• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Co pomáhá, když máte pocit, že svého raubíře nezvládáte?

11. listopadu 2011 
autor
Holky, děkuji z příspěvky, potěší to, že mám naději, že se to někdy zlepší. Já se dneska totálně zhroutila. Kupujeme dům, několik nocí jsme propočítávali varianty financování a jsme oba s MM hodně vyčerpaní. Jsem na dně, takový záchvaty hysterie, kopání, bouchání, dneska na nás přinesl tyč, od rána nespolupracuje, nechce nic, jen sedět doma a dívat se na pohádky. NEchce být venku. Potřebovali jsme podepsat důležitou smlouvu a on se choval tak nevhodně, že jsem ho musela zavřít v autě. Od té doby jen pláč, řev, vztek. Právě usnul vyčerpáním po hodinovém hysterickém záchvatuJá to nechápu, kde se o pokazilo, jen to nezvládám. Sebe, nic. Mám jen chuť sbalit se a utéct. Moje miminko v bříšku od začátku těhu zažívá jen stres, křik a můj každodenní pláč. Musím jít spát, u nás se teď nespí ani v noci.
10. lis 2011 ve 20:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kocicinka - koukala jsem a tvůj syn má dva roky a čtyří měsíce. Děti do tří let nejsou v podstatě schopné poslouchat jinou atoritu..pokud ano, je to založené často na strachu (v tom smyslu, že přestanou dělat něco, co se jim moc dělat chce nebo že udělají něco, co se jim dělat nechce). Osobně bych v tomto věku vůbec nečekala, že dítě si bude samo něco uklízet a spíše bych ukazovala na sobě, že doma dáváme věci na místo, protože to má určitý smysl - tedy že ty věci mají svoje místo, a tam je pak najdeme. Máme místo na hraní...atd..a určitě uklizela s ním, pořídila nějakého maskota, který bude dělat srandu a večer za vámi bude chodit, aby vám pomohl s "dáváním na místo". Snažila bych se tedy ukázat pozitiva toho, když se věci dají na místo a ne nutit dítě - ve smyslu - já tě donutím dělat věci správně, tím se to naučíš...- jenže tím dítě akorát získá odpor k dané činnosti a udělá kde co, jen aby to nedělalo, protože to pak znamená prohru.... Potřebuje chápat ten smysl toho, proč se to dělá a jakoby si nenuceně zvyknout, že se to dělá a až bude starší, tak s ním můžeš třeba uzavřít dohodu, že večer si dá věci na místo, ve společných prostorách bude udržovat pořádek..atd. tedy chci říct, že dohoda o úklidu je možná až později...nyní mu akorát vybuduješ odpor k uklízení, zejména pokud se sama budeš u uklízení tvářit ,že tě to nebaví, nebo že děláš nějakou činnost místo něj a nebaví tě to...

Další věc je- že více pomáhá říkat dětem, co dělat můžou než co dělat nemůžou. Místo zákazu typu - nesmíš mi tady jezdit...je lepší říct - mám tady na zemi papíry, potřeguji je setřídit, můžeš jezdit kolem nich nebo v obýváku (jinde) - a to že nesmí jezdit po těch papírech vůbec nevyslovit...tím, že nepoužiješ na prvním místě své věty zákaz (nebo jiné napadení osoby dítěte) a rovnou řekneš, co děláš a co může dělat tvoje dítě, tím dáš dítěti možnost, aby se jeho mozek nezačal bránit (proti zákazu, napadení osoby) a rovnou mohl zvážit smysluplnost otho, co od něj žádáš....Většina rodičů tady píše - vysvětluji, vysvětluji, ale ono to nefunguje...je to tím, že to své vysvětlení začnou Nesmíš, Nedělej...a teprve pak říkají proč...ale dítě už to PROČ neslyší, slyší jen to, že něco nesmí...a bouří se.... Pokud neposlechne, tak bych papíry sbalila na kupku a řekla třeba, že mi vadí, že jsem nemohla tu činnost dokončit, ale že mám pocit, že mě teďkom potřebuje...Nesnažila bych si prosadit svou autoritu silou, donucením, to povede jen k tomu, že více a více bude s tebou bojovat, aby bylo po jeho a ty pak máš jen jednu cestu - více a více být důsledná, přitvrdit a procházet si silnými emocemi typu - je to moje dítě, musí mě poslechnout, musím ho donutit poslouchat...a současně prožívat pocity, že moje dítě zlobí...
10. lis 2011 ve 20:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Děkuji za vyčerpávající odpověď, ty jo, asi si to vytisknu a někam pověsím :slight_smile: Koukám, že jsem doposud dělala všechno blbě. Když mě jednou jedna známá( matka 3 dětí) říkala, že když se nenaučil uklízet doteď, tak že už se to nenaučí nikdy, to mě totálně vyděsilo, tak jsem s tím uklízením trochu přitlačila na pilu.
