Přehodnocení přátelství po mateřství: Jak se vyrovnat?
Ani nevím, jestli budu schopná vyjádřit, s čím přesně v sobě bojuji. Je mi 31 a mám dvě děti, manžela. Myslím si, že až na občasné nezdary, žijeme spokojený život. S manželem máme pěkný vztah. Jsme spolu 13 let, z toho 6 manželé. Bydlíme ve starším domku se zahrádkou, který prochází rekonstrukcí. Mám okolo sebe velké množství známých, nicméně během základní, střední a vysoké školy jsem si vybudovala pouta s holkami, se kterými jsem se setkávala pořád. Nicméně cca poslední 3 roky mě přijde, že se postupně rozcházíme. Mě přijde, že některé věci vidím až teď. Když zabřednu do minulosti, ty holky byly vždy takové. Akorát mě přijde, že dospělostí se některé povahové rysy ukázaly více. Řešit věci, že posledně jsem ti volala já, tak čekám až ty mě zavoláš atd...to mě přišlo dětinské. Nikdy jsem tohle neřešila. Nicméně když jsem jedné z kamarádek po nějaké době zavolala a její první (ani nepozdravila) bylo opravdu nepěkné vyštěknutí....no to je dost, že taky někdy zavoláš (vždy jsem volala já první), tak to už na mě bylo hodně. Brzy jsem telefonát po salvě výčitek ukončila a docela to i obrečela. Názorově jsem se spoustou z nich někde jinde. Manžel mě tvrdí, že se strašně diví, jaké mám některé kamarádky. Že s mým myšlením a povahou by je ke mě netypoval. Nemám chuť se s některými ani vidět. Nadruhou stranu mě to trápí a mrzí, mám je ráda. Ale cítím změny v chování na vícero stranách. Nevím, jestli jsem se změnila já, jestli mám na něčem zapracovat. Nebo jestli je to tím, že spousta z nich má i partnerské problémy, rozvádí se a nebo řeší nějaké domácí krize. Což já tyto problémy nemám. Kromě jedné, mají všechny děti. Při přestěhování jsem si u nás našla kamarádku, ale jen jednu. S ostatními se bavím, potkáme se venku, pokecáme, ale tím to končí. Bojím se samoty, nejsem zvyklá být bez kamarádů, ale necítím se se spoustou z nich dobře. Máte s tím některá svoji zkušenost? Já pořád doufám, že navážu nějaký kontakt, až nastoupím na podzim do práce.
Takové to sousedské poklábosení. Mohu vědět
Kamarádky přicházejí a zase odcházejí, lidé se mění, měním se já, ony taky. Beru to jako život. Momentálně ani na ně nemám tolik času, vídáme se sporadicky, že se z většiny staly spíš známe, jiné zmizely docela a opravdovou kamarádku teď asi mám jednu a to si jen telefonujeme (obě malé děti, každá v jiném městě a neřídíme). Nechci trávit čas s někým, se kterým mi není dobře a chápu, že s některými jsme každá někde jinde a asi není dobře jim se mnou. Neřeším to a užívám malých dětí, kamarádky se najdou, až budou potřeba.
@elvira Děkuji za reakci 🙂. Ano, pokud bych měla volat stále, připadalo by mi to už jako vnucování. Určitě nepopírám, že by mohly mít takový pocit. Nicméně už tedy nevím, co bych měla dělat. Vždy jejich problémy vyslechnu, nezlehčuji situaci, pokud je zájem o radu, poradím. Jedné z kamarádek jsem nabízela útočiště pro ni i pro dítko, když bylo doma nejhůř. Manžel už pro ně jel... nakonec se rozhodla jet k rodičům.
@lenerka1 je super, že to máš v hlavě takhle srovnané. Taky si užívám chvil s rodinou, s dětmi... nicméně furt tam vrtá ten červíky...ale přece děti jednou odejdou. Asi máš pravdu, že někdy přijde chvíle, kdy se může objevit super člověk a nikdo to nečeká. Ale potřebuji se nějak přenést přes ten konec přátelství, které trvá nějakých 28 let...a to mě dost trápí
@kemija ono to tak nějak vyjde... Já jsem se třeba navíc před 7 lety odstěhovala do cizí země a najednou jsem přesně tam, kde píšeš. Sama.... Mám tady jednu fajn kamarádku, ale v běžném pracovním životě máš na všechny strašně málo času a lidí se kterými by člověk trávil spousta času nebo dovolené, nejsou. Ale je to o námi samotnými... Se zážitky a vztahy se měníme.
Ikdyz nepopírám, že některým dlouholetá kamarádství a party zavidim
@kemija Ahoj, ber to tak, ze lide se meni.
Mam dobrou kamaradku, ktera jako prvni otehotnela a byla z toho zklamana ze ja jeste nemam prcka. Ted mam a deti jsou od sebe rok a misto toho aby jsme se vidaly vic s detmi, tak se chce nejlepe videt bez deti.
Hodne ji hlidaji rodice, jak muze, hned jim malou soupne. Rozvadi se a snad kazdy vikend je v baru.
