Otěhotnění po mentální anorexii

@verunkanatalka Dekuji za mila a povzbudiva slova. Ted se musim v prvni rade dat do kupy a uvidi se...ono to jeste par tydnu a mesicu potrva, nez si budu moct rict, ze je to relativne za mnou...

@aneven jasně že jo,ale máš skoro vyhráno!!!!už tím,že si vše uvědomuješ.Opravdu si myslím,že jsi silná osobnot.Jen tak dál.Občas dej vědět jak to jd,budu na tebe myslet a moc ti fandím

ahoj, zkušenost nemám, ale souhlasím s @verunkanatalka . Už to, že o tom přemýšlíš a záleží ti na tom, abys miminko dobře vychovala a starala se o něj je hodně zodpovědný a jsem přesvědčená, že to dáš! A hlavně jak píšeš - máš podporu všude kolem sebe, takže ti všichni budou pomáhat a nenechají tě v tom 😉

Ja mela anorexii v sestnacti. V petadvaceti se mi narodil zdravy, krasny chlapecek.
Clovek o tom stale premysli i o 10 let pozdeji. Furt mam ruzny tendence hubnout. Ale pomohlo mi, ze jsem za tech 10 let dostala rozum a nasla si chlapa, kterej mi umi dat najevo, ze jsem krasna takova jaka jsem...

@verunkanatalka Děkuji, moc si toho vážím. Naučila jsem se cenit si života a zdraví. Přišla jsem o vlasy, ale vnímám to momentálně jako naprosto podružné. Mám ultra krátký sestřih a náhodou mi to docela sluší, mám naštěstí pravidelnou kebuli a jsem okatá. :D Doufám, že vše bude v pořádku. Všem holkám bych vzkázala, aby neblbly, nepodléhaly masírce médií, protože v tělesných proporcích naše hodnota skutečně nespočívá, ač se nám to občas snaží namluvit. A pár kilo navíc je rozhodně pro naše zdraví méně nebezpečné, než drastická podvýživa, na to vám přísahám...

@cizinkaa Bez podpory partnera a rodičů bych to nedala. Moc si jich vážím. Strašně to prověřilo lidi kolem mě a já přišla na to, že v mém okolí je spousta lidí, kteří by mě nenechali ve štychu...Zachránili mi život. Už kvůli nim vím, že to nesmím posrat, i když si nedělám iluze, že to není běh na dlouhou trať a ty myšlenky na hubnutí se budou občas vtírat dál...

Já mohu taky napsat z vlastní zkušenosti, potácela jsem se v tom šest let a po tu dobu bez menstruace a až když jsem si sáhla na dno, tak jsem se dokázala odrazit a uzdravit se, Určitě bych Ti doporučila dosáhnout cílové váhy a na snažení se vrhnout až v okamžiku, kdy budeš mít čistou hlavu, bez myšlenek točících se kolem jídla a postavy. Mně to třeba trvalo dva roky, než jsem přestala vážit veškeré jídlo a počítat kalorie. Menstruace se obvykle navrací kolem 47 kg. Když otěhotníš, je hodně náročné, nemyslet na změnu postavy, která těhotenstvím nastane a nezačít zase redukovat porce, aby nedocházelo k přibírání, to už musíš být psychicky zastabilizovaná a to nebude jenom nabráním hmotnosti, jak sama píšeš je to nadlouho bohužel.
Jinak otěhotněla jsem po půl roce a vše ok, i když jsem se bála, vzhledem k mnohaletému nedostatku hormonů.

@whitechocolate Ja jsem prave taky s hormony na nule, ale zdarne pribiram a zatim to zvladam. Ale vim, ze neni radno se radovat a fandit si a podlehat nejake euforii. V posledni fazi uz jsem se bala o holej zivot...az mi "otrne", muze zase nastat relaps, je mi to jasne...podle me je to bohuzel boj na cely zivot. A diteti ma clovek dat maximum, coz anorekticka nemuze, i kdyby chtela. Vim, jak jsem na tom byla. Nezajimalo me nic, nikdo, nemela jsem ani pud sebezachovy, vsechno podlehalo jenom nemennemu schematu s cilem hubnout, hlavne nepribrat. Vazila jsem si kazdou porci, presne jak popisujes ty...psycho. Nechtela bych neco takoveho predat svemu diteti, hlavne kdybych mela dceru...radsi bych mela kluka, pro jistotu. 😎