Já mám pocit, že on mi některé věci prostě dělá schválně. Natruc. Je to možné u tak malého dítěte? On je tedy dost vyzrálý na svůj věk a to se myslím projevuje i v tomto. Přitom třeba moje babička s ním nemá nejmenší problém, poradí si s ním parádně, muž v podstatě taky, jen se mnou je problém.
To, že nás chce mlátit a házet po nás věci mě fakt vyděsilo. Možná byla chyba, že jsem mu dala párkrát na zadek, tak si myslí, že když můžu mlátit já jeho, tak je to normální a může mlátit i on mě.
10. lis 2011 ve 21:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
@kocicinka - batolata a i starší děti dělají věci schválně, jako projev odporu proti tomu, co se děje vůči nim. Náš děla věci naschvál, když bych před tím hodně tlačila na pilu, hodně ho nutila k něčemu, prostě kdyby byl na mě naštvaný, kdybych ho napadala...př. dala mu hodně zákazů, křičela na něj, k něčemu ho nutila nebo mu zakazovala něco, co ho moc baví - co mu velí vývojová potřeba, aby dělal. (př. skákat, házet...). A je to jasné, ty děti nejsou jetšě tak verbálně schopné, neumí říct - mami už mě štveš, já to chci hodně dělat a ty mi bráníš, nebudu tě poslouchat...místo toho zaječí, začnou se bouřit až pak zrychlí a honem, honem ještě udělají něco, co máma nepovolí...nebo naschvál..může to být i to, že chcou upoutat pozornost, chcou ci hrát, berou to jako hru..... Jsou různé přístupy- můžu se snažit dítěti zakazovat věci, protože přeci se musí naučit poslouchat a nemůže dělat všechno, co ho napadne..a pak to dost sklouzává k tomu, že rodiče a děti proti sobě bojují, rodiče se snaží být přísní, aby dítě nebylo spratek a dítě dělá naschvály, nedá se s ním domluvit.....Anebo se dá na to dívat tak, že dítě má své potřeby a že je dobré, chce být dobré...ale prostě ještě nezvádá počkat, nezvládá to, že mámu bolí, když ji bouchne, bere to jako hru, prostě musí skákat nebo házet..Napíšu ti, jak se snažím postupovat, když dítě dělá něco, co se mi nelíbí:
nejprve hned nereaguji, snažím se pochopit, proč to dělá a co se mu na tom líbí -př. trhá z knížky papír, tak místo zákazu - to nesmíš, takto tu knížku zkazíš (což vyvolá odpor u dítěte a potřebu boje a obrany), mu řeknu - vidím, že se ti líbí trhat papír, tak tady máš papír, můžeme to zkusit..V knížku si prohlížíme, stránky necháváme celé, nepotrhané (páni, to je pitomý příklad) - ale to schéma je - pochopím, co chce dělat, neřeknu zákaz, ale rovnou navrhnu to, co může dělat. Pokud je to něco nebezečného, tak navrhu, že tohle můžeme dělat spolu u stolu...Dítě má pocit, že rodič je parťák, nemusí zrychlit ani dělat naschvály, věci kolem se netabuizují, ale uči se dítě s nimi nakládat - spolu (to jsou hranice, vytvořené pozitivně /tedy tím, že řeknu, co může dělat a ne co nesmí dělat...). Vůbec nehodnotím osobu dítěte, ani nepopisuji špatný úmysl...Beru dítě, že jedná dobře a snažm se ty dobré motivy hledat v jeho chování a popsat je nahlas (př. dítě nepozdraví, protože už chce povídat o tom, že má auto..tak až pak jsme sami, tak mu řeknu - ty jsi chtěl asi honem ukázat to svoje parádní auto...víš, čeká se od tebe, že nejprve se přivítáš, pozdravíš..ale vím, že jsi byl hodně nadšený z toho auta... -jakoby pojmenuješ jeho motivy, a současně až na druhém místě řekneš obecně, co se od něj čekáj jak se věci dělají - dítě dostane informaci o tom, co a jak se dělá, ale není na něj vyvíjený tlak.....

