Drsný pád, aneb jak začít?

Budu ráda za každou radu. Začátek všeho. Drsný pád a prozření!

Přemýšlela jsem, jestli sem mám hodit dotaz nebo ne, ale nakonec jsem sebrala odvahu. Žiji na malém městě (střední Čechy), kde každý každého zná. Před téměř 20 lety mi zemřela maminka. Její odchod jsem těžce nesla. Pro mou babičku to bylo o to horší, protože to byl poslední člen její rodiny, zemřelo jí druhé dítě.Babička měla tři vnoučata. První vnouče byl miláček a nedala na něj nikdy dopustit. Byl to vnuk a po dcerách velká změna, proto byl vynášen do nebes. Pak vnučka, která měla maminku postavou do větve mé babičky (korpulentní, proto ji tak milovala) stejně jako ona a nakonec já. Celoživotní outsider. Když to vezmu z blbého hlediska škola, vždy jsem měla vyznamenání, ostatní byli rádi za trojky, čtyřky. Babička se s nimi mohla zbláznit, snesla by jim modré z nebe. Babičky manžel zemřel několik měsíců před mou maminkou. Babička se uzavřela do sebe, měla vážné zdravotní problémy, že nemohla nic. Nebyla schopna si dojít na wc, uvařit, z bytu nechtěla. Dostala jsem se do stavu, že veškerá péče byla na mně. Můj osobní život šel stranou, neměla jsem nárok. V té době jsem studovala vš (dálkově). Byla jsem mimo přednášek k dispozici pořád. Když mi zavolala v jednu ráno, že potřebuje na wc, oblékla jsem se a celou cestu utíkala, abych tam byla včas (ač měla plínu). Opakovaně jsem ji prosila, že to nezvládám, aby zaúkolovala i ostatní vnoučata. Dočkala jsem se jen nadávek a vydírání, že by se moje  maminka musela otáčet v hrobě, kdyby viděla, jakého hajzla má. Doslova jsem padala na hubu.Starší vnoučata nechala v klidu, mají nárok na život. Přišlo mi to sobecké, ale pořád jsem si říkala, že by má maminka nechtěla, abych její mamku nechala na pospas osudu, když nemůže. Jen seděla a sama se ani nedokázala zvednout. Po čase jsem na radu došla ke strategii, a nejsem na sebe pyšná- výčitky mě trápily dlouho, že mě ze školy vyrazili a chodím do práce- stojím u pásu. Nebyla to pravda, ale tím jsem měla čas na přednášky, učení. Že alespoň v ten čas mi nevolala a všude se chlubila tím, že její dvě starší vnoučata jsou kancelářské typy (ano, s reparáty z rodinné školy se můžete dostat do kanceláře jako vysoký státní zaměstnanec, když máte protekci) a ta nejmladší je u pásu. Dělalo jí to ohromné potěšení, když to pošťačce, doktorce nebo sousedce mohla říct. Komukoliv, kdo se objevil. Doktorka chodila k babičce na mé zavolání, babička si nepřála, abych byla u toho, jak doktorka říká, jak špatně na tom je. Babička už nežije. A já podala stížnost k ČLK, jak obvodní babičku léčila. Chodila k ní jen, když jsem ji donutila, jinak ne. A babička byla tak nemocná... Odpověděli mi obratem. Mně sklaplo. Moje babička se mnou téměř 20 let hrála komedii. nic jí nebylo! Říkám si, co jsem provedla, že mi něco takového byla schopná udělat. A jak mě to poznamenalo do života. Jak teď můžu někomu věřit, když blízký člověk se mnou hrál skoro 20 let komedii? Čtyřicítka klepe na dveře a já zůstala díky ní i bez přátel. Nemám nikoho a připadám si podvedená. Randění a všechen ten čas mi doslova protekl mezi prsty. A já nyní vidím, jak sobečtí mohou lidé být. Jsem ze všeho tak zhnusená. A říkám si, že na budování kamarádství, přátelství je už asi pozdě. Navíc u nás to reálně nevidím, protože babička byla generál a dělala i po telefonu rozbroje. Vím, že život v tomhle městě pro mě nebude ideální. Přemýšlím, jestli má ještě smysl hledat chlapa, vyrazit někam do Prahy a tam se někde porozhlédnout, ale kde? Jak říkám, kamarádky nula. A v našem městě babička měla tak mizernou pověst, že tady někoho najít, to je nereálné. Dá se ještě po těchto zkušenostech najít chlap a kamarádky? A může člověk v sobě najít tu sílu - důvěřovat? Když ho tolik let oblbuje člověk, který nechce/ neumí být sám a dožaduje se pozornosti? Dlouhé roky jsem dělala ..., kmitala jsem přes den, kdy babička v klídku vyspávala. V noci tím pádem spát nemohla a dožadovala se pozornosti. A kde vůbec byste chlapa v Praze hledali? Navíc vyrazit kamkoliv, tak všude budu sama, protože žádné kamarádky, přítelkyně nemám. A po téměř 20 letech se ozvat někomu, na koho si babička sehnala kontakt, by bylo dost trapné. Mé tehdejší kontakty si už tehdy obvolala, aby mě neobtěžovaly, že mi zemřela maminka a potřebuji klid. Tím mě odřízla od všeho a všech... Za každou konstruktivní radu budu moc ráda. A děkuji všem, kteří dočetli až sem.