Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    luckawm
    3. čer 2022    Čtené 348x

    Deník “už ne slaměné vdovy” 😀

    Taková ta ranní “klasika”. To si tak jdu ráno pro dítě do postýlky a malá princezna se pokakala tak, že ji to vyteklo na záda, stehna a až na prosteradlo a dokonce pod něj na nepropustnou podložku. Jako chápu, ranní sprška probere každého, ale mohla to říct i trošku jinak ❤️. Takže co? Odnesu dítě do koupelny, sundám z ní to pokaděný pyžamo a jdu ji osprchovat. U toho mi samozřejmě horlivě asistuje starší dítě takže mi překáží pod nohama, pod rukama. Mladší má samozřejmě ve vane stát abych ji mohla ten zadek umýt a ona si sedá a sedá a to její ho*no se rozmazává po vaně. Samozřejmě, že když má sedět při koupání tak naopak stojí a stojí 👍😁. Když se mi mladší podaří umýt nesu si ji zpět v ručníku čistou do pokoje. Oblékám ji do čistého oblečení a udělám culíčky. Starší se zatím obléká sama do domácího a do toho přijde pes. Poblije koberec 😣. Starší začne vřeštět, co to jako je?!😁 Takže začnu vysvětlovat, že se Clyde pozvracel a ať na to nesahá, že dojdu pro hadr a kartáč. Mladší musím šoupnout zpět do postýlky, protože kdo ví, co by s tím blitíčkem, co vypadlo jako ho*no udělala. Mladší řve. Do postýlky už přeci nechtěla však v ní byla celou noc. No jo lásko já vím, ale tohle se uklidit musí 😣. Tak vyhodím obsah pejskova žaludku do pytle a jdu drbat koberec kartáčem. Pak doobléknu starší dítě a menší vyndám z postýlky. Sláva obě děti jsou oblečené. Teď už jen já 😂👍.
    Jdu připravit snídani. Starší si dala kuličky s mlékem což zvládne dobře jist sama a mladší zahodila všechno co dostala. Budu si myslet, že jsou po snídani. Děti odcházejí do pokoje a já si chci vypít v klidu kafe 😂🙈. Blbost. Děti chodí za mnou a nosí mi různé hračky do kuchyně a mě je jasný,že až vypiju to kafe můžu je zase nosit zpět.  V kuchyni přistanou věci jako panenky, balóny, kočárek, vodovky a tak podobně. Pokusím se děti vyhnat. Kšá nefunguje a vysvětlování, že mají obrovský pokoj tak ať jsou v něm taky ne 😁🤷‍♀️. Odcházím tedy s kafem sednout si na chodbu a hrát si s kočárkem a panenkou. Všichni jsou spokojeni až na mě. Radši bych seděla na židli, ale co bych pro své děti neudělala 😊❤️. Po čase se mě děti nabažily a odebraly se do pokoje 🙏. Je čas na pokaděný prádlo. Zavřu se v koupelně jelikož by jinak přilezlo mladší dítě a vytahalo vy mi z šuplíku pod umyvadlem pasty a vše co by tam našla. A pak nechceš večer běhat po baráku a hledat pastu na zuby. Začnu drbat prádlo a v tu chvíli slyším zvláštní křik z pokoje. Jdu tam a tam je mladší na křesle a já cítím smrad. Smrad jako na záchodě a to je otevřeny okno. Jdu tedy k ni a ano, můj ucpaný nos to poznal, ona je zase pokakaná. Vylezlo ji to zase až na zádech a je špinavý křeslo. Naštěstí jde potah sundat. Tak si dáme to kolečko ještě jednou a přidám si pár kusů prádla na vyprání. Mimochodem Jelen (jako ten tuhej na skvrny) by snad měl být povinnou výbavou každé matky. Něco jako povinná výbava v autě 😂. A gumové rukavice k tomu. Nevím co do toho dávají, že to tak rozežere skvrny…a ne jenom je. Mám pocit, že i moje prsty jsou trošku….rozežraný. Stojím u umyvadla, koukám do zrcadla a na mobil. Mobil ukazuje 10:04. Vážně???! Jestli se ještě pokadí….😂🙈

    Mateřská/ rodičovská dovolená je někdy fakt masakr 🤷‍♀️🤷‍♀️😁. Někdy závidím manželovi, že chodí do práce a nehrabe se celý dopoledne v ho*nech a povídá si s někým starším 4 let, ale nevyměnila bych to❤️😊. Někdy je to náročné a vlastně mi to dneska přišlo spíš k smíchu. Když jsem běžela do koše s pokaděnou plinkou a tam jsem zjistila, že manžel vynesl koš a nebyl tam pytel apod. Prostě dneska bylo hodně situací tak trošku k smíchu 😁🙈 jako by mi to někdo dělal naschvál. Ale tak co, prádlo vydrbáno a vysušeno a děti už spokojeně spinkají v postýlkách. Někdo v úplně čisté 😂👍. A ještě další roky “dovolené” predemnou 🤪❤️❤️❤️. 

    luckawm
    10. lis 2021    Čtené 181x

    Deník “slaměné vdovy”

    Tak jsme se včera s holkami vydaly do města za babičkou, protože jim koupila vánoční šatičky na dnešní focení ve školce. Je super, že se mohly holky fotit spolu i když Kája do školky nechodí. Včera jsme se vracely pozdě domů. Bylo asi kolem půl 9 a holky jsem dostala do postele tak na 9 hodinu. Když jsme se blížily k odbočce z hlavní silnice a Kája byla vzadu ve vajíčku fakt dost mrzutá a měla hlad, přála jsem si, aby doma čekal manžel kterému bych jen zavolala ať nám jde otevřít bránu a připravit kaši do flašky. Jenže nikdo takový doma nebyl. Ten krátký pocit blaženosti a pohody mě v mžiku opustil a vrátila jsem se nohama na zem nebo spíš prd*lí do Tourana. Dojela jsem teda k bráně a šup ven z auta a šup do auta. Zaparkovat přede dveře a zase šup k bráně a zavřít. Tohle vybíhání z auta mě v zimě fakt prudí. No co už nikdo jiný to za mě neudělá že. 

    Dneska měly holky ráno to focení. Šatičky jim krásně padly. Focení dopadlo celkem fajn až na to, že jsem z Karolínky nedostala ani pidi úsměv. Po obědě jsem letěla zase pro starší do školky a po spinkání jsme letěly opět do města, ale tentokrát na tancování. Káju jsem musela nejdřív vyhodit u našich, protože hlídal děda, abych ji netahala sebou nějak v nosítku a pak zase přejet jinam na kroužek. Po tancování jsme musely k babičce pro ségru a Natálka si tam samozřejmě chtěla hrát takže jsme zase vyjížděly kolem půl 8 teprve domů. Domů to máme zhruba 20 minut cesty a zase ten samý koloběh. Opruz s bránou a obě holky dostat z auta do baráku aniž by tam proběhla kočka. Ta se vždy s radostí nacpe i malou skulinkou dovnitř. Holky se najedly u babičky takže mám o starost méně a jelikož mi dneska není dobře a u našich na mě padla únava tak jsem je prostě jen nacpala do postýlek a odkolébala jsem se do obýváku na gauč. No a jelikož jsme se před pár dny trošku "spustili" s manželem tak budu čekat, co z toho bude. Jelikož mě dneska bolí celkem dost v podbříšku tak....uvidíme no. 

    K tomu všemu budu muset jít ven se psem. Nemůžu ho jen pustit na zahradu, protože nám jde hodně po naší kočce a nerada bych ji tam našla jednou mrtvou. Dnes jsem byla bohužel svědkem toho jak si ji za kožich potahal po terase takže už dneska venku sám nebyl a ani sám už nesmí. Navíc máme vedle baráku hlavu králíka. Nevím kdo z těch dvou našich mazlíků to zabil, ale než jsme odjely s holkama do města tak jsem to nestihla vyhodit takže by se tam do toho teď pustil když by nešel po kočce a nechci teda ani jedno. No a upřímně je ve mě teď taková ta vnitřní zima z únavy a asi i z toho bolení břicha, že fakt nepůjdu ven hledat lopatu, abych to vyhodila 😀. Těžký život na vesnici 😀. 

    Jo a mimochodem ty úžasně drahý legíny co jsem si koupila mi moc nesedí. Neustále mi kloužou přes zadek dolů a musím si je pořád vytahovat což mě vytáčí, ale ty o velikost větší mi zase vepředu tvořily takový divný vlnky. No prostě mi zase nepřiléhaly vepředu a bylo to divný. Za ty prachy je samozřejmě už vynosím, ale celkem mě to štve, že je musím pořád tahat nahoru. 

    Tak dobrou noc 🙂

    luckawm
    8. lis 2021    Čtené 340x

    Deník “slaměné vdovy”

    Po pauze se deník vrací zpět 😀

    Přiznám se, že jsem potřebovala pauzu od všeho. Nechtělo se mi teď poslední dobou vůbec nic a i když jsem měla rozepsané pocity po návratu manžela domů z Afriky tak už nějak nebyla chuť sem něco psát. Byl by na to čas, ale ta chuť prostě ne. Ve svém volném času jsem většinou chtěla jen sedět a bezmyšlenkovitě si pročítat FB nebo zeď na MK. Jenže to mě nakonec asi nudí tak moc, že nechodím spát s kdoví jak dobrým pocitem. Začala jsem před pár dny číst knihu a už ji mám dočtenou. Moc se mi nestává, že bych něco přečetla tak rychle, ale... Jsem většinu času doma sama s dětmi a se psem. Našeho psa nám otrávili a tak jsme si po čase pořídili štěně. Jenže každý pes je jiný a situace je teď taky úplně jiná než když jsme si pořizovali našeho prvního psa. A tak jsem se vrhla na čtení o psech. Konkrétně jsem přečetla Jak poznat psí duši od pana Desenského a rozhodli jsme se s manželem za ním vydat. Po dlouhé době to bude akce jen o nás dvou. Teda se psem, ale bez dětí. Možná tam pojedeme na celý víkend a s něčím mu tam pomůžeme a musím říct, že se konečně na něco zase dost těším. Těším se na jeho vlky a hlavně rady. Ale to by bylo povídání na jiný článek. (mimochodem nebyl jste tam někdo? 🙂)

    O víkendu jsme vyrazili do ZOO což bylo super rozhodnutí. Svítilo sluníčko a dcera prošla celou zoo sama a až ke konci si sedla do kočárku a snad do 5 minut byla tuhá. Poslední dny mi není moc dobře tak čekám jestli viróza nebo pozitivní test 😀. Manžel se sice z Afriky vrátil, ale "slaměná vdova" pokračuje jen v trošku jiném režimu. Manžel prostě pracuje jako montážník takže teď jezdí pondělí až pátek na Šumavu. Oproti Africe je to samozřejmě mnohem lepší, protože není přes 7000 km daleko a o 150 km vedle něj se neválčí. Signál na volání je taky mnohem lepší jen si samozřejmě vydělá méně, ale vrací se na víkendy domů což je super. Ten týden vždy rychle uteče. Starší už zase chodí do školky a ve středu mají se ségrou ve školce focení tak snad to klapne a budou se tam tvářit nějak inteligentně 😀. Natálka teď chodí na tancování a moc ji to baví. Jelikož je to tancování rodič a dítě tak jsem si koupila nové legíny a mám z nich fakt radost. Mám doma totiž jen jakési staré které jsou průsvitné a v tom fakt mezi lidi nemůžu. Po dlouhé době jsem si koupila něco pro sebe a to legíny asi za 800 😀, ale mám prostě radost no. A jsem ráda, že manžel nemá páru kolik jiné legíny stojí a koupil mi tyhle drahý. Normálně bych šla a koupila si nějaké obyč. legíny za 200, ale určitě mě chápete, že jsem prostě po sto letech potřebovala drahý značkový legíny. 

    Jinak Natálka se v chození fakt zlepšuje a ušla dneska asi 4km nebo tak nějak. Musely jsme se psem a jelikož tu byla odpoledne babička tak šla s námi. Dělala cestou kraviny s Natálkou, aby ji ta cesta bavila a já jsem se starala o kočár s mladší a o psa. Sama bych se s nima asi na takhle dlouhou trasu bez dvoj kočáru nevydala. Vzpomínám si ještě když jsem šla v létě s Naty do bludiště ze kterého jsem opravdu nemohla najít cestu a ona byla už protivná a mrzutá a unavená. Musela jsem ji teda nosit a dělat různé kraviny, aby nezačala řvát na celou Třeboň a okolí. Nosila jsem ji přes hodinu na střídačku v náručí a na ramenou. Zpocená jsem byla až na pr*eli až jsem se musela pověsit na nějakého pána který si systematicky zakresloval vše do mapy. Já jsem podle té mapy absolutně nebyla schopná poznat kde jsem ani kudy mám jít. Jenže jakmile jsem se na něj nalepila a on si toho všiml tak mi jen oznámil, že už jde ven. Zpocená, s dítětem za krkem jsem mu řekla, že to je to jediné o co mi jde, a že žádné úkoly fakt plnit nebudu. Usmál se a chtěl mě vyvést ven a hádejte co. Ztratil se taky 😀. Prostě jsem mu asi přinesla smůlu. No každopádně jsme se pak odtamtud dostali a už nikdy nechci zažít to, že bych musela Natálku hodinu nosit na ramenou a jelikož chodíme trasu třeba na hodinu až hodinu a půl mým tempem tak prostě s Natálkou jedině s dvoj kočárem. No někdy je "sranda" být tu s nimi sama, ale musím říct že mi to kdoví jak nevadí. Jsem teď o mnoho samostatnější než jsem dřív byla a nespoléhám na pomoc okolí. I když jednou za čas jsem ráda když můžu třeba na dvě hoďky hodit dítě k babičce a jít si na RHB, kterou mám teď předepsanou. 

    Jdu si dát skleničku na dobré spaní. Karolínce rostou zuby tak snad bude klidná noc.... 

    luckawm
    5. zář 2021    Čtené 278x

    Deník “slaměné vdovy”

    Umyté umyvadlo, hajzel, napůl vana, uvařeno,vytřená počuraná podlaha,vyprané obojky, vodítka a postroje… a jako správná a zodpovědná matka jsem si musela dát večer dvě piva a jdu spát samozřejmě zase pozdě. Ráno jdeme do školky což je nové pro nás obě a potřebuji, aby se tenhle týden zvládla adaptovat čemuž teda nevěřím, že klapne. Den “několikátý” a dcera včera venku u potoka kam chodíme s manželem na procházky vytvářela jakási kouzla na přivolání tatínka. Mávala rukama a pak řekla “ tak a teď jsem to poslala tatínkovi a on už přiletí” no a po chvilce ukazovala na nebe a říkala “dívej, hélké (velké) letadlo, tatínek letí”. Tohle mi rve srdce. Teď když už nelítáme od čerta k ďáblu je to jiné. Vidím na nás, že máme čas. Čas na přemýšlení a styskání si. Když vidím vedle souseda jak je se svoji dcerou na zahradě tak je mi to líto. Naše dcera je nesmírně pozorné dítě a školka je pro ni velká změna. Teď z ní cítím, že ji chybí opora druhého rodiče. Má moc ráda i babičky a teď chuďera tápe. Chtěla by vidět alespoň babičku (moji mamku, protože manželova Mamka mi teď hlídá mladší dceru když chodím se starší do školky). Čím dal tím víc mluví o tom, že tatínek už přiletí. Bohužel ji tatínka nahradit neumím a jelikož se návrat prodlužuje tak se nejspíš vrátí v době kdy už bude do školky s radostí chodit. Pamatuji si jak jsem kolikrát odchazela večer unavená od TV a prosila ho ať uklidí ještě jídlo do lednice a umyje mi lahvičku na noc nebo ráno. Někdy je fajn když máte komu říct o pomoc. Vlastně i o takovou blbost jako je uklidit třeba máslo do lednice. Někdy na mě prostě padne únava a jdu rovnou do postele. Teď to nejde. Nejdřív si musím umýt tu lahvičku a pak uklidit vše do lednice a pak se jít umýt a pak ještě zkontrolovat, že je zamčeno a pak možná spát. Tak sladké sny vám přeji. Trošku závidím všem kdo usínají vedle své polovičky a mohou občas poprosit někoho třeba o podání toaleťáku na wc 🤪. 

    Dobrooou

    luckawm
    1. zář 2021    Čtené 134x

    Deník "slaměné vdovy"

    Jako jo, pár dní jsem teď nenapsala ani řádek a to buď proto, že jsem byla prostě unavená a líná zapnout počítač a tak jsem koukala v telce na Nova2 na Teorii velkého třesku anebo jsem byla moc unavená a šla jsem prostě hned po dětech spát. Ono to vlastně vyjde skoro nastejno, protože sedět u telky a čučet na teorii je taky dobrá hibernace. 

