Nechci vztah, ale bojím se, že časem zatoužím po dítěti

Nedávno jsem oslavila své 23. narozeniny a ještě jsem nikdy neměla žádný vztah…

Vždy jsem byla velmi stydlivá a měla problémy s komunikací, jako dítě mě velice trápilo, že nemám žádné kamarádky a jsem sama, ale postupně jsem si na samotu víceméně zvykla a po nástupu na střední školu (kde jsem opět nezapadla do kolektivu)jsem si uvědomila, že už si vlastně ani neumím představit, že mohlo být něco jinak, a to nejen, co se týče kamarádství, ale i toho, že bych měla s někým chodit…
Od mala jsem si byla jistá, že chci být v dospělosti matkou, snila jsem o holčičce…ale její otec v mých představách nefiguroval, ačkoliv jsem si s přibývajícím věkem pochopitelně čím dál více uvědomovala, že pro dítě je otec důležitý…pro dítě, ne pro mě…

V pubertě jsem si říkala, že se pravděpodobně také jednou zamiluji a budete to dobré…mám přeci ještě dost času a ono se i u mě jednou něco zlomí…Jenže nezlomilo a s blížícími se 20. narozeninami jsem začala být neklidná, jelikož jsem měla naplánováno, že své první dítě porodím v 25 po pětiletém vztahu(4 roky se mi pocitově zdají jako minimum pro dobré poznání toho druhého, nehledě na to, že mi obecně dlouho trvá než si k někomu utvořím nějaký vztah a začnu mu věřit…).Tenkrát jsem začala přemýšlet o tom, že se musím přinutit k nějakému posunu, přeci jen pravděpodobnost, že mi vyjde první vztah je dost minimální, jenže nemám dost silnou vůli…

Myslíte, že jsem ještě dost mladá na to, aby se u mě něco změnilo? Zatoužila jste některá po vztahu později? Nejsem jen,,rozmazlená" a nedospělá? Nechci od života moc? Neměla bych prostě,,zatnou­t zuby"?

Zatím si dovedu představit, že zůstanu celý život sama a bezdětná, ale mám strach, že mě jednou doženou hormony…co když si poté nikoho nenajdu(seznamování je pro mě těžké + jsem velice neatraktivní), nepovažuji za morální pořídit si dítě bez otce, nepovažuji za morální být starší matkou…Mám strach ze selhání…