Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

ctu se zaujetim, jak detem vysvetlit stridani a pujcovani hracek...nas se to zacina tykat trochu z jineho uhlu...mladsi syn se zacal plazit a nejzajimavejsi jsou samozrejme hracky starsiho brasky...ten mu obcas neco pujci, kdyz ma dobrou naladu, ale vetsinou si svoje hracky hlida a bere zpatky...ja samozrejme chapu a respektuju, ze svoje auticka nechce pujcovat (nejsou to spolecne hracky), ale mame tak malinky prostor na hrani, kam se museji vejit oba i s hrackama, ze proste neni mozne Toma od Tonikovych hracek drzet dal. Mame pravidlo, ze kdyz je neco na zemi, Tom si to muze prohlidnout (zatim si to opravdu spis jen prohlizi, obcas ochutna 😅 ) Pokud je neco, co opravdu nechce Tomovi pujcit, nesmi to byt na zemi, ale treba na jeho stolecku... knizky jsou spolecne...zatim to funguje jen castecne, vetsinou se tu rozleha Tonikuv krik a Tomuv nasledny ukrivdeny plac...opakujeme, vysvetlujeme, napriklad i to, ze on si zase rad pujcuje Tomova hraciho pejska a tancuje na pisnicky... tak nevim, jdeme na to dobre? Nechci rikat veci jako, on je jeste maly, tak mu to chvili pujc, kdyz chapu, ze jsou to Tonikovy "soukrome" veci, ale ohlidat se to neda a nemuzu zas porad Tomovi vsechno brat... 😕

Holky, já nemůžu... Z mýho "mazlíka" se stává "surovec" a já nevím, co s tím ☹ A když do toho přidám, že "neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane" (tzn. dvacetkrát tam a zpátky je schopnej tvrdit že chce to a to a pak zas že ne, to furt dokola) a taky to, že já sama nejsem zrovna flegmatická povaha, tak se začínám bát, že to u nás doma bude brzo vypadat jak ve válečné zóně. Přijde mi, že to začíná posledních pár dní a dneska teda fest. Popíšu konkrétní situaci.

Ležím na gauči a malej mi nosí knížky, abych mu je četla. To děláme často, má to rád, donese vždycky knížku, vyleze si s ní ke mně, přečtem si ji a letí hned pro novou 🙂 Mně to coby fyzicky nenáročká aktivita taky teďka docela vyhovuje 😀 No a dneska. Vleze si ke mně s knížkou, že ČÍST. A on místo poslouchání začne do knížky bouchat. Tak přestanu číst a vysvětlím, že když bouchá do knížky, tak nemůžu číst. On přestane a že ČÍST. Začnu - začne bouchat. Když se celé kolečko zopakuje třeba 5x, tak knížku odložím, že teda číst nebudeme, protože u toho bouchání to nejde. Začne vztekle brečet, že chce číst. Pokud podlehnu a dám tomu ještě šanci, celé se to akorát opakuje. Pokud nepodlehnu, začne většinou mlátit do mě.

A to je další díl epizody, protože u toho taky moc nevím, co přesně dělat. Někdy mě bouchá takhle ve vzteku, jak jsem popsala nahoře, někdy jen tak z ničeho nic, asi aby zkusil, co to udělá. Já mu vysvětluju, že ne, že au, bolí to, že se mi to nelíbí, nebo vstanu a řeknu, že se mi bouchání nelíbí a že tam s ním sedět (číst, hrát, ležet - co zrovna jsme dělali) nebudu, když do mě bouchá. No tak začne brečet a volat TULI TULI, ale potulit se nechce - když se vrátím začne mě zas plácat. Když mi bouchnou saze, tak od něj odejdu až na záchod a on běží za mnou a za dveřma řve a volá na mě.

Jako fakt nevím, co s tím mám dělat, přece nebudu sedět a nenechám ho třeba deset minut do mě bouchat s tím, že mu budu jenom klidným hlasem vysvětlovat (co vlastně? že má bouchat do gauče, nebo do polštáře...? To ho absolutně nezajímá, nějaké nabídnuté alternativy). To by ani nešlo, někdy mě bouchá třeba i knížkou, nebo do břicha, prostě nemůžu ho nechat, dokud ho to nepřestane bavit 😕

Díky za rady, fakt mi přijde, že nic z toho, co jsem zatím tady i jinde vyčetla jak se má reagovat, na něj nepomáhá...

Přitom ještě před pár dny bych tvrdila, že je zlatej, rozumnej, všechno mu vysvětlíš atd. A teďka jako by se zjančil. Nevím o ničem, co by se u nás doma nebo v rodině změnilo, aby ho to nějak vykolejilo. Jedině, jestli jsem sama třeba podrážděnější, protivnější (únava atd. doléhají) a třeba to na sobě až tak nepozoruju...? Zkusit být prostě milejší celkově, víc se věnovat? Ale nevím, přijde mi, že se mu věnuju skoro celou dobu, co je vzhůru, hrajem si anebo když už něco dělám (vaření, prádlo), snažím se ho zapojit...

@j.cien @lynks jj, tak nějak to praktikuju. Ono chce všechno čas. A chodím si sem pro rady, jestli to dělám správně, nebo jeslti jsou nějaký jiný fígle, o kterých nevím 🙂

@romcovaklarka no co by se změnilo - prostě chlapeček roste a jde do věku, kterému se ne nadarmo říká období vzdoru. Vždycky když to přijde, tak jsou rodiče v šoku. No a co se s tím dá dělat - nějak to přežít a čekat až to přejde 😀 ale abych nějak konkrétně poradila - rozhodně do sebe nenechávej bouchat, pokud přijde vždy tvoje rozhodná a důsledná reakce - ne, neboucháme, chytit ruce a zabránit v bouchání - tak to přejde, ale připrav se na to, že to bude zkoušet dlouho, záleží na jeho vrozené povaze, jak dlouho a s jakou urputností. Stejné je to i s knížkou - do knížek neboucháme, nemůžu tak číst a přestat, pak vydržet řev a dát pochopení - zlobí tě, že nečteme, do knížek se nebouchá, zkusíme to zase zítra....Ono se to hezky píše, ale v konkrétní situaci je jasné, že být trpělivý a důsledný a zároveň laskavý je někdy nadlidský úkol

@yellowbanna u nás je to podobné. A vidím, že mám děti se skoro stejným rozdílem. Já jsme starší i vysvětlovala, že pokud si mladší vezme něco, co chce ona, že jí může donýst jinou hračku a vyměnit. To docela zabíralo. Teď už se mladší moc oblafnout nedá 🙂 Vlastně v některých situacích nevím, kdo má na hračku "právo". Ten, čí hračka je, nebo ten, kdo si ji vzal první? Je kvůli tomu u nás dost křiku.
@romcovaklarka jak píše reruna, jde do období vzdoru, ale možná i cítí, že se blíží velká změna a takhle na to reaguje. S tím boucháním, starší někdy ztuhla, zatnula ruce, pusu a bouchla do mladší. Často úplně bez příčiny. začali jsem dělat to, že jí nabídnem, že se budem prát. Ze začátku jí to bavilo víc, hned se chtěla prát, teď, když vidím, jak zatíná pěsti a řeknu, jestli se jdem prát, tak řekne, že ne a sama se uklidní.

já jsem s těma rvačkama o hračky udělala zajímavou zkušennost (ale, důležitá věc, nebylo to doma s mýma dvěma dětma 🙂 ) byla jsem u kamarádky co má kluka o necelej půlrok mladší než je Kuba a byl to v podstatě nepřetržitej jekot o hračky, úplně vidím před sebou obrázek - oba drží jednu hračku, pusy dokořán. oči upřený každej na svoji maminku a siréna. Dvě sirény 🙂 Jednou se nějak stalo, že oba odešli do jinýho pokoje a dlouho tam bylo ticho. Po chvíli jsme se tam šly podívat a, světe div se, jeden stavěl koleje a druhej po nich jel vláčkem. Vždycky s vláčkem počkal, až se dostaví kolej, a pak popojel, počkal... Málem jsme padly do mdlob a mě došlo, že se prostě do toho moc pletem, jakmile se nepletem, je líp...

@ofelieee proto jsem se ptala - jestli je nechat, ať si situaci vyřeší samy nebo rozhodnout, že ten kdo měl hračku první, si s ní bude chvíli hrát a pak bude výměna... 😎
To řeším podle konkrétní situace, podle toho, jak moc je to "naléhavé" jim do toho vstoupit nebo po očku sledovat, co se děje

Já si jdu ale dneska taky postěžovat. Na sebe ☹ Jsem úplně jak pytel blech. Kuba je přitom prima, tak moc prima, a já na něj někdy vyjíždím tak nesmyslně... vůbec nevím, co je, možná mě tak strašně děsí představa Zemana na Hradě 🙂 Dneska jsem byla celej den úplně vyšponovaná v nervech, vždycky se nějakou dobu držím, ale tak snadno to přeteče, a pak všechny ty RABR věty třeba ječím. Achjo. Co s tím? Zkoušela jsem čokoládu, mráz, zdřímnutí po obědě. Nic. Dokázalo mě vytočit počůrání do tepláků (přitom když si to v klidu pomyslím, tak od něj nevyžaduju 100% úspěšnost, utřem a jde se dál), to, že dával blbě dílek puzzle (panebožejásemvůl), to, že venku asi po 5 minutách chtěl na zem/do manduky a já měla špinavou bundu... a tisíc dalších drobností. Mám děsnej strach, že v něm právě teď vyvolám nějaký strachy... vždycky když křiknu tak se buď rovnou rozbrečí a chce pochovat, nebo se snaží zasmát, protože ví, že mě to někdy rozesměje... co mám dělat?

@ofelieee svata pravda, nasi jecej, jen kdyz je vidim, kdyz je nevidim (nebo delam, ze to nevidim 😀 ), tak jeden proste ustoupi a vezme si neco jinyho, jak maji ale pocit, ze jednoho z nich nejak "zachranim", je zle 😅

@ofelieee tyhle stavy znam, nevim, jak to mas, jestli mas hlidani, jak se stridate s muzem apod., ale rekla bych, ze potrebujes proste pauzu, nejakej cas na sebe a "tesit" se pak zpatky na dite 🙂 je to normalni, nejsme matky Terezy ani perpetum mobile 😝

ahoj holky

tak dnešní první lekce kurzu RABR byla super, fakt jsem nadšená. A ze 30 lidí 10 mužů!!!! to potěší

@romcovaklarka U nás to bylo s blížícím se koncem těhotenství úplně to stejný - začal být mrzutej, protivnej, agresivní... Ale docela jsem si uvědomovala, že na tom nejsem o moc líp - taky jsem byla unavená a podrážděná a myslím, že jsme se navzájem akorát znervózňovali. Taky si myslím, že děti prostě nějak vycítí, že se blíží velká změna a jsou z toho taky nesví - je to prostě těžká situace pro všechny zúčastněné.
Mě pak pomohlo, že jsem si řekla, že to jsou třeba poslední dny, který můžeme strávit jenom ve dvou a snažila jsem se být co nejklidnější...
Ale po narození druhýho syna se to začalo zlepšovat a teďka už zas máme "hodnýho" a milýho kluka (teda většinou😉).
Tak držím palce, ať to zvládnete, ještě si těch pár týdnů užijte spolu sami a pak to zas bude lepší.

