Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Jaká je nejsladší prvomájová pusa? No přece ta první od syna🙂

    apacheee
    28. dub 2016    Čtené 1664x

    Mateřská stokrát jinak...a mýma očima🙂

    Červen 2014

    Užívám si poslední den školního roku a zároveň také poslední pracovní den. Těhotenství si užívám a na mateřskou se strašně těším a mám ohromné plány, co všechno stihnu, než se miminko narodí. Všechny nevyžádané rady okolí pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

    Červenec 2014

    Z počátku ještě zvládám všechny své velkolepé plány, s přibývajícími dny a také s přibývajícími stupni na teploměru toho zvládám čím dál méně. Chůze do schodů je pro mě výkon hodný výstupu na Mount Everest a snažím se tuto činnost provádět co nejméně. Nejlépe mi je na koupališti a je mi úplně jedno, že na mě velká většina lidí kouká jak na zjevení. V závěru ještě zvládáme těhotenské focení - na fotkách si připadám nádherná a štíhlá - samozřejmě v rámci možností. Jsem nadšená. 

    Chci už rodit, nechci ještě rodit, nechci nikdy rodit. Bojím se...jsou chvíle, kdy jsem úplně paralyzovaná strachem. Lumpiáš je navíc stále hlavou nahoru, takže dělám všechno možné, aby se otočil. Samozřejmě naprosto zbytečně. Rozhoduju se, že se musím sebrat a začít myslet pozitivně🙂

    Srpen 2014

    Je ze mě máma a jsem nadšená. Eliášek si vylezl po svém zadečkem napřed a já jsem na sebe prostě strašně hrdá. Článek o porodu najdete zde 

    https://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/article/jak-se-eliasek-narodil-prirozeny-porod-w3llmo/  

    Hormony mi do krve pouští spoustu endorfinů a já jsem prostě neskutečně šťastná. Okolí na mě kouká zase podezíravě, takhle přece prvorodička vypadat nemá. Zvládám všechno - o emocích v šestinedělí jsem slyšela neskutečné romány a jsem zklamaná, že nic z toho se u mě nedostavuje. Abych nelhala - jednou cca týden po porodu, v pátek večer brečím jak pako, že nám skončilo takové to období, kdy můžeme jít večer ven se bavit. A to je všechno.

    Zvládám péči o dítě, o domácnost, prostě všechno, až jsem sama ze sebe překvapená. Mám dokonalé dítě a dokonalého manžela. Jsem opilá štěstím a láskou.

    Leden 2015

    Štěstí se začíná rozpouštět a já mám občas chvíle, kdy si nadávám, že jsem se kdy stala mámou. Mohou za to opět hormony - tentokrát se však o endorfiny nejedná🙂 Eliášek bojkotuje kojení a já jsem z toho zralá na blázinec. Na tuto dobu nerada vzpomínám, ale naštěstí jsme všechno zvládli překonat a kojím vesele dál.

    Pokud někoho toto období zajímá, sepsala jsem kdysi tento článek

    https://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/article/ze-stastne-a-spokojene-maminky-troskou-d0m13z/

    Březen 2015

    Vše se vrací do normálu a konečně si zase začínám mateřství užívat. Eliášek poznává svět a to mě hrozně baví. S tím, jak se začíná pohybovat, začíná být stále větší sranda. Aby nám však nebylo líto, že jde všechno dobře, začíná zase pro změnu bojkotovat kočárek. Co vycházka - to řev. Lidi zase blbě čumí🙂 V záchvatu zoufalství pořizujeme ergonomické nosítko a pod nátlakem se z nás stávají plně kontaktní rodiče. Je to fajn a zamilovali jsme si to všichni tři🙂

    Duben 2015

    Pomoooc, chci do práce, někdy mám pocit, že mi na mateřské utíká život - celý život jsem zvyklá být stále mezi lidmi, mezi hodně lidmi a teď si prostě "mateřská samota" vybírá svoji daň. Ale pomalu si začínám zvykat...

    S hezkým počasím je mi čím dál lépe a mateřskou si konečně začínám užívat, i když jsem hodně "osamocená", jestli vám to dává smysl. Konečně začínám vidět to pozitivní🙂

    Jen jsem na mateřské spokojená, dítě začně v noci šíleně spát. Nedá se nic dělat, ale pokud se chceme vyspat (a že sakra chceme), musí dítě do postele k nám. Pak nevstává milionkrát, ale jenom stokrát🙂

    Heslo dne, měsíce, čtvrtroku - "Je to jenom období a přejde to".

    Proboha, svoje dítě miluju, ale chci v noci spát. Aspoň trochu. Aspoň někdy. Zaříkávám se, že budeme mít jedináčka. Oznamuji to manželovi a ten souhlasí🙂

    A ukázalo se, že jsem měla pravdu, spaní se opravdu zlepšilo. Sice až někdy v září, ale konečně jo🙂

    Srpen 2015

    Začínám pracovat na MK jako ambasadorka a strašně mi to prospělo. Cítím se užitečná a hned jsem opět mnohem spokojenější. Jasně, objevují se dny, kdy bych nejraději někam zalezla a vylezla až za týden, ale tak to má asi občas každý.

