Pěkně si se mnou Belene zahráváš, jen co je pravda. Slyš. 

Po překročení hranic s Římským impériem jsem vyhledala nejbližší svatyni, kde sídlí kněžky boha Lugha. Našla jsem zde tolik potřebné účtočiště a pochopení.

Vagga, hlavní kněžka, vyslechla můj příběh a nabídla mi, že než se dítko narodí, mohu u nich zůstat. Budu jim pomáhat starat se o jídlo, ošacení a budu k ruce, kde bude třeba. Do svatyně chodili lidé ze širého okolí pro radu, věštbu, ale i pro bylinky a masti. V Lugově svatyni žilo hejno posvátných havranů, o které se staraly jen kněžky a jen ty mohly vstupovat přímo do svatyně. Pro nás ostatní byl vymezen jiný prostor. 

Těšila jsem se z těhotenství a cítila, že dětátko se má čile k světu. Přicházel podzim a pomalu se blížil termín jeho příchodu na svět. Jedna z kněžek byla zkušenou porodní bábou a tak, i když byl porod těžký, byli jsme oba s malinkým brzy v pořádku. Ano, narodil se mi synáček. Byl Quintovi velice podobný - tmavé vlásky i oči. 

Bolelo mě u srdce, že na tu lásku a radost jsem sama. 

Krátce po šestinedělí za mnou přišla Vagga s prosbou o pomoc. V nedaleké osadě porodila manželka náčelníka kmene dvě děti. Je to žena v mém věku a děti jsou její první. Potřebovala by kojnou, protože pro obě děti nemá dost mléka. Vaggu napadlo, že bych u nich mohla najít dočasný domov a ještě být užitečná. 

S nadšením jsem souhlasila. Společnost a teplo domova přes nastávající zimu zněli jako nejlepší, co mě mohlo potkat. 

V Inre, náčelníkově ženě, jsem našla spřízněnou duši. Rozuměly jsme si a radovaly se z každého pokroku našich dětí. Arghon, její muž, nebyl přítomen v hradišti, zůstal přes zimu jinde, když objížděl spravované území. Byla jsem zde šťastná a nic mi tu nechybělo. Inre mi slíbila, že se nemusím bát o budoucnost, že se pro mě místo u nich najde vždy. Časem, že můžu pomáhat v kuchyni nebo s tkaním. Hradiště bylo vyhlášeno vysokou kvalitou tkaných látek a často se zde zastavovali kupci z celého světa. Pomalu jsem se začala učit tkát. Zjistila jsem, že tato činnost mě baví a jde mi dobře od ruky. 

Přišlo jaro a spolu s ním přijel Arghon s družinou. Arghon byl starší muž, zkušený válečník a dobrý vůdce svého kmene. Měl čtyři dospělé syny z předchozího manželství. A mít tolik následníků nevěstí nikdy nic dobrého. Měli mezi sebou sváry a každý měl jinou představu o směrování budoucnosti kmene. Dokud se otec těšil dobrému zdraví, tak jim vládl pevnou rukou. Jediný Sedo byl jiný. Neměl zájem o válčení, nezajímalo ho politikaření. Zajímal ho obchod a rozvoj. Chodíval za mnou, ptát se, jak to bylo ve vyspělém Římě a s čím se dá dobře obchodovat. Docela jsme si rozuměli a líbil se mi způsob jeho myšlení i humor. Sedo byl vysoký statný blonďák s hnědými oči. Tolik podobnými Quintovým. 

Nepřemýšlela jsem nad ním jako nad mužem. Nechtěla jsem si už pustit žádného 

dalšího muže k tělu. Ne po tom, co se všechno přihodilo. Odmítala jsem jeho projevy náklonnosti a snažila se mu to všechno vysvětlit. Vždyť jsem měla dítě, byla jsem zde cizinkou a on byl syn náčelníka.

Jak jsem již řekla, přišlo jaro. A přišlo i do mého srdce. Znovu jsem se zamilovala.
Bezhlavě. Byl tak jiný a byl zde, u mě. Kradli jsme si tajně chvilky pro sebe a užívali si jeden druhého. Bohužel naše štěstí trvalo jen do konce léta. Arghon synům 

naplánoval budoucnost a tou byli politické sňatky. Buďto měli zabezpečit delší mír nebo utrvdit dosavadní přátelství. Pramálo bylo synům platné vzdorovat otci. Otec se musel 

poslechnout. Sedo mě přemlouval k útěku, ale podruhé už jsem nechtěla. Navíc s malýmsynkem. Neměla jsem odvahu podruhé pokoušet osud. Popřála jsem Sedovi, ať je šťastnýa on mi dal na památku krásný amulet. Přemlouval mě, ať jdu s ním, ale nechtěla jsem. Copak bych se mohla dívat na to, jak vychovává děti s jinou a potajnu udržovat to krásné mezi námi?

