Je vysvětlování chyb s "ale" opravdu špatná komunikace?
Tak holky, jdu si pro názor.
Od dětství mě máma kritizuje, že je vše říkám ale. Asi si umíte představit, o co jde. Máma mi něco začne vytýkat a já jí začnu vysvětlovat a říkat argumenty. Podle ní je to špatná vlastnost a představovala by si to tak, že když mě začne kritizovat, tak že já prostě jen budu sedět, řeknu něco ve smyslu "ano, udělala jsem to blbě / jsem blbá / byla jsem líná / nechtělo se mi" atd...
Abych to trochu rozvedla - není to určitě tak, že neumím přiznat chybu. Jenže jí vadí, ikdyž řeknu, že jsem chybu udělala, když pak následuje vysvětlení proč. Podle ní je totiž všechno VÝMLUVA. Ale já to takhle nevnímám. Já to vnímám tak, že chci podat vysvětlení, proč k dané situaci došlo. Ne se vymlouvat. Ale ona vysvětlení nechce. Ona chce jen mít možnost sdělit svojí kritiku a tam by to mělo skončit. Podle mě ale takhle zdravá komunikace nevypadal, ani teď mezi dvěma dospělými, ani mezi matkou a dítětem v pubertě. Málo kdy se něco stane čistě kvůli tomu, že jsem se na to prostě vykašlala.
Např. Přijedu někam pozdě. Ona mi to vytkne a už jí nezajímá, že jsem přijela pozdě proto, protože ona si nechala klíče od auta v kabelce a já s ním tedy nemohla odjet a musela jít na poslední chvíli pěšky, což mi logicky trvalo déle, než plánovaná cesta autem. To přece není žádná výmluva, ale normální vysvětlení a nevím, proč bych měla být kvůli takovému důvodu pozdního příchodu považovaná za nějakou neuctivou, co si nedala dostatečnou rezervu. Prostě na každou situaci můžu mít rezervu. Nemůžu všude chodit s hodinovým předstihem přece. Tolik času nemám.
Nebo když jsem chodila na střední, tak jsem např. dostala horší známku z testu. Mámu zajímal čistě jen výsledek a vždy jsem byla na vině jen já a moje nedostečná příprava. A to, že učitelka dala do testu úlohu, o které výslovně řekla, že tam nebude? Nezájem, výmluva, ALE!
A v neposlední řade klasická situace, kdy jsem opravdu něco neudělala. Např. jsem měla třeba vyluxovat. A já na to zapomněla. Ne se vykašlala, zapomněla. I to je špatne samozřejmě. Nicméně to je tak špatné říct: Jee, nojo, promiň! Mně se to úplně vykouřilo z hlavy, jak jsem po škole musela na dva kroužky a máme zítra ten test. To přece není výmluva, ale reálný důvod, proč jsem na to zapomněla. Já se tím neomlouvám, jen vysvětluji a svoji chybu normálně uznám a nebagatelituji ji. Jen k ní podám i vysvětlení, že to nebylo prosté vykašlání se na věc.
Opravdu je tohle tak špatné a měla bych prostě jen uznat chybu a už vysvětlení nepodávat? Mě to přijde jako normální komunikace prostě a když někdo říká "ale" mě, tak ho normálně vyslechnu. Nicméně mně je to přičítano jako špatná vlastnost.
Naprostý souhlas s "westie". Autorko stav na tom co ti napsala. Nejde o tom že na tvém názoru nezáleží...přečti si co píše "westie" znovu ;)
@somalicats jo to souhlasim, nicmene lidi jsou ruzni a pokud vi, ze je to pro mamu cervenej hadr, tak bych si, byt jsem dospela a svepravna, treba tu kulmu odpustila, privstala si a podobne info jako prisla jsem tam a tam pozdeji, zapomnela jsem to a to, odpustila. Samozrejme, ze to reseni, co jsi psala ty, ze i ta mama by to mohla podat jinak, by bylo nejidealnejsi, ale nevim, zda si to vubec uvedomuje, jak se chova a chtela by neco zmenit...
@moudivlacek Ta máma si to neuvědomuje a neuvědomí, protože takto komunikuje s dcerou evidentně už od jejího dětství. Čili souhlas s tím, co píšeš, osobně bych se matce nesvěřovala a je otázka, zda bych tam vůbec jezdila, kdybych dostala kartáč pokaždé, kdy bych něco udělala špatně.