    No a jelikož jsem to teď takhle celé zazdila tak dopíšu zbytek dní spíš jen ve zkratce. Po výletu vlakem jsme se chvilku s holkami ohřály doma (aspoň myslím, ale abych zjistila jak to bylo musela bych se podívat do kalendáře :D). Každopádně jsme v sobotu jely ještě s moji mamkou na chalupu kousek od Třeboně. Od nás je to cesta přes tři hodiny autem a s dětmi a zastávkami pro ně ještě víc. Každopádně jsme nechaly děti vyspat po obědě a pak jsme vyjely. No jak jistě tušíte tak to byla kravina a měly jsme jet po obědě, aby usnuly v autě jenže to bychom musely mít zabaleno. Starší byla tedy v autě dost protivná. 

    DÍTĚ mi zase řve v pokoji. TEĎ. Už tam jdu asi po čtvrté tak jsem zvědavá co dneska napíšu :D.

    Navíc jsem stáhla její oblíbený seriál prasátko Peppu do telefonu z Netflixu, abych si neplácala data. No jenže jsem zjistila, že ten debilní seriál má jenom 18 minut. Takže brzy řvala, že to chce znova pustit. No ta cesta tam byla fakt výživná. Jelikož má teď Naty období kňourání tak na chatě v podstatě pořád jen kňučela. No stejně jako doma. Musím říct, že to bylo vyčerpávající období. Je to šikovná holka a nikdy kvůli ničemu nekňourala, ale poslední asi dva měsíce to byl náš denní chléb. Tak jsme jednoho dne vyjeli na výlet do Třeboně. Vlastně to bylo hned druhý den po obědě. Natálka vylezla z auta a už to zase začalo. Moje trpělivost byla u konce a důrazně a v podstatě silným šepotem jsem ji vysvětlila jak se věci mají. Bylo jí oznámeno, že jestli bude dál takto pokračovat a kvůli všemu kňourat tak je to poslední výlet na jakém spolu jsme. Nechtěla jsem po ní křičet na ulici. Dál jsem jen zaklapla stříšku u kočárku a jelo se. Musím říct, že konečně ani necekla. Byla sice naprdlá, ale nekňučela a to byl takový malý zázrak. Když jsme došli k jakési kašně tak se dokonce odfoukla a vylezla z kočárku a byla to ta moje holčička. Byla moc hodná, přestala se stydět před holkami, které tam byly s námi a tím myslím mamky kamarádku a její děti. Nebo spíš děti jejího bráchy. Dokonce došla až k hrobce a zpět. Šla by asi až k autu, ale začínalo kapat a tak musela kvůli rychlému přesunu do kočárku. Zbytek pobytu už se obešel bez celodenního kňučení. Jo jednou za čas to přišlo, ale nebylo to kvůli všemu a pořád. 

    Cesta zpět už byla možná lepší. No byla lepší co se starší dcery týče. Jely jsme tak, aby už byla unavená po obědě. Před odjezdem jsem stáhla do telefonu Mimoně, které taky zbožňuje. Jen na Netflixu byli v Aj, ale tak nějak je zvyklá na anglický prasátka a navíc Mimoně už musí znát slovo od slova. V půlce filmu to teda zalomila. Sedačku už měla sklopenou a tak ji ani nepadala hlava a spala asi hodinu. Zato mladší dcerka spala asi půl hodiny a to hned po startu. Potom si tam nejspíš v tichosti hrála. To by znělo jako fajn, ale venku nebylo ten den žádné horko a tak jsem nepustila klímu. Jenže jsme ani nevětrali a tak se madam udělalo samozřejmě zle. Nás to ale vůbec nenapadlo a po nějaké době dítě vzadu řvalo. Starší už byla taky vzhůru a tak jsme zastavily a daly malé napít. Po pár km řvala zase a hodně. Napadlo nás, že se možná pokakala. Nebylo pořád kde zastavit a tak jsem nakonec couvla do nějaké polňačky na konci vesnice. Mě se chtělo stejně čůrat. Jen co ji mamka rozdělala plínu tak to letělo, ale vrchem. Na to jak je to malé miminko tak tam vyblila snad tři litry. Zbytek cesty jsme měly puštěnou klimu a mamka seděla vzadu. Musela jsem ještě kousek od cíle zastavit u drogérie a koupit mladší kaši na večeři a u obchodu vrhla znova asi třikrát. Bylo mi bobka tak líto. Nakonec jsme radši spaly u našich. Dorazily jsme tak nějak na tu večeři. Nakonec se srovnala a spinkala celou noc. 

    Zbytek dní už přeskočím, protože vůbec nevím co se kdy dělo. Byly jsme tak nějak doma a teď v pondělí na očkování, ale asi nic zvláštního. Kvůli očkování jsem si na dnešní den musela sehnat hlídání, protože naše starší šla dneska poprvé do školky. Nechtěla jsem tam sebou hnedka tahat i mladší a zároveň jsem chtěla být se starší dcerou ve školce, aby tam nebyla hned sama a neplakala. 

    25. den - školka

    Ráno jsem Natálku nemohla dostat z postele. Sice se po chvilce pod svým rozcumlaným palcem usmívala, ale vstávat se jí moc nechtělo. Nakonec jsem ji i přeprala, aby si vzala šatičky. Na culíky už jsem se nezmohla. Nechtěla, takže jsem ji jen rozčesala vlásky a šlo se. Do školky se nakonec asi i těšila. V šatně jsem ji musela přezout já i když jsme tam byly samy. Ve třídě už si našla svoji kamarádku sousedku a mě už prakticky nepotřebovala. Po chvilce se mladší děti přemisťují do prvního patra a starší děti zůstávají dole. Pár zmatených dětí tedy odchází s rodiči v zády nahoru do patra. Tam jsem se se sousedkou usadila pokud možno do ústraní ať si děti zvykají, že tam maminka nebude. Hraní ve třídě se obešlo bez následků. Děti se později hromadně odebírají na wc a do umývárny a pěkně v řadě jdou všichni po schodech dolů. Probíhá svačinka. Naty se nažbrundila hlavně mlíkem a rohlíku se skoro nedotkla. V šatně si převlékají tepláky a boty a jde se ven na zahradu. Naty se sama nesvlékne ani nepřezuje ačkoli doma to zvládá. Když spěchá ven právě za onou sousedkou tak má kecky nazuté tak rychle, že nestihnu mladší dát ani čepici. Jenže školka je jiný kafe matko. No nic tak ji pomůžu a vystrkám ji ven. Venku si mě ani nevšímá takže si dojdu do místního krámku na nákup a domů za tchýní hlídající mladší dceru na kafe. Celá nervózní se rychle vracím do školky. Kupodivu naše dost divoké dítě stále sedí na místě u stolu a hraje si s kinetickým pískem. Sedím tam teda na lavičce až do oběda. Jednou za mnou přiběhla, že chce čůrat. Tak jsem ji musela vysvětlit, že to musí říct paní učitelce, která ji teda pohotově hned brala na wc. Natálka mě nutila jít taky. Takže ji paní učitelka vysvětlila, že já jsem děsně pomalá a oni musejí jít rychle. Zůstala jsem tedy ve dvěřích ze dvora a poslouchala jsem jak to zvládá a jestli neřve. Neřvala, hurá. U oběda už jsem skoro celou dobu musela asistovat nebo být minimálně na očích. No zítra nás to čeká zase. Adaptace nebude až tak snadná, ale jistě si zvykne. Nakonec se jí nechtělo po obědě doma ani spinkat jak byla plná zážitků, ale po ulehnutí do postýlky byla do pěti minut tuhá. Večer mi bohužel říkala, že zítra do školky nepotřebuje. Že chce být doma. Tak snad ji to do rána přejde anebo se ji tam zítra bude líbit. Zažila tam dneska i první konfrontaci s šestiletým klukem a nebyl zrovna moc něžný. Naštěstí je to holka vesnická a nedala se, ale i tak bylo vidět, že ji mrzí jak na ni byl hrubý. 

