Když mi dcera řekla: Mami, ty jsi nejvíc

Měla jsi někdy ráno, kdy nezvládáš vůbec nic – ani sprchu, ani emoce, ani život? Já jo. Ráno, kdy ti tělo říká: „Zůstaň pod peřinou.“ Ale svět je hlučný, dům žije a ty musíš taky. I když nechceš. Na sobě pyžamo, co si pamatuje lepší roky. Vlasy jako pozůstatek noční bouře. Kafe studené, výčitky horké.

„Zase jsem nebyla dost trpělivá.“ „Zase jsem zvedla hlas.“ „Zase jsem padla do postele jako pytel ho*en.“ A v hlavě pořád dokola:

Proč to pokaždé podělám?

Proč neumím držet svoje emoce?

Proč nejsem ta máma, jakou bych chtěla být?

A právě v tom nejhorším momentu, kdy si přeješ být neviditelná, se stane něco, co tě trefí rovnou do srdce. Dcera si ke mně sedla. Bez dramatu, bez slovních kudrlinek. Jen si mě přitáhla k sobě, položila hlavu na moje rameno a zašeptala:

„Mami… ty jsi nejvíc.“

Zůstala jsem sedět. V tichu. Beze slova. Ale uvnitř se všechno zhroutilo a zároveň zvedlo ze země. Ten moment nebyl krásný tím, co řekla. Ale tím, kdy to řekla. V čase, kdy jsem se cítila jako selhání. Kdy jsem věřila, že jsem k ničemu. Kdy jsem si myslela, že mě vidí stejně kriticky jako já sama sebe. A místo toho tohle.

Jak je to možný?

Děti mají dar vidět to, co my už dávno ne – čistotu za rozcuchanými vlasy, lásku za křikem, bezpečí i v neklidu. Oni nepočítají chyby. Neváží naši hodnotu na základě dokonalosti. Nevšímají si, jestli jsme uvařily bio kaši nebo servírujeme suchý toust. Pro ně jsme vesmír.

A tak jsem tam seděla – s kafem, co už jen připomínalo, že kdysi bylo horké. Ve vytahaném pyžamu, co mělo díru velikosti dětské nohy. A s hlavou mojí dcery na rameni.

A uvědomila jsem si, že možná opravdu nejsem perfektní. Ale… Jsem tady. Každý den. I s vinou. I s únavou. I se slzama. A jsem tady celá. Pro ni. A to jí stačí.

To je ten paradox mateřství, že? Když si myslíš, že dáváš nejmíň – dáváš vlastně všechno. Když se cítíš nejmíň – jsi pro někoho nejvíc. To „nejvíc“ není o tom, že všechno zvládneš. Je to o tom, že jsi.

Pro tebe, která teď čteš:

Možná máš dnes den, kdy bys nejradši zmizela.

Možná máš v hlavě hlasy, které ti říkají, že nejsi dost.

Možná už nemáš sílu být milá. Ani na sebe, ani na druhé.

Ale víš co? Ty jsi nejvíc. Už tím, že jsi tady. Že se zvedáš z postele. Že i když jsi na dně, pořád dáváš.

 Zastav se na pět vteřin.

Dýcháš?

Podívala ses na dítě?

Objala jsi ho, i kdyby jen pohledem?

Fajn. To stačí.

Dneska jsi nejvíc. A zítra?

Zítra možná taky. I když ne dokonale. Ale opravdově. A to je to, co se počítá.