Je toho moc, o čem by se dalo psát - více méně je to z Respektovat a být respektován (knížka o komunikaci, trestech, odměnách - že ne a co místo toho, emocích a jak s nimi pracovat (nepotlačovat), vnitřní a vnější motivaci a že kýžené není poslušné dítě, ale zodpovědné), ale taky z montessori - které říká, že děti prostě potřebují dělat věci, házet hračky -mají své vývojové potřeby, tím se učí základmů matematiky, fyziky...a rodiče mají usměrňovat tu činnost v tom smyslu, že mají nabídnout alternativu stejného druhu, která není destruktivní, ale nemají dítě nutit s tou činností přestat, dítě stejně nemůžu /mimochodem - dítě tuším do čtyř let, nebo i déle, není schopné tváří tvář pokušení odolat. Může to předtím slibit, ale ne vždy dokáže odolat. ../.

JInak určitě to, že jsi mu dala na zadek není důvodem toho, že malý háže věcma a bije vás...háže věcma buď proto, že zuří (tady je dobré to přejít na začátku mlčením, když je v emocích a pak mu říct ,že chápeš, že se mu něco nepodařilo, ale že takto se může hračka rozbít a věci kolem taky...a pokud to dělá jen tak, tak mu nabídnout alternativu - na házení máme balon - můžeme si jít zaházet (a jít házet kamínky do vody ven..). A to bití - u nás nejvíce funguje to, že ho pak začnu lechtat, nahánět po bytě..a občas, když to přežene, tak mu řeknu, že mě tohle bolelo (ale zase u nás tohle začal více chápat až tak ve třech letech, dříve to naprosto ignoroval, že jakože bolí..protože empatie se začíná rozvíjet až tak po třetím roce). Samo bití není dobrý vzor,ale stane se a je lepší pokud se to stane tak, že to nezvládneš a pak ti to je líto a omluvíš se..než když to je systematické typu - třikrát a na zadek..jakou pak má dítě hodnotu? A co jeho důstojnost? Co pak asi začne dělat? - naschvály, stávky, boje o moc...
10. lis 2011 ve 22:54  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@kocicinka - a ještě k té matce tří dětí - to je klasický přístup autoritářky - musím děti naučit dělat to, co je správné a pokud nebudou chtít, tak je donutím...Kdežto partnerský (o který se snažíme) je - řeknu ti proč, co a jak a čekám ,že se zachováš správně, ale pokud ne, tak tě mám pořád ráda, je to tvoje rozhodnutí...(samo ta rozhodnutí úměrně věku, ale řenku ti, že nakonec jsem došla k tomu, že vlastně je dobré říct obecně co a jak (že se něco může poškodit a má se to dělat tak a tak) a pak počkat chvilku, nezasahovat hned, vydržet ten pocit, že na zemi je voda a že ji prostě utřu až za deset vteřin..a nechat dítě přechroustat tu informaci..dát mu čas se zachovat správně.. a pokud se nezahová správně )tedy nepůjde to utřít), tak to udělat sama, ale se slovy - je nutné to udělat, jinak se může podlaha zničit..navlhnout...ale nesmí tomu předcházet výhružka typu - utřeš to nebo jinak...to by pak to tvoje utření byla prohra, dítě vítěz (výhružkama se už bojuje). A musím říct, že pokud člověk dává ty pozitivní příklady a nebojuje, tak jak dítě stárne, tak začíná věci dělat správně, více se rozvíjí ten zorpovědný přístup...Je tak krásné, že vlastně, když se odstarní ten tlak, tak po čase děti začnou samy dělat věci správně, a dokonce nás k tomu vedou...náš měl problémy s mytím rukou a nějak před tím třetím rokem si to sám začal hlídat a i nás (se snažíme na to nezapomenout, ale vidím na něm, že se mu to krásně vznitřnilo..) a to samé je s pocitem viny -dítě nezačne konat správně, když mu budeme vyvolávat pocit viny - můžu za sebe říct, že tohle mě bolelo a to je vše (není mi to příjemné a budu se bránit, nenechám si ubližovat - je taky ok), ale už nemůžu říct - tohle přeci hodně děti, co mají rády své maminky, nedělají. Jsi zlobivý kluk, ublížil jsi mi - tady se už vzbuzuje pocit viny, pocit špatnosti u dítěte a dítě se pak stává takové, jak o něm mluvíme, je špatné a nedělá věci správně...a jeho pocit hodnoty do budoucna se snižuje..
10. lis 2011 ve 23:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky, vždycky když mám pocit, že ty moje děti děsně zlobí, že už to "nedávám", tak se mrknu do témy Umřelo mi dítě a hned mi dojde, jak jsem moc ráda, že je mám, ať zlobí sebevíc.A obdivuju všechny mámy co je potkal, tak strašný osud a přišly o své dítě...
11. lis 2011 v 11:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik uzasne, ja bych te potrebovala tak 2 mesice doma a vzdy v kazde situaci , abys do me strcila rekla neco podobneho:slight_smile::slight_smile:. V nekterych situacich mi to jde, ale jsou jine ktere me rozciluji a tam zklouznu k tomu zakazovani a prvni vzdy vybafnu "ne to nesmis".


