Milá Ty, co jsi unavená,

vím, že je těžké to přiznat nahlas. Že i když spíš, neodpočíváš. Že i když sedíš, pořád v sobě něco neseš. Těžké, nepojmenované, neviditelné. A přitom tak znatelné.

Možná už tě unavuje být ta, která drží všechno pohromadě. Ta, která ví, která vnímá, která cítí za všechny. Možná jsi jen chtěla chvíli ticha. A místo toho přišla další vlna.

Unavená… to není slabost. To je znamení. Že už bylo dost. Že tělo i duše chtějí změnu. Ne útěk, ne konec – ale návrat. K sobě. K pomalosti. K dechu, který není nutnost, ale dar.

Dnes nemusíš být produktivní. Dnes nemusíš být inspirativní.

Dnes stačí, že jsi. A že to slyšíš.

Jsme tu. My, co to známe. A nezapomněly jsme, jaké to je. Ale víme i to, že se dá najít světlo. Ne skrz výkon – ale skrz pravdu.

Odpočiň si, lásko.

Není kam spěchat.

S úctou k tvé cestě.