Asi před dvěma dny jsem narazila na docela zajímavý článek, ve kterém se jakýsi psycholog zabýval, proč ženy, i když jsou zamilované, odchází od svých parterů. Přestože mají děti, byt, život ...
Přinutilo mě to přemýšlet. Což se mi často nestává 🙂
Ženy odcházejí, protože mají pocit, že pro ně jejich muž jaksi ... neexistuje.
Ne doslova. Ale v jejich životě jakoby nebyl přítomen. Pracuje, hraje fotbal, paří hry na počítači ... Seznam by byl dlouhý dost a dost.
Tito parteři, manželé nejsou špatní chlapi. Jsou to dobří lidé, kteří se starají o svou rodinu a snaží se ji uživit. Jsou příjemní a sympatiční. ALE SVÉ ŽENY BEROU JAKO NĚCO SAMOZŘEJMÉHO. Jejich ženy v životě jakoby nejsou, přestože zvenku to vypadá, že to tak je.
Nehodlám tu nikoho odsuzovat. Nechystám se říkat co je správné a co není.
V čem to tedy je?
Jejich žena nepatří do jejich majetku. Není povinna ho milovat. Tuhle lásku by si oni měli zasloužit. Odpracovat si ji. Den po dni, chvilku po chvilce. Musí si ji vybojovávat. Ne penězi nebo postavením, ale svou pozorností. Musí cítit, že mu není lhostejná.
Není dobré jen stále přikyvovat a tvářit se nepřítomně když něco žena říká. Pořád ji uklidňovat jen monotóním "to bude dobrý". Mluvit s ní s velkou pozorností. Chápu, že jsou pánové velmi zaneprázněni. Ale nenajdou si malou chvilku ... ani pět minut?
Taková bývají fakta. Neříkám, že to je tak všude.
A proč ženy odcházejí i přes to, že jim puká srdce?
Protože jim je už trapné si stále o lásku a pozornost říkat. Je jim trapné se stále připomínat "jsem tady".
Mužům takové věci nedojdou. Sama jsem si nedávno o pozornost řekla. Partner byl věčně pryč, přišel se domů jen najíst a vyspat. Cítila jsem se hodně osaměle. Bývá doma dost málo, jen jednou za 14 dní. Chtěla jsem s ním trávit čas. On neustále něco opravoval na autě, byl prostě pořád pryč. Jednou večer (když jsem na něj čekala, že si pustíme film apod.) přišel domů s kamarádem, že si otevřou rum a budou si na balkóně povídat. Tady jsem si řekla, že je něco špatně. V klidu jsem mu vysvětlila, že jsem chtěla trávit večer s ním já, že toho času na sebe máme dost málo. Na to mi odpověděl, že mu nic takového nedošlo a že se mi omlouvá. Od té doby si na mě nachází čas a náš vztah se zase posunul o něco výš.
Je škoda, že takové věci mužům někdy nedochází. Ne nadarmo se říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Mámě jiné cítění a potřebujeme blízkost svého partnera cítit. A nejen v ložnici, ale celkově.
Vím, že pánové chodí do práce, ale to my ženy také, ne? A stejně máme chuť si najít čas na společné chvíle.
Aby se vztah mezi parnery udržel, je třeba ho pěstovat. Zalévat jako rostlinu, jinak uhyne.
Připomíná mi to tému od FirstClass ..Petr Casanova 🙂 a souhlasím