@betelgeuzz taky zkousim navrhovat vymenu...nekdy uz na to mysli sam a prinese jinou hracku, nekdy nejdriv vztekle vytrhne brachovi z ruky tu svoji a pak honem rychle dava jinou, kdyz krici, nekdy ani to ne...funguje to tak ve tretine pripadu, i proto, ze Tom uz tak lehce neakceptuje neco jineho misto hracky, co ho zaujala... No a to pravo na hracku...ja bych rekla ten, kdo ji nasel prvni, ale ponechala bych obema (minimalne starsimu, nez do toho doroste) pravo na "exkluzivni" vlastnictvi nekterych hracek...ale s tim, ze si na ne musi davat pozor a i pak plati, ze v pripade uzmuti je musi vymenit, nejen trhat z ruky...sediva je teorie....... 😅

@ofelieee dekuju za sdileni tehle pocitu...resim je (bohuzel) pomerne casto a pak se v hloubi duse bicuju, jak muzu byt na dite vytocena kvuli takovym nesmyslum a jaka traumata mu (jim) tim privodim...je mi pritom uplne jasny, ze je to tim, jak psala @eveluska , potrebovala bych pauzu, abych se mohla tesit, ale v nasi situaci (rodiny stovky km daleko) jsme na vsechno s manzelem sami a prilezitost oddychnout si proste neni...Nejhorsi je, ze se kolikrat nasilim uklidnim, abych se zachovala spravne, ale pak to bouchne o neco pozdeji, nekde jinde, ale bouchne... 😨 Jen se chci zeptat - to, ze jsi zkousela mraz...to znamena co? 😕 Ja zase zkousela Bachovy kvety, ale bez valneho ucinku, asi mam spatnou smes 😒

@romcovaklarka za poslední dobu jsem přišla na dvě věci - možná ti to pomůže ve tvé situaci. když jsem unavená, mrzutá já, tak mě syn jakoby povzbuzuje v tom, abych svoje nahromaděné emoce pustila ven. A pak ten kdo zařve a bouchne do polštáře jsem já, se slovy "já jsem tak naštvaná, musí to ze mě ven!" Kdysi to mělo fakt sílu (protože jsem to dlouho odkládala) ale teď už zahlédnu blížící se vlnu zdálky 🙂 a už to dokážu říct i jako žertovným tonem. vždy ho pak ujistím a řeknu, že to jsou moje emoce, a já se s nima učím vypořádat, a jeho mám moc ráda .

No a druhou věc co jsem s úspěchem použila ( to když jsou ty moje emoce ještě nenahromaděné) je, že když začne on bouchat, neví co by chtěl, tak na něj "skočím" a polechtám ho a řeknu "tak ty chceš bouchat do knížky, jo?" takovým hravým tonem a on bouchne a já na něj zas "ty jeden, zase jsi bouchnul" a takhle ho škádlím ( u nás tohle bylo s nechutí odebrat se do postýlky odpoledne) a on se hned začne smát a se mnou hrát (tohle bych řekla ,že je ta hra o moc) no a takhle to chvilku trvá a on je pak total v pohodě a já taky. Úplně cítit ve vzduchu tu úlevu!

@ofelieee jakobych četla o sobě 🙂 Zjistila jsem, že jakkoliv si užívám dne s malým nebo se sebou, vše se změní jakoby mávnutím proutku, když se můj muž vrátí z práce a já jsem ne něj skrytě celý den naštvaná (kvůli ještě větším prkotinám) `Je to tedy zástupný problém, který v sobě tutlám. Kdyby on uměl Rabr, v tom momentě by na mě skočil a poškádlil mě a bylo by to pryč (a to by taky znamenalo, že jsem pořád emočně dítě - nepopírám 🙂 No ale to on neumí, tak já hned ventiluju na malého, ten mě začne enormně štvát!! Tohle vše může způsobit i telefon od něj v průběhu dne - moji změnu nálady. A co mi pomáhá? Mluvit k sobě. Přemýšlet, co mi tahle situace přináší.Je to moc filozofické já vím 🙂 a odosobnit se od emocí "tyhle emoce nejsem já" No chodím ted 2x týdně na jogu a tam se zklidním a vsouvám do hlavy tyhle myšlenky 🙂

