Jak zvládat vztah s emocionálně nestabilní matkou?
Jsme čtyři sestry a všechny (!) máme komplikovaný a obtížný vztah s naší mámou. Máma je milující ( až moc, láskou až svírá), ale musí se kolem ní chodit po špičkách. Jakmile řekněte jen trochu něco, co se jí nelíbí, jde z nuly na sto během vteřiny. Není tam absolutně žádný prostor pro deeskalaci situace. A absolutně žádná snaha rozdýchat nával svých pocitů, nebo snaha to vykomunikovat nějak v klidu atp. Okamžitě nastává buď výbuch hněvu nebo výbuch pláče a hysterie. Nejhorší je, že vám řekne že už je jí přes šedesát a že už jiná nebude. Čili z toho pro mne vyplývá co? Přizpůsobit se tomu? Tolerovat to? Vystavovat tomu svoji rodinu při návštěvách? Posr*ně se krčit v rohu? No bohužel to u mě spíš vede k tomu, že se chci té tolik milující a pečující ženě vyhýbat, taky se už nesmažit náš vztah napravit a prostě se od ní odříznout. Což je smutné, je to máma. Ale neskutečně těžce se vedle ní dýchá. Jednu dceru psychicky manipuluje ( buď jí furt volá, nebo ji trápí ignorováním, pokud třeba odcestuje do zahraničí atp), se druhou, taky dominantní se štěkají neustále..Já nesnáším konflikty, mámy jsem se vždy spíš zastávala, omlouvala ji, ale pohár už přetekl. Mám sto chutí jí už konečně říct pravdu, kterou si my, její dcery říkáme jen opatrně za jejími zády. Totiž že je psychicky labilní, má výkyvy nálad a psych. imanipuluje. Že nás tímhle vším terorizuje a že pokud se sebou nezačne něco dělat a pracovat na sobě i našem vztahu, tak (minimálně o mě) příjde. Vnímám to tak, že mít fajn vztah není zadarmo a nemůže se snažit jen jeden. A to, že je moje máma jí automaticky pozici v mém životě nezajistí. Asi jsem ktutá a ano mám výčitky, ale mám už spíš tendence ze svého života toxické lidi odstřihávat 🤷♀️.Poradíte prosím, jak s takovým člověkem komunikovat ( aby nenastala smršť hysterie či hněvu) a aby prostě jen naslouchal tomu, co se kolem něj děje?? Ona si myslí, že je oběť a my všechny dcery jsme k ní nespravedlivé a nevděčné atp. Ale vůbec nevnímá, že není náhoda, že ani s jednou ze svých dcer nemá dobrý vztah..
Bud budes "naslapovat" jako doposud nebo budes uprimna a asertivni, ale ji se to libit nebude. Jedine si ty sceny nebrat osobne, obrnit se imaginarnim "plastem" po kterem to stece.. Tady prostredni cesta nevede..bouzel.
@anonym_autor Moje máma má podobné tendence, taky se umí stavět do role oběti, když má svoje "období", nesmí se jí nic říct, prakticky jakýkoliv odlišný názor vnímá jako útok na svoji osobu a je těžké vést nějaký hovor. Ona taky říká, že se nezmění, že je prostě taková a má na to nárok. Většinou to přecházím mlčením, protože jsem pochopila, že diskuse s ní nemá cenu. A taky je na druhou stranu přehnaně pečující, až svojí láskou svazuje. Je úzkostná, bojí se o všechny a až nezdravě by nás nejraději všechny přivázala doma k topení, aby se nám nic nestalo. Hodně mi pomohlo omezit kontakt, po telefonu je mírnější, to si voláme tak 1x týdně. Jezdím na návštěvu tak 1x měsíčně na víkend a jak jsem psala výše, většinou to přecházím mlčením, nebo neurčitým zamručením, když má špatnou náladu. Nemám už snahu jí něco vysvětlovat nebo ji nějak měnit, to musí chtít ona sama, což prostě ze své podstaty nedělá. Mrzí mě to a občas mám záchvaty lítosti a smutku. Začala jsem chodit na terapie, abych se dopracovala k nějakému vlastnímu nastavení smíření nebo klidu. V rodině všichni zaujali podobný postoj, nehádat se, přikyvovat a omezit kontakt dle svých možností.
Moje matka je narcis. Už několik let chodím na terapie a učím se s tím žít. Kdykoliv jí nastavuju hranice, jsem hajzl, zmetek, šmejd, …
Držím palec.
@anonym_autor terapie, rozhodně nejlepší věc, co můžeš sama při sebe udělat.
znáš knížku Dospělé děti emočně nezralých rodičů? A ještě knížka Budu vůbec někdy dost dobrá. A nenechat se vtahovat do jejich dramat, naučit se být věcný, asertivní a klidný a nepřebírat vinu, pokud se musíš vymezit (z dětství máme často chronický pocit viny, to je nutné odbourat).
znáš knížku Dospělé děti emočně nezralých rodičů? A ještě knížka Budu vůbec někdy dost dobrá. A nenechat se vtahovat do jejich dramat, naučit se být věcný, asertivní a klidný a nepřebírat vinu, pokud se musíš vymezit (z dětství máme často chronický pocit viny, to je nutné odbourat).
@annasmyckova Knížku Budu vůbec někdy dost dobrá - rádce pro dcery narcistických matek jsem četla také. Je skvělá. Poznala jsem se tam v docela dost věcech.
@anonym_autor Mas vic možností, omezit kontakt na minimum, její výlevy ignorovat. Nebo ji rovnou poslat do prd…. To,že tě porodila s ni nedělá privilegovanou osobu. Ja mam maminku skvělou,ale dene vidim u své kolegyně jaké to je být ještě v 50 obětí narcistické matky. Nežije svůj život,ale život své matky, kvůli které přišla o manžela,ale i o syna..
Mám s mamkou komplikovaný vztah z jiných důvodů než ty a tvoje sestry, ale diskutovat se s ní taky nedá. Nechce slyšet, v čem je problém, diví se, proč s ní nechci trávit čas... Vysvětlovala jsem mockrát, dřív hodně v emocích, to nikam nevedlo, naučila jsem se komunikovat líp, ale u ní to prostě nefunguje. Spustí slzy, popírá, že by byl nějaký problém nebo naslibuje, že se pokusí změnit. Ale za deset vteřin si jede to svoje. Vzdala jsem to, vídám ji jen na narozeniny a Vánoce, nevolám jí. Když volá ona, většinou jí to nezvedám, radši napíšu SMS. Je to smutný, mamka není zlá ženská, ale v rámci zachování vlastního emocionálního zdraví jsme omezila kontakt na minimum.
Jestli ona žije v pocitu oběti, tak ti nebude naslouchat. Cokoliv řekneš, tak to otočí proti tobě, nebo to v ní spustí vlnu emocí, pláč, hysterie, hněv. Silně pochybuji, že tvoje pocity někdy uzná.