• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
@johanka. nemusíš se omlouvat... jsem ráda za jakoukoliv reakci a cením si snahy pomoct :wink: :slight_smile:
@romcovaklarka u nás taky tak :slight_smile: vypadá to jako malý zázrak, že? :slight_smile: do matějova cca půl roku to bylo samé - ale broučku, vždyť to nemohlo bolet nebo proč tolik pláčeš, vždyť ti nemůže nic chybět :sweat_smile: teˇd zpětně se za tyhle své reakce trochu stydím... kdo mi dal právo soudit to, jestli a jak moc má moje dítě právo plakat... (asi nejspíš mí rodiče a těm zase jejich rodiče... - bylo to pro mne prostě normální a ani já to prve jinak neuměla) potom někdy tou dobou jsem začala používat empatii a vidím (a není to opravdu jen pocit, spousta lidí mi říká - ježiš, ten tvůj kluk, ten se ze všeho hned tak oklepe, nebrečí... :sweat_smile: ), že to smysl má... zabrečí opravdu jen ve chvíli, kdy se třeba fakt pořádně klepne... ale tím, že mu ukážu, že s ním cítím a beru ho naprosto vážně, mu nejspíš posílím jeho vlastní pocit důležitosti a on pak nepotřebuje mi "dokazovat", že to fakt bolelo - intenzivnějším pláčem... udělal si takový zvyk, že když se někde praští, tak jde sice ke mně a povídá - maminka vyfouká - ale tím to hasne... někdy ani nepípne, jen si bolístku jakoby podrbe a jede se dál :slight_smile:
nevím, možná záleží i na nátuře dítěte... ale lépe projevit soucit a pochopení než dát najevo, jak bezvýznamný něčí problém je jeho zlehčováním - ostatně nám dospělým to taky není příjemné :slight_smile: jak já nenávidím věty typu: tvoje starosti bych chtěla mít - nebo: prosimtě, vždyť jsou horší věci...
15. čer 2012 ve 14:03  • Odpověz  • To se mi líbí (3)
@johanka.
@reruna
@bubelko Díky za názory. Alespoň jste mě utvrdily, že to dělám dobře. Někdy jsem si nebyla jistá, jestli on ten rozdíl vidí. Ale v tomhle věku už asi ano. I když to kakao nevylívá schválně ale je to následek toho, že u toho blbne.
15. čer 2012 ve 14:27  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
@johanka. Ahoj, z tvych poslednich par komentaru mam pocit, ze mame podobne dite. Dcera (2 roky) ma take obcas (nekdy dost casto) vybuchy frustrace. Sekne sebou na zem, kolikrat mam co delat, aby se o neco neprastila. Vetsinou to souvisi s jejim objevovanim sveta, je desne zvidava a nekdy se dokaze neuveritelne vytocit, kdyz ji neco nejde a neni podle jejich predstav. Rikala jsem si, ze to maji v tomhle veku vsechny deti, ale mam pocit, ze vsechny ne. S manzelem jsme desni klidosi, ja ke vsemu introvert, tak je pro nas docela novinka mit najednou kolem sebe takoveho maleho cholerika.
Mas pocit, ze by se to u vas lepsilo casem?
15. čer 2012 ve 14:51  • Odpověz  • To se mi líbí
@alamo mají to všechny děti mezi 2-3 rokem, ale každé s různou intenzitou a souvisí to s vrozeným temperamentem, prostě někdo je cholerik a někdo flegmatik, takže každé dítě tu svoji frustraci z objevování světa prožívá jinak intenzivně. Časem se to určitě zlepší, nervová soustava dozrává, ale pokud je to nátura, tak prostě takový člověk bude celý život, toje jasné
15. čer 2012 v 18:34  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@reruna děkuji za tip na knížky..zkusím pohledat v obchodech...Já Kopřivu četla už kvůli práci a přišlo mi to docela v pohodě čtecí,tak jsem myslela i tohle že se dá,ale pravda nemám moc čas na čtení,tak když to bude menší,budu radši...