@kefin jo, jo souhlas. Me takhle vzdy trkne, kdyz vidim u nas v parku na prochazce postizene deti ze specialni skolky, ktera tady je. Hned si rikam jen at zlobi a zlobi:slight_smile::slight_smile::slight_smile:, ale priznam, ze to dlouho nevydrzi:slight_smile:.
11. lis 2011 v 11:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik já s tebou souhlasím ve všem, co píšeš, sama jsem si knihu Respektovat a být respektován koupila a většinu jí přečetla. Ale musím se přiznat, že když malý několik dní po sobě zlobí, tak to nedávám, řvu na něj, jsem z toho všeho zoufalá. Pomáhá mi odvézt ho na půl dne k babičce, dát se trochu dohromady. Ale tato možnost tady není bohužel vždy. Nejsem cholerická, ale ten dvouletý pobyt na RD + starosti se stěhováním a další věci, které je nutné řešit, na mě nechávají následky :slight_smile: Ale to samozřejmě není omluva. Cítím zodpovědnost za to, abych vychovala sebevědomého kluka, který si bude vážit sebe i ostatních. Jenomže tváří v tvář každodenní realitě se to občas nedaří.
Vlastně jsem tímto příspěvkem jenom chtěla poděkovat, žes to sem napsala, protože jsem si znovu připomněla, jak by to mělo vypadat.
11. lis 2011 ve 13:42  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@brisalek
@jop - každý ujíždí, my všechno, to je normální...taky občas zakřičím, i plácnu - někdy to nezvládnu...podle mě to jde, nikdo není stroj, ujede mu to..ale je to pořád jiné - než jednou, dvakrát a potřetí trest - systematický, chladný trest...kdy máma je pánbůh a má patent na správnost a dtíě se učí poslouchat na slovo jako pes.
Mě to poslendí dobou vychází tak - řeknu, jak se věci dělají, pokud dělá dál to, co nemá - řeknu ještě jednou trošku jinak, koukám do očí...(a v 90% to zabere), v pár procentech si uvědomím po tom, co mi malý řekne, že to vlastně může být...a občas se podle toho nezařídí, tak mu dám čas to přechroustat...Snažím se hrozmě moc napasovat na to, že malý má stejná práva mít svoje pocity a napády...A negace typu - takto se to nedělá - už v pohodě vypouštím, protože to malý nějak bere a nevadí to. Ale dříve to vadilo. Vůbec na to batolecí období - dříve jsem v tom hodně plavala, že jak mám reagovat, batolata jakoby někdy prostě nereagují nijak na komunikaci- dneska mi to příjde, že hlavně hodně srandy, nahánět je, dávat možnost výběru, a pokud dělají něco, co nejde - tak prostě vzít, s láskou, dát empatii, nechat uklidnit a pak vysvětlit pozitivní formulací co a jak...nemusí se jakoby křičet ani jinak tlačit...nejde o to, aby dítě tady na tom místě a v tuto chvíli se podvolilo a poslechlo, co říká rodič rabrovsky (nebo nerabrosvky), ale aby vidělo, že se to řeší klidně a že rodič ho má rád, i když nechce udělat věc správně...Jakoby ta fáze nucení mi příjde zbytečná...

@jop - když jsou starosti, jde to hůř..a taky když se dítě posune ve vývoji, příjde znova do vzdoru, překvapí to pokaždé a trvá to než se to srovná...Když člověk ujede, může se omluvit.
@brisalek - je docela dobré ty situace, kde ti automaticky sklouzává do Ne nesmíš - tedy to, co ti hodně vadí, tak si probrat v sobě, proč ti to tak hodně vadí - je to moment překvapení, něco nového, jde ti o to, že jde o majetek, oblečení, o zdraví, slušnost, o lidi kolem...a pak si přebrat v klidu, jestli je nutné, aby ti to tak vadilo. Nedávno jsem pochopila, co to znamená - nastavovat hranice pozitivně a v době klidu = pro mě to je - neřešit nějaký prohřešek na místě (když tak jen dítě chápat, říct jak se věci dělají..). A snažit se nastavit pravidlo mimo onu vyhrocenou chvilku, úplně. Př. za pár hodin, druhý den. Př. dítě nebude chtít se mýt, tak to nebudu řešit ten večer, ale třeba další den - že mu řeknu, že jsem si všimla, že poslední dva dny má problém se jít večer umýt..a že cítím potřebu se s ním dohodnout na nějakých pravidlech...dítě tady bude více spolupracovat a už se dá večer na tom více travat...
11. lis 2011 v 17:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek