Má 60ti hodinová cesta k pokladu jménem TEREZA

Měla jsem krásné těhotenství bez příznaků. Téměř nic mě nebolelo, ani jednou mi nebylo špatně, jen ten poslední měsíc byl na motoriku lehce složitější 🙂Termín porodu byl 9.7.2016 a já počítala s tím, že budu spíše přenášet- tak nějak jsem to cítila v kostech a navíc ani doktor nenaznačoval, že by se něco blížilo.

V pátek 24.6.2016 v 1:48 ráno mi praskla voda. A jedno vám o té vodě řeknu, nikdy bych nečekala, že ji bude tolik 😀 Asi moc koukám na filmy, ale vždy, když nějaké těhotné hrdince praskla voda, tak jen ucítila mokro na noze a dál nic. To, že ze mě bude voda odcházet až do porodu a navíc v takovém množství, to mě tedy nenapadlo. /Jak jsem se totiž dozvěděla od PA, voda se po prasknutí neustále dotváří/. 

Kontrakce stále nepřicházely, ale i tak jsme vyrazili do porodnice. Nastalo klasické kolečko: příjmová ambulance, monitor, vyplnění dotazníků, odvod na porodní sály, opět příjem, opět dotazníky, vyšetřovna, monitor. Výsledkem bylo, že kontrakce opravdu nemám, vodu taktéž ne a proto si mě tam nechají. Pokud by se porod nerozjel do sobotního rána, dostanu vyvolávačku. Asi hodinu po uložení na lůžko bolesti sice začaly, ale byly velmi nepravidelné a ne až tak moc bolestivé. Celý pátek mi jen natáčeli monitory a stále mi říkali, že musíme čekat 🙂

Zprvu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby táta Terky dostal k svému pátečnímu svátku narození dcery, ale smířila jsem se s tím, že v pátek prostě neporodím. Sobotu jsem však měla za jistou. To má totiž svátek děda. Sobotní bolesti byly už mnohem horší, ale pořád se jednalo o nepravidelné rádoby stahy - jednou po 4, pak po 10, pak po 20, pak po 2 min a takto pořád dokolečka. A k rozjezdu nepomohly ani 2 vyvolávací tablety. Naspala jsem 2hodiny tím, že už jsem únavou na konci každé "kontrakce"usla, abych se za pár minut zas bolestí probudila.

V noci ze soboty na neděli už byly ale bolesti hodně velké a já už opravdu vše musela prodýchávat. Dostala jsem injekci na utlumení bolesti, ať si trochu odpočinu a vyspím se. A světe div se, injekce na uklidnění vyvolala porod. 

Vzhledem k tomu, že jsem byla na předporodním pokoji s dalšíma 2 holkama, poprosila jsem, zda už nemůžu na porodní box. Nechtěla jsem holky rušit mým hekáním a neustálým chozením a sprchováním. 

V neděli 26.6 ve 3 ráno jsem měla ještě kousek čípku a začínala jsem se teprve lehce otevírat na 1 cm. No a začalo to 🙂 Byla jsem už neskutečně unavená, občas už jsem opravdu zahekala při bolesti, ani nevím, zda to bylo opravdu tak bolestivé, nebo jsem už byla tak moc unavená. Když mi před 6 oznámili, že jsem otevřená ztěží na 2 cm, chtělo se mi už brečet, že to tímhle tempem už nedám. Domluvili jsme se, že uděláme klystýr, ten třeba cesty rozjede a až budu trochu víc otevřená, dáme epidural. (Jinak holky, klystýr všem doporučuju. Podání je sice nepříjemné, ale spíš se jedná o stud a pocit lehkého ponížení, ale oproti tomu, co vás čeká, je to nic. Navíc díky klystýru jsem se během hodiny otevřela na 4 cm a ten pocit vyčištění je k nezaplacení, určitě lepší, než následná nehoda.)

O půl osmé ráno dorazila má sestra, která mi až do konce byla neskutečnou oporou. Pamatuju si, jak přišla a já zrovna řvala. Pořád jsem si říkala, že přece už nemůže existovat horší bolest, ale světe div se, každých pár minut jsem se přesvědčovala o tom, že to jde 🙂

Kolem 8 hodiny přišla záchrana v podobě epiduralu. Vím, že hodně holek do epi jít nechce kvůli rizikům. A i já byla připravená, že to zkusím bez něj. Ale po těch bezesných hodinách (v tu dobu to bylo cca 52 hodin) jsem brala jakoukoli pomoc všema deseti. A můžu říct, že toho vůbec nelituju. Kontrakce cítit byly, ale ve srovnání s tím, co tomu předcházelo, to byla procházka růžovým sadem. A od té chvíle to bylo super🙂

Když jsem ve stresu, nebo mě něco bolí, většinou se snažím vtipkovat, jsem ironická a celkově se snažím situaci nadlehčit. Takže i díky tomu jsem následující 2hodiny prožila s úsměvem na rtech, i PA se mým ironickým poznámkám dost smály a celkově se tak odlehčila atmosféra, že jsem nabrala tolik potřebnou sílu. 

A pak EPI přestal fungovat.... Já byla otevřená na 8 cm a měla neskutečnou potřebu tlačit. Vše jsem prodýchávala, věděla jsem, že už se to blíží. Asi po hodině a půl mně už dali na monitor a PA začala promasírovávat hráz. S tím, že se mám kontrakci snažit prodýchat, ale jakmile už to bude k nevydržení, mám si klidně zatlačit(taky jste myslely, že třikrát zatlačíte a dítě je venku? 😀 ). Takže necelou hodinu jsem potlačovala, malá pořád nebyla dole. Nakonec mě otočili na bok, ani nevím jak se to povedlo a 3 kontrakce jsem musela vydržet v té pozici, aby se malá srovnala. No a pak už to šlo ráz na ráz. Asi na 4 zatlačení byla malá venku. A doteď si pamatuju ten pocit vyklouznutí, kdy společně s ní odteklo i hrozně moc vody a mně se neskutečně ulevilo. 

Malou mi hned dali na bříško a já na to stvoření koukala a nevěděla jsem moc co se děje. Byla jsem šťastná, unavená, ale nebyla jsem dojatá, jak to někteří mají🙂 (o tom, jak jsem ale našla lásku k malé napíšu příště 🙂)

Díky skvělé práci PA a masáži hráze jsem měla jen jednu lehkou vnitřní trhlinku, kterou mi zašili (jinak za celé těhu jsem nepoužívala anibal, ani nic podobného, žádný maliník, cvičení apod). Vlastně mi nic nebylo a když mně pak po 2 hodinách odváželi na šestinedělí, bylo mi až trapně, že mě starší paní tlačí na vozíku 🙂

Takže suma sumárum... Plánovala jsem si porod v pohodě a ačkoliv to malé trvalo, v pohodě to opravdu bylo 🙂 Vlastně to, že přišla na svět až 26.6.2016 ve 12.07 mně přesvědčilo o tom, že to bude silná a dominantí holka, kerá ví, co chce. Protože jen proto, že se narodila až v neděli bude mít den sama pro sebe a svátky svého dědy a táty ji nebudou kazit plány 😀