Ja se na dite tesila a nechci prcka porad cpat rodicum a navic nehodlam chodit do baru a opijet se.
A tady je problem.
Ja spokojena ve vztahu, s hodnym prckem, bez problemu a bohuzel nemuzu pritakavat jak je ten chlap hroznej a dite taky.
Kdyz ji zavolam, nezvedne telefon, i kdyz vim ze na nem zrovna je.
Beru to tak, ze bud se bude chtit videt a ozve se a nebo bohuzel.
Dalsi kamaradka nechce deti a od te doby co jsem porodila se nase cesty take rozesly. Nevim proc, ale uplne zjistovat to nechci.
Postupem casu jsem nasla jine kamaradky a nejlepsi mam bezdetnou 😁
Nevidime se casto, ale zavolame si a vime o sobe.
Segra ma od zakladky partu 5 holek co se stale bavi, ale postupem casu si rozumi nejvic s tou, se kterou se driv tak nebavila.
Lide se vyvijeji, meni, prichazi, odchazi.
Urcite najdes i ty fajn kamaradku. Treba v nejaky herne, na hristi…
Preji hodne stesti 🍀
Mně se kamarádky mění podle životní situace (jako bezdětná nezadaná jsem měla kolem sebe jiné holky, než teď na mateřské v jiném městě). Mám z dřívějška 3 lidi se kterými se snažíme udržet kontakt zuby nehty i když je to někdy těžké (dálka, jiná životní situace), ale jsou to lidi, co mi za to fakt stojí. Jinak to beru tak, že někteří lidé odchází a jiní přichází, hlavně ale mít lidi, se kterými je člověku dobře a nemá pak po setkání špatný pocit 😉.ale jsem člověk co se seznamuje snadno.
Taky nemam žádnou kamarádku, ve škole i vz životě jsem a byla většinou taková šedá myška, na základce jsem měla jednu docela dobrou kamarádku, šly jsme i na střední do stejného města jen každá na jinou školu a přesto se naše cesty rozdělily, na střední jsem měla skvělou kamarádku se kterou nás po střední rozdělila vzdálenost, asi dva tři roky jsme o sobě nevedely a pak se ozvala s tím, že chce půjčit peníze..
Tehdy jsem si o ní udělala svůj úsudek a přestože mě občas kontaktuje,nyní spíš teda píše jen na narozeniny atd, tak jaksi nemám mox zájem o společnou konverzaci. Pak jsem měla pár přátelství, která vznikla na základě chození s kamarády mého dlouholetého partnera, ale jak se postupně rozchazeli, skončilo i naše přátelství... Když jsem se vdala a pristehovala k manželovi našla si tu dvě kamarádky, které už se spolu znaly a vzaly mě mezi sebe, ale to přátelství též ztroskotalo, za prvé tou mojí povahou šedé myši, nedokážu moc obhajovat svoje názory atd. Takže jsem se s nima vždycky tak nějak vezla a pak v tom zahrála v určitým směru roli i moje sestra, ale ro je ma delší povídání... No teď už se s nima většinou jen pozdravim, když se potkáme, max prohodime pár slov o dětech či školce a tím to hasne... Jak tu někdo psal přátelé přicházejí a odcházejí... Občas bych nějakou tu kamarádku potřebovala, ale asi jsem ještě nepotkala takovou, která by byla na stejné vlně jako já, takže můj život jsou teď jen děti a manžel.
@kemija lidi se mění,. Zážitky .. okolí.. prostředí a podmínky .. všechno a s tím se mění o ten okruh lidi okolo a zustane ti TOP sestava co se nemění … aspoň víš a vidis do koho má význam investovat čas …
@kemija máme to dost podobně. Ale určitě to není tvoje vina. Lidi se časem mění a začínají se rozcházet. Stává se i to, že bezdětný se nebaví s těmi, co děti mají, protože co by si s nimi povídali že? Když to vezmu podle sebe: mám kamarádku, která je schopná volat denně a ptát se, co jsem vařila, dělala, jak se máme. Upřímně bych ji nejradši řekla, že za těch 24 hodin se toho moc nezměnilo a nemám jí co říct nového. Je taky dost uštěkaná, urýpaná. Nikdy jsem to neřešila. Jenže co jsem porodila, už mě to její chování začíná štvát. Takže ji to dost dávám najevo. Hovory každý den nezvedám. A výsledek je ten, že jsem uštěkaná, kašlu na ní, a různý kecy. Takže do doby, než jsem si řekla, že tohle nemám zapotřebí, to šlo. Najednou jí vadím 🤷♀️ připomnělo mi to ten tvůj popis, že ani nepouzdraví a hned rýpe. Jsou takový lidi. Buď si je budeš připouštět, nebo ne. Ale je to smutný. Znáte se roky, máš je svým způsobem ráda, chápu.
Já mám pocit, že kamarádství se moc přeceňuje. Kamarádi odchází a přichází...každého ten život unese trochu jinam...
