terezabbb
    24. srp 2017    Čtené 217x

    Cesta za životním přáním

    Už jako puberťačka jsem věděla, že chci mít děti. Užívala jsem si, že mám malého bratrance, o kterého se můžu starat a těšila jsem se, že jednou budu mít také malého tvorečka se kterým budu prožívat tyhle chvíle už jako dospělá a soběstačná žena. 

    Vždycky jsem byla cílevědomá a plnila si sny. První byl stát se tanečničí. Dětský sen, který se mi v 15letech splnil přijetím na konzervatoř. Nádhera, říkala jsem si. Ale jak všichni víme, ne vždy se sny naplní. Toužila jsem jen po tanci a neměla jsem ani tušení, že svět umělců je komplikovaný, náročný a ostré lokty jsou prostě potřeba. Sen se změnil na noční můru, tanec v povinnost a upřímně jsem nebyla zas tak talentovaná, jak se v souboru na malém městě zdálo. Na konzervě to byl prostě boj a já jsem si ve svých 18letech uvědomila, že tohle není cesta pro mě. Odmaturovala jsem a řekla si, že se musím životem protlouct jinak. Zároveň jsem cítila, že mě moji rodiče podporovali celých 18let až dost a je na čase postavit se na vlastní nohy.

    Práce jsem se nikdy nebála. A tak když přišla nabídka brigády v uznávaném vydavatelství časopisů šla jsem do toho po hlavě. Divný co? Úplně jinej svět... ale mě se líbil. Po 2 měsích na recepci, jsem dostala nabídku na plný úvazek jako asistentka šéfredaktora - tak jsem to vzala. Bylo to krušný, ale bylo mi 18 a dalo mi to hodně "do života" - myslím, že mi konečně narostly i ty lokty 🙂 Práce to byla naučná ale stereotypní a protože jsem se chtěla učit a zdokonalovat dál, pustila jsem po roce tohle vyhřátý místečko se snovym platem ( pro mě v 18 to byl fakt snovej plat ) a šla jsem zkusit štěstí zase jinam. 

    Vzhledem k tomu, že jsem pořád milovala pohyb a hudbu, hledala jsem něco, kde bych se nejen něco naučila, ale zároveň by mě to bavilo. A tak jsem začala pracovat v rádiu. Post obchodního zástupce byl peklo! Ale bojovala jsem a myslim, že mě to do života zase  posílilo víc než hodně. Po x letech v rádiu jsem se vypracovala a v 25letech jsem se stala Obchodní ředitelkou a poté Ředitelkou této rádiové stanice. Celkem jsem tu strávila 10let života. Dospěla, vybudovala značku, poznala stovky zajimavých lidí a chodila do práce s úsměvem - byli jsme rodina a prožili jsme krásný roky. Díky za ně!

    S pracovním životem se samozřejmě budoval i ten osobní. Jako většina holek jsem měla krásný vztahy, ale i komplikovaný vztahy. Nicméně jsem měla štěstí a ve 22letech jsem si našla životního partnera ( nebo on našel mě 🙂)) ) . 

    Společně jsem rostli v kariérách, budovali hnízdo a po 5 letech vztahu jsem se rozhodli, že bychom spolu chtěli mít dítě. 

    Pro mě velký krok, životní přání. Je to tady! Kariéru už jsem měla, lásku taky, svět byl prostě krásnej a hvězdy mi byly nakloněný. Počítala jsem s tím, že dítě přijde hned - přeci nám mamky a učitelé v rodinné výchově říkali, jak se musíme chránit a dávat pozor, když nechceme otěhotnět - tak teď vysadim ty prášky a je to ne? NE! 

    Tak to nebylo. Ani po roce, ani po roce a půl. Z radosti se stal smutek. Říkala jsem si, co je se mnou špatně? Neopustí mě partner? Tohle se přece nemůže stát - mě ne. 

