Na cestě

Dítko spo-kojeně spí a máma se dojímá aneb stačí jeden klik a je vymalováno 🙂

Následující nádherná slova převzata z http://rodicemprirozene.cz/?p=544

Abychom žili naplněný rodičovský život, je třeba ztratit obavy z vlastního selhání a chybování. Chybovat budeme denně a postačí k tomu jedna probdělá noc nebo hádka s partnerem. Jako den střídá noc i my plujeme v proudu mihotajících se nálad a netřeba si to vyčítat. Je třeba ŽÍT.
A k životu patří světlo i stín. A ani jedno není důležitější než druhé, protože jen dohromady tvoří ucelený obraz našeho života. A stejně jako naše děti potřebují vidět, že se umíme radovat, tak o nic méně potřebují poznat náš smutek nebo rozhořčení. Život malujeme celou paletou emocí. Možná se v dnešní době dobře prodává iluze o tom, že život má být jen „růžový“, ale dokážeme si vůbec představit, jak by vypadal obraz krajiny namalovaný jen jedinou barvou? Plytký až k uzoufání! O kolik chudší by byl kdyby v něm chyběly ostatní barvy? Jak kýčovitě by působil strnulý vynucený úsměv i v situacích, kdy se nám chce plakat nebo křičet?
Najít svou ladičku na rozladěné nálady může trvat roky a mezitím to vypadá, že jsme vršili jen chybu za chybou. Děti bývají velkorysé v odpouštění, protože ještě tolik nelpí na křivdách, které křiví jejich pohled na sebe samé. Jen v případě, že se neumíme omluvit a mluvit o svých skutečných pohnutkách, křivdy se na nich časem podepíší a ohnou je k nepoznání. Zbytní a budu určovat jejich náhled nejen na sebe, ale i na svět kolem nich.
Když jdeme po své rodičovské cestě, míváme pocit, že je třeba se s někým porovnávat. Hodnotíme se očima druhých, které nikdy nemohou vidět do hlubin našeho nitra. S iluzorním rodičem z časopisu, který je poskládaný jen ze samých ctností, nemůžeme soupeřit. Nikdy nebudeme mít tak bíle zuby a zářivý úsměv, peníze na všechny báječné produkty slibující osvícení a hodné děti k tomu, nebudeme umět vařit z pytlíku tříchodovou večeři a pravděpodobně budeme pořád mít mastné fleky na sepraném tričku. Ale budeme to MY. S vráskami únavy kolem očí, nesplněnými sny a bláhovou nadějí, že zítra bude lepší než dnes. Někdy budeme křičet a jindy se budeme smát. Budeme nadávat a říkat věci, kterých budeme litovat. Budeme podráždění jako kobra v košíku a budeme se ptát jaký to všechno dává smysl. Občas budeme dokonce vzpomínat na doby, kdy jsme proflámovaly noc a nemusely jsme hodinu, co hodinu kojit. A není důvod se toho bát…je důležité to všechno cítit, protože cítit znamená žít. A to přeci chceme ze všeho nejvíc!
Dovolme si být začátečníky na cestě rodiče, i když máme už pět dětí, protože žádný učený z nebe nespadl.
Chceme být skvělí rodiče – okamžitě skvělí. Ale rodičovství je zdlouhavý, neohrabaný a občas dokonce i trapný proces, který nás trápí od rána do večera. Stejnou měrou nám ale dává zakusit i radost. Mnohokrát nebudeme vypadat jako dobří rodiče – ve svých očích i v očích druhých a je to v pořádku. Znamená to jen jediné, že právě děláme svoje po-kroky, kráčíme stále dopředu ačkoliv se nám to tak nemusí jevit.
Před úsvitem bývá tma největší. Dovolme si být tmou, aby skrz nás mohl zazářit paprsek čirého vědomí, který prozáří temnotu v nás a daruje nám pochopení, že být člověkem a rodičem je cesta, která nemá žádný určitý cíl. Tím cílem je totiž jen a jen ŽIVOT SÁM.