15. čer 2012 ve 20:02  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Dievky, knihu som síce nečítala, ale mám ju celú stiahnutú v PC (a práve preto som ju nečítala :stuck_out_tongue_closed_eyes: ). Tak mi prosím poraďte, čo mám robiť s dcérou (13 mes.), ktorá si sústavne cpe kamene, paličky a iné "chuťovky" do úst. Keď jej chytím ruku, pozriem do očí a dôrazne poviem NIE!, tak sa začne chechtať a beží pre ďalšiu, a to už si dá záležať, aby som videla, že si to do tej pusky dá. Berie to ako hru, pritom ja som sa nikdy na tom nesmiala a nedala jej žiadnu inú pozitívnu reakciu. Viem, že je normálne, že batoľatá všetko ochutnávajú, ale ona akoby mi to robila naschvál. :unamused:
15. čer 2012 ve 20:11  • Odpověz  • To se mi líbí
@petruskaz - z toho, co píšeš o tom mobilu, se zdá, že mobil je předmětem zákazu a že malý to pokouší, protože jaksi žádné dítě nesnáší zákazy - vy mobil používáte, on nemůže. Řešila bych to tak, jak píše @berenika39, tedy vůbec nevypustit z pusy nějaké výhrůžky nebo varování, protože pak se dostává zákonitě do stavu boje o moc - kdy jste nuceni dodržet, co vás v emocích napadlo, čím pohrozíte dítěti...přitom ono ani pořádně nechápe oč jde..bere to více jako hru než jako situaci, kdy má poslouchat (a poslušnost docíllíš jen vyvoláním strachu, což si zase děti spojí jako odmítnutí lásky, že si lásku musí zasloužit..prostě cesta do pekel).
15. čer 2012 ve 20:15  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@romcovaklarka - k tomu jak píšeš, že od té doby, co reaguješ empaticky, tak ti syn pláče kratší dobu - to je logické..pokud na jeho bolet řekneš - to nic, to nebolí..nebo pokud se mu něco nedaří a ty přijdeš s řešením, odvedením pozornosti - tak je to vlastně signál = to, co prožíváš, není pro mě důležité - takže pokud se bouchne a bolí ho to, tak empatie /bacha, není dobré ji dramatizovat, ale být prostě při dítěti, uznat, že ho to bolí.../, pokud se mu něco nedaří, něco nemůže mít - opět prostě jen chápat, nenabízet jiné alternativy zábavy, řešení, odvedení pozornosti k jiné aktivitě - jen opět tam být, chápat, nedramatizovat - děti pak maíj krásnou schopnost se samy vyléčit ze svých bolů, a prostě jen po chvíli přejdou k jiné aktivitě nebo později si přijdou na vlastní řešení...bez zásahu rodiče... :wink:
15. čer 2012 ve 20:19  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@petruskaz - ještě k tomu, že zkoušel zjistit, jestli to myslíte vážně ..napadá mě tohle, nám tohle malý dělal, když před tím během dne došlo k nějakému zákazu, kdy cítil bezmoc,..pak začal dělat to, co chápal, že se nedělá a koukal na nás, co tedy my na to...Prostě podle mě - ty výhružky moc nikam nevedou, jen k nedorozuměním..osobně bych třeba nechala i ten mobil spadnout, prostě bych nereagovala na jeho pohled /co ty na to, když já to shodím/ a pak bych prostě jen k tomu mobilu šla a řekla bych - jé, mobil spadl, chci se podívat, jestli není rozbitý, je to křehké, lehce se to rozbije../pokud tedy třeba víš, že se mu více méně nic nestane, že máte koberec atd.)..Prostě bych mu nedala šanci rozjet ten boj o moc, a nedala mu tu moji prudkou reakci, která se mu nejspíše moc líbí...S batolatem mám zkušenost, že čím více něco řeším, že nemůže, tím více to ono dělá..takže raději všechno převést na hru, věnovat se shozené věci a ne reakci na dítě, tím se nezacyklí na něčem, co nesmí a nebude to dělat dokola, ale současně uvidí vaši skutečnou reakci - obavu, jestil se ta věc nepoškodila, ukážete mu, že věc je křehká, může se rozbít...Já to řešila i tak, že jak se k věci blížil, tak jsem třeba řekla, ten mobil je křehký, můžeme si ho spolu prohlídnout...taková prevence, tím se dá vlastně předejít všem zákazům, které nefungují a děti se učí hodnotu věcí, nemají touhu bojovat, vyvolávat rodičovy prudké reakce...a vy budete mít doma klid.
15. čer 2012 ve 20:27  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik Jo, já to takhle teoreticky mám taky načtený - proto to tak dělám - ale jen jsem si říkala, jestli je to vůbec možný, aby to opravdu fungovalo v takhle malém věku, jestli rozumí rozdíl mezi tím když mu řeknu - To nic, nebo - Ty se zlobíš, že ti nejde postavit věž, viď, to chápu... :sweat_smile:
15. čer 2012 ve 20:32  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik o poslušnost nám opravdu nejde a na zákazy taky nehrajeme :slight_smile: no a mobil rozhodně věc zakazovaná není - my ani "zakazované" věci nemáme... prostě co nechci, aby používal, je vysoko, zamčené apod... ten telefon prostě byl na stole, stejně jako tam ležívá jindy a nevšimne si ho, protože ho zná, ví, k čemu je, měl možnost ho prozkoumat, volá... - takže myslím nešlo o průzkum telefonu jako objektu, ale spíš o průzkum reakcí... které nebyly až tak úplně košér - taky z důvodů, které jsem psala výše...
ale díky za reakci, příště to zkusíme líp... někdy prostě dojde důvtip, trpělivost... učíme se to no :slight_smile:
15. čer 2012 ve 20:32  • Odpověz  • To se mi líbí
@lusy82 - k tomu kakau, asi to tady cítíme rozdílně, ale já věřím, že dítě samo od sebe nechce rozlít kakako, i když to bylo z vylomeniny...i tak si uvědomí, že ta vylomenina vedla k tomu, že se mu kakao rozlilo..takže za mě - já bych jen řekla - tak, a kakao je rozlité. Dám ti hadr/hadr máme v koupelně...a nechala ho to utřít, pokud by to chtěl utřít ...a řekla bych - to se stane, dobře jsi se bavil a kakao se rozlilo. Chceš dostat nové? - tedy si myslím, že dítěti nemusíme utužovat pocit viny tím, že mu neuděláme další...
15. čer 2012 ve 20:34  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik jj, ted jsem dočetla druhou půlku - s tím odvedením pozornosti - prohlídnout spolu a tak... to mi včera myslím psala berenika... zkusíme to - resp. to budu reprodukovat manželovi... protože je fakt, že na něm si podobné věci tak nějak "zkouší" víc než na mně :slight_smile:
15. čer 2012 ve 20:35  • Odpověz  • To se mi líbí
@romcovaklarka - právě si myslím, že ty malé děti to mají nastavené v sobě ještě správně, narozdíl od dospělých.. u našeho to fungovalo taky tak, hlavně když mu příbuzenstvo začalo odvádět pozornost, když byl unavený, když mu nutili názory a jestli něco vadí nebo ne - prostě když mu v rozrušení někdo říkal, že to je jinak, než jak to cítil on sám...to ho žhavilo do běla. A cirkus byl o to delší.
15. čer 2012 ve 20:36  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@petruskaz - jde o to, že vy v sobě vůbec nepřipustíte myšlenku, že vám dělá naschvál a ten jeho úmysl odvrátíte tím, že mu podsunete myšlenku, že si jej můžete spolu prohlídnout, zahrát nějakou hru, že voláte někomu.a to ještě před tím, že než stačí zahájit akci - shodím mobil, co ty na to...atd. ale přesně chápu tyhle myšlenky, taky jsem pořád řešila přirozené důsledky a co a jak...
15. čer 2012 ve 20:38  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik Díky, o něčem podobném jsem taky uvažovala. Já chápu, že to nevylil schválně a je na něm vidět že ví co udělal a i sám má tendence že se to musí utřít, ale v tu chvíly mám na něj opravdu vztek. Tak mi to přijde v tu chvíly jako, že to když mu to kakao neudělám je přirozený důsledek. Prostě dělal jsi u jídla co nemáš, přišel jsi o kakao. Ale zase když si představím že jsem dítě a stane se mi něco takového, tak už to že se to stalo, je pro mě dost velké zadostiučinění a kdyby mi neudělala máma to kakao tak bych to cítila jako křivdu nebo potupu. Asi bych taky raději uklidila ten nepořádek abych ukázala, že vím cose má dělat ( i když bych nechtěla aby to ukidil kvůli mě ale proto, že ví, žeje to tak správně ). Ake jak říkámm v té chvíly mi přijde správněší ten první způsob. Proto jsem měla to dilema.
A aby toho nebylo málo tak dneska to kakao ( tentokrát schválně ) vylil do misky s omáčkou. :grinning: . A pak se v v tom nípal a přehraboval. No to už jsem ani nepřemšlela, jestli mu to kakao dělat nové... :slight_smile:
15. čer 2012 ve 21:12  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
@lusy82 - můžeš mu nabídnout na hraní něco jako tempery ve vodě, aby si je mohl štětcem nebo prstem rozmíchávat, jestli ho teď baví patlat a koukat, co to udělá, když se to smíchá...Nevím, já tohle dětské patlání s jídlem beru spíše pozitivně, že objevují svět. A v čase vidím, že ty různé nápady u jídla postupně mizí - u nás to bylo třeba i dvacet autíček kolem talíře, všechny jsme krmili, dneska si už tak půl roku nevzal k jídlu ani jedno...
16. čer 2012 v 05:32  • Odpověz  • To se mi líbí
@tkmama taky se mi na PC špatně čtou knížky... nevím, co poradit, aby to bylo nějak vyloženě Rabr, prní syn mi tohle venku nedělal, ale druhý je stejný jako tvoje malá, ještě i teď skoro ve 3 letech dává věci do pusy a tak mi nezbývá, než hlídat a hlídat a vysvětlovat, že to není na papání, ale kdo ví, kolik toho už snědl....mám strach i co bude ve školce, tam ho hlídat nebudou. Tvoje je ještě malá, takže hlídat, hlídat a nic jiného mě bohužel nenapadá
16. čer 2012 v 09:25  • Odpověz  • To se mi líbí
Chci se zeptat, kdo z vás máte hru Zámecké schody, je dobrá? A je i pro starší děti - vyhráli by si s ní oba kluci?
16. čer 2012 v 09:27  • Odpověz  • To se mi líbí
@tkmama - bohužel batolata mají radost, když vidí, že rodič vyprodukuje prudkou reakci a jim nejde pak o to, že ty věci jsou "nebezpečné", ale o to, že rodič reaguje, napadá mě jen tohle asi - když uvidíš, že si něco chystá strčit do pusy, tak nějak jemně převést pozornost jinam - třeba - jé, ty jsi našla vajglík, můžu se podívat? Tak tohle měl někdo v puse, to patří do koše, najdeme spolu nějaký koš? tak a když šáhneme na odpadky, je potřeba si umýt ruce - a umýt ji je /nosit sebou vodu na mytí rukou)...místo tvé reakce NEEE, vůbec nereagovat na to, oč ji zrovna jde - že se chystá si to strčit do pusy (aby viděla tvou reakci), ale z tvé strany projevit zájem o ten předmět, co našla a rovnou ji navrhnout - podíváme se na to spolu, zkusíme kamínky házet, dávat do misky, hrabat v nich rukama /cokoliv, co ji může zaujmout/ - jde o to, že jak píšeš, ona to nedělá z potřeby zkoumat pusou, ale vidět tvou reakci NEEE a je třeba ji tuhle reakci nedát, nebude reakce nebudou věci v puse...Třeba to pomůže. U nás hodně pomáhalo tohle projevení nadšení i při činnosti, která ve mě vzbuzovala strach, odpor, pocit ohrožení...a nereagovat první větou - jé, spadneš, to nnééééé...ale místo toho projevit zájem, nadšení, že kam až to vylezla, co to našla za poklad, že to rozlité mlíko vypadá na stole fantasticky...a pak jakoby ji přesměrovat, upozornit - tohle je vysoko, můžeme to dělat spolu, kamínky můžeme nahrabat na hromadu..atd. dítě se zapojí do hry a nebude dělat věci kvůli naší odmítavé reakci (tedy píšu to nějak zmateně, tak snad to dává smysl).
16. čer 2012 v 10:33  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@blandik To je sranda, zrovna když jsem si dočetla tvůj příspěvek, tak malej začal krmit traktůrek hroznovým vínem a to nikdy předtím nedělal :slight_smile:
Já občas tohle patlání a kreslení malýmu dopřeju v kuchyni že mu smíchám různé ingredience. Teď máme hlavně zase zpátky házecí období. To už jsem jakž takž skorigoval co se může a nemůže házet. U mě je nejhorší, že já si vždycky něco načtu ( tady v RaBRu, různé články atd ) a pak někdy v některých případech ( hlavně u toho jídla ) nevím kterým se mám jak řídit. Protože si myslím že dítě potřebuje hranice, už kvůli pocitu jistoty, ale jaké ty hranice jsou to někdy nevím. Třeba když poslední dobou pořád skáče na gauči dost nebezpečným způsobem, že z toho mám infarkty. Mám ho nechat být ať si třeba spadne ( párkrát se mu to už stalo ) Nebo ho zastavit jen u obzvlášť nebezpečných kouscích. To bych ale za ten den ani neuvařila. Protože dmluva samozřejmě nepomáhá. A nejhorší je když na tom gauči jsem já on po mě skáče to je kolikrát o prozměnu můj úraz :grinning:
16. čer 2012 v 11:25  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@lusy82 - taky jsem hodně řešila hranice a jak je nastavit a žila jsem v tom klišé - dítě potřebuje hranice a brala jsem je jako něco, co já mám vytvořit, aby je měl, protože je potřebuje...samo s odstupem člověk vidí věci jinak, v kontextu...tak za nás hranice - mě se nejvíce líbí pojetí hranic jako něčeho přirozeného, hranice s respektem k vývojovým potřebám dítěte spolu s tím, že čím více zvládnu laskavého přístupu k němu, tím lepší "model" chování mu předám. Navíc u těch aktivit, vývojových potřeb krásně funguje to, že jsou dočasné a že pokud se mi podaří mu umožnit jeho potřebu naplnit, tak to nebude trvat pořád...
Víš, to chápání hranic může být různé - př. to skákání na gauči - můžu si říct - tohel nesmí, a říct si - trvám na hranici, že nesmí skákat..(vede to k boji, on to potřebuje dělat, je to jeho vývojová potřeba)...nebo si můžu říct - ok, vidím, že chceš skákat, takže potřebujeme připravit prostředí - odsunout stůl, dát pryč hračky, co jsou kolem..aby to bylo bezpečné...a skákat můžeš, když jsem u toho, spolu a postavit se ke gauči...taky tam jsou hranice, učí to bezpečnosti, že než člověk začne něco dělat, má se přesvědčit, jestli okolí je bezpečné...a je to od tebe laskavé, vycházíš mu vstříc, on to zatím neumí vracet, ale jednou začne, až k tomu dospěje, pak to bude pro něj přirozené..A většinou to tak funguje, že když mu umožníš naplnit jeho potřebu co nejdříve, tak on pak nebude skákat celý den, třeba několikrát...ale právě to skákání bude častěji chtít dělat, pokud to nebude moci...
16. čer 2012 v 11:55  • Odpověz  • To se mi líbí (4)
@lusy82 - ještě tak, náš má tři a půl, a takové nějaké klasické hranice nemá, ale řešíme situaci od situace...ve věku tvého syna jsem mu max umožňovala kde co (ale je fakt, že nebyl extra patlací ani demolující, a když tak to trvalo jen krátce), za podmínek typu - spolu, u stolu, křehké, zapínat až bude prádlo v pračce...a pokud možno vycházela jsem vstříc hned, jak projevil zájem (leda že jsem z objektivních důvodů nemohla), s tím, že jsem projevila nadšení, že chce dělat to a to a šla a při tom jsem mu povídala, jak to funguje, že pračka se zapíná, když tam je prádlo a můžeme ji spolu zapnout, až tam bude..takže on dobře vzal to moje nadšení nebo tu moji nekritiku, nastavil se na mě, viděl součinnost, bylo mu to příjemné a ty hranice (že spolu atd.) vzal lépe, když přišly až jako druhá, nebo třetí věta v tom, co jsem povídala.. ale nechci, aby to vyznělo, že vždy jsem byla usměvavá, laskavá a klidná a furt mě to bavilo, to víš, že ne..ale někdy jsem měla dilema, jestli si nemá zvykat, že nemůžu a prosadit se a že jestli dělám dobře, že mu vycházím vstříc..dneska jsem o tom přesvědčená, že pokud to člověk neudělá tak - že Ne, a na řev dítěte, pak ustoupí (tedy pokud to není spojené s tím, že dítě si to vyřve a dospělý mu jakoby ustupuje), ale pokud člověk je jakoby nadšený z dětských nápadů a účastní se jich, tak právě předává dítěti to pozitivní, učí ho, že jeho nápady jsou důležité, že mají hodnotu, jeho pocity jsou správné, učí ho být milý...
16. čer 2012 ve 12:05  • Odpověz  • To se mi líbí (4)
@blandik No tak asi s tím gaučem bude nejlepší, že mu řeknu že skákat jedině se mnou. Protože někdy prostě to nejde abych byla pořád s ním. Jinak se mu taky snažím umožnit co se dá. A hranice si stanovím, podle toho aby nedošlo k něčemu kdy se něco rozbije nebo někdo zraní. Akorát to jídlo, to je pro mě dilema, jako zda ho mám si nechat si hrát nebo ho učit že jídlo je jen k jídlu. Ani mi nevadí ten úklid ( i když to kakao je zrovna vždycky příšerný) ale aby se naučil správným stravovacím návykům. Např. já odkoukala od našich, čtení u jídla. a dodneška se bez knížky nebo alespoň televize nenajím. Bohužel tu televizi mám puštěnou i s malým Prostě si nemůžu pomoct. Já jsem si vždycky od mala představovala, jak se sejdem celá rodina u večeře a budeme si povídat a tak. No a moc nám to nevychází. A právě jse četlaže když si dítě u jídla hraje, tak se naučí že u jídla se dají dělat i jiné věci a to pak plynule přechází k těmhle zlozvykům. Které moc ke zdravému stravování nepomůžou. Člověk pak nevnímá co jí a kolik toho sní. Ale zase když píšeš že tvůj Miško si při jídle už přestal hrát, tak je to asi vážně jen přechodné a já bych mu ani to nípání neměla zakazovat..
Teď jsem si vzpoměla, že v jednom časopise radila jedna dětská psycholožka, že je to na ní, zda nechá své dítě u jídla si hrát. Už si ale nevzpomínám co tam psala dál.