    Odjíždíme na vysněnou dovolenou a svět je prostě úžasný. A od té doby si tuhle myšlenku tak nějak stále držím, i když jsou občas samozřejmě dny, kdy to stojí za to🙂

    Duben 2016

    Miluju mateřskou a neumím si představit, že tahle doba jednou skončí. Strašně se mi líbí být svým pánem, moct si dělat v podstatě co chci, když je venku hnusně, nikam nemusíme. Vařím, peču, maluju...realizuju se jinak, než jsem byla zvyklá dříve, ale vůbec mi to nevadí. Chodím do práce (občas), pracuju přes PC, korekturuju diplomové práce, užívám si Eliáška. Teď zrovna má absolutně krásné období, pořád mě pusinkuje, objímá, miluje, když si spolu čteme, hrajeme, poznáváme svět. Je to prostě krásné období... i když někdy náročné. 

    A já se zase vznáším na obláčcích štěstí a samozřejmě už se těším na dobu, až Eliáškovi pořídíme sourozence. Snad se někdy zadaří🙂

    PS: když si prohlížím těhotenské fotky, už si na nich vůbec nepřipadám štíhlá. Vidím prostě spokojenou velrybku v růžovém, ale to nevadí. Stálo to za to🙂

    A co jsem tím chtěla říct? Snad jen to, že si na mateřskou musíme zvyknout. Je to obrovská změna, když se z holky, ženy (a samozřejmě i z kluka, muže) stane rodič. Okolí nám stále jen podsouvá, že se musíme cítit šťastné a naplněné. Ale tak to není. Máme právo na to cítit se občas mizerně a mít třeba i "ošklivé" myšlenky. Protože s dítětem se všechno pořád mění - jednou je hůř, jindy zase líp a to je důležité si pamatovat🙂 Věřím, že všechny tady své dítě/děti milujeme a uděláme pro ně cokoliv, ale pořád jsme to my a je důležité si alespoň občas zachovat zdravou dávku sobectví🙂

    apacheee
    31. bře 2016    Čtené 13654x

    Manuál pro spokojené dítko školkou "povinné" - a tím také pro spokojeného rodiče

    Pracuji jako učitelka v mateřská školce (což samozřejmě spousta z vás už ví) a tak mě vždy čas od času oslovují známí, zda bych jim mohla dát nějaké rady, jak co nejlépe dítě připravit na školku. Myslím, že by to třeba mohlo pomoci i někomu tady, tak jsem se to rozhodla sepsat do článku. Všechny rady vycházejí z mých zkušeností a praxe - proto se nedivte, že některé rady uslyšíte třeba vůbec poprvé. Každopádně si za nimi stojím a své dítě (popř. děti) povedu přesně podle těchto pravidel. 

    Co může udělat rodič před vlastním vstupem dítěte do MŠ:

    • zjistěte si co nejvíce informací od známých či přátel, jejichž děti navštěvují MŠ, o kterou máte zájem - ptejte se na učitelky, na stravu, prostě na cokoliv vás napadne a je pro vás důležité. Počítejte s tím, že při vstupu do státní MŠ se budete muset přizpůsobit spíše vy školce - než MŠ vám, proto volte takovou MŠ, která je vám blízká svým programem, zaměřením, přístupem k dětem, ke stravě...
    • pokud váháte mezi několika školkami - zjistěte si, k jaké p. učitelce vaše dítě pravděpodobně půjde (v době zápisů už toto bývá na většině školek rozhodnuté) a opět si o paní učitelce zkuste něco zjistit - pokud se dozvíte, že je paní učitelka na děti zlá, křičí po nich a jinak si jich absolutně nevšímá, volte jinou školku. S největší pravděpodobností se totiž bude paní učitelka chovat naprosto stejně i k vašemu dítěti
    • naučte dítě co největší samostatnosti - mělo by se umět obléknout, dojít si na záchod, najíst se - ne, opravdu to nepíšu proto, abychom my učitelky měly ulehčenou práci, samozřejmě to za dítě uděláme, pokud to neumí, nicméně dítko bude muset čekat a věřte tomu, že to děti moc neumějí, z čehož pak vznikají krizové situace plné pláče
    • s otázkou sebeobsluhy opravdu strašně moc souvisí otázka sebevědomí dítěte - pokud vše umí a ví to, je to na něm opravdu znát - školka pak pro něj není tolik stresující jako pro dítě, které tyto věci neumí
    • naučte dítě, aby si umělo o "všechno" říct - paní učitelky jsou ve školce mimo jiné i od toho, aby vašemu dítku pomohly se vším, co nebude umět - těch dětí je ale v běžné třídě 26, takže někdy opravdu trvá, než si paní učitelka všimne, že je potřeba pomoct. Pokud za ní dítě dojde a řekne si, vše se vyřeší během okamžiku
    • pokud s dítětem mluvíte o školce, mluvte o ní vždy v pozitivním duchu - nikdy (ale opravdu nikdy) nepoužívejte výhrůžky typu "počkej ve školce, tam se s tebou mazat nebudou, tam si tě srovnají" - jistě si umíte představit, jak se dítě, které takové věty slýchá, do školky těší
    • když už víte, do jaké školky bude vaše dítě chodit, podívejte se na jejich jídelníček a pokud na něm spatříte potraviny, které se u vás absolutně nekonzumují, zkuste je doma zavést. Většinou bývá největší problém s pomazánkami a luštěninami - spousta dětí to z domova nezná, a pak to nechtějí jíst, a nakonec mají prostě hlad. Je naprosto jasné, že nikdo nebude jíst vše, ale takto je větší pravděpodobnost, že vaše dítě nebude ve školce hladové.
    • využijte adaptačních dnů, pokud je vaše MŠ nabízí - mnoho rodičů má často pocit, že jejich děti nic takového nepotřebují, protože jsou přece absolutně "v pohodě" , a tak na adaptační dny nejdou. Bohužel pak jejich děti většinou nějaký problém mají. Adaptační dny probíhají tak, že se v určený čas jdou děti podívat do své třídy s rodiči. V klidu se tak seznámí s paní učitelkami, novými prostory a podívají se, jaké jsou k mání hračky. Projdou si školku, kde třeba ještě nikdy nebyly, najdou svoji skříňku, vyčůrají se,... Samozřejmě že to ,že se zúčastníte adaptačních dnů, neznamená, že vaše dítě ve školce nezapláče, ale určitě pomůže snížit míru stresu pro dítě
    • pokud vaše školka nenabízí oddělený klidový režim po obědě, bude muset i vaše dítko chodit po obědě do postýlky (na lehátko, na matraci) - pokud doma už nechodí spát, zaveďte opravdu řízený odpočinek - tzn. po obědě si jděte lehnout spolu do postele, prohlížejte knížky, čtěte pohádky, poslouchejte relaxační hudbu,...prostě cokoliv tak, aby se dítko naučilo vydržet po nějakou určenou dobu v klidu v postýlce. Bez scén a hysterie.
    • zjistěte si harmonogram dne a nějakou dobu před vstupem do školky na něj zkuste "najet" i doma - vaše dítě pak bude vědět, co bude následovat a vše bude podobné, což na něj bude působit uklidňujícím dojmem
    • zajistěte, aby vaše dítě mělo kontakt s vrstevníky - choďte do kroužků, pozvěte si domů kamarády  - a učte dítě, že se hračky půjčují, kamarádům se neubližuje ,atd.
    • zkuste dítě motivovat k tomu, aby se zvládlo chvíli zabavit i samo - najít si třeba stavebnici a s tou si chvíli hrát. V mš se většinou střídají řízené aktivity s těmi volnými a věřte tomu, že opravdu existují děti, které se neumí zabavit ani na chviličku samy. Asi vám nemusím popisovat, jak je pak takové dítě nešťastné, když si ho paní učitelka nemůže třeba všímat.
    • naučte dítě, že se jí u stolu - nad tímto bodem se možná pousmějete, ale věřte, že pro mnohé děti je toto neřešitelným problémem. Z domova na to nejsou zvyklé a ve školce to pak prostě "nedávají"
    • věnujte se doma dítěti - zpívejte s ním, říkejte básničky, čtěte pohádky, prohlížejte knížky, malujte, stříhejte, cvičte - prostě dělejte cokoliv pro rozvoj vašeho dítěte. Ve školce se všechno toto bude dělat a vaše děti to budou milovat. Zde opět platí, že čím lepší základy budou mít děti z domova, tím lépe se rozvinou v kolektivu.

    To by bylo pro dnešek všechno, příště zase sepíšu pár rad pro období, kdy už dítě školku navštěvuje.

    Závěrem bych jen chtěla podotknout, že vstup dítěte do školky je velmi důležitým mezníkem v jeho životě, proto tuto situaci nepodceňujte a snažte se svým dětem vstup ulehčit tím, že budou na školku dostatečně připravené. A pamatujte, že i když to bude pro všechny zúčastněné náročné, zvládnete to🙂

    Pokud jste dočetly až sem a chcete se podívat, jak vypadá takový jeden den v MŠ (psáno úsměvnou formou)z pohledu učitelky, koukněte sem:

    https://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/article/jeden-obycejnyden-v-materske-skole-p-mt8xny/

    Jedna momentka z dnešní vycházky. Počasí sice nic moc, ale fotky jsou nádherné a mají prostě atmosféru, která se málokdy povede. A jak tak na tuhle fotku koukám, tak mám fakt štěstí, že mám takové dva nádherné chlapy🙂

    Já z nich nemůžu - v troubě se pečou moje první koláče a Eliášek si přinesl novou židličku, usadil se na ní a pořád opakuje "mňam, "mňam". Když to viděla Sunnynka, přišla k němu a začala pro jistotu slintat, aby se na ní nezapomnělo. A tak tu sedí a zírají dovnitř už dvacet minut🙂

    #spolu kráčíme zivotem už 14.rok.Na naší cestu jsme nejdřív příbrali vysněného pejska a po svatbě si k nám našel cestu malý kulihrasek,který nám ukázal,že život může být ještě krásnější,než jsme si dosud mysleli.Pevně doufáme,že ještě cestou nabereme jednoho pasažéra a pak už budeme kompletně #spolu.jsem strašně vděčná,koho mi osud přihrál do cesty a je to o to krásnější,že jsem v 15 letech opravdu nečekala,že to bude napořád 😄

    Tento způsob zimy zdá se mi poněkud štastným🙂

    Tak tuhle fotku si asi zarámuju, úplně mě uchvátila🙂 PS: první sáňkování bylo úžasné...

