Láska nebo povinnost - povídka na pokračování (4)

Pěkně si se mnou Belene zahráváš, jen co je pravda. Slyš. 

Po překročení hranic s Římským impériem jsem vyhledala nejbližší svatyni, kde sídlí kněžky boha Lugha. Našla jsem zde tolik potřebné účtočiště a pochopení.

Vagga, hlavní kněžka, vyslechla můj příběh a nabídla mi, že než se dítko narodí, mohu u nich zůstat. Budu jim pomáhat starat se o jídlo, ošacení a budu k ruce, kde bude třeba. Do svatyně chodili lidé ze širého okolí pro radu, věštbu, ale i pro bylinky a masti. V Lugově svatyni žilo hejno posvátných havranů, o které se staraly jen kněžky a jen ty mohly vstupovat přímo do svatyně. Pro nás ostatní byl vymezen jiný prostor. 

Těšila jsem se z těhotenství a cítila, že dětátko se má čile k světu. Přicházel podzim a pomalu se blížil termín jeho příchodu na svět. Jedna z kněžek byla zkušenou porodní bábou a tak, i když byl porod těžký, byli jsme oba s malinkým brzy v pořádku. Ano, narodil se mi synáček. Byl Quintovi velice podobný - tmavé vlásky i oči. 

Bolelo mě u srdce, že na tu lásku a radost jsem sama. 

Krátce po šestinedělí za mnou přišla Vagga s prosbou o pomoc. V nedaleké osadě porodila manželka náčelníka kmene dvě děti. Je to žena v mém věku a děti jsou její první. Potřebovala by kojnou, protože pro obě děti nemá dost mléka. Vaggu napadlo, že bych u nich mohla najít dočasný domov a ještě být užitečná. 

S nadšením jsem souhlasila. Společnost a teplo domova přes nastávající zimu zněli jako nejlepší, co mě mohlo potkat. 

V Inre, náčelníkově ženě, jsem našla spřízněnou duši. Rozuměly jsme si a radovaly se z každého pokroku našich dětí. Arghon, její muž, nebyl přítomen v hradišti, zůstal přes zimu jinde, když objížděl spravované území. Byla jsem zde šťastná a nic mi tu nechybělo. Inre mi slíbila, že se nemusím bát o budoucnost, že se pro mě místo u nich najde vždy. Časem, že můžu pomáhat v kuchyni nebo s tkaním. Hradiště bylo vyhlášeno vysokou kvalitou tkaných látek a často se zde zastavovali kupci z celého světa. Pomalu jsem se začala učit tkát. Zjistila jsem, že tato činnost mě baví a jde mi dobře od ruky. 

Přišlo jaro a spolu s ním přijel Arghon s družinou. Arghon byl starší muž, zkušený válečník a dobrý vůdce svého kmene. Měl čtyři dospělé syny z předchozího manželství. A mít tolik následníků nevěstí nikdy nic dobrého. Měli mezi sebou sváry a každý měl jinou představu o směrování budoucnosti kmene. Dokud se otec těšil dobrému zdraví, tak jim vládl pevnou rukou. Jediný Sedo byl jiný. Neměl zájem o válčení, nezajímalo ho politikaření. Zajímal ho obchod a rozvoj. Chodíval za mnou, ptát se, jak to bylo ve vyspělém Římě a s čím se dá dobře obchodovat. Docela jsme si rozuměli a líbil se mi způsob jeho myšlení i humor. Sedo byl vysoký statný blonďák s hnědými oči. Tolik podobnými Quintovým. 

Nepřemýšlela jsem nad ním jako nad mužem. Nechtěla jsem si už pustit žádného 

dalšího muže k tělu. Ne po tom, co se všechno přihodilo. Odmítala jsem jeho projevy náklonnosti a snažila se mu to všechno vysvětlit. Vždyť jsem měla dítě, byla jsem zde cizinkou a on byl syn náčelníka.