    Konec dnešního psaní. Uvidím, co nám přinese zítřek. Naštěstí to máme do školky pět minut chůze takže není problém pro ni kdykoli doběhnout. Jak já ji miluju... ♥ 

    luckawm
    19. srp 2021    Čtené 231x

    Deník "slaměné vdovy"

    Den 11. - středa (výlet)

    Vstávám kolem šesté ráno, abych si dala ještě sprchu a nachystala zbytek věcí na výlet. Natálku musím z postele tahat pomalu heverem, ale nakonec se mi to povede. Jako vždy se mi to povedlo pozdě takže nestíháme. To není nic nového a na stres pod tlakem vědomí, že jedeme pozdě jsem vlastně zvyklá. Večer jsem si nepřipravila už kočárek do auta. Takže hone ven a vytáhnout dva kočárky co běžně vozím v autě a strčit tam jeden dvojkočár. Opět jsem musela naházet děti do auta a svištět jak nejlíp umím. Opět téměř letíme za zvuků Beethovenovi symfonie. Zaparkuji kus od nádraží a začnu skládat kočár. Jelikož se nedá moc věcí dát pod kočár s ohledem na to, že tam bude mít mladší dcera nohy tak jsem si vzala super tašku, kterou jsem se rozhodla připevnit na bok kočáru. Doma jsem to zkoušela a držela i když jsem za ni zabrala jenže teď byla plně naložená věcmi a samozřejmě, že tak jak jsem si vymyslela, že tam bude držet tak nedrží. Aaaaaaa pomoc za chvilku nám jede vlak a ta proklatá taška nedrží. Vzala bych si ji na rameno, ale budu tlačit kočárek s dítětem a na zádech budu mít batoh. Nakonec se mi povedlo tašku přidělat. Do kočárku jsem dala lehnout mladší s tím, že starší doběhne na nádraží. Pro ty malý nožičky je to ale daleko a navíc, běhá prostě pomalu. Jak to mohlo asi dopadnou jinak než tak, že běžím s batohem na zádech, kočárkem před sebou a starší v náručí. Nedala se v tu chvíli uplně dát do kočárku, protože bych musela vyndat mladší a přední sedadlo dát místo do lehu do sedu. Na spodní sedadlo bych musela dát mladší dítě, protože tam jde dát poloha jako ve vajíčku a do úplného sedu nahoru bych musela dát starší a jelikož jsem neměla ani minutu na víc tak prostě nezbylo nic jiného než zatnout zuby a hlavně svaly a běžet jako o život. Jelikož se ve vlacích vůbec nevyznám tak jsem se na nádraží musela zeptat kam máme jít. Paní mi řekla, že na druhé nástupiště. Tak jsem rychle našla výtah a utíkala jsem s holkami na druhé nástupiště. Co čert nechtěl na druhém nástupišti stály vlaky dva 😀. Tak jsem honem běžela za průvodčím s tím kam potřebuju a jestli tam jede tenhle vlak. Tak mi řekl, že ne, že to je ten naproti. Paní průvodčí naproti mě sice slyšela jak mluvím s tím kolegou a samozřejmě mě i viděla jelilkož tam nikdo jiný nebyl, ale přesto se rozhodla otočit a jít s dalším kolegou směrem ode mě. Utíkala jsem s dětmi tedy za ní a ptala jsem se jí kudy se do vlaku dostanu s kočárkem jelikož to byl poschoďový vlak. Řekla mi, že musím k vagónu první třídy a pak tím vagonem projít do druhé třídy. No v duchu jsem si řekla, že i do toho vagonu přeci musejí vést schody a tak jsem se jí zeptala jestli by to nešlo vlézt tam někudy druhou třídou a jestli by mi třeba nemohla pomoct s tím kočárkem. Tvářila se jako bych ji nesmírně obtěžovala život a dost naprdle mi šla otevřít nějaký nákladový prostor či co. Řekla mi ať si vyndám dítě a podám jí teda ten kočár. No žádná hitparáda to nebyla, ale kočár byl ve vlaku. Pak mi řekla ať jdu normálně dveřmi do vlaku. Jako super no. Takže jsem měla sedmiměsíční asi devítikilové dítě v jedné ruce a za ruku jsem držela druhé dítě, které se samozřejmě po těch úzkých schodech do vlaku bálo. No naštěstí mi zůstal ten batoh na zádech kde jsem měla alespoň pití pro maličkou a koláč pro větší. Vlak byl na místě dost rychle. Cesta trvala si dvacet minut což se dalo v pohodě zvládnout. Byly jsme v kupéčku samy tak to bylo fajn. Při výstupu to bylo horší. Dolů se starší bála víc. Měla jsem na ni jen jednu ruku a tou jsem nebyla schopná ji takhle ze shora sundat a tak se křečovitě držela za jednu ruku a pomalu lezla dolů. Jen co se ji to povedlo tak na mě už hulákala průvodčí jestli si jdu jako pro ten kočár nebo co. No to mě nasrala znovu a začínala jsem litovat, že jsem nejela s dětmi autem. Nevím jestli si myslela, že se ven z vlaku teleportujeme, ale asi neměla děti no. Kočárek mi pomohl sundat nějaký ochotný chlapec. Jelikož jsme zastavily opět asi na druhé koleji a valila se banda dětí a potom banda důchodců a já mám jen dvě ruce na dva děti a kočár tak jsme zůstaly stát na peronu a musela jsem nejdříve malou naložit do kočárku, abych mohla starší držet za ruku a mladší tlačit v kočárku. To už se zase nelíbilo průvodčí, která chtěla mávnou a odjet. Holt musela písknout i když jsme tam ještě stály, ale zase nevím co si jako myslela. Jestli měla pocit, že přeskočím koleje na nádraží s dvěma dětma a kočárem nebo nevím. Jsem celkem fyzicky zdatná a unesu toho dost, ale tohle bych ani já nedala. Nikdy jsem na téhle stanici nebyla a netušila jsem kam mám potom jít na bus. Starší si začala stěžovat, že je jí zima a chce do kočárku. Kočárek jsem tedy musela transformovat na dvojkočárek a mladší posadit dolů, aby mohla starší nad ní. Obě jsem zachumlala do deky a všimla jsem si, že nám má jet za dvě minuty bus. No tak jsem se smířila s tím, že tady už náš boj s časem prohrajeme. Bojovala jsem statečně a zatím jsem to vše stihly, ale za dvě minuty už se přeci nikam nepřesuneme. Zvedla jsem hlavu a všimla jsem si dvou lidí po mé pravici jak stojí u kulaté cedule. Aha on jede asi bus odsud. A tak mě zřejmě někdo nahoře zase slyšel. Autobus byl naštěstí bezbariérový a tak se do něj lezlo v pohodě oproti vlaku. Na zastávce už na nás čekala tchýně a holek sestřenicemi a manželovou tetou a šly jsme na chalupu. Udělaly jsme si po obědě výlet ze kterého jsme došly rovnou zpět na nádraží. Musím přiznat, že po cestě tam jsem měla strach kdo pojede zpět a jaká bude cesta. Lidí bylo hodně, ale průvodčí byl tak nějak víc v pohodě. Do vlaku nám pomohl a kočárek jsem měla tentokrát u sebe. Ona v něm taky mladší dcera spala takže bych ho s nějakým nákladovým prostorem poslala k šípku. Jemu se to naopak myslím nechtělo vůbec otevírat a tak jsem zabraly místo pro invalidy kam jsem posadila starší dceru a mladší zaparkovala na místo vozíku. No jinak to nešlo. Z vlaku mi naštěstí ochotně pomohl a jelikož byla mladší dcera v kočárku tak jsem se mohla oběma rukama natáhnout pro starší a nemusela chudák celá ve stresu slejzat ty pitomí schody. Už jsme nikam až tak nespěchaly a tak jsem ještě chvilku postály na nádraží a mávaly jen tak na vlaky.....

