Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
cilkat
22. čer 2020
421 

Jak si (nechat) zvednout sebevědomí

Jendo z českých přísloví říká, že stokrát nic umořilo osla. A znáte to - většina z nás jede každý den zhruba na nějakých těch devadesáti "nic". Ano, nějaká rezerva tam je, ale vlastně nijak velká. A pak stačí velmi málo a osel (tedy matka) je už opravdu umořen. 

A přesně to se mi stalo tenhle čtvrtek. Prostě se sešlo pár dalších "nic" - staršímu v úterý klekla školka, mladší si ve středu na hřišti rozbil čumáček, několikrát jsme venku nečekaně promokli, přestali nám vyrábět oblíbený druh zmrzliny... Všechno naprostá "nic", jenže já už ve středu večer tahala za pomyslnou záchranou brzdu, házela do trouby pizzu k večeři a přemýšlela, jestli čtvrteční Sokol raději nezabalit. V tom volá kolegyně cvičitelka, že odváží manžela do nemocnice a že vůbec neví, jak zítra dorazí. Takže tím je to na mě, další kolegy už nemáme a ze dne na den cvičení neodvoláme. A protože ona narozdíl ode mě své časové možnosti na zítra nemůže ovlivnit, uklidňuju jí, že to zvládnem a ať dorazí, jak ji to vyjde.

Mladší syn usíná a já mám konečně čas dodělat hru na zítra na cvičení. Starší jde do pokoje a budí mladšího. Řvu na něj a jdu znovu uspávat. Mladší cítí, že jsem naštvaná a odmítá usnout. Zasekávám se u něj přes hodinu. V devět jdu konečně dodělat tu hru. V půl jedenécté zaháním spát staršího, který už má být hodinu v posteli, ale tváří se, že se mu spát nechce. Padá, jen položí hlavu na polštář. Řídím si budíka a konečně usínám taky.

V půl dvanácté se stěhuju nakojit mladšího.

Jsou čtyři ráno a mladší se domáhá dalšího kojení. V polospánku mu dávám prso. Tahá za ně, štípe, leze po mě... Prostě už má ráno. Kolem páté rezignuju a vstávám, ať aspoň nevzbudí bráchu. V půl šesté vstává manžel, takže přehazuju dítě jemu a jdu si lehnout. V šest už zas leze po mě. Vstávám a jdu snídat. V půl sedmé mě mladší zatáhne do postele a že kojit, načeš tvrdě usne. Hm... v sedum mám vstávat. Takže si přeřizuju budík a oznamuju, že pojedeme autem.

Ve třičtvrtě na osum mě budí starší. Jdu mu udělat kakao, vypínám budík a mladšího nechávám v posteli. V půl deváté potřebujem sedět v autě. Svou denní porci smuly už jsem asi vyčerpala, protože mladší se budí 8:20 v dobré náladě, takže ho jen obleču a narvu do sedačky.

Ranní Pražská doprava je vždy na nic. Rezignovaně se věším za jakési udržbářské auto a držím s ním krok až skoro do cíle - aspoň mě provede většinou křižovatek.

Někdy mezi tím mi píše kolegyně, že to fakt nedává a nedorazí. Opakuju, že my zvládáme, ač sama si tím už dávno jistá nejsem.

Vcházím do tělocvičny, připravuju věci... lidi se schází... zdržuju. Prostě nemám na to si před ně stoupnout a začít vést hodinu. Starší se seká a věší se mi do náruče. Mladší protestuje a odmítá uklidit míč.

Rezignuju. Zahajuju hodinu omluvou, že kolegyně nebude, moje děti budou a budou prudit a já jsem totálně nevyspalá a bez energie. Rodiče kývají hlavou a napovídají mi, když nejsem schopná dát dohromady básničky, podle kterých cvičíme rozcvičku. Hodina se ubírá dál za neustálého kničení některého z mých dětí, které lezou, kam nemají a nedělají, co mají... Při závěrečném desinfikování náčiní si vybírám mezi rodiči jednu kamarádku, která má s sebou i starší dítě a žádám ji, jestli zvládne startovat závody, že já mezi tím uklidím. Odkýve, ale stejně tím pádem dělám dvě věci zároveň, protože jí musím napovídat.