Jak jsem již řekla, přišlo jaro. A přišlo i do mého srdce. Znovu jsem se zamilovala.
Bezhlavě. Byl tak jiný a byl zde, u mě. Kradli jsme si tajně chvilky pro sebe a užívali si jeden druhého. Bohužel naše štěstí trvalo jen do konce léta. Arghon synům 

naplánoval budoucnost a tou byli politické sňatky. Buďto měli zabezpečit delší mír nebo utrvdit dosavadní přátelství. Pramálo bylo synům platné vzdorovat otci. Otec se musel 

poslechnout. Sedo mě přemlouval k útěku, ale podruhé už jsem nechtěla. Navíc s malýmsynkem. Neměla jsem odvahu podruhé pokoušet osud. Popřála jsem Sedovi, ať je šťastnýa on mi dal na památku krásný amulet. Přemlouval mě, ať jdu s ním, ale nechtěla jsem. Copak bych se mohla dívat na to, jak vychovává děti s jinou a potajnu udržovat to krásné mezi námi?

A tak jsem si znovu léčila zlomené srdce. Naštěstí jsem již nebyla sama. Měla jsem synkaa svou milou Inre. Přišel podzim a s ním Samhain. Rozsvěcovali se ohně, aby duše zemřelých mohly navštívit své blízké. Bylo bláhové myslet, byť jen na okamžik, že by Quintova duše mohla najít cestu ke mně. A já si to tuze přála. Mít možnost se s ním 

rozloučit, ukázat mu synka. Byla přeci noc kouzel a tajemných sil.

Ozvalo se bušení na dveře mojí světničky. Pěkně jsem se vylekala. Přeci jenom, kdo by mě dnes po setmění mohl shánět? Ozval se velitel stráže osady Bino, že mi vede 

návštěvu. Návštěvu?! Koho? Otevřela jsem dveře a nevěřila svým očím. Zrychlil se mi tep a nemohla jsem popadnout dech. Stál tam ON. On Quintus. Přišel mě pozdravit z

druhé strany! Podlomila se mi kolena. Stačil mě zachytit a sevřít ve svém náručí. Tolik

mi jeho obětí scházelo. Nic jsem nechápala, ničemu nerozuměla. 

Quintus mi vyprávěl, že když byl požár v kasárnách, tak na něj spadl trám. Ranil ho do 

hlavy a v tom zmatku, co nastal ho nikdo nejdřív nenašel. Až když ho začali postrádat, tak nalezli jedno ohořelé tělo a usoudili, že je to on. Jeho našli až druhý den, ale měl tak 

zakrvácený a pohmožděný obličej, že ho nikdo nepoznal. Probral se z bezvědomí

až za několik dní a několik týdnů trvalo, než se dal celý dohromady. To už jsem já byla

pryč. Měl o mě starost. Bál se, co se mnou bude, kam se poděju. Litoval toho, že mě 

přesvědčil, abych šla tehdy s ním. Litoval toho, že mi zkazil život. Setkal se s kupcem, který mě doprovázel. Zjistil, ve kterých místech jsem se oddělila a odté doby po mě pátral. Nemohla jsem tomu uvěřit, že tu stojí přede mnou. Živý a zdravý. S jiskřivýma očima a úsměvem k pomilování. Byl překvapen z našeho synka, ale měl 

nezměrnou radost. 

Uplynulo již pár let. Založili jsme si malou ovčí farmu na hranicích. Já tkám z vlny a

Quintus farmaří. Kolem běhá už pěkná kupka dětí. Jsme šťastní a užíváme si, co nám 

život přináší. Občas zajedeme na návštěvu za Inre. Posledně mi vyprávěla, že před lety Sedovi zemřela po porodu manželka. Přijel mě hledat do hradiště, ale já už byla pryč. Taky jsem se dozvěděla, že jeho manželka byla vdovou po bchodníkovi s 

kožešinami a náčelníkovi tamějšího kmene, Bronovi. Ano, po tom Bronovi, za 

kterého jsem se měla tenkrát provdat. Dnes bych byla nejspíš ženou Sedovou, kdybych tenkrát nenásledovala hlas svého srdce. Nelituji ničeho, jen občas tisknu 

Sedův amulet a přemýšlím, jak náhody určují náš osud. 

#mk_blog_academy

#povidkanapokracovani