Můj porod, aneb vše jinak než sem si představovala

Předem se omlouvám za chyby a překlepy, doufám že mi to odpustíte. 

    Než začnu psát o samotném porodu trochu vás seznámím s mým těhotenství, protože neustále přemýšlím ,kde se stala chyba a jestli jsem něco neudělala špatně. Že jsem těhotná mi paní doktorka potvrdila před Vánoci 2016 s termínem porodu 30.7.2017, takže čas oznámení příchodu nového člena rodiny byl jasný. 🙂 Jelikož máme v rodině dost špatné skoré pro donošené děti šla jsem na prvotrimestrální skreening a tam jsem řekla že máme v rodině nespočet potratů a předčasných porodů i o více než 8 týdnů. Screening dopadl na výbornou a díky rodinné anamnéze a nízkému PAPP - A ( nevím přesně zda se to tak píše) jsme se domluvili pro jistotu od 20.týdne na udržování UTROGESTANEM. CelÉ těhotenství jsem měla strach, zda neporodím dřív a zároveň jsem se rozhodla, že nebudu jíst těhotenské vitamíny, abych neměla velké dítě, koupila jsem si jednosložkové doplňky stravy (vápník, k. listovou a později jsem dostala předepsané železo. 

    Abychom se tedy dostali k samotnému porodu dne 30.7.2017 jsem ještě ani jednou nepocítila žádné poslíčky to už jsem začala chodit 3x týdně na pásy a kontroly do nemocnice. Už v tuto chvíli jsem cítila, že asi nebude vše v pořádku (znáte ten vnitřní pocit), navíc neustálé ataky příbuzných jako např.: kdy už to bude, jaktože to ještě není, atd. mě opravdu na psychice nepřidaly. Měla jsem hrozný strach z vyvolání, protože jsem četla že když nebudu mít alespoň CS 6 že většinou vyvolání nemá ani smysl.  Neustále jsem se nepřipravovala k porodu, necítila jsem sebemenší poslíčky a nic takového a tak tomu bylo i 11.8.2017, kdy jsem byla poslané na vyvolání( nebo spíše jak říkal pan doktor přípravu k porodu) s CS 4 - 5 s tím že dnes to určit nebude. Zajela jsem si domů pro tašku do porodnice, vyvenčila jsem našeho vyděšeného psíka (asi něco tušil) ,zavolala jsem manželovi, že jedu do porodnice ale ať nespěchá ,že to dnes nejspíš nebude. 

    Vyvolávací tabletu jsem dostala v 9:30 prý je to nepříjemné, ale mě to tedy nevadilo, můj první strach překonán. Do půl hodiny mi nastoupily slabé kontrakce, které trvaly maximálně hodinu, pak ustaly a já jsem si na porodním pokoji lehla na postel a že budu spát, protože to samozřejmě dneska nebude. Po asi půl hodině spánku mě probudilo takové divné lupnutí a znovu nastoupily kontrakce, ale takové jiné a silnější. Zrovna mě přišla zkontrolovat porodní asistentka, tak prý mě udělá i kontrolní pásy. Začala mě vyšetřovat a odtékala plodová voda, první informace od porodní asistentky byla že je voda kalná (v tu chvíli mě popadl hrozný strach co bude s malým v břiše) a druhá byla, ať zavolám manželovi ať příjde, ale že to bude nejdříve večer. Zavolala jsem tedy manželovi, ať v klidu skončí v práci, vyvenčí doma psa a přijede. Kontrakce jsem měla už tak od 12 hodin co 3 minuty, chtěla jsem trochu odpočívat, ale nervozní manžel mi pořád telefonoval proč mu nepíšu a nevolám. Pomáhala mi sprcha, to byla opravdu úleva. Po další hodině porod postupoval dobře, to mě trochu uklidnilo. V 6 večer přijel už manžel byla jsem vyčerpaná, protože jsem již několik hodin měla kontrakce co 3 minuty, uklidňovalo mě jen to jak byl personál klidný, říkala jsem se že kdyby se něco dělo, tak by se tvářili jinak.  Poprosila jsem ho, ať mě při kontrakci masíruje záda, to mi bylo taky příjemné. Při střídání směn v 7 večer mi bylo řečeno že už jsem dlouhou dobu na stejném nálezu, tak ať jdu skákat na míč,Skákání mi bylo hodně nepříjemné tak jsem se domluvili že půjdu do vany, že se třeba začnu rychleji otevírat. Vana mi teda moc dobře nedělala. V tu chvíli přišel jiný doktor s dotazem jak má být miminko velký (samozřejmě jsem řekla že jak to mám vědět,poslední ultrazvuk byl odhad na 3,6 kg) a že by to viděl na kapačku jestli s tím budu souhlasit, že musíme posílit kontrakce. Kapačku jsem dostala do vany a v tu chvíli jsem měla nesnesitelné kontrakce, jedna ustupovala a bez pauzy začínala druhá. Kapačka mě neskutečným způsobem unavila, že jsem nevěděla jestli se ještě udržím na nohou. Položila jsem se na postel na vyšetření a pak doktor mě vyšetřil a že pořád porod nepostupuje ať zkusím tlačit. Tlačit jsem zkoušela chvíli, přitom zkoušeli chvaty zevnitř i z venku aby porod uspíšili a nic. Doktor si odskočil a přišel s tím že to vypadá na císařský řez, prý je u mě nejspíše nepoměr mezi pánví a velikostí miminka, to mě opět polil studený pot a prve jsem nechtěla, že zkusím ještě tlačit, pořád nic ( hlavička nenaléhala na porodní cesty). Začali jsme dělat kontrolní pásy a tam už byla tachykardie miminka, navíc se mi malej zkroutil v břiše úplně špatně, v tu dobu bylo rozhodnuto do půl hodiny prý určitě neporodím, tak jsem tedy souhlasila s císařem. Rozhodla jsem se pro epirurální anestezii, při císaři jsem ztrácela hodně krve tak mi byla na sále šílená zima a klepala jsem se jak ratlík. Ale nejhezčí zvuk byl po chvíli brekot našeho Martínka. Jsme s manželem oba dva drobnější postavy a měli jsme miminko 4.050 g a 52 cm narozeno 11.8. 22.57 . Doktor mi po císaři vysvětloval že jsem neměla šanci miminko porodit, že bylo velké a ještě natočené tak že by se nenarotovalo do porodních cest. 

    Trvalo mi dva měsíce než jsem se alespoň trochu srovnala s tím že jsem musela na císař, ještě teď pořád přemítám co jsem měla udělat jinak abych nepřenášela, neměla tak velké miminko, aby se mi nezkazila voda, ale nikde jsem ještě odpovědi nenašla. Musím se spokojit s tím že já i malej jsme zdraví a že nám malej teď už dělá jenom radost. 🙂

    Možná by to manžel a personál popsali trochu jinak, ale já jsem to vnímala takto. Doufám že jsem vás neunavila tak dlouhým článkem, ale ulevilo se mi to takto popsat. 

Přidávám pár foteček pro radost 🙂