A tak jsem si znovu léčila zlomené srdce. Naštěstí jsem již nebyla sama. Měla jsem synkaa svou milou Inre. Přišel podzim a s ním Samhain. Rozsvěcovali se ohně, aby duše zemřelých mohly navštívit své blízké. Bylo bláhové myslet, byť jen na okamžik, že by Quintova duše mohla najít cestu ke mně. A já si to tuze přála. Mít možnost se s ním 

rozloučit, ukázat mu synka. Byla přeci noc kouzel a tajemných sil.

Ozvalo se bušení na dveře mojí světničky. Pěkně jsem se vylekala. Přeci jenom, kdo by mě dnes po setmění mohl shánět? Ozval se velitel stráže osady Bino, že mi vede 

návštěvu. Návštěvu?! Koho? Otevřela jsem dveře a nevěřila svým očím. Zrychlil se mi tep a nemohla jsem popadnout dech. Stál tam ON. On Quintus. Přišel mě pozdravit z

druhé strany! Podlomila se mi kolena. Stačil mě zachytit a sevřít ve svém náručí. Tolik

mi jeho obětí scházelo. Nic jsem nechápala, ničemu nerozuměla. 

Quintus mi vyprávěl, že když byl požár v kasárnách, tak na něj spadl trám. Ranil ho do 

hlavy a v tom zmatku, co nastal ho nikdo nejdřív nenašel. Až když ho začali postrádat, tak nalezli jedno ohořelé tělo a usoudili, že je to on. Jeho našli až druhý den, ale měl tak 

zakrvácený a pohmožděný obličej, že ho nikdo nepoznal. Probral se z bezvědomí

až za několik dní a několik týdnů trvalo, než se dal celý dohromady. To už jsem já byla

pryč. Měl o mě starost. Bál se, co se mnou bude, kam se poděju. Litoval toho, že mě 

přesvědčil, abych šla tehdy s ním. Litoval toho, že mi zkazil život. Setkal se s kupcem, který mě doprovázel. Zjistil, ve kterých místech jsem se oddělila a odté doby po mě pátral. Nemohla jsem tomu uvěřit, že tu stojí přede mnou. Živý a zdravý. S jiskřivýma očima a úsměvem k pomilování. Byl překvapen z našeho synka, ale měl 

nezměrnou radost. 

Uplynulo již pár let. Založili jsme si malou ovčí farmu na hranicích. Já tkám z vlny a

Quintus farmaří. Kolem běhá už pěkná kupka dětí. Jsme šťastní a užíváme si, co nám 

život přináší. Občas zajedeme na návštěvu za Inre. Posledně mi vyprávěla, že před lety Sedovi zemřela po porodu manželka. Přijel mě hledat do hradiště, ale já už byla pryč. Taky jsem se dozvěděla, že jeho manželka byla vdovou po bchodníkovi s 

kožešinami a náčelníkovi tamějšího kmene, Bronovi. Ano, po tom Bronovi, za 

kterého jsem se měla tenkrát provdat. Dnes bych byla nejspíš ženou Sedovou, kdybych tenkrát nenásledovala hlas svého srdce. Nelituji ničeho, jen občas tisknu 

Sedův amulet a přemýšlím, jak náhody určují náš osud. 

Belene, zahráváš si s mým osudem! Nevím, zda unesu ještě další zkoušky!

Všechno se to stalo tak rychle, že jsem ještě neměla čas se z toho vzpamatovat. Každým dnem jsem očekávala svého milého Quinta, kterak přijede s tím svým neodolatelným úsměvem a jiskřivýma očima. Namísto toho přijel posel. Posel špatných zpráv. 

Quintus byl smrtelně zraněn při požáru v kasárnách. Doteď nevím, jak se mohlo něco takového stát, ale nebyl jediný. Tu noc se hodně pilo, protože několik vojáků odcházelo z legií a hodně foukal vítr. Ani jsem se s ním nemohla naposled rozloučit.

Quintův strýc mi dal najevo, že nyní je moje přítomnost na jejich statku nadbytečná a že podle římského práva nemám nárok na žádné Quintovi peníze, protože jsem barbarka. Domluvil se však s jedním z jeho kupeckých přátel, aby mě spolu s další karavanou vzal tam, odkud jsem přišla. 

A tak jsem teď se zlomeným srdcem a žalem na cestě do domoviny. Ale mám ještě vůbec nějaký domov? Kam se mohu vrátit? Otec již není, jeho dům nejspíš obývá někdo jiný. Ano, měli jsme tam přátele, ale jak by mě přijali, když jsem utekla od umírajícího otce. Za Bronem, za nějž jsem se měla provdat, také nemohu. Určitě je již ženatý s jinou a mě bere jako zrádkyni. Zbývá mi snad jediné. Dočasně najít útočiště v některém blízkém sídle druidů a kněžek. Kněžky vždy pomáhají lidem nemocným a v nouzi.

Snad bych jim tam mohla být nějaký čas nápomocná. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná! Ani jsem to nestačila Quintovi říct. Nevím, co teď se mnou a s dítkem bude. Snad u druidů najdu pochopení a pomoc v nastávajím období.

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. Přáli by jste jí novou lásku nebo tu starou? 

