Když sny bolí. A přesto dávají smysl

(aneb Co se stane, když dosáhneš toho, po čem jsi toužila – ale jsi tak unavená, že to skoro necítíš)

Vždycky jsem chtěla psát. Být slyšet. Vidět. Pracovat s lidmi. Inspirovat. Nejen mlčet v koutě, ale tvořit, organizovat. Dělat něco, co přetrvá. Něco, co zůstane, jako pravěká malba – dlouho, a pořád zajímavá. Toužila jsem být součástí psaní knihy. Stát za projektem, který zanechá stopu. Chtěla jsem být vidět. A zároveň něco změnit. V sobě. V ostatních. V tomhle světě.

A dnes? Dnes jsem vyčerpaná. Doma jedu naplno.

Zrušila jsem odpočinkové plány na dovolenou, která měla být předělem mezi obdobím přežití a obdobím tvoření. Místo toho jsem zůstala.
Abych měla sílu pro druhé. Pro rodinu. Pro cizí děti, které jsou už součástí té naší. Pro práci. Pro všechno, co mě někdy naplňuje – a jindy úplně vysává. A právě když se to všechno začalo dít – když se plní to, co jsem si kdysi přála – přišla vlna, kterou jsem nečekala.

Touha nebýt nikde. Zašít se doma. Ztratit se mezi čistým prádlem, co čeká na složení. Mezi chlupy na podlaze. V gauči, co už dávno potřebuje nový potah. A já sedím, koukám na nevyčistitelný flek, a nemám ani sílu ho přikrýt dekou. Tohle nejsou dny jako z Pinterestu.
Tohle je realita.

A přitom – není to nevděk. Není to slabost. Je to pravda. Když lezeš nahoru, na svou vlastní skálu, stojí to sílu. Potíš krev, dusíš se pochybnostmi, padáš a zas vstáváš. A když se konečně dostaneš nahoru? Někdy necítíš radost. Jen únavu. A v hlavě myšlenku: "Co to sakra bylo!?" 

Až pak. Se rozhlédneš. A najednou – ten výhled. To ticho. Ten dech. Mír.  A víš, že to stálo za to. Možná jsem právě teď vyšplhala další etapu své cesty. A potřebuju si sednout. V tom bordelu. V tichu a míru. V prázdnu, kde nikdo nic nechce. Potřebuju vydechnout. A dovolit si koukat. Na to, co jsem zvládla. Neutíkám. Jen se nadechuju. Nevzdávám to. Jen spočívá. 

A možná právě v tom je ta zralost. Že vím, že můžu chtít všechno – a přesto někdy nic. Že můžu milovat chaos i klid. Viditelnost i neviditelnost. Výšiny i gauč s drobkama od večeře. Které vzápětí vysaje náš robotický vysavač – pes.

Tak na co si vlastně stěžuju?

Dřív bych se za tenhle pocit vinila. Dnes ho přijímám. Možná? 

Protože být vyčerpaná neznamená, že jsi selhala. Někdy to jen znamená, že jsi do toho dala všechno. A právě proto to má smysl. 

Na konci toho všeho mi manžel, po dni, kdy byl s dětmi a domácností, prohlásil, že bychom mohli mít společné dítě. A já si říkám… Proč ne? A zároveň – proč jo? Ale to necháme plynout. Ví jak jsem na tyto "šoky" citlivá a že potřebuji čas to vstřebat. Zasadili jsme semínko.

• A teď je čas. Uvidíme, jestli vyklíčí.