@optimistic Taky už mám ten dojem. Mám dva "nejlepší" kamarády ze střední, kluka a holku. Teď je nám tedy všem už skoro 40 😀 Ale jsme každý jinde, já se přestěhovala za přítelem na sever ČR, on je v Plzni, ona v Německu. Původnĕ jsme byli všichni v malém městě v západních Čechách. S léty jsme nějak pořád v kontaktu a pořád se vídáme, i když už fakt málo vzhledem k té vzdálenosti, covidu co teď byl a taky dětem (ty kamarádovy jsou údajnĕ furt nemocné). S oběma najednou nám to vyjde taky hroznĕ málo, někdy 2x za rok, ale někdy taky jednou za 2-3 roky. Přesto jsem ráda, že je furt mám a nějak to vydrželo, asi to je i vzácnost ☺ Pak mám v rodném městě ještě jednu výbornou kamarádku, která je tedy skoro v 50 stále sama a bezdĕtná, a jednu s dítětem, tak s těmi se vídáme více, když tedy párkrát do roka přijedu.
Z ostatních kamarádek co jsem mĕla na VŠ mi nezbyl skoro nikdo, bohužel ta co jsem ji mĕla nejradši a nejvíc jsme toho podnikaly, mĕ před pár lety úplnĕ odstřihla, důvod nevím😢 a s těmi ostatními kromě jedné, co za mnou občas přijede to taky vyšumĕlo... to bylo pořád akcí atd. a pak zjišťuji, že většina byli vlastně jen známí, se kterými jsme ten vztah neměli tak intenzivní, tak už si nemáme moc co říct a max. si popřejeme přes Facebook.
Teď v novém bydlišti mám taky kamarádku, se kterou se vídáme docela intenzivně cca 2,5 roku, co tu jsem (chvíli jsme spolu i dělaly v jedné práci), ale jak tam přemýšlím, mám dojem, že kdybych se třeba zase odstěhovala, tak už se taky nějak vídat asi nebudeme, nebo to vyšumí, ona nerada cestuje. Pak mám hafo známých ve vesnici, co jsem poznala přes mateřské centrum, ale nikoho ještě neznám nějak dobře a uvidíme, co z toho vůbec bude.
Podle mĕ takové to intenzivní kamarádství jde udržet, pokud třeba všichni zůstanou i v dospělosti v jednom městě, a to se dnes stává málokdy... většinou je to vázané na stejnou situaci (škola, práce, sousedství)...a když to skončí, tak kamarádství postupnĕ zaniká... nebo ne a je možné to nějak udržet i na dálku, ale už to prostě není takové
Ahoj, celé jsme si to přečetla a je mi z toho smutno. Jak se máš teď? .... Narazila jsem na tuhle skupinku, a dokonce jsme se i zaregistrovala, protože jsem hledala na internetu výraz, že přícházím, vlastně přišla o kamaradky. Je mi 30 mam dvě děti a manžela. Super rodinu. Ale chybí mi strašně kamarádky. Co jsem měla dvě nejlepší kamaradky se to postupně rozpadlo. S jednou z nich se snažím to dát nějak dohromady ale nějak mi to nejde. Má taky dvě děti, stejně staré, ale kvuli nějakým věcem u nich doma se rozpadlo naše přátelství a nějak nejde znovu podstavit. Z vysoké a ani z gymplu vlastně žádný kamaradky nemám. Protože když byl největší prostor budovat přátelství, já byla ráda vůbec že se dokážu postarat o sebe - rozvod rodičů a zůstala jsem sama. Nějak se kolem mě všechno rozpadá. Nemyslím si ,že bych byla zlá, dokonce mi všichni říkají že sem až moc hodná. Nevím jak mám navázat ani někde přátelství. Skončila jsem u psychologa, že mám deprese. Nemám ani žádnou pořadnou praci nic co by mě bavilo. Nevím co budu jednou dělat. Jsme strašně ztracená a nevím z které do které. Jsme v začarovaném kruhu. Nevím jak mám pokračovat dál, upadla jsem do deprese. Potřebovala bych od někoho pomoct, ale zjistila jsme že sem fakt sama. Psychicky na tom nejsem vubec dobře. Jedinou radost mi dělaji děti, a mrzi mě že kvůli tomu všemu že jsem sama se jim nedokážu ani věnovat. Mám strach ze všeho. Nevim jestli se to vůbec nekdy změní.
Tak já určitě nepočítám, kdo volal naposledy, ale na druhou stranu - pokud pořád mám volat jenom já, tak by mi to začalo připadat, že ta druhá strana mě má na háku.
Prostě mám okruh, kde si píšeme třeba jen tak, pro zlepšení dne - ne každý den a ne pětistránkový elaborát, ale prostě se občas ozveme jen tak.
Totéž, když máme v plánu se vidět.
Jak si tak hezky stárneme, tak se všechny měníme a skutečně se ty horší rysy více prohlubují. Takže s některýma se už prakticky nevídám.
To, že řeší různé krize - třeba mají pocit, že tě to nezajímá, že vidíš jenom sebe, že se díváš na ně shora, protože ty máš všechno OK - ale to spekuluju, vůbec to tak nemusí být.