    Přesně před dvěma lety jsme se radovali z očekávaného miminka a strašně jsme si přáli holčičku. Když jsem se dozvěděla, že čekáme chlapečka, byla jsem trochu zklamaná, ale brzy jsem si to začala užívat. Teď když vím, jaké je Eliášek zlatíčko a jak moc ho milujeme, je mi zpětně hanba za to, jaké jsem měla myšlenky. Neumím si ani představit, že bych mohla někoho milovat víc a opravdu už vím, že až jednou budeme čekat druhé miminko, bude mi naprosto jedno, zda bude mít pindíka nebo pipinku🙂🙂🙂 S tím jeho kukučem ho prostě nejde nemilovat...

    apacheee
    17. pro 2015    Čtené 27781x

    Článek o "zlomených dětech", který by si měl přečíst naprosto každý rodič

    Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

    "Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

    Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

    Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

    Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

    Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

    „Jestli uslyším ještě pípnutí nebo znovu odejdeš od tý zdi, uvidíš, co bude doma!“

    Dítě se znovu přitisklo ke zdi a už se ani nepohnulo. Nevydalo žádný zvuk. Jeho dětská tvářička náhle zešedivěla a nevyjadřovala žádné emoce. Bylo zlomené.

    Otec se s ním nehodlal párat. Zlomit dítě je ten nejjednodušší způsob „výchovy“.

    Jak se pak můžeme divit, že z dětí rostou „zlomení“ dospělí?

    Tátové! Rozsvítí se vám tvář, když vidíte své dítě ráno nebo při návratu z práce?

    Víte, že morální hodnoty vašich dětí se utvářejí právě podle toho, co na vaší tváři vidí?

    Chápete, že dítě se pokládá za takové, za jaké ho vy označíte?

    Že lidé se často stávají těmi nálepkami, kterými je ocejchujete?

    Jak často říkáte dětem: „To je ta největší hloupost, co jsem slyšel“ nebo „To je to nejhnusnější, co se dá udělat“?

    Věříte, že vaše dítě je idiot? Protože ono už tomu věří. Bravo! Zamyslete se nad tím.

    Tátové! Myslíte, že někdo uvěří tomu, že nemůžete ani na půl hodinky odejít od počítače nebo televizoru, abyste si pohráli se svým dítětem? Víte, že úroveň dětské důvěry k rodičům bezvýhradně závisí na tom, zda si rodiče s nimi hrají a nakolik jsou strženi hrou?

    Uvědomujete si vůbec škody, které na dětech pácháte, když si s nimi denně nehrajete?

    Máte za to, že někdo se dá ošálit hloupou a lacinou výmluvou, že hněv je někdy, ne-li často ve výchově nezbytný?

    Víte, že hněv je prakticky vždy emocí lidí, kteří by rádi kontrolovali jiné, ale nedokážou kontrolovat sami sebe?

    A to nehlavnější – jste schopni si všimnout, jak rychle se dítě zlomí nebo se odmítá podřídit, když v rodině vládne hněv?

    Jste už tak otrlí, že jste přestali vnímat dětskou duši, že se necítíte provinile, když se dítě ve vaší přítomnosti třese, nebo choulí? Skutečně je tohle to jediné, co od nich chcete? Aby se vám bezpodmínečně podřizovaly a bály se vás?

    Víte, jaké pevné pouto vzniká, když pohladíte dítě po zádech nebo po tváři, když ho ukládáte ke spaní? Probuďte se, tatínkové!

    Ty neopakovatelné drahocenné duše jsou svěřeny vaší péči a velice citlivě všechno vnímají.

    Copak není pochopitelné, že děti dělají chyby, mnoho chyb? Copak nechápete, kolik škody naděláte, když pokaždé strkáte dítěti nos do jeho omylu, do jeho nezdaru? Umíte si vůbec představit, jak lehké je dítě ponížit? Asi tak, jako pronést: „Cos to udělal, ty hlupáku?! Nebo „Ty idiote, kolikrát ti to mám opakovat?“

    Dovolte mi otázku: museli jste se někdy dívat do očí opuchlých pláčem nad smrtí dítěte?

    Já ano.

    Plakali jste někdy na pohřbu dítěte?

    Já jsem plakal.

    Museli jste se někdy dotknout rakvičky, kde leželo dítě, jehož smích už nikdy neuslyšíte?

    Já ano. A modlím se, aby tohle nikdy nikdo nemusel prožít.

    Říkejte jim, jak je máte rádi. Říkejte jim to často. Radujte se z jejich dvaceti tisíc otázek denně a z jejich neschopnosti dělat věci tak rychle, jak bychom si přáli. Radujte se z výrazu jejich tváří a neuměle pronesených slov.

    Je čas radovat se ze všeho, čím jsou naše děti…

    Je čas na vlastním příkladu ukázat synovi, jak je třeba chovat se k ženám, ukázat dceři, jaké chování má vyžadovat od muže. Je čas projevit velkorysost, soucit a empatii. Je nejvyšší čas ukázat dětem na vlastním příkladu, nejen slovy, co je to zdravý způsob života, co jsou to role muže ženy, co jsou správné sociální normy. Je čas si uvědomit, že říkat děvčátkům, že jsou nány a klukům, že jsou baby, není správné. Děti mají svoje představy a svoje přednosti a není třeba je svazovat nějakými stereotypy.