Belene, znovu se k tobě obracím. Je to již dva roky, co jsem tě žádala o pomoc či o radu. Netuším, jestli jsem si tvé znamení před lety správně vyložila.

Tenkrát, když jsem při oslavách Beltinu skákala přes mocný oheň, přišlo tvé znamení. Doskočila jsem přímo před Quinta, nicméně jsem neskončila na nohou, ale spadla jsem. Mělo to pro mě být varováním, že to, co chci nebude tak jednoduché, jak bych si přála. 

Ještě tu noc jsem si sbalila jen to nejnutnější, napsala otci vzkaz a doufala, že mé rozhodnutí pochopí. Věděla jsem, že se o něj postarají jiní, přesto mi bylo těžko u srdce. Ne proto, že jsem neuposlechla jeho přání, ale proto, že jsem v hloubi srdce věděla, že ho již nikdy neuvidím. Legionáři odcházeli časně ráno a spolu s nimi vyrazili na cestu obchodníci a další cestující stejným směrem. Nebylo to nic neobvyklého, cestovat spolu s vojáky bylo bezpečné. 

Quintus musel jít s útvarem a nemohl se mi moc věnovat. Cestou jsem přemýšlela, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Quintus mě nechal nějaké peníze a ubytoval mě kousek od Říma v hostinci s tím, že za pár dní si pro mě přijede, až vyřídí, co je třeba. Bála jsem se. Sama v cizí zemi, mezi cizími. Nevycházela jsem z pokoje, když to nebylo nutné a přemýšlela, co bude dál.

Quintus opravdu přijel za pár dní. Mé srdce najednou pookřálo. Konečně jsme měli jeden druhého jen pro sebe a mohli jsme se nechat ovládnout láskou. Pár dní jsme ještě v hostinci zůstali, protože jsme čekali na odpověď na zprávu, kterou poslal Quintus svým příbuzným. Quintus musel odsloužit ještě dva roky, aby mohl být volný. Po tu dobu musel zůstat v kasárnách, kde pro mě nebylo místo. Požádal tedy svého strýce, který měl nedaleko malý statek, zda bych u nich nemohla po ten čas zůstat. 

Byla jsem zklamaná. Nevím, co jsem si myslela, že bude, když se vydám do Říma za svou láskou, ale nepředstavovala jsem si, že to bude takhle. Po dva roky žiji a pomáhám na statku u Quintova strýce. Jsou tu na mě hodní, přesto ale nemáme vřelé či blízké vztahy. Jsem tu barbarkou, ne Římankou. Quinta vídám občas, když dostane pár dní volna. Nezapadám sem, je to příliš jiný svět a jsem tu sama. 

Blíží se ale konec Quintova závazku. Vysloužil si dostatek peněz, abychom si mohli koupit malý stateček, který by nás uživil. Brzy to už přijde a snad konečně věci budou tak, jak jsem si přála od prvopočátku. Vždyť za tu dobu je pro mě Quintus stále cizincem s krásným úsměvem. 

Proto se tě, Belene, znovu táži. Myslíš, že najdu své štěstí s Quintem a budeme v poklidu žít jeden pro druhého nebo mi bohové staví do cesty další překážky?

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Proto tě, Belene, prosím o pomoc, abys mi naznačil, kterým směrem se mám vydat. Opustit nemocného otce a utéct Quintem do Říma nebo splnit otcovo přání a provdat se za Brona, který  sice není nejmladší, ale není zlý a dobře by se o mě postaral? 

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Kromě základních dovedností, jak se postarat o své dítě (ne, nedávají v porodnici k dítěti manuál a ne, tyto dovednosti nejsou vrozené, je třeba si je osvojit), mě mateřství naučilo:

• Trpělivosti - po sté za den zvedat ze země lžičku, po sté za den vysvětlovat, že se něco nedělá nebo naopak dělá tak a tak. Zkrátka provádět ty každodenní stereotypy pořád dokolečka dokola a nezbláznit se.
• Práci s časem - za den se dá stihnout tolik věcí, když si je dobře rozplánujete. A kolik se toho dá stihnout během kýžené hodinky odpoledního spánku vašeho dítěte! Upřímě nevím, co jsem ještě jako bezdětná se vším tím časem dělala.
• Tvořivosti a představivosti - umět zabavit malé dítě a celý den odpovídat na otázky "co je to?" jistou dávku tvořivosti a představivost potřebuje. S rostoucím věkem dítěte se zvyšuje i tento um.
• Fungovat bez spánku - nikdy bych nevěřila, jak je spánek strašně přeceňovaný, vždyť se dá fungovat i bez něj! Po pár dnech sice jedete v režimu autopilot a doufáte, že se ještě někdy v životě vyspíte. Po pár měsících zjistíte, že to jde vážně i bez toho spaní. 
• Nadhledu - brát věci, tak jak jsou. Někdy je líp a někdy je hůř. Užívat si všechny ty neopakovatelné okamžiky a situace, při kterých nevíte, jestli se na toho malého človíčka zlobit nebo se smát.

Každého mateřství naučí něco jiného a osvojí si pár nových dovedností. Jaké jsou ty vaše?