Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
barborajohana
13. říj 2016
12430 

Proč ženy opouštějí muže. I přes to, že je milují?

Asi před dvěma dny jsem narazila na docela zajímavý článek, ve kterém se jakýsi psycholog zabýval, proč ženy, i když jsou zamilované, odchází od svých parterů. Přestože mají děti, byt, život ...


Přinutilo mě to přemýšlet. Což se mi často nestává 🙂


Ženy odcházejí, protože mají pocit, že pro ně jejich muž jaksi ... neexistuje.

Ne doslova. Ale v jejich životě jakoby nebyl přítomen. Pracuje, hraje fotbal, paří hry na počítači ... Seznam by byl dlouhý dost a dost.


Tito parteři, manželé nejsou špatní chlapi. Jsou to dobří lidé, kteří se starají o svou rodinu a snaží se ji uživit. Jsou příjemní a sympatiční. ALE SVÉ ŽENY BEROU JAKO NĚCO SAMOZŘEJMÉHO. Jejich ženy v životě jakoby nejsou, přestože zvenku to vypadá, že to tak je. 


Nehodlám tu nikoho odsuzovat. Nechystám se říkat co je správné a co není. 


V čem to tedy je?

Jejich žena nepatří do jejich majetku. Není povinna ho milovat. Tuhle lásku by si oni měli zasloužit. Odpracovat si ji. Den po dni, chvilku po chvilce. Musí si ji vybojovávat. Ne penězi nebo postavením, ale svou pozorností. Musí cítit, že mu není lhostejná. 

Není dobré jen stále přikyvovat a tvářit se nepřítomně když něco žena říká. Pořád ji uklidňovat jen monotóním "to bude dobrý". Mluvit s ní s velkou pozorností. Chápu, že jsou pánové velmi zaneprázněni. Ale nenajdou si malou chvilku ...  ani pět minut?


Taková bývají fakta. Neříkám, že to je tak všude.


A proč ženy odcházejí i přes to, že jim puká srdce?

Protože jim je už trapné si stále o lásku a pozornost říkat. Je jim trapné se stále připomínat "jsem tady". 


Mužům takové věci nedojdou. Sama jsem si nedávno o pozornost řekla. Partner byl věčně pryč, přišel se domů jen najíst a vyspat. Cítila jsem se hodně osaměle. Bývá doma dost málo, jen jednou za 14 dní. Chtěla jsem s ním trávit čas. On neustále něco opravoval na autě, byl prostě pořád pryč. Jednou večer (když jsem na něj čekala, že si pustíme film apod.) přišel domů s kamarádem, že si otevřou rum a budou si na balkóně povídat. Tady jsem si řekla, že je něco špatně. V klidu jsem mu vysvětlila, že jsem chtěla trávit večer s ním já, že toho času na sebe máme dost málo. Na to mi odpověděl, že mu nic takového nedošlo a že se mi omlouvá. Od té doby si na mě nachází čas a náš vztah se zase posunul o něco výš.



Je škoda, že takové věci mužům někdy nedochází. Ne nadarmo se říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Mámě jiné cítění a potřebujeme blízkost svého partnera cítit. A nejen v ložnici, ale celkově. 
Vím, že pánové chodí do práce, ale to my ženy také, ne? A stejně máme chuť si najít čas na společné chvíle. 


Aby se vztah mezi parnery udržel, je třeba ho pěstovat. Zalévat jako rostlinu, jinak uhyne. 







    Připomíná mi to tému od FirstClass ..Petr Casanova 🙂 a souhlasím

    13. říj 2016

    Jak u nas...akorat ja rikam a on nedba...

    13. říj 2016

    @mellisek abych řekla pravdu tak nevím 🙂 asi je článěk publikovaný na více serverech 🙂 článek se mi líbil a chtěla jsem se o to podělit i s ostatníma 🙂

    13. říj 2016

    ty male chvilky,ty drobnosti prave tvori vztah,

    14. říj 2016

    Já zrovna zažívám tuto situaci a absolutně nevím co s tím mám dělat, jak to řešit. Máme spolu téměř 7 měsíční holčičku a manžel je pracovně velmi vytížený. Má svou stálou práci redaktora a dělá jí z domova, pak dělá práci dobrovolnou, která ho velmi baví a to bývá pryč. Ta dobrovolná mu sebere hodně času. Pak večer dělá svou hlavní práci. Stává se, že třeba odjede na týden. Takže jsem pořád sama. Na procházky také stále chodím sama. Takhle moc osamělá jsem se snad nikdy v životě necítila. Vím že nás miluje, přesto jsme pořád samy. Nechci si na svého muže nijak stěžovat, miluju ho. Nechodí pít, ani nic podobného, jen je to nejspíš workoholik. On ví, že se cítím osamělá, říkala jsem mu to. Mám ale pocit, že nechápe hloubku mé samoty a já nevím jak mu to sdělit tak, aby to pochopil v plném rozsahu a něco málo s tím dělal. Za celou tu dobu byl se mnou a s malou venku jen jednou a to zcela nedávno, když se po týdnu vrátil a já mu prostě oznámila, že jde s náma na procházku 🙂. Chjo, to je situace toto 🙂

    20. říj 2016

    Tento článek mi zrovna přišel do cesty jak nějaký kouzelný košíček, do kterého když se podívám rozjasní se mi a vyřeší vše co trápí nebo i víc bolí. Teď zrovna prožívám hodně podobnou věc. Pocit samoty, nonstop děti, manžel přijede odjede. Nedostatek pozornosti, projevy lásky. Spousta věcí co se doma kazí, Milion věcí, které je potřeba vyřešit, opravit, udělat. A když se ozvu a můj papiňák bouchne užíváme si tichou domácnost. Je to hrozně těžké, když si uvědomím, že mužům se nemá jenom naznačovat. Ale řešení vždy je a nemusí to být zrovna sbalený kufr. ;) jenom si sednout za jeden stůl a mluvit a naslouchat. Ještě před naší svatbou jsem hodně vyřešila tím, že jsem napsala dopis. Tam všechny své pocity vypsala, vše jak cítím co prožívám a co chci. A teď zrovna přišel ten čas na psaní. 😀 asi se na to i těším. K tomu přiložím seznam co je potřeba v domě opravit. cha

    21. říj 2016

    @ivanatomas taky jsem jednou psala dopis a zabralo to☺ to bylo ale před dětmi... Teď už jsem ho chtěla kolikrát psát,ale nikdy nebyl čas nebo nálada😔

    21. říj 2016

    Právě s dětmi to je něco. Ale dnes jsem o tom přemýšlela a řekla jsem si, že to napíšu podobně jako seznam na nákup. Rychle stručně a výstižně :D

    22. říj 2016

    @ivanatomas přesně😁 a sepisovat si to během celého dne😉

    22. říj 2016

    Stejně jako u nás, akorát u nás nepomuze si ani říct. Nějak už nevím, co s tim🤔 manžel je buď v práci, nebo ještě k tomu dělá byvalou práci, pak tréninky, zápasy, doma lepí papírové modely.. No a my jsme skoro pořád sami. I když je snami doma, dělá si svoje. Máme dvě děti. Mladší si po obědě bere, abych se prospala se starší.. Ale pustí si u toho film a když usne, lepí. A vím, že kdyby si nedělal modely, ne hlídal by. No a co se týče pozornosti směrem ke mě, je už skoro nulová. Brala jsem si ho, že se s ním dalo mluvit o všem, trávili jsme hodně času spolu. Chybí mi to, ale takhle dál žít nechci. Nevím, co s tím.

    23. bře 2020

Začni psát komentář...

Odešli

Doporučujeme