Jak zvládat frustraci manžela kvůli plačícímu dítěti?

Ahoj, je mi nepříjemný to řešit, tak anonym… s manželem máme několikaměsíční dítě, který je ještě ve věku, kdy ho trápí bříško - manžel se vrací domu až večer, pohraje si s prckem, všechno dobrý. Problém nastává, když malej dlouho brečí. Zkouší ho chvilinku chovat a když to nezabere a neutiší se, položí ho vedle sebe, rve mu neustále dudlík a začne se vztekat. “Můžeš už bejt konečně ticho?!” A občas to řekne i hůř, stydím se to i napsat.. já mu třeba řeknu, aby ho pochoval dýl a mluvil na něj, nebo aby si ho dal na břicho a nechal ho, aby zkoušel tlačit, někdy se musí sáhnout po rektální rource atd atd, jenže vždycky řekne, že ho choval a že stejně řve. Přitom ho choval třeba minutu. Když už vyletí, tak mu řeknu (klidně ale) že je přece ještě malej, že to nechápe a prostě nám takhle dává najevo, že ho něco trápí, tak aby s nim mluvil jinak, že to nedělá naschvál. Na to se mi často dostane odpověď “takže já nemůžu dávat najevo emoce?” Když odpovím, že může, ale ať se vybije jinde, tak se urazí. Neříkám, taky sem vysílená, taky se nevyspím a taky se třeba naseru, už jsem frustrovaná… ale když na sobě vidím, že bych vyjela, jdu třeba do kuchyně a vydejchám se, nebo si soukromě zanadávám a k dítěti jdu pak už v klidu - nebo minimálně ve stavu, kdy na něj nebudu hnusná. Docela mě to děsí si budoucna, kdy si toho dítě bude víc všímat a bude chápat o co jde. (Třeba nebude bříško, ale bude něco jinýho, nebude poslouchat nebo tak) Obecně s vylitím hněvu byl problém u manžela vždycky - dlouho to v sobě třeba dusil a když už na to přišlo, tak prostě se vztekal, nadával, byl jak dítě. Jednou nesl kojenecký vody na rameni, spadlo mu to - dvakrát. A venku tam do toho začal kopat a nadávat. Nemusím asi říkat, jak jsem se styděla. Kluka miluje, hraje si s ním, mazlí ho, ptá se na něj, ale jakmile je třeba utahanej z práce a prcek brečí dlouho, nevim, jak ho nasměrovat, aby se snažil uklidnit. Prostě to pustí a je to. Jinak - není to nějakej agresor, není třeba na mě hrubej, neuhodil mě nikdy, naopak je podporující, ale tohle mi dělá starosti. Někdy zase, když prcek sice brečí, ale manžel má dobrou náladu, tak se snaží ho utišit, vezme si ho k sobě do postele a mazlí ho třeba a tak, ale jakmile se vrátí a má blbou náladu a já se třeba vrátím z nákupu, jen ho najdu jak sedí na gauči, vedle sebe řvoucí dítě, rve mu dudlík a je snad ještě víc v háji než syn. Díky za zkušenosti a rady