Koník krásně spojuje... už dlouho jsem si to vlastně nepomyslela. Patřím mezi místní fosílie a pamatuji doby Martina, děkovací pondělky (nebo nějak tak to bylo), srdíčkové dny a atmosféru, která mi v prvním těhotenství dávala obrovský pocit sounáležitosti a toho, že mi někdo rozumí ve všech radostech i strastech mateřství. Od té doby se koník strašně moc změnil, pořád je to fajn místo, ale alespoň za mě vymizela taková ta intimita a příjemná rodinná atmosféra. Vůbec nechci hodnotit, ale občas mi to chybí 😍

Víte, že tu čas od času sdílím taneční cestu našeho Eliho a veskrze to je jen pro pár duší, o kterých vím, že ji se mnou sledují rády a přejí tomu našemu divochovi vše dobré a drží pěsti. Před nějakou dobou mi na instagramu přišla zpráva od jedné uživatelky z koníka. Psala, že Elimu moc fandí a že se sama dlouhá léta pohybovala v tanečním prostředí a žila tímhle nádherným, ale taky pěkně náročným sportem. Napsala o tom knihu a moc ráda by ji Elimu věnovala.

A tak se stalo. Jani, vůbec nevím, zda ještě na MK jsi a stále sleduješ. Nevím ani tvůj nick zde, ale chceme ti s Elim ještě jednou moc poděkovat za krásné gesto a podporu. Moc si toho oba vážíme. A přeji ti, ať se daří nejen Tobě, ale i plánovanému dalšímu dílu. Rádi si pak přečteme, jak to s hlavními hrdiny dopadne 🍀

A strašně mi to připomnělo starý dobrý koníkovský časy ❤