    Mluvte se svými syny laskavěji. A se svými dcerami klidněji.

    Co si přejete pro své dítě? Aby nemělo ve škole kamarády? Aby si nevážilo samo sebe? Nebo aby ho zvolili předsedou třídy a ono cítilo, že si to zaslouží? Jste si vědomi, že tohle dětem dát je zcela v naší moci? Víte, že můžete svým dětem poskytnout nástroje k sociálnímu přežití?

    Uvědomme si, jaký vliv má na děti, když vidí, že říkáme jedno, ale děláme druhé. Jak málo jim pomáháme, aby se učily správně si volit hodnoty, aby byly schopny otevřeně říci svůj názor a žít podle svých zásad.

    Nepřísluší nám říkat dětem, co si mají myslet. Můžeme jim však pomoci správně myslet. Pokud to uděláme, nebudeme se muset zneklidňovat tím, jakou cestu si zvolí a nakolik budou schopné si ji obhájit.

    Svým přesvědčením je člověk věrný po celý život. Přesvědčení druhého jenom do té doby, dokud se nespálí.

    Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nebýt za to ponižováno.

    Každé dítě má přirozené právo poprosit o zmrzlinu a nekrčit se kvůli tomu v koutě, protože člověk, který má být jeho hrdinou, je docela obyčejný ubožák. Každé dítě má přirozené právo být šťastné, smát se, radovat se a hrát si. Proč jim to nedovolujete?

    Každé dítě na světě má právo na otce, který nejprve myslí a potom mluví;

    na otce, který si uvědomuje, jak velká moc mu byla dána – formovat život jiného člověka; otce, který své dítě miluje více než televizor a sportovní utkání;

    na otce, který má své dítě raději, než svoje krámy;

    na otce, který má své dítě raději, než svůj čas; každé dítě si zaslouží tatínka superhrdinu.

    Milovat syna, vychovávat syna, hrát si s ním, to jsou úkoly, s nimiž si poradí jenom superotcové. Zvládnout to může každý otec. Vždycky. Bez vyjímky.

    Není na mě nic zvláštního. Jsem otec milující svoje dítě. Udělám všechno, aby se mělo dobře, aby bylo v bezpečí, aby bylo zdravé.

    Možná je něco pravdy na tom, že ne všichni otcové si zaslouží své děti.

    Možná je hodně pravdy na tom, že mnozí otcové otci vůbec nejsou…

    Děti jsou darem. A my tu nejsme pro to, abychom ho ničili, ale abychom ho vytvářeli.

    Není v naší kompetenci říkat dětem, co si mají myslet, ale naučit je správně myslet, to je v našich silách."

    Tak myslím, že jsem našla favorita mezi cukrovím na letošní Vánoce🙂 Ukouleno asi 300 medovníkových kuliček a teď za odměnu na vánoční koncert Čechomoru...

    Dneska jsme vyrazili na vánoční nákupy do Liberce. Zrovna tam probíhala akce Strom přání, kdy si děti z Jedličkova ústavu napsaly, co by si přály pod stromeček a nakupující jim pomáhají jejich přání splnit. Jako každý rok jsme si šli prohlédnout přání a samozřejmě také nějaké splnit. Když jsem pročítala, jaká skromná přání mají, bylo mi tak strašně úzko - přejí si třeba věci na malování, pyžamko, mikinu, atd. Vybrali jsme si přání malé Zuzanky, která si přála povlečení se zvířátky a šli jsme sehnat to nejhezčí, co tam mají. Přiznám se, že jsem se tam na férovku rozbrečela, lidi na mě koukali jak na naprostého blázna, manžel trochu nechápal, ale já to absolutně neustála. Od té doby, co jsem máma to vnímám naprosto jinak. Podobná přání plním každý rok od 1. ročníku na VŠ, kdy jsem podobnou akci pomáhala roky organizovat, ale letos jsem to nějak nezvládla. Všichni v mém okolí řeší, koliki mega dárků koupí svým dětem, bojí se jestli to nebude málo a zda děti sousedů nebudou mít lepší dárky. V tu chvíli mi bylo stydno i za sebe, chci, aby měl Eliášek krásné oblečení, aby měl všechno co potřebuje a přitom má naprosto vše, co si můžeme přát - má zdraví a milující rodinu, která pro něj udělá vždy první poslední. Teď už jen doufám, že námi vybraný dárek udělá Zuzance u stromečku obrovskou radost a že jsme se sand co nejlépe trefili do jejího vkusu. I když mám tušení, že ten človíček bude prostě jen vděčný, že se mu splnilo přáníčko:(

    První vlaštovka z letošního vánočního focení...aneb trošku se nám to zvrtlo😄😄😄

    apacheee
    8. pro 2015    Čtené 27004x

    Sladké překvapení pro babičku - z lásky a pro radost🙂

    Zítra slaví moje babička 73. narozeniny a jelikož je to člověk, který pro nás strašně moc znamená, chtěli jsme jí dát něco speciálního. S manželem jí vděčíme opravdu za mnohé, a samozřejmě se k ní podle toho chováme. Máme ji moc rádi a ona má zase moc ráda nás. Jako většina lidí v tomto věku už samozřejmě nic nechce a "nepotřebuje", takže už je čím dál těžší udělat jí radost a nenaštvat ji super dárkem, který určitě stál strašně moc peněz🙂 (její slova).

