Ztráta kamarádky v práci: Jak se s tím vyrovnat?

Ahoj holky, mám trápení a potrebovala bych nestranný nazor, i když uvidíte jen muj pohled na věc, třeba poradíte.. jde o tohle, dělám čtyři roky na jednom místě, je nás tu celkem sest. Čtyři staly a dvě nový, jeden kluk mezi zenskyma. Nastoupila jsem jako zástupce vedouci, po tom naše vedouci otěhotněla a její místo nabídli mě. Jako novyho zástupce vybrali kolegyni, se kterou jsem byla úplně v pohode, bavili jsme se, obcas zašli na kafe, docela se i sverovali, myslela jsem, ze je to přátelství( na to kdo to bude delat jsem neměla žádný vliv, vybralo to vedení) jenže ona to nezvládála ani trochu, i sebemenší stres ji úplně rozhodil, vzdala to ani ne po měsíci, nastoupila druhá kolegyne se kterou jsem se opravdu přátelila se vsim všudy, stejně stará jako já, obema je nám do třiceti. Klapalo to dobre, jenže pak jsem otěhotněla já a odesla na rizikové, bohužel o miminko jsem prisla v docela pozdním stadiu, bylo a je to pro mě strašně těžké. Ale jak už to tak bývá, svět se nezastavil a já potrebovala peníze, praci. Co jsem byla pryc( 4 měsíce) to za mě delala tahle kolegyne, kamaradka. Jenže toho na ni bylo moc, hroutila se a dala vypoved, jenže ji zase stahla. Mezitím jsem se já vratila a bohužel jsem začala přicházet na to na co všechno prdela, co nezvladala a ze toho bohužel bylo.. a taky jsem zjistila, ze si nemuzu dovolit ji na nic upozornit, nic ji říct, protože proste ona už to tu vedla čtyři měsíce, tak asi co si dovoluji a pak jsem se doslechla, ze potřebuje ty peníze, ze jsem se neměla vracet, dostala jsem zpatky svoje místo zejo a proste začala byt fakt hnusna, z kamaradky nepřítel. Hrozne mě to bolelo, boli, potrebuju kamarádku, vsevhny co mám bydlí daleko, maji rodiny, ona byla taková blízká a pripada mi to jako desna zrada, ze místo podpory dostanu tohle. Na rovinu jsem ji řekla asi po dvou týdnech, ze se chová hrozne, ze si s ni rada promluvim a něco změníme, ale ze potrebuju vedet o co jde, nee o nic, ona už proste má jen vseho plný zuby. Pak sla za vedením a vše hodila na mě a ze ta starší kolegyne, co před tím nedavala ten zástup vedouci, odesla na nemocenskou kvůli mě, ze ji nebude šéfovat taková mladá slepice( vtip je v tom, ze já jim nikdy neříkám jako udelej tohle, tamto, fungujeme spis jako opravdu kolegové akorát já v kanclu a oni ne, nebylo nikdy nutný bejt nejak ‘ sefovska’ . Zkratka to hodila cely na mě, ze jsem hrozna, zla, ze ji furt jenom něco říkám, fakt si vymyslela. Naštěstí vedení mě zná už a zná i ji, nevěřili ji nic.. ale ona teda chce skončit. A já nevím, mě je z toho hrozne špatně, smutně, připadám si jak poslední blbec na svete. Ze jsem prisla o kamarádku, který jsem vždycky pomohla, dokonce peníze jsem ji napujcovala a iz nikdy je nevidela, v pohode jsem byla a stejně se proti mě obrátila, jakobych to snad udelala naschvál, však já taky chtela byt doma s miminkem.. a i když s celým zbytkem tady vycházím skvele, rozumime si, všechno klape tak mě furt hloda co když má pravdu, co když jsem opravdu špatná, zla a ani mi to třeba nedochází, ze jsem třeba měla držet hubu a opravit vše bez reci, vyhovět ji ve vsem, proste.. no, je mi fakt smutno.