Někdy je načase upustit stavidla - právě za sebou máme hromadnou online snídani se školou našeho Eliho. Zaznělo tolik nádherných slov, že slzeli úplně všichni - děti, učitelé, ředitel, rodiče,...

Já bych všem těm dětem tak strašně přála, aby mohly žít normálně - chodit do školy, rozvíjet své zájmy, chodit do kroužků, plavat,... prostě žít jako dřív.

Teď tu sedím úplně rozkopnutá, na jednu stranu dojetím a vděkem, že Eli může být téhle úžasné komunity součástí, a na druhou stranu opravdu bezbřehým smutkem nad tím, co všechno těm dětem doba bere a jak přesto jsou silné a drží se, i když samy přiznávají jak moc těžké to je. A zoufalstvím z toho, jak dlouho ještě budeme takhle přežívat...