No, všichni přežili a hodina pomalu končí. S ulehčením, že jsme to zvládli bez úrazu se s oddílem loučím, načeš se ke mě přimotá ta kamarádka a tak bokem mi šeptne. "Víš Cilko, jestli jste vstávali v pět, tak jsi fakt dobrá." Zůstávám na ni zpitoměle koukat. Ta hodina podle mě fakt za nic moc nestála, děti otravovali a prostě měli nárok na lepší. A víte co? Jediný, kdo měl pocit, že je něco špatně, jsem byla já. Všichni ostatní situaci zcela chápali a cvičení si užili. Nikdo se necítil ošizen. A já? Mě Verča zachránila den. Tou jedinou, tak nějak mimochodnou pochvalou. Díky ti za ni. Protože já si díky ní uvědomila, že už dávno jedu na 120%. A jediný, kdo to po mě chce, jsem já. Takže pěkně do klidu a nohy nahoru. Jsem dobrá! Jsem dobrá už jen tím, že jsme ten den zvládla dorazit. Jsem dobrá, protože jsem na sebe vzala tu odpovědnost za to, že odemknu tělocvičnu a nechám je si tam dělat, co jsou zvyklý dělat. Protože to je přesně to, co ode mě potřebují. Splnila jsme to, co nikdo jiný nemohl. Jsme dobrá.

A oni taky. Oni už udělají to, co zas mohou oni. Ne, nikdo po mě nechce, abych překročila své pověstné sté "nic". Prostě na devadesátém devátém bohatě stačí se omluvit, a nechat zas chvíli makat někoho dalšího.

Jsem dobrá. Všichni jsou dobří. A každá z nás je dost dobrá na to, aby si zasloužila pochvalu jen za to, že ještě pořád prostě žije.

Takže holky, jestli jste to dočetly až sem, jste dost dobrý! Protože najít si čas na přečtení stránky textu je výkon, který si zaslouží pochvalu.

Taky to takhle mam, kdyz mi prijde, ze nic neumim, nezvladam, nestiham....a on me nekdo pochvali, popreje, proste me potesi, tak me to hrozne nabije nadsenim, ze to preci jen delam spravne 😉 a hned mam lepsi naladu 🙂

2. črc 2020

Moc hezky napsano. Jste opravdu dobra 🙂 A my ostatni take dekujeme za pochvalu 🙂🤗🤗

3. črc 2020

Hehe, kdyz jsem si vybirala plakat s nejakym motivacnim citatem, byl "Nemusis nic." jasna volba :D

3. črc 2020
cilkat
autor

Díky holky 🙂 .

3. črc 2020

Jedna stará anesteziologická pravda říká:” ne” je celá celá věta. Škoda, že v osobním životě se tím moc řídit neumíme😀

5. črc 2020
cilkat
autor

@drep anesteziologická?

5. črc 2020

@cilkat anesteziologická. Ne ve vztahu k chirugovi je celá věta nebo i celý rozhovor. Ale v osobním životě a ve vztahu k ostatním praktikuju spíš “☺️jasně, já to nějak zvládnu/zařídím”. Reagovala jsem hlavně na zlorenku a Nemusíš nic.

5. črc 2020

Jen to ctu, jsem z toho ve stresu. 😀 Ale jsi opravdu dobra, zes na sebe tu zodpovednost vzala. Udelala bych to stejne a byla bych nervni, jak to vsechno dopadne. Je fajn, mit okolo sebe lidi, kteri to oceni. Me vzdycky dorazi, kdyz si treba jen svoji mame postezuju, ze jsem unavena a na vsechno sama, tak me územní, ze ona taky byla a ze my jsme taky zlobily. 😀 A ze toho ma v praci ted moc a nema na nic cas a naladu. To je opravdu sileny, stacilo by rict. Ale ne, i tak jsi dobra, ze to zvládáš..... Nekdy male slůvko uznání potěší.

6. črc 2020
cilkat
autor

@drep tak tenhle výraz neznám, ale je fakt, že je trefný.

6. črc 2020

Začni psát komentář...

Odešli