        Před časem zaplavila internetový svět vlna homemade přání vyrobených ze sušenek a mně se ten nápad opravdu moc líbí. Mohli jste si všimnout, že jsem v tomto duchu vyráběla přání pro manžela k našemu výročí a mělo ohromný úspěch. Manžel byl opravdu nadšený (neznal to), a tak jsme se dohodli, že vyrobíme podobné přání i pro babičku. Nechtěli jsme však jen nikoho kopírovat, tak jsme si poměrně dlouho lámali hlavy nad textem - aby dával smysl a hlavně, aby vtipným způsobem řekl to, co jsme říct chtěli. Babička dobroty miluje, tak jsme se zároveň snažili, abychom se trefili do jejího chuťového vkusu🙂

    A teď už k realizaci. Nejprve bylo potřeba sehnat velký kus kartonu (díky bohu za Tesco), který jsem nejprve pomalovala akvarelovými pastelkami - a poté jsem barvy rozpila vlhčenými ubrousky (čím jiným, jsem máma🙂 ). Na tento podklad už jsem pak začala přenášet text a výrobky - nejtěžší bylo vymyslet, jak to tam napsat a naskládat, aby se vešlo všechno, ale povedlo se a je hotovo🙂

    Text přání:

    "MILÁ BABIČKO HANIČKO,

    k narozeninám ti chceme popřát všechno nejlepší, hodně ŠTESTÍ, abys byla pořád FIT a každý moMENT tvého života byl sladký jako CARAMEL, aby každý problém měl řešení snadné jako maLINA a aby byl tvůj život prostě jedna veliká SIESTA.

        STUDENTSKÁ léta už máš sice nějakou dobu za sebou, ale rozhodně nejsi stará PAPRIKA a v žádném případě to neznamená, že je život už v prDELI. I když pamatuješ fronty na BANÁNY, uvědom si, že dnes se RETRO vrací do módy a tobě tak nastanou ZLATÉ časy.

        Dlouho jsme přemýšleli, čím tě letos potěšit - zvažovali jsme sehnat MODRÉ Z NEBE, 

    zaplatit ti dovču na MARSu, nebo ti uspořádat DISCO. Možná to pro tebe bude trochu SHOCK, ale nakonec jsme se rozhodli koupit ti DRAHOKAM  a BRILIANTY za miLION.

        Hrozně rádi k tobě chodíme na návštěvy a každé jídlo, co nám připravíš, je úžasná DOBRŮTKA. U tebe je to vždycky PRIMA PAUZA.

        JOJO, je to prostě tak , ty rozhodně nejsi TUCtová a zasloužíš si od nás MEDAILI. Ty jsi prostě MADAM s velkým M a my tě máme moc rádi. ATTACK ti chceme poděkovat za všechno, co jsi pro nás kdy udělala a teď už můžeš STARTovat svou narozeninovou oslavu a měj na MYSLI své zdraví."

    Tak jsem opravdu zvědavá, co na to bude babička říkat, ale jelikož má smysl pro humor, tak doufám, že se jí bude dárek líbit a udělá ji velkou radost. A už úplně vidím, jak se chlubí ostatním babčám v okolí, jak moc ji máme rádi a co jsme pro ni vymysleli🙂 Tak držte palce, ať nás za tu papriku nevyhodí🙂 🙂 A já budu držet pěsti, aby něco vyhrálo ve třech losech, které jsou součástí "homemade bonboniéry".

    Ještě než odpoledne uteču do práce, čeká tady na manžela srdíčkový cheesecake jako překvapení🙂 Je potřeba aby ani z dlouhodobých vztahů nevymizela láska a touha toho druhého neustále překvapovat a těšit🙂

    Čím dál víc si uvědomuju,že on je naše všechno a že je slunickem našeho života.Miluju ho od první chvíle a přesto moje láska sílí s každým jeho úsměvem i slzou.Možná to bude znít jako klišé,ale vždycky udělám všechno pro to,aby byl šťastný 💝

    Zase jsme si doma hráli na fotografy a s výsledkem jsem moc spokojená 😄Je to prostě zlatíčko

    S Eliáškem jsme si dneska hráli na fotografy.Profi fotograf by se nám možná vysmál,ale já jsem nadšená,že všechno je to naše "práce" ...

    Vždycky jsem říkala, že nechápu matky, které se tolik pyšní "výkony" svých dětí, i když za ně vlastně nemohou. Tak teď už to chápu a jsem na Eliáška strašně pyšná, protože CHODÍ🙂
    @ajkaskajka, @terunka88, @kachnicqa Holky, moc díky, ti vaši kluci dneska asi Elinkovi vysvětlili, jak na to🙂🙂🙂

    apacheee
    11. říj 2015    Čtené 0x

    Ze šťastné a spokojené maminky troskou: Snadno a rychle

    K sepsání tohoto článku se chystám už dlouho, jen jsem čekala na dobu, kdy už si zlepšení situace nezakřiknu tím, že o tom napíšu.