    Den 12. - čtvrtek

    Dnes jsme byly z holkami konečně jen doma. Prošly jsme se v klidu po vesnici, uvařily si oběd a dál nic víc. Pár domácích prací a zase nic. Večer byla dcera u sousedů a bohužel se odchod neobešel bez scény. Chtěla tam ještě zůstat, ale byla celá mokrá a už bylo dost chladno. Bohužel tahle scéna měla ještě dohru z mojí strany doma a tak se hodně křičelo a brečelo. Nebylo to vůbec dobrý a situaci jsem prostě moc nezvládla. No jsem jenom člověk a bohužel když držím 15 minut těžké dítě na ruce, které je už nevrlé jelikož má plnou plínku a ta druhá můra dělá naschvály v podobě utíkání mi...Ano někdy bouchnu. No a abych se doma náhodou nenudila tak mi do baráku spolu s námi proběhla kočka. To by asi až tak nevadilo. Nestalo se to poprvé. Vykoupala jsem mladší dceru a vzpomněla jsem si, že tu někde musí být ta naše kočka. Je totiž jinak venkovní.  Tak na ní volám a ona nikde. Koukla jsem teda do postelí jestli tam někde neleží. Nakonec jsem slyšela mlaskání z kuchyně. Byla pod stolem tak jsem si říkala co tam asi žere. Vždyť tam nic napadaného není. Kouknu na ní a ona láduje myš. Ty vole ona sem vlezla s myší. By se jeden poblil. Fakt že jo. Chytla jsem ji za kožich a letěla ven jak namydlený blesk. Starší měla průšvih takže jsem ji nakázala ať sedí na židli jak přikovaná a šla jsem ven hledat nějakou lopatku na co to naberu. Našla jsem jen motyčku a kočičí misku takže jsem ji to nahrnula do misky a naservírovala jsem ji to ven. Potom jsem se zapotila u náušnice mladší dcery. Má totiž naušničky nastřelené a má je tam mít 6 týdnů než je budeme moci vyměnit. Jenže ona ji z té nastřelené náušnice vypadla ta zadní zátka co to tam drží a později ji vypadla i ta naušnice. Všimla jsem si toho včera před výletem a to nebyl čas to řešit. Dneska jsem ji teda svoji náušnicí, která je rovná musela nejdříve to ucho prorazit. Tekla jí z toho i krev takže jsem to musela pořádně vyčistit. Já neumím ty dětské náušnice nasazovat. Sama mám navíc tunely takže to je trošku jiné. Neumím ty dětské ani zapnout. Na to tady mám manžela. On má sice velké hrubé ruce, ale je to rybář a umí navázat i ten sebemenší háček a udělat maličký uzel. Já mám na tohle ruce levé. Nakonec jsem ji to zapla, ale má ji obráceně protože jsem levák a umím to protáhnout jen zepředu dozadu 😀. No hlavně, že ji to nezaroste a snad se ji tam ani nic nedostane. No co vám budu povídat, spocená jsem byla až na prdeli (pardon). 

    Teď si dávám druhé pivo na linii po těch nervech a youtube. 

    Tak schválně co nás čeká zítra...... 🙂

    luckawm
    19. srp 2021    Čtené 86x

    Deník “slaměné vdovy”

    Den 10. - úterý 

    Dobré ráno. Jo dobrý, to určitě. Kája byla v noci vzhůru a ráno mě vzbudila v pět s tím, že má hlad takže hurá udělat mlíko a pak šup zpět pod peřinu. No jo jenže jsem už pořádně nezabrala a v 7 jsme prostě musely z postele. Nechala jsem mladší pěkně breptat na celý pokoj, aby to probudilo starší. Povedlo se. Starší dcera dostala rohlík se sýrem k snídani a k tomu svoji oblíbenou pohádku Peppa pig. Začínám ty prasata fakt nenávidět. Jsou všude. Mladší ségra si zatím hrála pod hrazdičkou a já jsem utíkala do sprchy abych si umyla hlavu. Samozřejmě jsem správná matka a i když pohádku se stupidním prasetem nemám ráda tak moji holčičce koupím vše s obrázkem jejího idolu. Hlavně aby měla radost. A tak jsem ji navlíkla do elasťáků s Pepinou, botiček s Pepinou a mikiny s Pepinou. Dítě má radost a já klid. No a jako vždy jsme jely pozdě takže nastrkat děti do auta, otevřít bránu a nakopnout auťák. Zapla jsem rádio a ozvala se symfonie od Beethovena kterou jsem měla puštěnou z CDčka. Valila jsem si to pěkně mezi polem 110km/h a rozjimala o životě. Mladší v autě usnula a starší byla vyjímečně ticho. Hlavní silnice byla dobře průjezdná. Když jsme projížděly centrem města začalo se mi chtít na velkou a jen co jsem si v hlavě povzdechla, že potřebuji na záchod objevil se vedle u jednoho domu odstavený porcelánový záchod. Dneska si ze mě někdo “nahoře” pěkně vystřelil. Takhle jsem si ten záchod rozhodně nepředstavovala. Nechápu, že to funguje, ale je to tak. Téměř vždy když na něco myslím nebo o něco prosím tak se to nějaký způsobem zjeví nebo splní. To je ale na jiný psaní. Na Rhb ve stacionáři bylo vše v pořádku. Nejlepší zpráva dne jako vždy na jakékoli kontrole. Pokud je vše v pořádku je to to nejkrásnější. Potkaly jsme tam holčičku , která cvičila s paní než vzala nás. Chudinka u toho brečela a po cvičení celá shrbená odcházela mezi ostatní děti. Bylo mi jí tak líto, ale znovu jsem si uvědomila jaké máme štěstí, že jsou naše děti zdravé❤️🙏. Ten den už jsme byly jen doma a čekaly jsme na nákup z Tesca a návštěvu dědy. Přiznám se, že jako matka od dvou dětí si nekoupím sama u nás na vsi lahváče nebo víno takže jsem si to nechal přivézt z Tesca. Manžel kupuje pivo domů po basách a já se proste napiju od něj nebo jednou za dlouhou dobu si dam jedno svoje, ale prostě přijít do Hrušky na vesnici kde mě každý zná a tedy i prodavačky a koupit si lahváče to je hrozně divný. No každopádně jsem zjistila, že tchyně je na chalupě a tak mě napadlo udělat si za ni výlet vlakem s dětmi. Natálka si hrozně přála jet vlakem a tam jsem celý večer balila věci na výlet. Ono jet na výlet se sedmiměsíční dcerou a 2,8 roků druhou dcerou není jen tak. Padla jsem večer za vlast s myšlenkou a obavami, že zítra jedu sama s holkami vlakem a busem na výlet.

    luckawm
    16. srp 2021    Čtené 224x

    Deník “slaměné vdovy”

    Den 9. - pondělí 

    Ráno jsme si se starší dcerou po snídani složily puzzle. Je to borka a dala jich sama 35. Sice jsem ji instruovala větami jako třeba “tohle tam nepatří” nebo “podívej se znovu” 😂 a tekly mi u toho nervy, ale znovu jsem si musela opakovat, že je na svůj věk stejně dost dobrá tak ať se hodím do klidu. Přeci jen na krabici je napsán věk 4+ a naši princezně je kousek po 2,5 tak bych na ni nemusela být tak přísná, ale když mě někdy tak vytáčí jak to tam dává špatně a já vím, že schválně. Potom zavolala holčiček babička jestli za ní nechceme přijet do města. Nejdřív se mi nechtělo, ale nakonec jsme jely. Došly jsme si na oběd a jelikož starší dcera jak vidí pití tak jen pije a už nejí tak jsme se rozhodly dat si pití až po jídle. Měly jsme dojedeno a venku začalo hrozně pršet tak jsme si řekly, že si pomalu vypijeme tu limču jenže mladší dcera se začala v kočárku celá vrťet a bylo jasné, že co nevidět začne bulit. No nic limča nebude. Tak jsme si nechaly zajít chuť a vyrazily ven. Plaštenku na kočár jsem nechala na návštěvě asi 80km od domova takže sorry maličká, ale asi trochu zmokneš. Ono nakonec pršet přestalo a udělalo se zase vedro. Vzaly jsme u našich doma pejska a šly jsme se projít s kočárkama na tu limču jinam. V jiný hospodě nám řekli, že kofolu ani malinovku nemají. Mají jen domácí limonadu do půllitru. Sorry, ale to fakt nevypiju takze jsme skončily u točeného Birella do trojky. A aby nebyly ty dny tak všední zajely jsme se dnes podívat na vrtulníky. Natálka byla nadšená, že jsou ve skutečnosti tak veliký❤️. 