Zdravím autorko,
@somalicats a @levandule_k krásně napsaly to, co jsem chtěla předat i já 🙂
Moje matka je taky taková věčná oběť - ona za nic nemůže, to všechno okolí. Já jsem prostě vždycky všechno udělala špatně. Vyústilo to v to, že jsem se pořád za všechno omlouvala a snažila se vysvětlit důvody svého jednání. Pár let u psychologa mi pomohlo cítit se sebejistěji a držet si hranice. A hlavně: od nikoho nic neočekávat a s mířit se s faktem, že moje matka a jí podobné typy osobností se nikdy nezmění.
Pro snažší komunikaci je lepší nechat matku v její pravdě a zbytečně jí nedráždit (A v hlavě si myslet svoje). Když je to nesnesitelné, prostě jí odpálkuji a pokud s tím má problém, prostě ukončím v danou chvíli komunikaci 🤷🏻♀️
I tady máte krásný příklad toho, že když chcete ostatním vysvětlit/upřesnit/obhájit názor a situaci, stejně si pojedou jenom svůj názor (ostatně to děláte i vy jim). Vyprdněte se na to, dostala jste jiný úhel pohledu, ale je to váš život a je jen na vás, jak ho budete žít. Hoďte se do zenu a zkuste se matkou moc netrápit ❤️
Když budete chtít, klidně mi napište zprávu, já tohle téma taky znám a pořád zpravovávám 😉
P.S. Ten příklad s kulkou mě mega baví! Pokud se to neděje každý den, tak prostě kulmu dam na stranu a už to neřeším. To jak se nad tím ostatní pohoršují mě docela rozesmálo. Já taky nesprdnu manžela pokaždé za to, že nechá skleničku na lince, místo aby jí dal do myčky jen proto, že MĚ to vadí 🤣 On mi taky toleruje moje nedostatky, den si tím ale kazit nebudeme 🥰
Myslím, že je chyba na straně komunikace tebe i mámy. Třeba ten příklad s parkováním - jestli ti máma poradila, kde máš v jejím městě zaparkovat, a ty jí následně řekneš, že to parkování bylo složité, tak by normální reakce byla “aha, fakt? Nevěděla jsem, že se tam tak blbě parkuje”, nebo “no jo, odpoledne tam bývá plno, zapomněla jsem to zmínit”. A ne ti začít vyčítat, že si máš vzít dostatečný náskok. Na druhou stranu, jestli ona ti hlídá dítě, aby sis mohla vyrazit s kamarádkou, a ty necháš v jejím bytě horkou kulmu na umyvadle, tak chápu, že jí to vadí. Tam by mi prisla lepší reakce poděkovat za hlídání a ne se hned obhajovat
no, rika se takova hezka "poucka", ze jak je ve vete ALE, tak nic pred tim ale se nepocita. A ona je to docela pravda. Z toho co jsem cetla pro tebe slovo "omlouvam se" nema zadnou hodnotu. Proste ho tam hodis a pak znegujes "zduvodnenim". A tim trochu popres, ze se omlouvas.
Bud se omlouvam nebo vysvetluji Ve chvili co to michas dohromady, nema omluva hodnotu, protoze ti to ve skutecnosti neni lito, ale mas pocit, ze byl relevantni duvod proc je to tak jak je.
Libi se mi tu priklad, kdy ma zena tezky den s detmi, muz prijde domu a nadava, ze neni hotova vecere. Bud mu veceri chtela pripravit a je ji opravu lito, ze to nestihla a pak muze rict "omlouvam se, bylo toho dneska toli, ze jsem to nestihla" nebo toho bylo tolik, ze ji je to opravdu lito neni a jen za ten dotaz by po muzi nejradsi neco hodila a pak staci rict "dneska byl sileny den a na vareni vecere jsem nemela ani pomysleni"
Je celkem jedno, jak presne ty vety budou naformulovane, mnohem lepe je to znat z tonu hlasu. Lide, kteri se omlouvaji, ze ve skutecnosti neomlouvaji me pekne stvou (typicky v praci, kdy nekdo neudela co mel udelat - je zatraceny rozdil, jestli rekne omlouvam se a mysli to vazne nebo vymlouva se). Maminka te zna ze vsech lidi na svete nejlepe - nebo alespon tve detske ja, takze v tvych odpovedich velmi dobre cte a tvoje odpovedi vnima skoro jako lhani. Ten priklad s parkovanim, proc ji rikas nejaka ale misto jednoducheho "mami, ja ti jen povidam, ze jsem byla prekvapena jak spatne se tu parkuje, kamaradce jsem dala vedet, tak proc mi vycitas neco, co se te vubec netyka"
Neni to vubec o peskovani a omlouvani, ale vedeni komunikace
@tereza0111 no já jsem z tohodle dost zmatená. D parkováním jsem mámě doslova řekla: "To je hrozný, kolik aut je dopoledne v centru, že se tam nedá zaparkovat a musím hledat místo ve vzdálenějších ulicích. Příště fakt jdu pěšky, takhle jsem nakonec stejně musela jít dost dlouhou cestu a ke všemu jsem přišla pozdě". A ona mi na to řekla "Máš vyrazit dřív a ne se vymlouvat na parkování". Žadné ALE nebo JENŽE nebo já nevím co jsem neřekla, nijak jsem se nevymlouvala, o mém pozdním příchodu ani nebyla řeč.