    Proč tento článek vlastně píšu? Upřímně se musím přiznat, že jsem dlouho váhala, zda to budu vůbec zveřejňovat, protože je to opravdu hodně osobní zpověď, kterou možná nedovede každá z vás pochopit. Kdo nezažil, nepochopí, co s maminkou může udělat bojkot kojení a laktační krize. Když jsem to prožívala, hledala jsem kde se dalo a nacházela strašně málo osobních zkušeností, které by mi ukázaly, že i ostatní mohou něco takového prožívat. To málo, co jsem našla, mi psychicky hrozně pomohlo, takže doufám, že i moje zkušenost někoho povzbudí🙂

    Na úvod bych jen chtěla říct, že celé těhotenství a porod probíhalo naprosto ukázkově a já byla strašně šťastná. Po porodu se Eliášek sám krásně přisál a bylo to opravdu takové to ideální dítě na kojení – krásně se přisaje, 20 minut si pososá a další mlíčko chce za poměrně delší dobu. Prostě miminko, které chce každá maminka. Kojení pro mě dokonce byly jedny z nejhezčích okamžiků maminkovství.

    Všechno prostě probíhalo, jak mělo, já i manžel jsme byli strašně šťastní a naplno jsme si užívali toho, že jsme se stali rodiči. Když si na to období vzpomenu zpětně, byla jsem jak „nafetovaná“, ze všeho nadšená a šťastná na maximum.

    Přesně v den Eliáškových 5 měsíců se však zničehonic nechtěl přisát k prsu. Viděl prso a spustil šílený řev, jak když mu někdo trhá nehty. Zrovna jsme byli na celý víkend na návštěvě u kamarádů v Brně, a na Eliáškovi bylo vidět, že je už unavený. Právě jsme se chystali, že vyrazíme na cestu domů, nakojit se mi ho nepovedlo, tak jsme odjeli s tím, že budu kojit někde cestou. Eli byl ale fakt tak unavený, že celou cestu prospal a vzbudil se až před domem. Doma se normálně najedl a já si myslela, že se jednalo o nějakou jednorázovou událost. A strašně se mi ulevilo.

    Tohle přesvědčení se však bohužel ukázalo jako špatné a my tímto vlastně začali náš cca tříměsíční boj s kojením. Od toho dne se to prostě sr... Zpočátku se nechtěl najíst jen třeba jednou denně, ale nakonec to dospělo do fáze, kdy každé krmení byl strašný stres a boj. Eli se přisál a jakmile se mu nespustilo hned mlíčko, začal se odtrhovat a šíleně plakat. Zezačátku jsem to brala sportovně, ale pořád to bylo horší a horší. Umělé mlíko odmítal, pít nic jiného neuměl a já byla ve strašném stresu, že bude mít hlad.

    Jednou večer jsme do něj tedy nacpali UM. Pitomci. Samozřejmě to skončilo tím, že celou noc šavloval. Druhý den odmítal pít a večer jsme pro jistotu zajeli na pohotovost. Paní dr. se rozhodla neponechat nic náhodě a ihned nás vzala do nemocnice, že se udělají všemožné testy. Všechno bylo v pořádku. Já jsem si myslela, že mi třeba nějak poradí, jak překonat bojkot, ale bylo jim to úplně jedno. Jediné, co se tam dělalo, bylo to, že jsem před a po kojení musela vážit. V nemocnici Eli jakž takž pil, takže jsme po 2 nocích šli domů. Hurá.

    Jenomže doma bylo zase hůř, každé kojení bylo strašné pro mě a myslím, že i pro Eliáška. Mně se v tu dobu prostě zbláznily hormony – před každým kojením jsem byla tak vystreslá, že jsem zvracela a měla průjem, nesnášela jsem kojení, sebe sama a všechny rady od okolí a rodiny, že si to tak nesmím brát a Eliášek určitě hlady neumře. Zkoušela jsem všechny možné rady, jak překonat bojkot, ale nic nepomáhalo. V tu dobu jsem si prošla osobním peklem a přiznám se, že na tuto dobu opravdu nevzpomínám ráda. Napadala mě spousta ošklivých myšlenek a nejvíc mě asi mrzelo to, že mě nedokázal pochopit ani manžel, kterému jako jedinému jsem říkala opravdu všechno, co se mi honilo hlavou. Dá se říct, že jsem v té době byla skoro zralá na blázinec. Po manželovi jsem dokonce chtěla, aby se mnou už nikdy neměl dítě, ani když to po něm budu chtít.🙂

    Nefungovalo naprosto nic, takže jsem zatnula zuby a zkoušela kojit pořád dál. Eli se nakonec vždycky nějak nakojil a najedl, ale byl to boj na dlouhou dobu. UM stále odmítal, takže jsem začala s příkrmy. Eli měl o jídlo velký zájem, takže „opravdické“ jídlo si zamiloval a kojení se postupně (hodně zdlouhavě) vracelo do normálu. Asi 2 dny se kojil hezky, tak jsem se pochlubila holkám v soukromé diskusi, že už to máme za sebou, měly radost se mnou a mně se fakt strašně ulevilo.