    Samozřejmě tenhle zubatý se ji líbil nejvíce. A tak i na drobné zádrhely můžeme zapomenout. Přijely jsme domů v 6 takže honem přichystat večeři a pak šup do skleníku. Zalejt papriky a vytahat přerostlý plevel. Vytahat staré okurky a vyplet rajčata. No a jelikož se mi pak už dělalo zle, protože jsem zase nejedla jako jediná 🙈 a mladší se začala vztekat v kočárku tak se šlo honem domu. Vykoupat děti a spát. Teď mi došlo, že jsem si udělala večeři a už jsem se nekoupala 😳. Tak to jdu napravit a spát….

    luckawm
    16. srp 2021    Čtené 107x

    Deník “slaměné vdovy”

    Den 8. - neděle  

    V neděli jsem se rozhodla dát si pauzu, protože mělo být zase vedro. Upekla jsem k obědu zbytky takže plněná cuketa s rajčaty a bramborem. Jelikož jsem v sobotu sekala tak byla uklizená hadice a já jsem ji musela zase natáhnout po zahradě. Starší dcera se chtěla koupat takže jsem vytáhla napůl vyfouklý dětský bazének špinavý od kde čeho a mimo jiné na něm byla i omítka. Bazének jsem samozřejmě dofoukla a vyčistila. Hadici jsem natáhla domů a bazének napustila vodou z domu, protože by byl jinak úplně ledový kdybych ho napustila ze studny. Konečně se koupala i mladší dcera. Odpoledne mě začala bolet hlava. Tak divně mi v ní dunělo až mě večer chytla migréna a hned druhý den kdy jsem byla s holkami úplně sama mi došlo, že nejsem superhrdina a když mi bude zle tak to tu nemůžu zvládnout. Horko těžko jsem nas všechny vykoupala a aspoň holky nakrmila. Já jsem si vzala prášek a modlila se ať mladší dcera spí a me ať prášek zabere. Nakonec jsem šla po 20:00 hodně spát se starší dcerou, které se ještě nechtělo, ale musela. Dala jsem si hadr na hlavu a dýchala jsem tak zhluboka jak jen to šlo, abych se nepoblila. Povedlo se mi usnout a do půlnoci než se mladší dcera vzbudila mi bylo celkem fajn. Možná, že bude těžké tohle všechno zvládnout, ale já věřím, že pokud budu zdravá tak nám to tu bude šlapat. Zvracení jsem se nakonec vyhla a to jsem fakt ráda jelikož jsem si nestihla připravit noc k večeři a dojedla jsem akorát zbytek parku po dceři. Pane Bože při představě jak letí krkem nenatravený párek je mi zle ještě teď 😂. 

    luckawm
    16. srp 2021    Čtené 109x

    Deník “slaměné vdovy”

    Den 7.

    V sobotu jsem se rozhodla, že už po snídani pojedeme domů. Natálce se nechtělo, ale mě doma stála práce a jelikož nebyl zaplacený žádný zahradník musely jsme jet. Kufr auta byl narvaný až po střechu a hurá do města. Koupit nějaké to maso domů ať máme z čeho vařit. Venku vedro až to hezký nebylo, ale koupit se to muselo. V plánu byl ještě nákup v Lidlu. Jelikož kupuji maso u řezníka kam vedou tři schody tak tam nemůžu tahat kočárek a tak jsem si hodila mladší dceru do nosítka a starší šla pěšky. Mladší dcera má přes 9kg takže žádné pírko. Samozřejmě když jsme byly u pultu si starší vzpomněla, že potřebuje “čůlat”. No musely jsme ven a já s 9kg na břiše musela držet nad trávníkem dalších 15kg na rukách ve 30 stupních a pak šup zpět pro maso. Cestou k autu jsem usoudila, že nejsem takový tyran abych s nimi jela ještě na další nakup a upocená jsem hodila obě děti do auta. Další zastávka byla povinná i když i na tu jsem se měla chuť vybodnout jenže bez nafty by nám auto nejelo. Doma jsem honem uvařila oběd a dala děti spát. Obě usnuly bez problému a já jsem si dala chvilku pauzu po obědě. Jenže pak mě popohnalo svědomí a hlavně vědomí toho, že máme na zahradě přerostlou trávu. Tak jsem letěla pro strunovku a už to jelo. Pak nakopnout sekačku a šup do práce. Venku hic a tolik košů s trávou jsem snad nikdy nemusela vysypávat. Zhruba po 2,5 hodinách přijela na návštěvu tchyně a já jsem byla ráda za pauzu. Děti jsem po třech hodinách spánku musela jít vzbudit. Zřejmě toho měly obě za ten týden víc než dost. Po krátké pauze jsem musela jít dosekat zbytek zahrady a pak jsem si přála umřít :D. Jenže tchyně odjela a mě tady zůstaly pořád ty dvě naše dětičky a prádlo na šňůře. Takže šup sebrat prádlo a domů chystat večeři. Obě holky nakrmit vykoupat a uspat. Já jsem si večer obrousila nehty na nohou a kolem 22:00 jsem se odvalila natěšeně do postele.

    luckawm
    16. srp 2021    Čtené 421x

    Deník “slaměné vdovy”

    A tak se odlet zase oddaluje. No jo vždyť to známe. Pořád říká, že už poletí a ono prd. Začínám to brát na lehkou váhu, asi. Nakonec, ale dostal letenku. Balíme spolu kufry, ale ani jeden není pro mě. Cesta vstříc novým zážitkům je tu, jen budeme každý jinde. Manžel má zabalené dva kufry a je to. Vážně zase poletí. Teď už tomu věřím. Musím ho odvézt na benzínku kde si ho vyzvednou z firmy. 

    Naposledy když letěl do Afriky byla naše starší dcera v kočárku. Vezla jsem ho na nádraží a potom v slzách odcházela. Teď jsem tu měla rodiče na hlídání našich dvou holčiček a jeli jsme s manželem na benzínku sami. Odjezd byl tak rychlí. Přijeli dva chlápci, naházeli kufry do auta a bylo to. Naposledy jsme se objali, dali jsme si pusu a řekli si ahoj. Na benzince ten den stalo hodně motorkářů a když jsem viděla jak firemní Passat mizí v dálce bylo mi opět do breku. V takových chvílích kdy mi manžel zase mizí před očima je mi jedno, že brečím na veřejnosti. Se skleněnýma očima jsem si sedla zpět do našeho auta a jela domů. 

    Jaký by to byl ovšem odjezd kdyby se něco nepokazilo že? A tak na oslavu tatínkova odletu začalo být mladší princezně špatně. Měla zvýšenou teplotu a já jsem si myslela, že to jsou zuby. Horečky trvaly tři dny a noci. Naštěstí u nás ze soboty na neděli spala moje Mamka a v neděli jsme spaly s holkami my u nich. V pondělí ráno jsme vyjely k mému strýci abychom nebyly samy a Natálka tam nakonec chtěla být až do sobotního rána. Z horeček se čtvrtý den vyklubaly pupínky a mě bylo jasné, že to byla 6.nemoc. Zuby se ji téměř prořízly taky všechny. Chudačkovi rostou 4 najednou. 

    První večer u strýce byl náročný. Starší sice lehla do postele a spala, ale mladší princezna byla ještě rozhozená po horečkách a špatně usínala. Člověk by udělal maximum proto, aby byly děti spokojený a tak jsem seděla u postýlky a dělala nekonečné “pššš” a houpala se dnem postýlky, abych ji uhoupala a ona nevzbudila starší segru. Ruce jsem už skoro necítila, nohy jsem měla presezený a záda bolavá. Celou noc jsem ji musela různě utěšovat. Zkoušela jsem ji dat k nám do postele a pohupovat pod zadečkem. Chovat v náruči. Dávat napít a najíst. Nepomáhalo nic. Ani nevím jak nakonec usnula.

    Ale ten týden byl úžasný relax. Nemusela jsem vařit ani uklízet a “jen” jsem se starala o děti.

    luckawm
    1. črc 2021    Čtené 528x

    Odejdu až přijde...

    Období, kterého jsem se tak bála. A období, které jsem si tak přála se propojily. Můj milovaný dědeček už na tom se zdravím nebyl nejlépe a s manželem jsme čekali miminko. Naše první vytoužené miminko, o které jsme tak usilovali.  Dědeček na tom už nebyl zdravotně nejlépe a já jsem to moc dobře věděla. Děda hrál v divadle a díky němu jsem si zamilovala tenhle styl života. Do divadla sice chodím jen zřídka a teď už prakticky vůbec, ale když už se tam dostanu tak to prostě miluju. Naučil mě poslouchat vážnou hudbu a probudil vášeň například k básním K.J.Erbena. Celé těhotenství jsem ho co nejčastěji navštěvovala a přesto, že bydlel s babičkou v posledním patře domu bez výtahu tak jsem tam i s tím svým velikým pupkem vždy hrdě kráčela. Nosila jsem mu fotky z UTZ a zprávy, že je vše v pořádku a miminko se má dobře. Děda se na svoji pravnučku moc těšil a vždy úplně pookřál když mě viděl. Těšil se až ji uvidí a říkal, že ji snad ani neudrží, že už nemá sílu. V prosinci dcera přišla na svět a za dva dny mě přišla navštívit babička s tím, že děda doma upadl. Ona vždy když někde upadla nebo se něco stalo, tak mi říkala ať to hlavně neříkám našim a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Samozřejmě jsem ihned po jejím odchodu volala mamce a dědu odvezli do nemocnice. Leželi jsme tedy oba v nemocnici. Já po těžkém porodu s naší novorozenou dceruškou. Drobečkem, který byl na počátku svého života a na jiném oddělení ležel dědeček. Dědeček, který už věděl, že je konec. Porod byl opravdu těžký a tak děda počkal až budeme opravdu v pořádku a doma. Pár dní po mém propuštění zemřel. Tolik si přál vidět a pochovat si vnučku, ale stálo ho už tolik úsilí vydržet celé těhotenství až do porodu, že si ji pochovat nestihl. Jsem si naprosto jistá, že tu na ni počkal. Někdy když ji vidím dělat lumpárny tak si říkám jak by byl dědeček pyšný. Po jejím narození už věděl, že může jít. 

