Zbývá nám 20 dní do TP...jsem sama doma, přítel je v práci...ráno jsem jela na nákup, odvezla našim uzené a ramu (měli to v akci), chvilku s nima pokecala a jela domů...k obědu že si udělám palačinky a příteli upeču kuřecí stehna na másle s kmínem se steak.hranolky...no a jak dělám těsto na palačinky zjistím že nemám hl.mouku...tak říkám příteli (to ještě doma byl, odjel makat až po 12:30) že musím do Coopu pro mouku že ji nemám...je to sice 10 minut chůze od domu, ale s tím batohem vepředu už mě to chození zmáhá...bolí mě v kříži a pak bříško táhne...a jdu jak kachna...
no tak jsem si nakoupila a jdu domů, přítel už u dodávky že teda jede a diví se že mě bolej záda...
Uvařila jsem, umyla nádobí, vyprala oblečení, pověsila...mezitím s přestávkami protože mě chytl kříž...
Tak jak tu tak ležím, přemýšlím nad svým partnerem...
Nevím, možná jsem moc kritická, nebo bych toho chtěla hodně....uvažuji co pro mě, miminko a náš domov dělá....
nekouří, nepije, nechodí do hospody...doma vynese koš a vyčistí kočce záchůdek.....no a tím to hasne...jednou za 2 měsíce vyluxuje sám od sebe obývák a pracovnu...(ale co další místnosti?)
Vše ostatní je na mě...což asi nejsem jediná, jen mi připadá že jsem se změnila v služku...že si toho vůbec neváží....prostě jsem doma tak na co mi pomáhat...ale bylo to tak i když jsem chodila do práce (jsem si odpracovala svých 8 hod kdyžto on je v práci chudák třeba od 6-18 hod a ještě bych po něm chtěla práci doma??)
Když je v práci dlouho práci po něj nechci, ale když už přijede dřív tak bych ráda aby pomohl ale on má na vše dost času, na co to dělat hned...fajn zvykla jsem si ale když to neudělá ani za 2 hodiny??už na to zapomněl...
Když s ním mluvím normálně, snažím že to vysvětlovat tak se ještě urazí či na mě vyjede...a já se pak ještě cítím hůř...
Joo hormony dělají divy..občas mívám tyto stavy kdy si říkám mám já tohle zapotřebí??
Vyznání lásky, pohlazení, polibky jsou v nenávratnu, podpora partnera nikde, příprava na mimi jen v mém podání i finančně...jako jsem silný člověk jen tak mě něco nezlomí...
vím že svobodné maminky to mají těžké...ale co maminky které partnera sice mají ale jako by neby??Není lepší na to být opravdu sama, smířit se s tím a nedoufat, že se tatínek umoudří či že se to zlepší až se malý narodí???Ale co když se to nezlepší???Co když to pokračovat ve stejném duchu????
No nechám se překvapit...dělat rozhodnutí v návalu hormonů není dobré....
To, že ti přítel nepomáhá, s tím přece nemají hormony co dělat. To mu vůbec nedojde, že když jseš těhotná, potřebuješ ještě víc pomoct než normálně? Říkáš, že příprava na miminko je jen v tvém podání - jak se on vůbec k miminku staví? Vůbec nechápu takový chlapy ... a myslím si teda, že po porodu to bude horší, no ...