Když nemám svůj den. Ani ten další. A ani ty předchozí.

Jsou dny, kdy se prostě necítím dobře. Nic konkrétního se nestalo. Svět nepadá, děti žijí, práce běží. Ale ve mně je prázdno… a zároveň napnuto, ostro. Ticho a řev zároveň. Exploze a imploze. Rozmazaný obrys toho, kdo jsem. A s každým dalším dnem, kdy se nic „nelepší“, si připadám ještě trochu víc nefunkční. Frustrovaná.

Je to jak tiché vadnutí. Vnitřní vzkypění kvůli reklamě na zmrzlinu. Vztek, protože jsou doma rozházené ponožky. A vztek, protože jsou uklizené.

Neřítím se ke dnu. Jen se jakoby… vytrácím.

Vyzenovaná i rozhozená zároveň. Jak kdyby mě mlela vlna – jednou nahoře, na vzduchu, jednou pod vodou bez dechu.

Je to zvláštní stav. Není to deprese. Není to úzkost. Spíš něco mezi. A nebo ani to ne. A to mě vytáčí ještě víc. Jakési citové bezvětří, které přitom jiskří. Tělo je unavené, oči těžké, myšlenky líné a pocit, že něco není v pořádku, visí někde mezi žebry.

Chceš se z toho vypsat. Vytančit. Vydejchat. Ale i to tě vytáčí.

A nejhorší na tom je, že to není „dost špatné“, abych si to dovolila vzít vážně.

„Měla bys být v pohodě.“ Tak mi šeptá v hlavě hlas. Protože: máš práci. Zdravé děti. Fungující vztah. Střechu nad hlavou. Co si jako stěžuješ?

A tak vstávám. Vařím. Odpovídám na zprávy, mluvím s lidmi, směju se… a přitom mám uvnitř dojem, že se na sebe jen dívám zvenku.

Tělo mi vysílá signály. Bolí mě záda. Zapomínám, co jsem chtěla říct. Spojuji slova, špatně je skloňuji. Jsem podrážděná na děti, pak mě to mrzí. Přeskakuju z věci na věc a stejně nic nedodělám. A nejraději bych se zabalila do deky a zmizela. Ale i to mě vytáčí.

Zmizet ale nemůžu. Tak jen přežívám. Den po dni.

Nechce se mi dýchat skrz filtr „musíš“.

Tahle fáze není selhání. Je to mezikrok. Tělo i duše si berou prostor. A hlava s jazykem dovolenou. Nehlásí se o pozornost řevem, ale šeptem. A kdo ten šepot dlouho neposlouchá, ten dřív nebo později ohluchne.

Učím se ten šepot slyšet. Dovolit si říct:

„Jsem teď mimo. A nemusím to hned opravit.“

Dovolit si nebýt dostupná. Nedodělávat. Neplánovat. Sedět v chaosu a nevědět, co dál.

Nevybíhat ze všeho hned pryč.

Protože někdy cesta zpátky k sobě nevede vzhůru. Ale dolů.

Dolů do únorových dnů, i když je červenec.

Dolů do černobílé nálady, i když venku svítí slunce.

Dolů do těla, které nechce běžet, jen sedět.

Dolů k emocím, které už nemůžu dál tlačit před sebou.

Tam někde, na dně únosnosti, se totiž často něco nového rodí.

Tak tady dnes jsem.

Unavená. Prázdná. Podrážděná.

Ale upřímná. A vím, že to přejde. Možná zítra. Možná za týden. Ale až to přejde, budu o kus blíž sobě.

Protože jsem neutekla. Neutloukla se výčitkami. Jen jsem si dovolila chvíli nebýt „ta silná“.

A i to je forma síly.

A když jsem tenhle emocionální vyblitek říkala své dceři? Smála se a řekla: „Takové dny prostě jsou.“

A měla pravdu. Jsme šťastná, že jsem si v bolestech porodila nejlepší kamarádku s plným pochopením. Nebudeme my rodina??