    Děkuji ti dědečku za všechno. Za divadelní lekce a šňupací tabák :D. Měj se tam nahoře hezky. Oběma pravnučkám tě řádně představím, aby věděly jaký jsi byl bourák! 

    luckawm
    5. kvě 2021    Čtené 922x

    Kojení jako modla

    Za takový článek jistě schytám mnoho hejtů, ale co už. 

    Chci tenhle článek napsat hlavně pro holky/budoucí maminky a čerstvé maminky, které to taky znají anebo cítí teď zrovna ten velikánský nátlak okolí.

    Ono nekojit není zase tak snadné jak se zdá. Jo zapomněla jsem napsat, že tenhle článek bude pro ženy co nekojí. Co prostě kojit nechtějí anebo třeba nemůžou. V dnešní době je totiž moderní všem cpát, že musí kojit. Jak matka své dítě nekojí je divná a lidé se jí ptají proč. Je to podle mě čistě osobní věc každé mámy. Jenže stejně tak jako ubližují otázky typu proč nemáte ještě děti a kdy je plánujete, tak stejně ubližují věty o kojení matkám, co kojit nemohou. Já jsem s první dcerou byla psychicky rozložená po porodu. Porod byl těžký a rodinná situace tomu moc nepřidala. Byla jsem na tom špatně a navíc jsem dceru kojit nechtěla už před porodem. Hledala jsem si na netu informace jestli to je vůbec možné. Když jsem našla na diskuzních fórech otázky na toto téma tak vždy tazatelka dostala neuvěřitelnou sodu od matek "kojiček". Mě už před porodem moje okolí radilo jak si mám připravovat prsa na kojení, tahat si bradavky a kojit alespoň do dvou let věku dítěte. Kojení je přeci krásná věc a musíš kojit! Jenže mě se kojit nechtělo. Už ta představa mi byla nepříjemná. Nakonec jelikož jsem měla v podstatě strach z reakce sester ve fakultce jsem kojit začala. Byla jsem po dlouhém porodu a akutním císaři. Chtělo se mi skoro nonstop brečet a stala se ze mě jakási křehule. Až když jsem bojovala za svoje propuštění z FN jsem si dupla. Sestra mi totiž oznámila, že mě nepustí, protože nejsem rozkojená. Tehdy poprvé jsem sebrala všechny své síly a řekla jí, že jim do toho nic není jestli jsem nebo nejsem rozkojená a že rozkojit se můžu v klidu doma. Ono to tam psychice moc nepřidávalo když jsem musela neustále miminko vážit kolik gramů přibralo. V tomhle byla buzerace ze strany nemocnice veliká a mě to prostě ještě ubíralo na silách. První dceru jsem nakonec i kojila. Ne moc dlouho, protože měla neustále hlad a já ač jsem se snažila jsem ji nestačila. Dcera měla přes 4 kg a neustále by jedla. Kojení jsem postupně nahradila UM a kolem měsíce a půl přešla jen na UM. A víte co? Mě se ulevilo. Nechtěla jsem kojit, ale pod nátlakem okolí jsem kojit začala. 

    Možná si říkáte, že je to divný nebo že jsem snad divná já. Možná ano, ale pár nás takových je. Vím, že ano. Kojení mi bylo prostě fyzicky nepříjemné. Dělala jsem to z povinnosti. Když jsem přešla úplně na UM bylo mi líp. Samozřejmě vím, že kojení je pro dítě to nejlepší, ale mě to prostě bylo vnitřně strašně nepříjemný. Nemohla jsem to ale nikomu říct, protože by se na mě i členové rodiny dívali nejspíš skrz prsty, a co to jsem za matku. Je těžké něco takového přiznat i sama sobě. Pro žádnou matku to nemůže být snadný. Nechápala jsem proč mi to tak vadí, ale prostě to tak bylo. 

    S druhou dcerou jsem kojit chtěla. Říkala jsem si, že to bude určitě jiný. No bylo to jiný. Ze začátku jsem měla mlíka až až. Kojení se celkem dařilo, ale dcera byla snad ještě větší jedlík než první a kojení šlo zase do kytek. Prsa jsem po jejím krmení měla prázdný a ona měla pořád hlad. Kojení byla akce na téměř hodinu. Miminko se napapalo z obou prsou dvakrát a někdy i třikrát. Kojení mi bylo fyzicky trošku příjemnější, ale stále jsem nepociťovala to, co popisují jiné matky. To, že kojení je zázrak a je to naprosto nádherný. No upřímně mě to tak prostě nepřišlo. Byla jsem ráda, že mám dceru tak blízko u sebe to ano, ale...  Zase prostě ty pocity naplnění nepřišly a mlíko mi opět nestačilo. Rozhodnutí přestat kojit bylo tentokrát o dost těžší než s první dcerou. Nakonec jsem přestala ještě dřív, protože měla malá neustále hlad a mě prostě ničilo mít ji neustále na prsou. A to byla opravdu snad nonstop u mě a jedla. Tentokrát jsem to skoro až obrečela, ale opět mě to prostě nebylo kdoví jak příjemný i když to bylo lepší než u první dcery.  

    Nepíšu tenhle článek proto, abych se tu obhajovala proč nekojím. Moje pocity z kojení byly a jsou jednoznačné. Mě osobně to bylo prostě nepříjemné a i když vím jak prospěšné kojení pro dítě je, vím taky jak prospěšné pro dítě je spokojená matka a ne frustrovaná troska. Obě moje dcery vyrůstají na UM. První je přes dva roky a za svůj život měla jednou rýmu a to kolem 4. měsíce (ťuk ťuk). Druhá dcera je spokojené zdravé miminko a já jsem spokojená máma, která má dvě zdravé dcery. 

    Prosím vás všechny milovnice kojení, co do všech ostatních co nekojí neustále jen hučíte ať si seženou LP a prostě kojí stůj co stůj, tak vy se na chvilku zastavte a mlčte. Kojit všude na veřejnosti jen proto, že je to vaše modla nemusíte. Nemusíte všem dokazovat, že vy kojíte ještě tříleté dítě. Opravdu nemusíte. Zároveň nemusíte ubližovat mámám, které nekojí. Pro ženy, které to mají jako já to taky není snadný. Je to v dnešní společnosti snad horší než přiznat rodině a světu, že jsem homosexuál (což nejsem). Ono i homosexuál se se svojí orientací musí nějak smířit sám v sobě. Okolí mu taky může říkat, že to tak není správné jen mi to dneska přijde snad snazší než říct já nechci kojit. Jenže i to je podobný proces. Když mi před prvním porodem přišla představa kojení divná tak jsem si říkala jestli nejsem divná já. Trvalo mi dlouhé měsíce než jsem to vůbec řekla před někým nahlas a hned přišly slova jako "co blbneš", "jak to můžeš vědět když jsi ještě nekojila" apod. 

    Chtěla bych všem které kojit nechtějí z podobných důvodů jako mám já vyjádřit podporu. Je nás takových asi málo. Mrzí mě, že nepatřím mezi matky, které si kojení užívají. Bohužel to mám jinak. Neznamená to ale, že svoje děti miluji o něco míň než vy. Holky co kojit nechcete buďte silný. Není totiž lehký se s tím smířit a pro vaše okolí to bude něco naprosto nepochopitelného. Držte se. Kojení nemusí být vaše modla. I na UM mohou vyrůst krásné a ZDRAVÉ děti. 

