Kolegové v práci mě nepřijali mezi sebe 😞

lamiaaa
27. srp 2015
Zdravím ženy,
budu ráda za jakýkoliv názor nebo radu jak se zachovat, případně osobní zkušenosti.
Nastoupila jsem do nové práce, kde jsem zhruba polovinu lidí trochu znala z dřívějška, a jedna kolegyně je i moje bývalá spolužačka ze základní školy, se kterou jsem se ale nebavila, spíš jsme se tak říkajíc vzájemně "nemusely." Myslela jsem si ale, že přeci jen jsme dospělí, tak se spolu dokážeme nějak normálně bavit. Jenže už od začátku cítím téměř od všech kolegů v práci jakýsi chlad a dost okatou ignoraci. Téměř nikdo se mnou za celou směnu nepromluví, nejde-li o pracovní záležitosti, ač mezi sebou se vesele baví. Myslím, že komunikativní docela jsem, ale tohle jejich chování mě naprosto odrovnalo, takže se vůbec neodvažuju sama zapojovat do hovoru. Mám docela strach z toho, že spolužačka o mně roznesla nějaké pomluvy, "drbe" se tam pořád a docela ošklivě, tak se jen děsím, co proboha asi navykládala o mně, když mě i ostatní ignorují. Navíc jak jsem nová, tak ještě tápu a něco nevím, ale bojím se ptát, abych zas nedala důvod k pomluvám, bojím se jakkoliv projevovat, jsem z toho ve stresu a nemůžu se ani pořádně soustředit na práci, o to víc dělám chyb.
Jak byste mou situaci řešili, pokud to vůbec nějaké řešení má?
urum
27. srp 2015
No tak bud komunikativni ty - necekej, az se s tebou budou bavit, ale pripoj se k nim, nebo zahaj rozhovor. Spis si myslim, ze to je trochu v tvoji hlave, proste se k nim otevri a nabidni jim svoji osobnost a svoje myslenky. Bude to dobre.
lamiaaa
autor
27. srp 2015
@urum: já bych ráda, ale jde to dost těžko, když se k člověku otočí zády a povídají si mezi sebou. Když jsem něco začla já, dostalo se mi jednoslovné odpovědi a dál ignorace, tak jsem přestala. Ráda bych s nimi vycházela, ale nesnáším pocit, že se vtírám, navíc někde, kde o mě nestojí.
sykorkova
27. srp 2015
Nevím, jak dlouho tam jsi, ale chce to čas, každý začátek je těžký. Ber to tak, že tam chodíš do práce a ne za zábavou. Vím, že by bylo lepší, kdyby ses cítila příjemně a přijímaná, ale jsem si jistá, že to za nějaký čas tak bude. Nastane situace, kdy se to zlomí, kdy se Ti podaří se někomu přiblížit a pak se třeba i dozvíš, o co jde. Důležité je zůstat sám sebou. A pokud je to taková parta pitomců, proč by jsi pak měla toužit po tom, aby Tě brali? Pak by ses přece stala jedním z nich. 🙂
ducik
27. srp 2015
@lamiaaa někde nováčky obtížné přijímají. Nebo může být důvod prozaicky, třeba jsi nastoupila na "něčí" místo. Nic jiného ti nikdo neporadí, jestli tam chceš být, nezbyde než se chovat pratelsky a zapojovat se sama.
kacca11
27. srp 2015
Jsem v práci necelý půlrok a nemám celkem problém. Už od začátku jsem se mohla na vše zeptat ohledně práce a organizace, ale co se týká isobnich témat, byli všichni chladnější. Je to pochopitelně, přede mnou bylo na mém místě x lidí a každý na chvilku, nikdo se už nechtěl zabývat dočasným nováčkem. Ale jak jsem zůstávala, je to lepší a lepší a teď patřím do "party", přesně tak, jak je mi příjemně - smejeme se, bavíme se, lehce známe svůj osobní život, ale zas je nepovazuju za přátele takové, jaké mám mimo práci. Jedna část úspěchu je prostě čas. Druhá věc je, jaká jsi ty sama. Pokud jsi sama nejistá, pochybujes o sobě, budou to dělat i ostatní. Když budeš dobře naladena, pozitivní, budeš se zapojovat do hovoru, budeš se ptát, ale třeba i sama něco pomužeš nebo navrhnes, bude to mít časem úspěch. Se strachem z toho, že tě kolegyně pomlouvá, nikdy oblíbená nebudeš.
svetlus_pepca
27. srp 2015
Jako bych četla sama o sobě. Nová práce, nové kolegyně, dennodenní dojíždění 2 hodiny tam, 2 hodiny zpět, vstávání ve čtyři ráno, návrat v šest večer, práce, která mě zrovna dvakrát nenaplňovala, vedení, které házelo klacky pod nohy... Takže stres sám o sobě a do toho naprosto jasně dáváno najevo, že jsem póvl! To víš, holka z malého města, čerstvě po svatbě, plánovaní miminka, rekonstrukce domku... A ony - svobodné, nezadané, diskotéky, víkendové akcičky, kadeřnice, manikúra, nákupy, bezstarostnost, bydlení u rodičů, full servis od maminky, výplata je pro sebe, věčně nové kabelky, botičky, parfémy... I přes mojí komunikativnost a snahu se zapojit to prostě nefungovalo! Naštěstí jsem brzy otěhotněla a mám vystaráno 😃
konidana
27. srp 2015
Zkus si s tou spolužačkou nebo nejlépe se všemi kolegy zajít na pivo, na víno, jen tak pokecat. Třeba si to vyříkáte a domluvíte se. Já takhle měla chladnější vztah se spolužačkou z průmky. Věděla jsem, že mě moc nemusí. Pak jsme nastoupila do firmy, kde ona dělala. Moc jsme se nebavily. Já tedy nejsem moc výřečná, takže jsem si to moc nebrala. Ale všichni jsme chodili dělat "přesčasy" do hospody. U piva se probralo všechno,soukromí i práce. A tam jsme si to nakonec spolu vyříkaly, že vlastně nic proti sobě nemáme. Jen blbý pocit, že ta druhá.... Co? Nic! Od té doby v pohodě.
mysicka_lb
27. srp 2015
Ahojky, zažila jsem tohle dokonce ve dvou svých zaměstnáních. V jednom jsem byla mladá, 23letá holka, mezi samými ženskými ve věku 35 - 50. V tom druhém jsem zase byla jediná žena mezi samými muži. Nezapadla jsem zkrátka ani do jednoho kolektivu. Starší ženy ve mně viděly mladou blbku, a chlapi ženskou považovali za něco míň než hadr na podlahu. Myslím si, že pokud si chce člověk udržet práci i důstojnost, neměl by na to nijak reagovat a měl by si zvyknout, že do práce se holt chodí jen pracovat. Myslím tím žádné vtírání se, podlézání, lichocení, nošení domácích buchet a podobná gesta. Ale ani neorganizovat nějaké "rozbroje", neútočit na ně otázkami "co proti mně máte?" a nechodit si k nikomu stěžovat "oni se se mnou nebaví". Nějak to prostě vzít, jako že je to normální, bavit se s nimi o pracovních záležitostech a společensky se realizovat mimo práci. Nikdo se nemůže líbit všem, a tak bych to prostě brala jako fakt, že zrovna těmto se nelíbím, aniž bych se snažila přijít na to, čím to může být, a hledala způsoby, jak to změnit. Pozor, mluvím o situaci, kdy člověk nezapadá do kolektivu, ale ten mu nijak neubližuje, nedochází tam k žádné šikaně, napadání a posměchu. Kdyby to byl ten druhý případ, řešila bych to jinak.

