alenkara
9. říj 2017
1163 

Co to znamená "vymodlené" dítě

Tenhle termín mi byl proti srsti. Vymodlenec. Vymodleneček. Připadalo mi to jako další infantilní pojem ze slovníku nadšených matek. To bylo před deseti lety... Tehdy jsem ještě netušila, že já sama se jednou za příchod miminka budu večer co večer modlit. 

Letos v létě mi paní doktorka řekla: "Tak, zkusíme inseminaci a uvidíme." OK, proč ne. Šla jsem na zákrok docela klidná, protože manželovy výsledky byly všechny nadprůměrně dobré. O to větší pro mě bylo překvapení, když mi paní doktorka hned za dveřmi řekla: "No, nepotěším vás. Výsledky manžela byly katastrofa. Vůbec si nejsem jistá, jestli se s tímhle dá pracovat, ale zkusíme to, když už jste tu." 

Člověk míní, život mění 

Málem mi spadla čelist. On, který byl vždy v naprostém pořádku, dokonce nadstandard, jak jsem ho z legrace někdy nazývala. "Poslední spermiogram byl přece skvělý," hlesla jsem. Doktorka se usmála: "Ale to už jsou dva měsíce, víte, co se za tu dobu všechno může stát?" Když viděla můj beznadějný výraz (v němž se zrcadlila vidina dalších vyšetření, spermiogramů, léků,...), dodala: "A nebyl ve stresu? To dokáže strašně moc!" 

Ve stresu? Těžko říct... asi jako při každém spermiogramu. Asi jako pokaždé, když zaznělo slovo: centrum reprodukční medicíny. Asi jako pokaždé, když ho napadlo: Proč to jiným jde a nám ne? ... 

V tu chvíli se ve mně mísily desítky pocitů - možná i kvůli injekci s hormony, kterou jsem si dva dny předtím píchla (mám nesnášenlivost na hormonální stimulaci). Zvítězilo ale ryzí, surové naštvání, hraničící až se vztekem. Najednou jsem měla všeho pokrk. Všech návštěv, všech vyšetření, vyplňování dotazníků, všech spolykaných vitaminů, léků a hormonů, všech všetečných otázek rodiny a přátel, všech chlácholivých slov doktorů. 

Vyskočila jsem na kozu (zní to hrozně, ale jak jinak danou chvíli vyjádřit 🙂), podívala se na tu pofidérní hadičku, kterou doktorka držela v ruce a na které svítilo příjmení mého muže, zavřela jsem oči a řekla si: Prostě pojď! 

......... 

A světe div se, PŘIŠLO. Přišlo k nám... Nikdo neví, zda to bylo díky inseminaci, anebo se jen miminko rozhodlo, že už je čas (termín početí nejde přesně vypočítat, a pokud si myslíte, že jsme se s láskou omezovali jen na inseminaci, tak vás musím vyvést z omylu 🙂). Ale to není podstatné. Podstatné je, že v to ráno, uprostřed dovolené, chvíli předtím, než jsme se chystali nasednout na skútr a projet si řecký ostrov Kofru, jsem si udělala test. Tak jako každý měsíc. Automaticky jsem položila test na okraj umyvadla a po chvilce na něj mrkla. A zůstala zírat. A postavila jsem se. A zase si sedla. A vzala ho do dlaní a běžela k oknu, na denní světlo... Znova jsem ho odložila. Znovu se podívala. A byly tam. 

Jestli jsem se rozplakala? Ne. Jestli jsem skákala radostí dva metry do vzduchu? Ne. Šla jsem a v tom zmatku strčila test pod polštář, abych za pár minut manželovi docela neromanticky a přesně tak, jak jsem nechtěla, řekla: "Hele, tak asi jo..." A test mu ukázala. 

První dny jsme nevěřili. Báli se uvěřit. Čím víc nám to docházelo, tím víc jsme se báli (totiž - na dovolené zásadně nedodržuju zdravý životní styl, takže jsme malinké nevědomky pokřtili litry piva, a dokonce i bílým rumem). Ten strach nakonec vystřídaly i ty slzy. Dojetí a radosti. To když krev potrvrdila těhotenství a ultrazvuk vyvrátil mimoděložní. Když jsem v 6. týdnu uslyšela srdíčko, vzpomněla jsem si na své: "Prostě pojď", a v duchu sebe i malinké povzbudila znovu. 

Modlit jsem se nepřestala. Modlit za zdraví nás všech a děkovat. Protože jestli něco opravdu intenzivně cítím, pak je to pokora a vděk

Hodně štěstí a pevnou víru vám všem! 

To je tak hezky napsane. Hodne zdravi přeji

9. říj 2017

Začni psát komentář...

Odešli