komunikujete jinak a nerozumite si podle me tam slysi vycitku a stiznost na svet, ze jsi prisla pozde a vidi tam neco, co tam neni. Je to "jen" o tom, naucit se spolu komunikovat, najit cestu, jak si rozumet. I kdyby to melo byt o tom, ze mamku na zacatku hovoru upozornis, ze ji jen chce povedet, jaky jsi mela den a nechces, aby ti poradila,, co jsi mela delat jinak 🙂 Strasne doufam, ze to svym detem nedelam a delat nebudu, ono to musi byt docela desne..
V takove ted uz archaicke knizce "muzi jsou z Marsu, zeny z Venuse" je napsano, ze zeny mluvi, aby povidali a necekaji, ze nekdo bude jejich povidani resit, muzi naopak resi problem - takze kdyz si zena postezuje, ze se ji v metru zasekl podpatek do eskalatoru muz ji rekne, ze si ma priste vzit lepsi boty, zatimco ona chtela slyset "to muselo byt desne" a misto toho je na svete hadka.. Prijde mi to takove podobne (knizku jsem nedocetla, takze mi chybi to reseni jak to deleat jinak :D )
@sassyai no já právě také nejsem zvyklá s kýmkoli řešit věci takovýmhle stylem. Přesně jak píšeš, s manželem se spolu normálně domluvíme, když nám něco vadí a když má někdo nějaký prohřešek, tak si to v klidu vysvětlíme, vyslechneme se...ne že jeden sedí a poslouchá monolog toho druhého bez možnosti zareagovat jak někde v ředitelně na koberečku.
Přijde mi, že spoustu holek tady to bere z pohledu sebe jako matky. Ale přišlo by jim to ok, kdyby s nimi jejich dcery (v dospělosti) komunikovaly stejně jako moje máma se mnou? Kdyby přišly pozdě na sraz se svojí kámoškou kvůli parkování, doma o tom vyprávěly a dcera by na ně "hele nic neříkej, jen uznej svojí chybu a nevymlouvej se!"? Mě tohle normální komunikace nepřijde. Ani mezi dospělými, ani mezi rodičem a dítětem. A nějak jsem si myslela, že to nebude připadat normální většině tady, ale to jsem se sekla😀
Impulzem, sem tohle napsat, byla situace, když jsme seděli s rodiči u stolu, táta o něčem mluvil a máma mu na to hned řekla "no to má holka po tobě tohle to věčný ale a hledání důvodů". Přitom táta žádný chronický vymlouvač tedy opravdu není, jí prostě přijde jako výmluva zřejmě úplně všechno. Naštvalo mě to jak vůči tátovi, tak vůči mě tohle osočování (které poslouchám čistě jen od ní) a tenhle styl komunikace je prostě jak z minulýho století. Nebo jsem si to aspoň myslela.
@tereza0111 jo to je vlastně asi docela přesné i na mou situaci s mamkou😀 ale je zajímavé, že táta-chlap mi odpověděl "cože, i to nový parkoviště bylo plný?! No tak to je hustý takhle dopoledne", zatímco máma jako žena naopak přispěchala s řešením😀
@tereza0111 a myslím, že jsi to vystihla přesně - my prostě každá komunikujeme jinak a nerozumíme si.
