alenkara
1. lis 2017
264 

Můj zamlžený I. trimestr

Název zní málem poeticky, ale pravda je, že můj první trimestr vůbec poetický nebyl. A pokud jsem použila výraz "zamlžený", neznamená to, že bych jej prožila na snovém obláčku. Byla jsem tak mimo, že si ho sotva vybavuju 🙂. 

Když jsem se na dovolené dozvěděla, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. I když mi těhotenství potvrdil krevní odběr, pořád jsem byla na vážkách. Až když jsem to malé zrníčko viděla na ultrazvuku a v 7. tt slyšela bít srdíčko, došlo mi: Tak holka, budeš máma. 

Od té doby se mnohé změnilo. V první řadě mé myšlenky, které směřovaly výhradně k mému břichu. Přestože bylo ještě relativně placaté, já už se nosila, jako bych byla nejméjě v 7. měsíci. Sebevědomí rostlo, cítila jsem se krásná a neodolatelná. A pak přišel pád. 

Na konci 7 týdne mi začalo být ukrutně špatně. Úderem 16:00 se dostavil tlak na žaludku, slabost, nechutenství a nestkutečná touha jít se vyzvracet: což se mi ale nikdy nepodařilo. A tak jsem s sebou den co den táhla ten šutr, pomaličku hubla, sem tam o něco zakopla, jak se mi zamotala hlava,... 

Do toho se přidaly škaredé a silné křeče a toaletní papír občas ukázal, co neměl... Nakonec jsem skončila s magnéziem, Urogestanem, celaskonem a klidovým režimem v posteli, a to na dlouhých 5 týdnů. A přestože má práce mi umožňuje alespoň částečně pracovat z domu, i přes velkou snahu jsem se příliš profesně nevyznamenala. Měla jsem totiž plnou hlavu strachu: Co když se malé neudrží? Co když se mu něco stane? Co je a co není normální? Proč musím mít zase něco extra? 

Pocity euforie vystřídaly pocity selhání a extrémní únava tomu nepřidávala: vážně jsem dokázala pospávat i ve frontě u pokladny! O chutích nemůže být řeč, tedy pokud pominu ty kilogramy pomerančů, jalbek a rajčat, co jsem během prvního trimestru sešrotovala 🙂. 

Postupem času jsem si na své nevolnosti zvykla, přišla jsem na to, že pomáhá jíst po malých porích, ale častěji, že nikdy nesmím jít spát hladová a že mám dát tělu, co si přeje. Křeče postupně polevovaly, až nakonec úplně zmizely, hematom, který mi při jedné z kontrol našly, se krásně vstřebal, a já vratkou, leč odhodlanou chůzí pomalu vkročila do II. trimestru... 

A ten už je, řeknu vám, docela jiný kafíčko! 🙂) 

Začni psát komentář...

Odešli