Ja tedy netrpela poruchou prijmu potravy ale silnymi depresemi kdy jsem musela byt hospitalizovana a pak dlouho v lecebne. Trvalo to nekolik let. Pri sve vysce 170 jsem vazila 48 kg, nemohla jsem jist, pit, chodit, kamaradi me nosili na zachod a ustavicne hlidali... zit bylo peklo a myslela jsem jen na smrt :( Strasne obdobi!!! V lecebne mi hodne pomohli a dokazala jsem pribrat na 55 kg. Leky jsem mela v mnozstvi maximalni povolene denni davce. Pak jsem poznala sveho muze a po case jsme zkusili vysazovat leky a chteli jsme miminko. Nemela jsem mesicky, kvuli te vaze a rozhozenym horm. A stal se zazrak ;) Ja otehotnela ihned, mame temer 10ti letou dcerku. Ted cekame po letech snahy druhou holcicku. A vite co? Meli jsme mnoho problemu, opravdovych a velkych. Ne zivotnich prkotin jake lide bezne resi. A nikdy se deprese nevratila, leky jsem uz nikdy nebrala a neberu. Chvilku jsem o tom uvazovala ze zase zacnu kdyz jsme byli nekolikrat na IVF a nic z toho nebo potrat. Zvladli jsme to spolecne ;) Clovek i s nehezkou psychiatrickou diagnozou muze vse zvladnout s podporou okoli. A podotykam ze jsem taky onemocnela az cca ve svych 25 letech. Takze byt pozitivne naladena a milovat sama sebe. Dekovat za kazdy novy rano a kazdy krasny ac obyvejny okamzik. Funguje to 🙂 Hlavne se netrestat za nezdary. Ty k lecbe patri. Drzim pesti!!!

@kukukacka Moc dekuji za povzbudiva slova. Clovek je proste plny pochybnosti a otazek. Ja toho mam jeste hodne pred sebou, nez se vsechno normalizuje. Posledni menses jsem mela zacatkem dubna, pak uz ta vaha byla proste prilis nizka. Popravde se divim, ze ta menstruace vydrzela relativne dlouho na to, v jakem jsem byla stavu...Ted musim cekat, az se to urovna. Mne prave antina hrozne srovnala psychiku, pred jejim nasazenim jsem trpela uzkostmi a obsedantne kompulzivni poruchou...Jak jsem ji vysadila, zacalo to jit s dusevnim zdravim do pytle a vyustilo to v tuhle hruzu...V podstate zase druh obsese...Obavam se, ze s ruznymi druhy uzkosti budu muset zit uz naporad, ale musim se tyto stavy naucit vcas rozpoznat, pripustit si je a nebat se rict si o pomoc...

@aneven To je přesně ono. Je taky důležitý odpoutat se od negativních lidí, kteří nás často stahují níž a níž. Já se opravdu omezila na nejužší skupinu lidí a je to pro mě více než dobré. Taky neříkám, že nikdy deprese nepřijde. Může se v životě stát cokoliv, ale vím, že i těžké chvíle jsem překonala a děkuji sama sobě za to, že jsem to ustála 🙂 Chce to opravdu čas stabilizovat se a nečíst negativní příběhy, kdy to prostě nešlo. Pro mě bylo důležité přehodit vše na pozitivní kolej a především mě naučili neřešit minulost, tu už nezměním. Budoucnoust? Jak můžu vědět co mi přinese? Takže taktéž nevím 🙂 Řešit maximálně moje pocity teď a dávat si cíle maximálně na pár dní dopředu. Půjde to, uvidíš. Jen to chce dodržovat režim a určitý řád. Můžeš si ho sama stanovit a škrtat, co jsem zvládla a co ne. Někdy jde udělat vše, jindy jen něco. K úspěšné léčbě patří také únava, špatný spánek apod. Však to jistě znáš. Ale jak přijde chvilkový pocit uspokojení a radosti, byť jen na pár vteřin, minut, je důvod k oslavě 🙂