No, stačí mi příspěvek a tvůj druhý komentář v diskuzi, dál jsem nedošla. Škoda, že se nedá živit jako alibista, byla bys za vodou. 😀
Úplně jako bys psala o mé matce. Nikdy jí na mně nebylo nic dost dobré, vše negativní vždy sváděla na mne. Po posledním výstupu, kdy mi vyčetla i kolik používám záchodového papíru na utírání, ječela na mne jak smyslů zbavená, že za všechno blbé v jejím životě můžu já..(a x dalších věcí v ten okamžik)… jsem se na 2 roky odmlčela. Úplně jsem přerušila kontakt. A teď je to prostě jiné. Osobně jsem se smířila s tím, že prostě pro ni nebudu nikdy dost dobrá, nic od ní neočekávám, žádnou pochvalu, žádné ocenění, nic po ní nechci. Když tam jedeme na návštěvu 1x ročně, tak si to zařídím tak, abych ji k ničemu nepotřebovala - takže žádný servis od ní, žádné vaření, v tvém případě žádné kulmování doma (prostě bych raději měla vlasy v culíku, než další konfrontaci s matkou).
Ale řeknu to takto - je to strašně smutné, když se ti nedostává pochopení od toho nejbližšího člověka, kterým by prostě vlastní matka měla být.
Ona chápe a omlouvá všechny ostatní okolo, jen měl tebe/ mne. Příklad s tím toaletním papírem - nikomu jinému by si nedovolila vstoupit na záchod, natož kontrolovat, kolik kousků papíru potřebuje, všichni ostatní krom mě (a mých dětí) by mohli vymotat celou ruličku a neřekla by ani popel, ale protože jsem to já (nebo moje děti), tak nás seřvat může. Už si “domů” vozím svůj papír 🤦🏻♀️ a ne není to o tom, že oba nemá peníze na papír, je to přesně o tom, že podle ní dělám něco jinak, než ona a tedy špatně.
S parkováním je to trefné - místo, aby ti řekla třeba “no, je to hrozné, kolik je aut”, tak tě opět poučuje, vychovává, že je to tvoje vina… znám…..holka, ona jiná nebude…. Jakékoliv téma, jakákoliv “diskuze” vždy dopadne tak, že “blbá, neschopná, nedochvilná, a jiná “ne-“ budeš vždy ty. Řešení nemám, snad jen nedávat jí k tomu možnost. Ale mrzí to, že se svou vlastní mámou pak člověk vlastně nemůže nic řešit, nic říct, musí si neustále dávat pozor, aby nebyl po zásluze potrestán. Tak to vnímám já.
@bbn ježíš, tak to moje máma zase až takhle hrozná není, jako co píšeš ty😯 nebo jako nežene to do extrému, že by jí vadil toaleťák😀 a jinak umí být i fajn.
Ale přesně jak pak píšeš v té druhé zprávě - aktuálně jsem na tom tak, že se bojím i v obyčejné větě o ničem použít slovo "ale", mám takovou vnitřní tenzi, že prostě nevím, co všechno může skončit zase tím, že jsem něco mohla udělat líp. Nemůžu říct nic, když si chci jen tak postesknout nad něčím třeba, nebo si popovídat...protože ona neumí jen naslouchat a vyjádřit pochopení, jen obejmout. Na vše mi musí poradit a ukázat, kde jsem udělala chybu. Vždy bych mohla něco udělat líp. A jak píšeš - mě to prostě mrzí, protože je to máma a komu jinému se mám svěřovat a očekávat od něj podporu než od ní?
Když jsem jí např. říkala na začátku těho, kdy mi bylo strašně blbě a do toho péče o syna a všechno se změnilo, že to docela těžce nesu, jak se mi už teď změnil život, jak mi je blbě, nic nezvládám a je mi skoro permanentně do breku, tak mi na to řekla "No tak ale snad SEŠ šťastná ne? Tak si tyhle věci nepřipouštěj, to přexe nemůžeš mít takovýhle pocity! Čekáš přece dítě, tak to nejde abys takhle si stěžovala." Takže asi tak. Nulový pochopení pro moje pocity a akorát další výčitky, že se necítím tak jak by ona chtěla. Ale prostě kdo tohle nezažije, tak to asi nepochopí.
Taky podobný - čekala jsem tehdy třetí a taky jsem si dovolila postěžovat, že něco je těžký - dobře mi tak, chtěla jsem děti, tak to tak je, hlavně mě tím negativním neotravuj…. Nulové pochopení, nulové pohlazení….Mně teď asi nejvíc pomohlo jí tu komunikaci vracet, na hrubý pytel hrubá záplata…. Si zase začala stěžovat, jak je můj otec hrozný a že s ním musí být v kontaktu (jsou rozvedení), “no mami, tak sis ho neměla tehdy brát”…. Ale já musela, protože zplodil tebe… mami, ale na to snad musí být 2, ne? Nebo ti udělal dítě násilím?… “no to ne, ale…”… žádný ale mami, byli jste dospělí a věděli jste, jaké jsou rizika… pak už byla ticho. To je asi jediný způsob, jak docílit toho, aby tě přestala ve 30 vychovávat a neustále poučovat, ukázat jí, že taky dělá chyby, že není dokonalá.