16. čer 2012 ve 13:02  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
@lusy82 - já byla taky celkem závislá na tv, taky jsem měla tendenci si ji zapínat, ale je fakt, že u nás doma byl tv sledovač táta a mámě se to nelíbilo, takže jsem asi v tom byla rozpolcená a s příchodem malého jsem se přiklonila k tomu, že tv ne..a když odejdou, tak mám tendence si ji zapnout..a teď máme po ptákách, protože ona prostě zapnout nejde, asi nám definitivně dosloužila (stará asi pět let) a jsem i ráda. prostě nebude a vím, že když ji nemám, tak čas trávím mnohem kontruktivněji a hlavně s tv při malém mám ten problém, že tak s 90% toho, co tam vysílají nesouhlasím, nelíbí se mi model, který se tím předává a mívám problémy i s kouzelnou školkou, natož s animáčkem, ten vůbec...Já myslím, že dítě se naučí více méně to, co rodiče dělají, převezme jejich vzor...tažke pokud chci, aby se stolovalo spolu, tak jsem to já rodič, který to tak musí zařídit a sám se tím řídit..pokud dítě v určité fázi potřebuje auta u stolu, ok..ale já si tam knížku nevezmu a budu si jen povídat a jíst...(samo nenechala bych ho asi jezdit autem v jídle - to bych řekla - jé, to auto dělá brázdy...a pak bych řekla po chvíli - podíváme se, jak to auto teď vypadá? Co s ním uděláme, má brambory v podvozku...takže ne zákazem...).

To hraní u jídla trvalo asi tak do těch necelých tří let, pak s tím úplně přestal. Ale musím říct, že náš třeba nikdy nevyklápěl jídlo z talíře nebo že by to jídlo přímo znehodnocoval...to bych asi taky zasáhla, kdyby to bylo schválně překládáno na stůl atd., projevila bych nejprve takové to pochopení a nadšení pro to, co dělá, nechala ho chvilku a pak mu řekla, že a co teĎ s tím, tohle jídlo se už nedá jíst a to je škoda..na patlání bych mu dala třeba těsto nebo plastelínu, cokoliv míchat v kuchyni..atd.
16. čer 2012 ve 14:41  • Odpověz  • To se mi líbí
@tkmama Ahoj, Sam taky všechno hodně strká do pusy a mně se teda osvědčilo, že jsem začala vyhodnocovat, u čeho mi to hodně vadí a donutím ho to vyplivnout a u čeho jsem na to rezignovala. Předtím jsem pořád lítala a jak dal něco do pusy a nebyla to hračka nebo jídlo, tak jsem mu říkala NE nebo jsem mu to rvala z pusy. Nebo jsem viděla, že si něco našel a hned jsem mu to šla brát, protože jsem věděla, že to bude strkat do pusy. Teďka se snažím mu většinu těch věcí nechat, jako třeba trávu, hlínu, lístky (pokud by to nebyla nějaká jedovatá kdytka samozřejmě), naposledy šlupky od cibule... a jenom když má fakt něco jako kamínek, brouka nebo kus drátu nebo tak, tak mu to beru. A přijde mi, že od té doby si ty věci i do té pusy strká míň. Nebo jen "ochutná", zjistí, že to není k jídlu, a nechá toho. Nebo si leze čtvrt hodiny po zahradě s jedním listem v ruce a ani ho nenapadne si ho dávat do pusy. Možná se to taky samozřejmě zlepšilo s věkem, ale možná taky to dělal předtím tak trochu "naschvál" a teďka nemá tu potřebu. Tak možná trochu polevit, že by mohlo pomoct :slight_smile:

Jinak to jak píše @blandik u nás moc nefungovalo, na to mi skočil jednou že "můžu se podívat" a pak zjistil, že mu to pak už nechci vrátit, a příště už mi to nedal :grinning:
16. čer 2012 ve 14:58  • Odpověz  • To se mi líbí
@romcovaklarka - já nemyslela přímo mu to vzít, ale převést na jinou hru, klidně mu to dala zpátky do ruky...a souhlasím, taky bych hodně rozlišovala na to, co mi vyloženě vadí a co je relativně bezpečné (tedy typu vajgly, odpadky.. a přírodní věci, ty bych nechala).
