Krásný čtvrtek, holky🙂 Je pár měsíců nazpět, co jsme se rozhodli trošku zvelebit byt a připravit ho tak, aby miminku ( a nám) nic nechybělo. Článek o výbavičce ( od oblečení, přes kočárek po šetrnnou kosmetiku mám ZDE)

 Vy, které čtete pravidelně mé příspěvky už víte, že s manželem nechceme znát pohlaví miminka. A tady vnikla otázka do jakých barev budeme ladit pokojíček. Ani jeden z nás není fanda dekorování celého pokojíčku v typických ( a v česku taaaak oblíbených) barvách, jako jsou modrá a růžová….nejlépe ještě s x nálepkama Hello Kitty a Minnie či Spidermanem na zdi, takže jemné barvy a neutrální odstíny byly jasnou volbou.

Pokojíček jsem pojala, jako místo k odpočinku. Vždy má být oddělená část na hraní a část relaxační. Malému miminku bohatě postačí jen ta odpočinková část. Barev a stimulace si užije dost během hraní s hračkama (ano, má tam být i :P), které dostane od tzv: "rozmazlovačů" = prarodičů či přátel 🙂 A jak je znám, barvama šetřit nebudou 🙂

Pokud bych od začátku vybavování pokojíčku věděla, že to bude chlapeček ( což si myslím, že bude :P), pokojíček by byl bílo-krémový s pastelově modrými doplňky. Pro holčičku by byl taktéž základ bílo-krémový, ale s pastelově růžovými doplňky.

Dalo by se říct, že základ pro pindíka nebo pipinku máme, takže ty serepetičky v pastelových barvách budu dokupovat postupně. No a než ten pokojíček dovymazlím,  prcek začne brblat, že by se mu líbilo v pokojíčku to a tamto…takže, pro dobrotu na žebrotu (…mimochodem, na to brblání se neskutečně těším…). Tak a jdeme na to, jak Pat a Mat zařizovali pokojíček....

První s čím jsme začali bylo vyklizení takzvané „trucovny“. Byla to vymazlená místnost, kde byl gauč, stůl, počítač…prostě moje „pracovna“ a manželova herna :D. Začali jsme tedy stěhovat a vyklízet. Přestěhoval se nový gauč z trucovny do obýváku, koupil se nový koberec pod konferenční stůl a se stávajícím nábytkem v obýváku jsem si zahrála tetris. Super. Jenže, u nás, když je něco nového, velkého a voňavého, tak se to musí zákonitě pochcat.

O to se postarala naše milovaná Ronda. Počůrala gauč ( 2x) a koberec taktéž. Odstartovala jsem maraton čištění, nechutně sprostých slov a slz. Z gauče vše pustilo ( čištění jsem věnovala tolik času, že to považuji za mé drahocenné know-how pod krycím názvem „chcanecpryč“), ale z koberce to za boha nepustilo. Ani se u nás neohřál a už leží na sběrném dvoře, chudák.
FOTO: vyklizená trucovna a up-grade na pokojíček. 

Další, takový „příjemný“ dílek do skládačky pod názvem “ Kurva, nám se to všechno sere“ byl o něco horší, než počůraný gauč. Při cestě z Ostravy manželovi vběhl do cesty pes……. A co z toho vzniklo? Pes naštěstí spokojeně přešel na druhou stranu cesty, ale nám se v kufru vylilo 40 Kg silně krycí barvy Primalex.

Pohoda jazz, bílý interiér v autě jen tak někdo nemá. Ano, barva měla sloužit k vymalování interiéru, ale u nás doma a né v autě. Té barvy bylo tolik, že než manžel dojel domů, barva vytekla celým spodkem, až pod přední sedačky. Na posrání. Strávili jsme 3 dny ručního úklidu auta….a i přesto nešlo vše pryč.

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....

Je to už dva roky. Dva roky, co si mě ten můj jednooký rezervoval. Připadá mi to jako včera, když jsme se vydali na ´´pracovní cestu´´. Na TUHLE cestu vzpomínám s úsměvem na tváři, láskou a velkou vděčností. Jeden den jsem byla rozmazlovaná jako princezna…a zbytek ´´pracovního výletu´´ jsem se cítila, jako Alenka v říši divů. Bylo nebylo…….

V Květnu mi partner ( dále jen M.) oznámil, že v Červnu jede na pracovní cestu do Českých Budějovic – přesněji do Boletic, tak jestli mu nechci dělat doprovod ( miluje, když mu zpívám v autě). Měla jsme v té době volný pracovní týden, nechtěla jsem smrdět sama doma, takže jsem doprovod potvrdila velmi ráda. Pracovní cesta se blížila. M. začal být mírně nervózní. Vše jsem přisuzovala velké pracovní zakázce a následnému jednání s papaláši. Takže jsem se snažila eliminovat pruzení a kdykoliv s čímkoliv pomoct. Termín odjezdu, přesně 2.6.2014, se blížil. Zabalila jsem nám věci, prostě tak jako vždy. Když mě viděl M. jak balím kufr, řekl mi, ať se nedivím, že je v autě v zadním kufru další kufr ( trošku se nám tu překufrovalo ) a že, jak pojedeme nazpět zastavíme se za babičkou v Pardubicích a předáme jí ten kufr, který je od mamči, čili mé tchýně. Ok, jasná věc.

2.6.2015 cca 09:00 jsme vyjeli a jeli směr Boletice. Cestou jsme se zastavili na jídlo a jeli na pohodu. Ani jsem nezpívala, bo jsem chrápala. Blížili jsme se k místu, kde měl mít můj přítel schůzku s nějakým kdo ví kým. Zastavil auto a vylezl, že jde na něj zazvonit. Ok. Dívám se z okýnka a vidím v prvním patře jednoho domu prodejnu společenských šatů. Že bych se tam šla kouknout, než se domluví? Přítel přiběhl, podal mi malou bílou taštičku, ať si ji vezmu, že ji budu možná potřebovat. PANEBOŽE NA CO????? Uvnitř byla mini odličovací sada Vichy. Nechápala jsem. Vzal mě z auta a řekl mi, ať jdu s ní, že má pro mě jen takové malé překvápko, když mu dělám doprovod. Vzal mě do toho salónu. Přišla jsem tam a nebyla jsem schopná mluvit, celá jsem se klepala a smála se od ucha k uchu. V salónu na mě naběhly dvě asistentky a už to fičelo. ´´Dobrý den. Vy nejste skoro namalovaná (prý nenamalovaná, vypadala jsem jako by mě někdo vyzvracel), takže se odličovat nemusíte. Hned se na to vrhneme. Které šaty se Vám líbí, slečno´´? Rozhlédla jsem a ukázala asi na patery šaty, které mě zaujaly. Byla jsem tak v hajzlu, že ani nevím, jestli bych si ty samé šaty vybrala, kdybych tam jela přímo s tím, že jedeme vybírat šaty :D. Šaty jsem vyzkoušela. Seděly všechny. Troje byly nádherné. A z těch třech jsem si vybrala jedny. Krátké, krémové, krajkované, takové klasické pouzdrovky s áčkovou sukní. Přítel řekl, že si můžu vybrat ještě jedny. Nejlépe nějaké dlouhé na ples, ať mám nějaké ´´princezničkovské´´, když jsem  o takových vždy snila. Vybrala jsem si. Nádherné nabírané v lososově-meruňkové barvě s korzetem. Bohužel, tyto šaty jsou opravdu vhodné třeba na kolonu, takže ZATÍM jsem je nevyužila. Šaty jsme hned vzali a šli k autu. Už po cestě do auta se mi chtělo brečet, ale udržela jsem to 🙂. Sedli jsme si do auta, následoval attack polibků, v pauze, kdy nebyly moje rty na jeho rtech jsem mu dělkovala a radostí vydávala takové divné skřeky. Byl čas vydat se směr České Budějovice, kde jsme měli zajištěné ubytování.

2.6. 2015 cca 11:15 bylo mi sděleno, že ještě pojedeme cca hodinu ať se klidně ještě dospím a že až dojedeme na místo, ubytujeme se a skočíme si na jídlo. Usnula jsem. Ostatně jako vždy, když jedeme nějakou delší trasu. Po cca velmi krátkém časem jsem vjížděli na nějaké místo. V polospánku jsem cítila, jak jedeme po kočičích hlavách a slyšela, jak zde hrají pouliční muzikanti. První jsem si myslela, že se mi to zdá. Probudila jsem se, rozhlédla se a zařvala: MY JSME V ČESKÉM KRUMLOVĚ???!!!!!! To město znám od doby, kdy jsme zde byli s partou sjíždět Vltavu. Je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy navštívila. Miláček mi mou odpověď s širokým úsměvem odkýval a šlo vidět, že má obrovskou radost, jak mu to vyšlo. Těšila jsem se, že vyložíme kufry a hned mu ukážu, kde co je…atd. JENŽE. To jsem netušila, co ZASE bude následovat. Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali před ten nejluxusnější hotel. M. vyšel ven, zašel na pár minut dovnitř a naběhli nosiči kufrů ( nevím, jak se tomu slušně říká). Vevnitř na nás čekal manager hotelu a přivítal nás, mně dal kytici a M. dal klíče od pokoje. Šli jsem na pokoj. NA POKOJ. HOVNO!!!! Do prezidentského ampartmá. Já v ušmudlaných pohodlných legínách, volném sportovním tričku, v mikině, s mastnýma vlasama a ještě celá pokrčená ze spaní. Taková polo-bezďačka lezla do apartmá. V tu chvíli jsem absolutně nechápala, co se děje. Ani půl hodiny potom. Vlastně, až do konce pobytu jsem měla problém vše vstřebat. Obsluha zavazadel donesla poslední tašky a klíče od přeparkovaného auta. Dala jsem jim dýško, poděkovali jsme a oni nám popřáli krásný pobyt. Zavřeli dveře a já se pořád dokola ptala: CO TO, TO, CO??? MILÁČKU??? JÁ TO NECHÁPU. Odpovídal, že je to takové naše roční výročí a že chtěl, ať si to to oba užijeme. Chudák to schytal asi pětsepadesáti pusama, protože jsem nebyla schopná mluvit.

2.6.2015 13:00. Dala jsem si studenou sprchu. Převlékla se a šli jsme na jídlo. Nepamatuju si, kde jsme byli na jídlo a co jsem si dala, ale vím, že jsem stopéro měla pivo. Spíš tak čtyři. Dnešní den byl náročný. Šli jsme brzy spát. A já se těšila, kam všude půjdeme, protože mi M. říkal, že budeme vstávat brzy.

3.6.2015 cca 8:00 vyjíždíme do Lipna. Do Lipna, kde je parádní sportovní park Lipno. Parádní byl do té doby, než mi miláček řekl, že jdeme na downhill. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, protože na kole jezdím moc ráda, ale……!  Ok, jsem tady, je ta možnost, jdu do toho!!  Celá natěšená s respektem, co mě čeká. Vybrali jsme kola, chrániče a helmu. Nasedli na lanovku, dojeli nahoru a teď, děj se vůle boží. Sjezd byl skvělý. Měla jsem ohromný respekt z té trasy, kterou jsem neznala. Bohužel, po prvním sjezdu nám začalo pršet. M. si to sjel ještě 2krát. Dali jsem si oběd přímo tam v nějaké jídelně a pak jeli zpět na hotel. Po příjezdu jsme si dali sprchu a šli si ´´bucnout´´ ( = dát si poobědového šlofíka). Probrali jsme se kolem 15 hod a domluvili se, že si skočíme do blízké čajovny. Koukli jsme na lístek. Vybrali nějaké osvěžujicí pití a černý hrozen příchuť tabáku. Dýmka byla super. Možná nebyla až tak super, jak si ji děláme doma, ale TAM bylo VŠE super. Povídali jsem a nasmáli se, jako vždy. Co bych to byla za Kláru, kdybych se nestihla pokypat pitím. Super, zase půjdu na hotel jak největší špína :D. Dýmka pomalu hlásila konec a my se domluvili, že půjdeme na véču.