@aneven
Neházej flintu do žita. Jestli jsi opravdu rozhodnutá, uzavřít tuto kapitolu svého života, tak se uzdravíš a všechno bude zase jako dřív, touha po dětech je závislá i na hladině hormonů, počkej až zase začneš pravidelně menstruovat a uvidíš, že i psychika bude úplně jiná.
Napíšu Ti, co mně pomohlo uzdravit se a to i bez jakékoliv odborné pomoci a pomoci příbuzných.
1. Moje povolání, jsou tam lidé, ke kterým byl osud nesmírně krutý a to jakkoliv by to mohli sami ovlivnit, nepřejí si nic jiného než zdraví a žít svůj život jako dřív, ale bohužel to nejde, já jsem si sama ničila svoje zdraví a moc dobře jsem to věděla, hanba by mě před těmi lidmi fackovala.
2. Měla jsem být na vrcholu sil, ale největší úsilí mě stálo jenom vstát ze židle, moji vrstevníci většinou aktivně trávili volný čas a sportovali, zatímco já, i kdybych chtěla sebevíc, nemohla jsem ani běhat, nebylo čím, bez svalů toto nejde. Už jsem nechtěla být mladou troskou.
3. Jenom ta představa, že mě někdo z rodiny ráno najde v posteli mrtvou, to by byl pro ně takový šok, že by i oni byli poznamenáni na celý život a já už jim nechtěla ubližovat.
A ještě mohu napsat pár postřehů z uzdravování se. I když jsem jedla mnohonásobně větší množství jídla, moje váha se zastavila na naprosto ideální hmotnosti k mojí výšce a jím naprosto všechno, už není jídlo, které by mi působilo stres. Začala jsem jezdit na kole a jak jsem nabírala hmotnost, rostly i svaly a kondici jsem měla jako nikdy v životě. Doporučuju najít si nějakou oblíbenou pravidelnou pohybovou aktivitu. Jo a nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o psychiatrickém pacientovi, neber to jako stigma, prostě jsi jenom měla jedno blbé období v životě, asi sama možná i víš, proč se to tak celé zvrtlo a už je to pomalu zase pryč!

@whitechocolate Dekuji. Jako bys popisovala muj pribeh. Na konci uz jsem mela problem vyjit schody. Predtim jsem samozrejme cvicila jako magor, chodila na extremne dlouhe vychazky, jezdila na kole a rotopedu...ale pak uz neslo nic...Telo doslsova poziralo samo sebe...Pritel se bal chodit domu, ze me nekde najde lezet mrtvou...Nakonec zasahl ve spojeni s rodici a kolegy z prace, kteri me jednoho dne nalozili do auta a odvezli k lekari. Obavam se, ze bylo otazkou max. tydnu, nez bych totalne zkolabovala nebo umrela...Ted uz zdarne nabiram, na nejaky sport nebo vetsi zatez to jeste neni, ale urcite chci nejakou rozumnoh aktivitu zahajit, az to bude mozne. Ale tentokrat uz jen pro svuj dobry pocit, pro zabavu a relaxaci y hlavne s odpovidajicim energetickym prijmem. Snad to vybojuju...

Já věřím, že se uzdravíš, však jsi určitě velmi chytrá, už jen ta silná vůle, kterou jsi musela mít, aby jsi se ve spárech anorexie dokázala udržet, tak teď tu silnou vůli zase využiješ na úzdravu. Nevím, proč zrovna teď okolí řeší tvoje případné těhotenství, když toho vlastně ani teď nejsi schopna, možná to máš mít jako motivaci k úzdravě? Ale jsi mladá, vlak Ti neujíždí a zrovna teď máš úplně jiný cíl...

Ve mně to rezonuje proto, že mi to okolí začalo jakoby "nabízet" jako možné řešení mých problémů. Já bych to neřešila, protože jsem nohama na zemi, vím, že jsem v podstatě na startovní čáře a než se všechno dá jakž takž do normálu, ještě to potrvá...Bohužel, někdy si naši nejbližší myslí, že jakmile se dostanete z nejhoršího, je to otázka pár dní nebo týdnů a všechno je najednou zase super, nebe modřejší, tráva zelenější. Ten trochu naivní přístup ani nelze nikomu vyčítat, myslí to dobře a nemají s tím vlastní zkušenost, tohle je bohužel nepřenositelné...Mně je jasné, že se teď musím soustředit především na léčbu, na to, jak si zautomatizovat určitý řád, uspořádat si priority atd. Pak se teprve uvidí...

No ono se to dá všechno opravdu těžko pochopit, sama jsem ještě před onemocněním vůbec nechápala, jak se toto může někomu stát a přišlo mi tak snadné uzdravit se, vždyť se stačí jenom najíst. Příteli jsi to určitě vysvětlila, jak píšeš, jde vidět, že v tom máš jasno a jde to všechno dobře pochopit. Však jako pár máte spoustu možností co dělat a plánovat, než jen založení rodiny. Cestovat, budovat bydlení, najít si nějakou pravidelnou společnou aktivitu...