náš Maty musel cítit odstrčený, ty představy jsou mi opravdu nepříjemné. A pak časem jak začal být malý samostatnější tak si to úplně užívám a nějak se mi do toho nechce zase znovu mít malé miminko, o které je péče samozřejmě náročnější. A dál se teď přidalo i to, že už malého může kdokoliv jakkoliv dlouho pohlídat, my se můžeme s manželem zase věnovat víc sobě a našim koníčkům, navíc konečně mám zase zpátky svoji postavu a nechce se mi znovu přibrat. Naposled jsem v čekárně u pediatry viděla a slyšela plakat miminko malinké a úplně jsem z toho měla husí kůži ☹ Sama jsem z toho smutná, že se mi tohle všechno honí hlavou ☹ Pořád si říkám, že snad je to jen dočasné a že třeba pak se to zase změní, měla jste to některá taky tak??