Jak se vypořádat s šikanou a nízkým sebevědomím během dospívání?
Dobrý večer,je mi 14 let.Nesnaším se a svůj život.Nemám kamarády a nikdy mít nebudu. Jediné co bych mohla nazvat svými přáteli jsou dívky, které si na to hrají.Berou mi věci, posmívají se mi a různě kolemjdoucím spolužákům říkají nevhodné věci,co se týče mě. Jsem ponižována a šikanována dětmi ze školy, či dětmi, které ani neznám.Dostala jsem od nich přezdívky: Zátopa,rakovina, spící bestie,postižená,atd. Učitelé to nezajímá,nikoho to vlastně nezajímá.Sama se nesnáším.Trpím záchvaty.Nezasloužím si existovat.Dívám se do zrcadla a nenávidím to, co vidím.Příjdu si necenná.Zasloužím si trpět.Takže si vezmu nějaký ostrý předmět ,se kterým si zasazují body do vlastního těla.Kamkoli jdu,tak mi hlava směřuje k zemi.Nemám odvahu se dívat na svět, kvůli svému ''vzhledu,,. Nedokážu s nikým navázat klidný lidský vztah.Ve všem selhávám.Nedokážu se uspokojit ve všech slovech smyslu.Nemohu mluvit normálně plynule , vždy koktám.Jsem neschopna komunikovat s lidmi.Ve výsledku mi nikdo neozumí.Ve věku 12 let jsem začala projevovat zájem o návykové látky.Což mi na pár vteřin pomohlo.Ve 13 letech jsem obíhala s nechutí psychologická vyšetření,terapie ,atd .Nic mi nepomohlo,pač jsem nebyla schopná nic vypovědět.. Nikoliv jsem vůbec neměla zájem tam docházet.. Nevím,co mám sama se sebou dělat..
Už v tvé první diskuzi sme ti radily abys našla psychologa. Tvé pocity musíš řešit. 🍀
Terapeut jednoznačně.
Řeš to a bude ti přáno. Určitě to zvládneš, ale musíš zabojovat. Nic není zadarmo.
Tak terapie ti nepomůže, pokud se sama nebudeš snažit a nebudeš chtít, aby ti pomohla. Na terapii musí pracovat a brát to vážně oba, terapeut i pacient. Pokud ti nejde se vyjádřit, určitě by nebyl problém se domluvit, že své pocity vypíšeš na papír - to ti jde.
Co přesvědčit rodiče ke změně školy a kolektivu?
Radu nemam, ale drzim ti pesti at se ti podari najit pomoc a dat se dohromady.
Ad škola - nezajímá to učitele? Řeš to s ředitelem. Nezajímá to ředitele? Řeš to se zřizovatelem. Věřím, že pak to škola řešit bude. Přesun na jinou školu dle mě nebude mít význam, protože vždy budeš narážet na lidi, co ti svým chováním budou zrcadlit tvé potíže. Tady pomůže jen zamezit šikaně a začít pracovat na svém vnitřním postavení, protože to může za to, že si tě vyhledávají agresoři.
Ad tvůj zdravotní stav - požádej rodiče, aby tě nechali hospitalizovat na psychiatrii a podstup tam intenzivní terapii. Chceš-li lepší život, je terapie jediná cesta. Jsi ve stavu, který rozhodně sama nenapravíš a jen alternativní přístupy na toto budou také krátké.
A souhlasím s kleiou, že pokud máš problém komunikovat face to face, můžete se s terapeutem domluvit na alternativních způsobech komunikace. Navíc při hospitalizaci budeš docházet i na skupinová sezení, kde tě mohou rozmluvit spolupacienti...
Já myslím, že přiznat si, že mám problém, je to nejtěžší a to už máš za sebou...
Já byla šikanovaná od cca 9 let do 15. Nebyla jsem holt dost in, měla jsem dost nadváhu, akné, brýle, brzo vyspělá, nespolečenská, prostě typ, který se šikanuje snadno. Učitelé mi nikdy nepomohli, i když jsem jim vše pravidelně hlásila, když mi třeba něco rozbili (žádné "koukejte to holomci zaplatit a omluvit se", prostě jen pokrčili rameny a nic, žádný postih). Pomohlo mi gymnázium (dost výběrové, takže pro "lepší mládež"), plus jsem si začala vařit sama, to bylo hned 10 kilo dole. A postupně člověk tak nějak zjistil, že za něco stojí, že je vlastně velmi dobrý a úžasný 🙂 Dokázala jsem plno těžkých věcí, získala uznání, svět mě naučil mít nadhled a dokonce jsem začala být i dost společenská a užívala si života. Ted po třicítce dokážu říct, že mám mnohem lepší život a dosáhla jsem mnohem více, než někteří lidi ze základky. Mám děti, vlastní byt v Praze, super manžela, kariéru, splnila jsem si několik "nesplnitelných" snů, cokoli co jsem si kdy přála a mnohem více.
Takže to že jsi ted v háji, neznamená, že za rok nebo za tři budeš pořád. Ony se věci dost mění. Když jde tomu člověk naproti a snaží se se sebou něco udělat, jde to rychleji. Třeba po malých krůčcích, něco maličkého změnit, aby jsi měla trochu víc radost ze života. A potom další malý krůček, ono se to potom naskládá. A i kdyby náhodou ne, tak pak půjdeš na jinou školu a tam to bude třeba úplně jinak, budou tam kamarádi a víc uznání. Já ve 14 taky nebyla moc pro terapeuty, on se o tom "puberták" neumí tolik bavit, takže to chápu. Spíš to chce změnit svoje myšlení, přiznat si, kde jsou problémy (to neumí plno lidí) a udělat prvních pár krůčků k tomu, abys byla štastnější. Bud svá a najdi si svou cestičku, která pro tebe bude fungovat.
Psychoterapie nepomůže za jedno sezení, ani z měsíc... A vidím to jako jedinou, reálnou cestu. ... To, že koktáš, psychiatrovi určitě v porozumění vadit nebude.