16. čer 2012 v 15:18  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@blandik Vy nemáte televizi? To si nedokážu představit, ale asi je to jen o zvyk. Já jí mám poslední dobou teda pravda jen jako kulisu, protože mi přijde že tam vůbec nic není. A je pravda že přes den tam dávají věci které by spíše měli běžet po desáté hodině. To mi taky dost rozčiluje. Ale to televizi teda puštěnou povětšinou nemáme. Pokud není doma taťka, ten je ještě horší. :slight_smile: Školka mi moc nevadí, ale animáček taky nemusím i pohádky co dávají áno na Nově, Naštstí Jiřík to nemá tak ještě zafixovaný, aby věděl co kdy dávají. Horší je to s počítačem a DVD. To ví co kde je. Ale tam mu vybírám pohádky já.
S tím hraním se to u nás nějak začíná stupňovat. Dneska opět skončilo kakao v jídle. To nikdy nedělal. Většinou se v tom jen tak nípal a dělal si různé hromádky, musí si vyzkoušet všechny příbory a tak. A co mě nejvíc dohání k šílenství je to když musí jíst rukama. Pak je špinaví všude nic z toho pořádně nesní, zato okolo je toho ažaž. Je pravda, že jsem mu už dlouho nedala nic na patlání a míchání. Ani neprojevil zájem, Teď má víc zájem o auta, traktory a hlavně skákání a házení s věcma :slight_smile:
16. čer 2012 ve 22:02  •  2 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Mně nevadí, když si moje malá hraje s jídlem (i když to kolikrát vysype nebo to spadne na zem), ale to, že vůbec nic nesní. Někdy mi dojde trpělivost, protože jídlo vyhazuju a většinou skončíme u mlíka. Nechci ji do jídla nutit, doufala jsem, že když se v tom nimrá, tak jednou začne jíst. Ale trvá to už moc dlouho :cry: .

Situace, kdy schválně něco dělá a čeká na reakci, už docela zvládám. Jenže babička nebo manžel hned ječí - spadneš! Ach jo.
16. čer 2012 ve 22:08  •  1 dítě  • Odpověz  • To se mi líbí
@lusy82 moja mladsia dcera nikdy nebola "patlacie" dieta, ked sme aj nieco malovali stacilo ze ma len trosku farby na rukach, uz sme museli bezat ruky umyvat. Nedavno ale sa zacala napr. babrat v polievke s cestovinami, vyslovene ich vyberala, prehadzovala si ich z ruky do ruky, rezance si napr. roztrela po rukach. PRedvcerom si nabrala rukou jogurt a skusala co to spravi ked si ho roztrie po okuliaroch. Alebo ho skusala preliat do salky z mliekom. Ja v prvom momente som bola zrhozena co to robi, rozmyslala som ako zakrocit, a nakoniec som ani nezakrocila, nejak mi nenapadla vhodna veta co jej na to povedat, lebo ona este na mna kukla s usmevom, ze aha mami aka pekna kasa :sweat_smile: . Poutierali sme ten neporiadok spolu a dala som jej prstove farby....vydrzala pri nich asi pol hodinu, co je u nas dllllha doba, a potom spokojna sla robit nieco ine.
Ale je pravda, ze ona aj ked sa vybabre s nejakym jedlom, tak ak je hladna tak si popyta jest nieco ine.
A inak, velmi casto sa stava, ze ma pri polievke aj vidlicku a nozik a skusa cim sa to da lepsie jest....dokonca sa stalo ze mala na stole 3 noziky a skusala ktory jej lepei bude rezat zemiaky :grinning:
Ja uz ju nechavam nech sa hra, dokonca ked ma zeleninovy salat tak uz sa sama pyta ci moze jest rukami.
Starsia dcera sa napr. rada "hra" so sunkou na chlebe...rozne si ju oreze, ohryzie do nejakych tvarov, kazdemu to ukazuje aky obrazok prekny sa jej podaril a potom to zje...
17. čer 2012 ve 12:48  • Odpověz  • To se mi líbí (2)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek