MÁ PRVNÍ DOBA PORODNÍ...ANEB TŘI DNY TRÁPENÍ

Má první doba porodní se krapátko protáhla. Melounek si dával pěkně na čas :D Pokud jsem byla schopná, vše jsem psala v reálném čase…jinak jsem dopisovala ihned, jak to šlo.

Kurzívou jsou odlišeny mé myšlenkové pochody….a pozor, pokud někoho pohoršují slova typu „nasrat…atd“ článek ani nečtěte 🙂

28.10. Noc: Budím se. Teda jinak, budí mě bolest v podbřišku, taková jako při menstruaci. Pro mě „nový“ pocit bolesti během těhotenství. Aha, tak tohle jsou slabí poslíčci. Sakra, zase se mi chce čůrat. Jdu na wc. Zkontroluju toaleťák, krev ani hlenová zátka na něm není, tak jdu zase spát.Kupodivu jsem zaspala rychle.

Vstala jsem kolem 8hodiny. Díky „bolestem“ a takovému divnému pocitu v žaludku si začínám uvědomovat můj stav. Stav pod pracovním názvem “ ono, už se to vážně blíží“. Devíti měsíční zrání finišuje. Meloun se šteluje v děloze, aby se mu pěkně lezlo ven. Pozoruju na sobě, že každý malinkatý tělesný výkyv mě vyvádí z míry a vede na záchod zkontrolovat „stav“.

Přemýšlím, jestli by bylo pro mě méně „stresující“ znát přesné datum porodu dopředu nebo jak je to teď. Jelikož mám ale ráda, když mám vše naplánované, tak věřím, že by pro mě byla lepší první varianta.

28.- 29.10. 22hod…hážu vočkem po M., že bychom mohli dát sex a trošku tím melouna popohnat. Jdeme na věc.

23:50 pomalu usínám, ale začínají mě bolet záda v bederní části a do toho se přidává pálení žáhy ze kterého se mi chce až zvracet. Bolest ze zad se přesouvá i dopředu na podbřišek a cítím první silné poslíčky. Nebo to jsou kontrakce?

Kurva to bolí. Po asi minutě bolest ustavá. Za 4 minuty je tu zas.

02:00 bolesti jsou stále a pravidelné, ale jsem klidná a přesvědčená o tom, že se jedná o nácvik na porod. Manžel se mě ptá jestli mi může nějak pomoct.

Přistihnu se, že vteřinu jsem na něj neskutečně nasraná, že vše odseru já 😀 Ptá se mě, jestli si nedám vanu. Jde mi ji nachystat. Už je to zase miláček 😀 Měřím čas. Jedna „kontrakce“ má cca 45 vteřin a rozestupy jsou po 5ti minutách.

2:10 jsem ve vaně. „Kontrakce“ co 2 minuty. Ta voda je tak dobrá 😀 po půl hodině žádná změna, „kontrakce“ silné po dvou minutách. Vylézám z vany, jdu si umýt vlasy a volám Dule, které sděluji, jak na tom jsem. Volá do krnovské nemocnice, jaký je stav a jestli je pro mě případně volný nadstandart. Není, ale místo je.

2:40 bereme sbalené věci. Oblékám se s poklízím ložnici, nádobí….. Chápešto? Já skoro rodím a uklízím v ložnici a peřiny…atd. Rozloučím se s Rondulkou a jedeme.

Po cestě jsou „kontrkce“ co 5-8minut, ale o to intenzivnější. Žádný provoz, klidná cesta, manžel nemluví. Asi se bojí, že mu budu nadávat. Nebudu. Teda, zatím nebudu!!!!

M.se mě zeptá, jestli mě to bolí. Říkám: „né, lechtá, ty vole“…M.: „smysl pro humor ještě máš, tak je to dobré“. Jím banán, mám hlad.

4:10 Dojeli jsme do porodnice a jsem na příjmu. Sestřička mi dává pásy na poslech ozev a během toho vyplňujeme příjem. „Kontrakce“ se ustálily co pět minut na délku 20ti vteřin. O to jsou ale intezivnější. Po ozvách si mě sestřička bere na lehátko a provádí vaginální vyšetření.

Verdikt: otevřená na jeden prst a čípek je skoro pryč.

Dostávám festivalový náramek s mým jménem. Dále mi sestřička odbere krev a zeptá se mě jestli mi měřili pánev, protože jsem dost drobná. Ne, nikdo mi pánev neměřil.

Znervózním.

Proč mi nikdo neměřil pánev, když se to dělá? Sestřička mě vede na pokoj. Neměli volný nadstandart i tak mi nabídka dvoulůžkový pokoj, ať mám klid. Jakmile ráno dorazí doktor, proběhne další vyšetření.

Ležíme na pokoji, bavíme se, děláme si srandu a pomalu usínáme. M. vytuhnul hned…já byla v takovém polospánku a přemýšlela nad svou nezměřenou pánví.

8:00 M. mi jde pro Rennie a slipovky, jelikož mě začala opouštět hlenová zátka. Chuťovka tak po ránu. Mám hrozný hlad a nepříjemně mě bolí hlava. Bolest hlavy je dokonce ještě nepříjemnější než „kontrakce“, které jsou STÁLE a NEUSTÁLE co 5min od té doby, co začaly.

Něco nepopsatelného. Stále dokola. Každých 5 minut. 24hodin. Dokola....dokola....

9:30 doprdele, kde je ten doktor? At už mě prosím zkontroluje. V duchu jsem dořekla tuhle větu a v tu chvíli přišla sestřička, že mám jít na kontrolu.

Ležím na lehátku. Zase mi stříkají na pipinu tu hnusnou ledovou dezinfekci. Verdikt doktora: „stále otevřená jen na prst“. !!! CO????? COŽE? X hodin silná „kontrakce“ v rozmezí od 2 do 5ti minut a já jsem otevřená jen na prst?

Tak teď se mi chce vážně brečet. No nic, zatlačím slzu a jdu tu „radostnou“ novinku sdělit M.

Píšu Dule, co a jak.

Jím komblížek.

Nemám náladu. Je mi z toho všeho smutno. 

Posílám M. domů, ať se postará o Rondu a pořádně se vyspí.

Jím druhý koblížek.

Manžel odjel.

Ležím v posteli a říkám si proč to "musí" být. Jinak: proč to tak chci mít?  Tolik "zbytečné" bolesti.....můžu zažádat o nějaký utlumovák nebo rovnou si dát nabízenou vyvolávací tabletku, ať to urychlím. 

Ne, na tuhle bolest po porodu zapomenu s miminko se narodí přirozenou cestou bez dopingu. Sama sebe kárám. Tečka.

10:30- sestřička mi měří ozvy a ptá se mě na jména pro miminko. Diktuju ji pro holčičku: Klára, Sára nebo Viktorie a pro chlapečka Tomáš či Adam.

Zaměřila se jen na dívčí jména. Že bychom čekali holčičku? 😄

Povídáme si a dostaneme se na téma nadstandart. Dula mi ho doporučila, ať mohu mít přes noc u sebe manžela a mám klid se vyspat. Sestřička mi odvětí, že by bylo lepší nechat ho někomu, kdo vážně rodí. Do psí prdele a já asi dělám, co? „NEvážně“ rodím?

Ale na druhou stranu "to" chápu a nadstandart pouštím.

11:30 – Jsem zpět na pokoji. Brečím ve sprše. Když si představím, že tohle budu dobrovolně zažívat ještě třeba x dnů „bez výsledku“…..velmi nepříjemná a zoufalá situace.

Dostávám oběd. Musím říct, že žádný Imperial to není, ale oběd byl chutný a já už vážně měla hlad. Když se někdo mihne na pokoj chovám se k němu s maximální slušností, za vše děkuju a snažím se usmívat, co to jde. ( Protivná a nasraná můžu být jen na sebe...a manžela, který mi "to" udělal :D)

Díky tomu, co se personálu a sestřiček týče, jsou na mě moc milí a já jim za vše děkuju.

12:00 MUSÍM jít spát. Je tu neskutečné horko. Mám otevřené dvě okna a stále je mi vedro. I když jsem oddělení porodním a šestinedělí a sem tam slyším pláčící miminko, je tu klid….usínám.

13:30- přemýšlím, co bych sežrala. Pořád mám žízeň. To vedro…

16:30 je čas změřit ozvy. Dopoledne ještě, jakš-takš pracovala děloha, takže malé kontrakce, ale teď byla čára, i přes pravidelné bolesti, rovná, jak Route 66. Asi jsem nějaká vadná. Přitom stále ty stejné bolestivé pravidelné stahy v podbřišku vystřelující do kříže.

Nabídli mi znova nadstandart. Nešla jsem. Na pokoji jsem sama a je tu klid. Večer ještě půjdu na měření ozev a domluvíme se. Jelikož nejsem na nadstandartu, tak tu nemůže být se mnou M. takže buď pro mě večer přijede nebo až ráno. Uvidíme po večerní kontrole ozev.

17:30- véča. Jídlo mi teď ( ostaně, jako vždy) dělá tu nej radost. Na véču jsem dostala dva čupr gumové rohlíky (to já můžu :p), balení šunky a máslíčko. Za 5min a po těch polotovarech není ani vidu😄

Jdu zpět na postel a nudím se. Přemýšlím. Vnímám bolest. Jsem smutná. Přišla hlavní PA a ptá se mě, jak se cítím. Jooo, kdybych to na ni měla všechno vybalit. Řekla jsem, že dobře, až na ty pravidelné silné „kontrakce“. Vysvětlila mi, co a jak a šla o dům dál.

20:30- poslední meření ozev. Zase vše v pořádku a děloha na mě vyloženě sere, ale bolest je stále stejná. Stále nekonečná. Klesám na mysli. Už je to na mě moc. Jdu do sprchy. V posteli si pustím Simsny a snad ten posraný bolestivý dnešek zaspím.

24:00 už 2 hodiny mám zase ty pravidelné, ty nejintenzivnější, bolesti v podbřišku. K tomu se přidal pocit na zvracení, malátnost a třes celého těla.

Jdu za PA, ať ví, co se děje. Jdeme měřit ozvy+kontrola. Stále otevřená jen na 1cm. Takže si to shrneme. Je to přesně 24hodin, co mi začaly bolesti.

Napadá mě, že se mi tady musí všichni smát, že jsem simulant a prd vydržím.

Třeba to tak je. Třeba ty roky menstruace doprovázené neskutečnou bolestí v podbřišku, zvracením, omdléváním s třesem celého těla byly jen běžné menstruační bolesti.

30.10. 6:40 jdeme měřit ozvy. Miminko prospívá, a i když mám bolesti neustále, nezaznamenávají se na grafu. Jsou to prostě „jen“ poslíčči.

9:00-10:00: přišel doktor ma vizitu a sdělil mi, že mám dvě možnosti: zůstat do zítra a vyvolat porod tabletkou nebo jet domů a přijet až budu mít opravdu kontrakce, protože teď žádné memám a nic mě (přece) nemůže bolet.

Holky, tady tohle mě dorazilo...už tak velmi ponižující a nepříjemná věta..., ale když Vám ji do očí řekne chlap...člověk s penisem. Bez rodidel. Bez možnosti zažít přirozené těhotenství a porod. Ty pi*o....zacpu slzný kanálek. No nic, jedeme dáááál.....

Moc si přeju jet domů. Čekám na M. Stále a stále mám ty bodavé bolesti do podbřišku a beder/kříže. Nemůžu u nich chodit ani pořádně sedět. Mé tělo je paralyzované vždy, když ty moje NEbolesti mám.

Jedeme konečne domů.

Jsme doma.

Sedím na gauči...……se stále stejnými bolestmi, ale doma......a s velkou LÁSKOU a pocitem štěstí, že už se ta chvíle, kdy budeme tři (s Rondulou čtyři 🙂) OPRAVDU blíží.... ❤️🍉😘 

PS: a proč to vše tak dlouho trvalo, když je tabletka na vyvolání porodu a vše by se urychlilo a já bych nemusela být tak vyčerpaná a "naštvaná"?

Odpověď je jednoduchá. Od samého začátku těhotenství pro mě byla priorita, ať se miminko dostane na svět přirozeně, svým tempem a bez léků, takže i během porodu jsem odmítla veškeré léky, konkrétně oxytocin, který mi byl po 4 hodinách slabého tlačení, v důsledku vyčerpanosti z předešlých dnů, nabídnut na podporu činnosti dělohy.....

Suma sumárum: mám, co jsem chtěla 🙂 !!! a pokud mě někdo chce soudit za mé myšlenkové pochody v takovém stavu, tak je lepší článek přejít a neřešit 🙂

• více článků na www.byclaire.cz