Mozna automaticky vzdycky hleda reseni a nejaky zaver. Myslim, ze si to ani neuvedomuje, protoze to zrejme dela cely zivot. A neuvedomuje si ten dopad na tvou psychiku a jak moc te to ovlivnuje a mrzi. Mozna si mysli, ze kdyby nic nerekla, tak by se to samo nevyresilo nebo by se to spatne vyresilo a ona si pak vycitala, ze neco mohla ovlivnit a neudelala to. Soude podle tveho popisu to nemysli spatne, jen uz je to tak zaryty zvyk, kdy ji vubec nedochazi ta paradoxni skodlivost.
Myslim, ze by mela vedet, jak ty jeji vycitky a kritiku prozivas. Kdyby mi tohle reklo moje dite, tak nad tim sakra premyslim. Vim, ze umim byt taky panovacna, ale to posledni, co bych chtela, je, abych tou svou "dobrotou" trapila sve deti. Myslim, ze tvoje mamka chce pro tebe to nejlepsi take. Jen se musis ozvat a dospele se za sebe postavit.
@bbn já už myslela, že na tebe svedla i to, že si musela vzít tvýho tátu😀
@exbordelar ano, myslím, že to sedí. Dělá to už automaticky, celkově si často neuvědomuje, co říká, nejen mě. A taky si myslím, že to dělá jakoby s dobrým úmyslem. A že mi podle ní asi jen radí, jak být lepší. Akorát že když pak můžu být lepší úplně v každé situaci, vždy jsem mohla něco udělat líp, vždy jsem špatná jen já, nikdy se nepřipustí vina někoho jiného nebo okolností, tak pak už je to jen neustálá kritika, ze které si člověk těžko něco vezme.
Na střední jsem měla třídní, byla hrozná, ale vždy když jsem přišla rozčilená ze školy a šla si postěžovat, VŽDY jsem byla špatná já. Nikdy ne učitelka. Jaké překvapení pro mě bylo, když mi pak v dospělosti máma řekla, že nechtěla chodit na rodičáky, protože moje třídní byla hrozná kráv* a nedalo se to vydržet a že většinou byla na mé straně a viděla, že co třídní dělá ok není, ale přece to nemohla přede mnou říct! Prostě učitelky se respektují a tečka a vždy můžu udělat něco líp.
Nevím, jestli si promluvit pomůže, upřímně z toho mám strach. Ale jiné východisko asi (nebo spíš určitě) není a když na to půjdu někdy, až bude klid a pohoda, tak to třeba dopadne lépe a nebude za tím vidět zas další vymlouvání se ze situace.
Díky holky💛
No ano, svádí na mne celý život, že kvůli mně si musela tátu vzít 🤦🏻♀️ jinak to s tou učitelkou jsem zažila taky, úplně stejně.
Autorko, musim rict, ze to znam a v mym pripade se nejedna o mamu, nebo tatu. To, ze jsem alibista, ze se vymlouvam atd. posloucham dost casto a je to vysilujici. Radu nemam, chapu, proc mas potrebu vysvetlovat fakta. Vis co je podle me vyhoda? S mamkou komunikovat nemusis, pokud se v dane situaci necitis dobre, muzes se proste sebrat a odejit, kdyz Te prestane bavit poslouchat ty jeji reci.Jsi dospela zena, nemusis to poslouchat. Drzim Ti pesti 🍀
@moudivlacek Jasně, doma je doma. Já podle textu pochopila, že k mámě jezdí a stráví tam i víc dnů, není to jednodenní návštěva. A z pozice mámy, která už má taky jedno dítě dospělé a z domu, bych spíš hledala řešení. Sice je to pořád moje dítě, ale už dospělé. A ta diskuse pak může vypadat úplně jinak - "hele, Jani, chápu, že se šlechtíš ráno a nechceš tu kulmu zaklízet do skříňky horkou, mně to v umyvadle vadí. Tady je podložka, která nechytne, odkládej ji příště sem". Za mě rozhodně dospělejší, než pojeb ve stylu "zase jsi nechala kulmu v umyvadle, a nevymlouvej se pořád, proč".
Doma sice platí moje pravidla, ale taky chci, aby se mi sem moje dětičky rády vracely i v dospělosti a cítily se tu fajn.