    Semkli jsme se ještě víc než předtím, přítel podstoupil vyšetření a samozřejmě byl nadsamec 🙂 no a já vyšla s nepravidelnou ovulací ( jak říká moje pediatrička - to jsou ty děti černobylu ). Co teď? No rozhodně to nevzdám. 

    Zvedla jsem telefon a zavolala na IVF kliniku. Bylo to tady - jsme na startu - cesta za životním snem začíná. Pohovor, vyšetření, seznámení s možnostmi.

    Podstoupili jsme inseminaci - jednou, dvakrát, třikrát....a nic. Můj psychickej stav byl na bodu mrazu. O celý akci věděli jen ti nejbližší. Takže na ostatních frontách jsem musela fungovat na 100% - což třeba v práci nebylo úplně lehký - ty hormony dají člověku dost zabrat. 

    Po třech neúspěšných inseminacích jsme se tedy rozhodli pro IVF. Nicméně základ byl hodit se do klidu. Odletěli jsme na 3 týdny na druhý konec světa - do země, která byla chudá a krásná. Tolik klidu pro svojí duši i tělo jsem nikdy nikde nenašla. 

    Vrátila jsem se s čistou hlavou připravená podstoupit další cestu za svym snem. Bylo to tady... Prášky, injekce, vyšetření, pořád dokola. Odběr vajíček a následný transfer. Dneska si říkám - jak jsem to vlastně zvládla? Bojím se jehel, ale protože je přítel často pryč musela jsem si injekce píchat sama. Někdy jsem stála v koupelně a říkala si - já nemůžu - nemůžu se přece píchnout, ale pak se někde objevila síla a bylo to.

    Odběr vajíček proběhl bez komplikací. S transferem už to bylo horší. Asi jsem si tak moc přála aby to vyšlo, že to prostě nešlo. Doktor se několikrát pokoušel vajíčko zavést a prostě to nešlo - podařilo se to na počtvrté a já na sále strávila tak trojnásobek času něž ostatní. Byla jsem tak šťastná že to klaplo, až jsem při odchodu domů omdlela. Probudila jsem se v pokoji s kapačkou v ruce a vedle postele viděla přítele s vyděšeným výrazem, který se snažil maskovat. Bylo mi hrozně. Moje tělo prostě nebylo moje. Všechno mě bolelo a nejvíc břicho.

    Všichni se na mě chodili dívat, že nechápou jak je to možné. Když jsem se začala asi po hodině cítit líp, vstala jsem za pomoci sestry a začala jsem se oblíkat....no a najednou zase ten nával a omdlela jsem podruhé, no a pak pro jistotu ještě po třetí. K tomu jsem zvracela a nebyla jsem schopna udržet v sobě ani vodu. Po dalších 3 dávkách kapačky jsem si říkala - totálně si to posrala, hned na začátku. To vajíčko se teď určitě nechytí.

    Po skoro 9 hodinách na klinice jsme se dostali domů. Podbřišek mě bolel tak, že jsem se nemohla ani narovnat. Ležela jsem 2 dny a jen jedla a pila. Třetí den se mi udělalo dobře a začala jsem se cítit fajn. 

    Ten pocit - neumim to popsat, ale prostě jsem to věděla - věděla jsem, že jsem těhotná. Po 14dnech to potvrdil těhotenský test a následně i krevní test. Byla jsem v sedmym nebi. A začalo nejkrásnějších 9 měsíců mýho života.

    Přiznávám, že jsem do 12tého týdne pekelně zvracela, ale to nic nemění na tom, že jsem měla nejkrásnější těhotenství. Moje hlava se přepla do módu "budeš máma" a nic mě nedokázalo rozhodit, ale o tom zas někdy příště.

    Sny se prostě plněj 🙂 člověk nesmí přestat věřit, vážně.... přejte si, věřte a nespěchejte. Ta malá fazolka co se rychle měnila a rostla, mi od chvíle, kdy se těhotenství potvrdilo dávala neuvěřitelnou sílu. Nepopsatelnou magii....