Ale abych tady jenom na svýho muže naházela moji blbou náladu - je to hodně tím jak píšou holky - je nutný čas pro sebe , svítí červená kontrolka stavu vybití baterie. a někdy odpolední spánek nestačí. Je třeba dělat něco, co máš konečně pod kontrolou, něco co umíš a v čem si dobrá.co tě uklidňuje. kde děti nejsou 🙂

@romcovaklarka - já bych taky zkusila nabídnout praní - něco, co ale v 36tt zvládneš..on si možná vytvořil takovou hru a chce, aby ses přidala, co takhle to zkusit brát s humorem, když začne bouchat do knížky..tak mu s úsměvem říct, ty se chceš prát, hele a usmívat se při tom? Náš taky bouchal v tom věku..možná mu chybí fyzické vybití, když jseš před porodem, tak s tebou moc fyzicky aktivní asi nebude..možná mu chybí běhání, skákání - prostě vybít energii? každopádně v tom věku mi vůbec nefungovalo - mě to bolí - absolutně nebral ohled..nejvíce fungovalo to převést do srandy, naladit se na stejnou notu - vzít si třeba prkýnky nebo letáky, noviny a do těch bouchat a ty můžeš prosit - né, né, ty noviny se roztrhají, prosím, nebouchej, nech mi je..jakoby hrát s ním tu hru- při tom mu vysvětlit, že když se noviny roztrhnou, nevadí. Knížka se může zničit..nachystat si ty noviny po ruce...A jak se cítíš takto krátce před porodem?
U nás bylo doma první dva měsíce po porodu docela dusno v reakci na moji nervozitu, a projevovalo se to tak, že přes den byl Miška ok, klidný se mnou, ale když přišel táta, tak jakoby byl z divokých vajec, něco šíleného, běhal, skákal z gauče, na baloně, řval jako tyranosaurus, dupal..do toho ječel protesty...jak jsem se zklidnila, tak se taky zklidnil a už to nemáme, hurá..ale jak jsem psala, v tom věku mi vůbec nevycházelo jit proti dítěti, že mu vysvětlit, že mě to bolí, on to nedokázal pochopit. - tím, že mu nabídneš ty noviny (jinou alternativu bouchání) a pojmeš to jako srandu, tak rád přijme ty noviny, tím se vyhneš boji a užijete si oba - příjde mi to jako jasná mocenská hra, jak o tom psala Aldort, navíc vám to může pomoci zvládat stavy po příchodu druhého dítěte:o) Přeji hodně sil.

Lindi bude mít zítra 3 měsíce, jsme na váze rovných 6 kilo a já se zklidnila, už mi je krásně a užívám si obě děti...motilium už neberu od Vánoc. Když je potřeba dokrmím nutrilonem, ale max jsme na deci za den celkem, nevypije více než 30 ml na dávku..a třeba teď už jsme čtyři dny bez dokrmu úplně...

@ofelieee - mě na ty stavy hodně pomáhalo si večer projít ten den a říct si, zítra to bude jinak, nebudu řešit nic a budu si užívat dítě..a s tím usnout..ráno to pak bylo jiné a klidné...a pak to z naomi - představit si, jak by mi bylo, kdybych se zbavila té myšlenky, že si nechci s dítětem hrát, že mi vadí počíůrané tepláky...a uvolnit se..podle mě to je nastřádaný stres, jseš nervozní, chceš asi dělat něco jiného a ono to nejde...tak si to chce vsugerovat myšlenku, že tě to s díětem baví..ono ten leden je nekonečný a vyhlídka února taky moc nepřidá:o) bude zase dobře..tohle pomáhalo mně.

@blandik já vždycky tolik žasnu,když jsi uvědomím, že náš svět tak strašně závisí na našem vnímání! a jak by bylo snadný ho mít pořad takový jaký chceme.. jednou to dokážeme!

Zítra jdu na první lekci Rabr ve Vršovicích.

@lynks - ano, přikládáme příliš velky význym našemu myšlení, věříme mu...žijeme v minulosti nebo na základě minulých zkušeností projektujeme budoucnost a ztotožnujeme se s emocemi, a přitom nemusíme. učím se žít tady a ted (tolle- moc přítomného okamžiku...vybrat si, co skutečně chceme cítit a udělat je opravdová svoboda, jinak žijeme v krutovládě mysli:o)))

@blandik no fakt to zní tak jednoduše! píše Tolle jak nato?

@lynks píše:o)

@hamma Fakt? Díky moc, to je povzbuzující 🙂 Tak já se budu snažit hodit do klidu a věřit v lepší zítřky 🙂
@lynks Páni, něco na tom bude, budu se snažit to tak vnímat i na vědomé úrovni, i když někdy je to těžký 😀
@blandik Taky moc děkuju, no máš určitě pravdu, velká fyzická "sranda" se mnou teďka není 😅 Navíc máme tátu na 2 týdny na služebce, tak možná to taky souvisí. Jé a to je super, že jste se doma už takhle pěkně "utřepali" a že Linduš hezky baští 😵 Jen tak dál 🙂

Holky, ale s tím převedením na hru - na jednu stranu chápu, že to zafunguje v tý situaci, ale na druhou stranu se torochu bojím, jestli pak někde k někomu nepřijde a nepraští mu di něčeho, co má v ruce, nebo dokonce do něho, protože si bude myslet, že tím začne super hra 😕 Myslím, že prarodiče by to asi nepochopili a děti někde venku už vůbec ne ☹

@romcovaklarka toho bych se taky bála. Kdykoliv tě uhodí-ty na něj půjdeš s úsměvem a začneš si hrát.. tzn. to bude brát jako zábavnou hru, která ho možná někdy přejde..?

ahoj holky, jen pro zajímavost - jak odpovídáte na otázky svého okolí - jestli je vaše dítě hodné/poslušné? 😉 (pokud se vás tedy někdo tak ptá)... mně poslední dobou docela často... a moc si s tím nevím rady a vždy patlám něco, že je moc fajn, že si spolu prima užíváme a tak... takže ale vlastně prvoplánově na jejich otázku neodpovídám a oni s odpovědí evidentně nejsou spokojeni 😀 chtěji slyšet, ano, je hodný/polsušný, případně že není... kdybych řekla něco ve smyslu - , že je přesně takový jaký je a být má, že někdy se třeba nepohodneme, ale brzy najdeme společné řešení - asi by na mne koukali, že jsem zdrhla od chocholouška 😅 nebo prostě odpovědět. ne, není hodný ani poslušný a tečka???
do přednášek o tom, že u nás to chodí jinak, že vedeme k samostatnosti a zodpovědnosti a ne k slepé poslušnosti a hodnocení shora atd. - zabředávat nechci... ptže je to absolutně zbytečné...

@lynks s tím, že realita je závislá na našem vnímání, s tebou fakt souhlasím 🙂

@romcovaklarka - úplně chápu tvoje obavy:o) no ty děti to prý rozlišují, a poznají..já takto brzy nezačínala s tímto..myslím, že doma můžete mít supr hru a když to vybalí na někoho venku, tak ho můžeš upozornit, že to druhého bolí, může někoho pohladit, třeba, že takto si hrajete doma, ale pokud si takto chce hrát s babi, tak si to musí s babi dohodnout a babi s tím souhlasit...myslím, že ty děti dokáží rozlišit jemné hranice - kdy něco ano a kdy ne...ale asi bych rozlišovala, pokud bouchá ze vzteku, tak bych z toho hru nedělala, to by bylo znevážení jeho emocí - tam bych dávala empatii..pokud bouchá, že sranda, tak bych přistoupila na jeho hru a nastavila jemně hranice s čím ano a s čím ne...náš taky bouchal, nedal si to ničím vysvětlit - ony to ty děti asi i pochopí v danou chvíli, ale za chvilinku mají prostě potřebu znova bouchnout a prostě jak žijí tady a teď (což já se ted pracně učím), tak už nemyslí na to, že nemají bouchat...bouchat přestanou, až na to mentálně dozrají a to člověk pozná..hlavně, když bouchnou moc, do obličeje nebo jinak nevhodně, i u tak malého dítěte jde říct - au, to mě bolelo, můžeme se prát jen do rukou - jak bude dítě nadšené, že se s ním pereš, rádo přijme taková pravidla v rámci hry...a nakonec budou všechny strany spokojené - dítě se vybouří a bude se učit jemným hranicím...

