Láska nebo povinnost - povídka na pokračování (2)

Belene, znovu se k tobě obracím. Je to již dva roky, co jsem tě žádala o pomoc či o radu. Netuším, jestli jsem si tvé znamení před lety správně vyložila.

Tenkrát, když jsem při oslavách Beltinu skákala přes mocný oheň, přišlo tvé znamení. Doskočila jsem přímo před Quinta, nicméně jsem neskončila na nohou, ale spadla jsem. Mělo to pro mě být varováním, že to, co chci nebude tak jednoduché, jak bych si přála.

Ještě tu noc jsem si sbalila jen to nejnutnější, napsala otci vzkaz a doufala, že mé rozhodnutí pochopí. Věděla jsem, že se o něj postarají jiní, přesto mi bylo těžko u srdce. Ne proto, že jsem neuposlechla jeho přání, ale proto, že jsem v hloubi srdce věděla, že ho již nikdy neuvidím. Legionáři odcházeli časně ráno a spolu s nimi vyrazili na cestu obchodníci a další cestující stejným směrem. Nebylo to nic neobvyklého, cestovat spolu s vojáky bylo bezpečné.

Quintus musel jít s útvarem a nemohl se mi moc věnovat. Cestou jsem přemýšlela, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Quintus mě nechal nějaké peníze a ubytoval mě kousek od Říma v hostinci s tím, že za pár dní si pro mě přijede, až vyřídí, co je třeba. Bála jsem se. Sama v cizí zemi, mezi cizími. Nevycházela jsem z pokoje, když to nebylo nutné a přemýšlela, co bude dál.

Quintus opravdu přijel za pár dní. Mé srdce najednou pookřálo. Konečně jsme měli jeden druhého jen pro sebe a mohli jsme se nechat ovládnout láskou. Pár dní jsme ještě v hostinci zůstali, protože jsme čekali na odpověď na zprávu, kterou poslal Quintus svým příbuzným. Quintus musel odsloužit ještě dva roky, aby mohl být volný. Po tu dobu musel zůstat v kasárnách, kde pro mě nebylo místo. Požádal tedy svého strýce, který měl nedaleko malý statek, zda bych u nich nemohla po ten čas zůstat.

Byla jsem zklamaná. Nevím, co jsem si myslela, že bude, když se vydám do Říma za svou láskou, ale nepředstavovala jsem si, že to bude takhle. Po dva roky žiji a pomáhám na statku u Quintova strýce. Jsou tu na mě hodní, přesto ale nemáme vřelé či blízké vztahy. Jsem tu barbarkou, ne Římankou. Quinta vídám občas, když dostane pár dní volna. Nezapadám sem, je to příliš jiný svět a jsem tu sama.

Blíží se ale konec Quintova závazku. Vysloužil si dostatek peněz, abychom si mohli koupit malý stateček, který by nás uživil. Brzy to už přijde a snad konečně věci budou tak, jak jsem si přála od prvopočátku. Vždyť za tu dobu je pro mě Quintus stále cizincem s krásným úsměvem.

Proto se tě, Belene, znovu táži. Myslíš, že najdu své štěstí s Quintem a budeme v poklidu žít jeden pro druhého nebo mi bohové staví do cesty další překážky?