Křivdy z dětství. Dopustili se vaši rodiče něčeho, co nedokážete odpustit?

Tak u mne je toho asi víc.matka- vždy jsem byla pro ni sklamani a jsem doteď,zadny projevy citu od ni si nepamatuji,moje projevy byly nežádáme,slova že mne má ráda jsem nikdy neslysela,o intimnych vecech se nemluvilo, když jsem dostala prve mesicky ( bylo to dřív než jsme se to učili v skole)matka mi nic nevysvetlila jenom mi ukazala vlozky,ukazala jak to nalepit a ze to budu mit každý měsíc a už se o tom nikdy nebavila,mladsi sestre jsem to musela říct já.ted mám dceru a od narození ji objimam,hladim a říkám jí jak moc jí miluji aby to vedela!
Můj táta - v pubertě když má holka trauma s toho jak se jeji telo mění mi zacal říkat že jsem jako "PERLIČKA" ( starsi si pamatuji reklamu na máslo PERLA jak je tam ta tlustá postavicka)od ty doby u mně zacali komplexi s moji váhy kteru řeším celý život.takze muj muz má už ted zakazano dozivotne nekdy hodnotit postavu a vzhled naší dcery!

@shanak
No tvl...

Jsem typ muže, který se nerozplývá nad tím, abych měl dítě. Není vždycky pravdou, že rodina je základ společnosti. Sám bych rád v budoucnu měl, jen je tzv. neúmyslně odkládám z důvodu, který především rodičům nedovedu odpustit. Především, že chtěli, ať se starám o babku s Parkinsonovou demencí, místo toho, aby sami se spíše o to postarali. Tu si způsobila sama, když si zničila svou páteř ještě před mým narozením. Dělali to prý ve dnech, kdy jsem měl volno za studentského období jen proto, že jsem podle nich neměl nic na práci. Rozhodně to nebyla pravda. Několik aktivit jsem míval naplánovaných, ale muselo z nich sejít už jenom proto, že furt měla babka nějaké neplechy, rozmary a muselo se s ní jezdit po doktorech. Mnohdy to zabralo i většinu dne, který se dal i jinak prožít. Měl jsem 2 nepovedená studia, nakonec jsem dokončil VOŠ z cestovního ruchu. Samotná babka, kterou jsem nenáviděl od doby, když neuměla sejít schody a stále více obtěžovala nucením jídel a peněz. Tato péče probíhala s přestávkami od mých 20 do 32 let. Těmito přestávkami myslím pracovní zkušenost v Nizozemsku, ve Špindlu. Neúspěšně jsem zkoušel štěstí i v Alpách nebo v armádě. Nutno je zde zmínit i přes 2 roky trvající samostatné bydlení v podnájmu (bohužel v období koronavirové pandemie), kterého jsem se nerad vzdával. Všechno jsem to dělal, ať v tomto depresivním prostředí nemusím být neustále. Kvůli tomu jsem měl nižší sebevědomí a uzavíral se do sebe namísto toho, abych veškerou energii investoval do hledání partnerky. Přicházel jsem často i na myšlenky, že partnerský život je jen depresivní. Jenže přišel i jeden velmi nešťastný konec v jednom zaměstnání, kde jsem přes 4 roky dělal, i když jsem chtěl odtamtud odejít už několikrát. Musel jsem kvůli dlouhodobé tíživé situaci, kdy jsem nejprve měl konflikt s kolegou Polákem a častým střídáním prací a k tomu stoupaly náklady za podnájem (a to bylo v době začínající války na Ukrajině). Mělo to pro mne za následek, že jsem měl asi nejomezenější možnosti v místě svého bydliště si najít partnerku. Když už se zadařilo, tak to nemělo dlouhého trvání. Toto období trápení pokračovalo i po návratu do dvougeneračního bytu, i když už babka dožívala v důchoďáku. Teď už mám skoro 2 roky trvající stálé zaměstnání, ale psychické problémy vyplývající z takto vyvíjejícího se dosavadního života u mne trvají dodnes. I když mám svou bytovou jednotku, stále mne přirovnávají k mým vrstevníkům a k sobě. Ode mně schytávají taky argumenty, že jen mne tím ponižují a nemají se v čem nade mnou vytahovat. Nesnáším více lidi, kteří si pořizují děti jen proto, aby se o ně někdo staral. A přitom nemají žádné další životní ambice. Často pak popíjejí a nebo jsou zalezlí. Přitom bych určitě mít rodinu jednou chtěl, jenže na základě těchto prožitků to bude za dost dlouho.