@lynks já byla včera na floře, a super

@romcovaklarka Víš co, já si myslím, že to je i tím počasím, píše to i @ofelieee - je to protivný, když je pořád tma, když se člověk konečně vykope ven s dítětem, tak se stejně nedá nic moc dělat (náš třeba nemá rád sáňkování), běhat v kombinéze taky není nic moc, pak je řev kvůli studeným ručičkám a když člověk zůstane doma, tak je zase dítě nevyskákaný a leze nám po hlavě...Doufám, že na jaře se to spraví🙂
Jinak co se týká sourozeneckých vztahů, tak to u nás zatím funguje skvěle - Jojo nedá na bráchu dopustit, nosí mu hračky, všechny malý věci pojmenoval po něm. Včera tu byla na návštěvě kamarádka taky s miminkem a Jojo pečoval o oba dva.
Jenom několikrát se stalo, že chtěl, abych dala bráchu pryč (většinou před odpoledním spaním) - když to jde, tak malýho na chvíli někam odložím a jdu se potulit s velkým, když to nejde, tak se mi fakt osvědčilo uznat jeho emoce (přál by sis, abysme tu byli jenom sami, to chápu, taky bych chtěla někdy být jen s tebou) a on pak jde sám se k malýmu přitulit.
Já to teda dost přičítám tomu, že se malý narodil doma - Jojo byl se mnou až skoro do porodu, pak šel na chvíli k babičce (bydlí s námi v domě, o patro níž) a když se vrátil, bylo tu miminko, které čekal a těšil se něho. Takže se nemusel smiřovat s tím, že mu máma na 5 dní zmizela a vrátila se s miminem.
A s tím boucháním to máme taky, Jojo teda kope - ale úplně vidím, že to je proto, že ho jednak asi baví ten pohyb a pak to taky dělá proto, že ho baví, jak pak všichni vykřikujou jau jau (nejvíc to dělá babičce, která křičí nejlegračněji). Když to je v normě, tak to beru jako hru a "pereme" se spolu, když to moc bolí, tak se mu snažím vysvětlit, že už má velký silný nohy a musí na ně dávat pozor, aby někomu neublížily (docela to bere, ale je starší než ten tvůj). Myslím ale, že by nešel a někoho nenakopnul - vždycky je to myšleno jako legrace.

@hamma Hm, tak porod doma u mě nehrozí - po sekci ☹ A po pravdě, asi bych na to byla moc velkej srab. Ale zní to krásně 😵 S počasím máš recht, malej se teda sice venku celkem baví, ale vykopat se, to je vždycky pro mě mor, zvlášť teďka s tím pupkem. Tak snad se to všechno časem utřepe 🙂

Na mě to včera asi nějak padlo, dneska už je zase mnohem líp - i díky vám holky 😉

I já se dneska vracím s lepší náladou a taky mi určitě moc pomohlo si přečíst, co jste psaly. Mráz jsem myslela tak, že jsem na chvilku šla v tričku na balkon 🙂 že by se i jako rozsvítilo... Já docela odpočinek od Kuby mám, i občas pracuju, s lidma (dospělejma a chytrejma 🙂 ) takže to je prima, napadá mě že bych ještě mohla zlepšit to, že bych začala chodit někam pravidelně. Takovej orientační bod pro mě. Takhle jsem pořád v takovym mírnym napětí - abych si neustále před sebou malovala alespoň nějakou pěknou vyhlídku. Ale to už jsem možná dost zmlsaná. Líbilo se mi jak psala lynks - dělat něco, v čem jsem dobrá 🙂 Hluboce se nad tím zamyslím... Holky díky.