    Ale to ještě nebyl konec, hned druhý den začal bojkot nanovo. A takto to trvalo ještě dlouho. Vždycky 2 týdny to bylo příšerné, pak třeba 2 dny byl klid a tak pořád dokola.

    Co nakonec pomohlo:

    • čas
    • krmit až když měl Eliášek opravdu hlad
    • začít s příkrmy
    • před každým kojením nahřívat prsa polšrářem z pecek – pro lepší spouštění mlíčka
    • před každým kojením vypít horký nápoj
    • Magne B6
    • čaje z řeckého sena a benedyktu
    • uklidnit se, nehysterčit a hodně o tom mluvit (s každým, kdo byl ochotný mě poslouchat🙂 )

    V době, kdy jsem se uklidnila a byla vnitřně přesvědčená o tom, že to nějak zvládneme, protože Eliášek začal hezky jíst jídla a přinejhorším bude mít pestrou stravu bez mlíka, se to zlomilo. Nebylo to ze dne na den a stále to nebylo lehké, ale konečně jsem začala věřit, že nastanou dobré časy.

    Dneska je Eliáškovi 14 měsíců a kojení miluje. Kojíme ráno a večer před spaním a konečně mohu říct, že si to užíváme oba. Zase... Za těch 14 měsíců jsme strávili kojením přes 40 000 minut a já jsem opravdu vděčná a šťastná, že jsme to spolu zvládli.

    A s manželem dokonce plánujeme i další miminko🙂

    Více článků si můžete přečíst i u mě na blogu:

    https://slaskouapacheee.blogspot.cz/2017/08/o-chlapeckovi-ktery-me-naucil-byt-mamou.html

    První samostatné krůčky, konečně🙂 Eli nadšený a máma s tátou dojatí...

    První vlaštovka a taková nádhera 😄

    Můj nádherný medvídek - zcela nezaujatě říkám, že se nám fakt povedl🙂

    Jsou chvíle,kdy bych si přála,aby se čas zastavil a okamžik trval věčně~ náš dnešní západ slunce😄

    Miluju létání a vypadá to,že Eliášek bude aspoň v tomhle po mně😄byl veselý,pořád ho něco zajímalo a nakonec si krásně pospinkal na volné sedačce.Měla jsem z cesty strach a po dnešku musím říct,že naprosto zbytečně 😄díky za držení pěstí...

    apacheee
    3. srp 2015    Čtené 0x

    Jsem FRESH pozitivní...aneb jak jsem se stala ambasadorkou

     Hned jak jsem se poprvé dozvěděla o projektu ambasadorek na Modrém koníku, bylo mi jasné, že je to něco pro mě🙂 Vždycky jsem byla člověk, který ke svému spokojenému životu potřebuje velkou aktivitu a realizaci v práci – a to je přesně to, co mi na mateřské chybí. Projekt ambasadorek pro mě představuje ideální spojení práce a zábavy, navíc na místě, kde se pohybuju opravdu ráda (a také co si budeme namlouvat – i hodně).

    Když se objevil konkurz na ambasadorku pro značku Rio Fresh, měla jsem radost, přesto jsem hodně dlouho váhala, zda se vůbec přihlásím. Pořád jsem si říkala, že je to zbytečné, protože mě pravděpodobně stejně nevyberou. Freshe ale milujeme celá rodina, a tak jsem se rozhodla, že to přeci jenom zkusím. Přihlásila jsem se v poslední možný den s tím, že prostě nemám co ztratit.

    A potom se strašně dlouho nic nedělo, nedostala jsem žádnou zprávu, takže jsem se smířila s tím, že to nevyšlo a napjatě jsem očekávala, až se dozvím, koho tedy nakonec vybrali. Asi si umíte představit, jaké pak bylo mé překvapení, když jsem otevřela poštu a tam na mě čekala zpráva od @martindurina, že jsem zaujala tým ze společnosti a jsem v nejužším výběru. Radost brzy vystřídaly obavy a nervozita. V noci jsem nemohla usnout a v hlavě se mi neustále honily miliony myšlenek. Toto období naštěstí trvalo „jen“ týden a jednoho dne mě vysvobodil telefonát ze Slovenska s pozváním na osobní setkání, protože... SI VYBRALI MĚ. Hned druhý den mě čekalo setkání v Praze, kde jsem se jen přesvědčila o tom, že přesně tohle chci dělat. Setkala jsem se s generálním ředitelem a manažerkou marketingu – mimochodem naprosto skvělými lidmi, ze kterých jen čiší zapálení pro firmu a touha být nejlepší.

    Jako ambasadorka jsem využila i možnosti navštívit sídlo firmy v Bratislavě a výrobnu v Dunajské Stredě. Přiznám se, že pro mě byl neskutečný zážitek naživo vidět, kde a jak Freshe vznikají.

    Ode dneška tedy začínám na MK jako ambasadorka a společně nás čeká velké množství zábavy a soutěží o srdíčka, věcné ceny a výjimečně dokonce i o balík Freshů. Vždy tu budu pro vás, takže se na mě kdykoliv s důvěrou obraťte a já udělám vše, co bude v mých silách.

    Ambasadorování beru jako velkou výzvu a moc se těším, až to tady společně ROZTOČÍME...

    Veronika - apacheee

    PS: zvu vás do skupinky

    http://www.modrykonik.cz/group/7067/