Jsem slušný člověk, ale přesto bych občas fackovala

Považuji se za slušného člověka. Když někam přijdu, pozdravím. V hromadné dopravě pouštím staré a postižené lidi a těhotné ženy sednout. Když vidím maminku s kočárkem, tak jí pomůžu nastoupit či vystoupit. Dodržuji zákony. Když řídím, pouštím lidi na přechodech. A většinou i sebevrahy mimo ně. Dodržuju předepsanou rychlost. No tak dobře, většinou dodržuji předepsanou rychlost. Respektuji červenou na semaforu. Nepředbíhám ve frontách. Odpadky házím do popelnice a tu po sobě zavřu. Teda když to jde. Sbírám psí hovínka.
Mám ráda přírodu. Sice na natolik, abych v jejím lůně dokázala na samotě žít a k životu využívat jen to, co z ní dokážu sama získat, ale dost na to, aby po mně nezůstaly poházené odpadky, manžela jsem odnaučila pohazovat nedopalky. Nelámu stromky a větve, nekopu do hub, v lese nehalekám, nemyji auto u potoka, nevypouštím provozní kapaliny do kanálu. Recykluji. Vše, co jen trochu jde. Když jsou recyklační kontejnery plné, mám haldy separovného odpadu doma, ale do směsného to neházím, ani nepokládám vedle kontejneru.
Myslím, že jsem dobrá matka. Své dítě miluji nade vše a nikdy bych vědomě neudělala nic, co by mu ublížilo. Ráda bych mu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí dopřála to nejlepší, co mohu. Celkově, nemluvím o jednotlivých částech péče o dítě. Myslím, že něco selského rozumu a nějaké zkušenosti mám a jsem schopná uvážit a vcelku dobře rozhodnout, co je pro mé dítě nejlepší.
Své dítě nekojím. Dokáže mě vytočit otázka v podstatě cizího člověka, zda kojím, stejně jako skoro zhnusená reakce na moji negativní odpověď. Jak se dotyčný opovažuje mě soudit, když o mně nic neví. A já nevidím důvod, proč bych se měla ospravedlňovat a někomu něco vysvětlovat. Je to moje čistě soukromá věc. Kdo mě zná a ví, co mám za sebou, ví, že jsem si kvůli kojení došla do pekla, prošla ho do posledního sklepení a zase se stejnou cestou vrátila zpátky. Proto mě žhaví do běla taktiky a praktiky demagogických zastánců kojení. Například mi přijde nemístné, nevhodné a naprosto nefér vzít fotografii ženy, která má v náručí dvě děti, jedno krásné baculaté u prsu a druhé evidentně neprospívající s flaškou, a tvrdit, že za zdravotní stav toho neprospívajícího může umělá výživa a také, že den poté, co byla fotografie udělána, dítě zemřelo. Netvrdím, že je fotografie podvrh, ale je účelová. Ano, dítě možná zemřelo a mě je ho upřímně líto, jako každého dítěte, které zemře. Ale je na vině umělá výživa? Bylo jinak zdravé? A bylo vůbec na umělé výživě? Pokud ano, byla to vůbec umělá výživa taková, jaká má být? Kolik případů v poslední době ukázalo, co všechno jsou lidé schopni falšovat, jen aby vydělali peníze. Třeba vydávat slanou vodu za životně důležité infuze. Nebo melamin v mléce. Proč by nefalšovali nebo nepančovali umělou výživu? A uvědomují si lidé, kteří tutu fotografii využívají pro podporu svých cílů, čeho tím dosáhnou? Matkám, které nekojí jen a jen ze sobeckých důvodů, bude "nějaký cizí fakan" šumák, a ty z nás, které s kojením zápasily nebo zápasí, mnohé labilní po porodu a zoufalé, že kojit nemohou vůbec nebo málo, to vyvede z míry natolik, že přijdou i o tu malou šanci na kojení, kterou měly, protože je další stres připraví o tu poslední trošku mléka, které pro své dítě ještě měly. No, podpora kojení jako víno. Tleskám...

Používám jednorázové pleny. Na látkování nejsem, na bezplenkovu komunikační metodu už vůbec ne. Ale kdo to chce dělat, prosím, jen mi to proboha nenuťte. Kalíšky ropy místo plenky mě nevytáčí, spíš rozesmívají. Myslím, že než k někomu dorazí ta látková plenka, taky to nějaký ten kalíšek představuje. A to nemluvím o tom, jaký podíl celého cyklu není zrovna fair trade.
Nedomnívám se, že bych byla Einstein, ale něco zdravého selského rozumu jsem snad pobrala. Věřím ve svobodu. Ale uvědomuji si, že ta moje končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Věřím, že mám, a stejně tak každý z nás, právo na vlastní názor. Ale jsem otevřená i názorům jiných. Nikdo nevíme všechno, a pokud má dotyčný svůj názor podpořený pádnými argumenty, jsem schopná je uznat, a někdy i svůj původní názor změnit. Věřím v dialog. Opravdový. Ne takový, kdy si druhá strana vesele tlačí své názory a druhé ignoruje. Nesnáším demagogii jakéhokoliv druhu. Vytáčí mě lidská hloupost, sobectví a neurvalost. Když na mě začne někdo útočit a demagogicky mi rvát svoje názory, nesmí se pak divit, že přejdu z už pokřiveného dialogu do protiútoku a řeknu mu, co si o jeho názorech a případně i o něm myslím. Na to mám také právo. Nejsem mučedník. A je zajímavé, že dotyčným se většinou taková reakce nelíbí a berou to jako útok na svoji osobu, aniž by si uvědomovali, že to byli oni, kdo to celé rozpoutal. No jo, dvojí metr. To mi pak rostou facky na rukou...