Pokud bys s tím přece jen chtěla něco dělat, pak je potřeba jít přes jednotlivce. Jako kolektiv jsou silná, jednolitá masa a jako jedna osoba na ně nemáš. Jako jednotlivci jsou ale na stejné úrovni jako Ty a jsou mnohem snáze zpracovatelní. Dělá se to tak, že si vytipuješ "nejslabší článek" kolektivu, tedy někoho, kdo mezi ně také až tak nezapadá a kdo by se s Tebou nejspíš bavil, kdyby tam nebyl takový kolektivní tlak. S tím pak o samotě (!), například cestou z práce, v chodbičce na WC apod. navážeš běžný konverzační rozhovor. Nejdříve stručný, hodí se třeba zalichotit, že mu to sluší. Postupem času se s tím člověkem bavíš čím dál více a začínáš takto zpracovávat dalšího (další). Až už máš kolem sebe hrstku lidí, co se s Tebou baví. A pak je otázka, jestli se s tím spokojíš, nebo jestli půjdeš ještě dál a zkusíš si taky trošku zaintrikařit a zapomlouvat proti tomu tvrdému jádru.

Je na Tobě, aby sis ujasnila, čeho vlastně chceš dosáhnout a na co vše máš žaludek. Já osobně si myslím, že raději nepřátelské pracovní klima, než se někomu vnucovat, ale moc dobře vím, jak je někdy těžké to ustát.
shine2015
27. srp 2015
Chce to čas....rok rok a půl nez té víc poznají....nedolejzej, nepomlouvej, dělej svoji práci a časem si to sedne...

Sem začni psát odpověď...

Odešli