    Vy, které kojit nemůžete to máte zřejmě ještě těžší, protože byste chtěly a z nějakého důvodu to nejde. Netrapte se tím, a s tím zbytečně dlouho. Spokojená máma je pro dítě to nejlepší, co může mít. Chápu, že když kojit chcete, ale nejde to musí to být hrozné, ale pokud už jste pro to udělala maximum tak se zbytečně nevyčerpávejte. Péče o miminko je náročná a když budete po nocích brečet do polštáře kvůli kojení tak miminku nepomůžete. UM není jed. Je to berlička pro nás pro všechny, co kojit nemůžeme. Ono možná i to fyzické nepříjemno znamená, že kojit nemůžeme. Ano je to těžké, ale hlavně proto, že nezapadáme do nějakého společenského vzorce. 

    Nechci rozpoutávat horlivou diskuzi. Bohužel tuším, že se tomu pod takovým článkem nevyhnu. Vím jak dokáží být matky "kojičky" jedovaté. Tak tedy pro upřesnění. Není to článek o boji proti kojení. Je to článek na podporu ženám, které to mají s kojením podobně a právě teď v sobě třeba svádějí ten vnitřní boj. Jak už jsem psala ani rozhodnutí nekojit není snadné 🙂. 

    luckawm
    25. bře 2021    Čtené 166x

    Mateřství

    Především se omlouvám za mnoho překlepů a gramatických chyb, ale píšu na mobilu.

    Mateřství je přesně to období o kterém nic nevíte než přijde a mnohdy o něm nic nevíte ani když už ho žijete. 

    Sedím u postýlky a držím lahvičku svému miminku a v hlavě mi běhají myšlenky a tom báječném daru v podobě mateřství. Být matkou je náročné a vyčerpávající a být doma s dětmi znamená v podstatě nával emocí. Několika lety nával různých emocí, které se střídají tak rychle, že padající hvězda je proti nim prd. Mám doma dvě dcery a i když dam na FB fotku jak spolu spokojeně leží v posteli neznamená to, že půl minuty po vyfocení mi nezačne miminko řvát na cely dům. Ani tl zdaleka neznamená, že si tu v poklidu žijeme cele dny. Naopak nejspíš v den kdy zveřejnim “happy foto” bude něco špatně. Třeba mi najednou večer začnou vzteky řvát obě děti, protože miminko se přes den nevyspi kvůli starší dvouleté, která zpívá na cely barák a dvouletá se v noci nevyspi, protože miminko má v noci hlad a budi ji svým křikem. Přesto starší přes den jde a běží dat malé dudlika a napomene ji “Kajo nebleč”. Mateřství je věčný kolotoč kdy s dítětem domlouvate přes den pravidla boje. Když uděláš tohle tak budeš moct tamto. Někdy doslova posouvate hodiny očima a odpocitavate vteřiny kdy se vrátí manžel domu. Někdy je vše zalite sluncem než přijde manžel 🤷‍♀️😁.
    Na mateřství mě fascinuje jedna věc a to jak se dokážete naštvat na někoho koho milujete nejvíc na celým světe. Jsem na malou naštvaná, protože mě v něčem neposlechla a ona si postaví hlavu a začne dělat naschvali a vytáčet mě do běla. Jenže pak vyleze v kuchyni na lavici a já ji jako každý den řeknu ať tam neleze. Jsem naštvaná a tak ji upozorním,že pokud spadne ještě ji přidám. Jenže ouha z te nastvane matky se po padu dítěte stane někdo jiný. Znáte ten emoční nával kdy jste děsně naštvaný na to zlobivé dítě, které schválně děla to o čem ví, že to nesnasite a najednou bum. Vidíte jak odněkud padá a pád to není zrovna pěkný. Bum...nával emocí. Ze vzteku najednou přijde strach, ale takový jaký bez děti nepoznáte. Zvednete dítě ze země a se staženym celým tělem a strachem jako nikdy čekáte na pláč. Čekáte na pláč jako na smilovani a sekunda se zda jak věcnost. Dítě cele vydesene začne plakat a vám spadne ten největší kamen ze srdce a jedine co děláte je to, že to svoje malé děťátko budete chovat. Budete ho chovat tak dlouho jak to bude potřebovat. Každá máma ví jak dlouho má svoje dítě po padu chovat, protože je máma. Není nic těžšího než vykonavat tohle “povolání”. Přesto každé ráno když vstavate s bolavými zády z tahání děti, vajíčka, kočárku, nákupu a mnoho dalšího víte, že to dneska nebude jinak a budete tohle všechno tahat s láskou. Přesto, že máme obří jizvu v podbrisku, strie po celém tele, celulitidu, vytahané břicho, spadla prsa, zkažené zuby a oči a mnoho dalšího přesto všechno bychom do toho šly znova. Manžel mi říkal, že my ženský jsme blázni, že přesto že první porod byl děsný a bolestivý chceme další dítě. Jen jsem mu řekla, že nám to za to stojí.

    S láskou všem našim “zlobivym a nesnesitelným” dětem které všechny tak moc milujeme ❤️.

    luckawm
    23. bře 2021    Čtené 639x

    2. porod

    Věčně omýlaná věta, že každé těhotenství je jiné a každý porod je jiný. A díky Bohu za to. 

    Moje první těhotenství bylo ukázkové a řekněme, že mě nic netrápilo. Do 7. měsíce jsem chodila do práce a od 5. měsíce jsem tu byla jen sama se psem a manžela jsem měla daleko na montáži a vrátil se bohužel až den po porodu. Když se na to podívám zpětně tak si myslím, že porod dopadl tak jak dopadl hlavně proto, že tu manžel nebyl a já jsem s ním hodně počítala. Chyběla mi u porodu jeho opora. Každý telefonát kdy jsem se ho ptala jestli přiletí mi sliboval, že ano a nebylo to tak. Vždy když mě naštval spouštěla se  mi krev z nosu :D. To bylo asi jediné co mě obtěžovalo v prvním těhotenství. V čem byly obě těhotenství stejné jsou asi nevolnosti. U obou jsem měla nevolnosti jen z počátku a mírné. U první dcery jsem zvracela tuším dvakrát. O tom si můžou jiné ženy nechat jen zdát a u druhé myslím vůbec. U první dcery jsem měla děsné chutě a v každém trimestru to bylo na něco jiného. U druhé dcery tomu tak nebylo. S lítáním kolem ani né dvouleté dcery jsem neměla na nějaké chutě moc času a nakonec z toho byly spíš nechutě. Jediné co si vybavuji byl hermelín. Jeden týden jsem se nemohla ubránit chuti na hermelína :D. Jinak bylo těhotenství poklidné. Nebolely mě tak šíleně záda na konci těhu, ale přesto jsem přibrala asi 20kg, což bylo přesto o 6kg míň než při prvním těhu. Tentokrát manžel jezdil na montáže jen po ČR a ke konci už byl jen poblíž domova na dílně. Bylo to jiné, protože jsem si měla s kým povídat. Masíroval mi bolavé nohy a hlavně jsem tu měla někoho na sex :D. Musím říct, že u prvního těhotenství mi tohle všechno opravdu chybělo a možná právě díky tomu byl porod jaký byl. U druhého porodu jsem byla více v pohodě. První dcera se nakonec narodila císařem a tak mi můj gynekolog doporučil opět císaře jelikož jsem rodila po dvou letech. Řekl mi, že pokud chci rodit přirozeně tak mě nechají něco málo přenášet po termínu, ale pak porod nebudou vyvolávat a půjdu na CS. Termín jsem měla 21.1.2021. Opravdu hezké datum mi vypočítali. No a s rostoucím bříškem rostly taky obavy. Vzpomínky na první porod se s blížícím termínem vracely víc a víc. Nakonec jsem na jedné z posledních kontrol přiznala, že mám z porodu vlastně strach a CS bude pro mě lepší. Den před kontrolou jsme dodrželi rčení "středa je ho tam třeba" :D a užili jsme si poslední sex s břichem. Podle dr to vůbec nevypadalo na to, že by se porod rozběhl sám a tak to byl jen takový poslední pokus než mu druhý den oznámím, že chci CS. Chtěla jsem na císaře ze strachu z prvního porodu a přišlo mi to asi tak nějak bez práce. Porodní asistentka ke které jsem tentokrát chodila s nadějí, že mi pomůže porodit přirozeně a krásně mi poradila na vyvolání porodu aloe a ananas. No tak jsem si ve středu před sexem dala kompotovaný ananas a po sexu jsem ho radši dojedla. No abych měla jistotu. Ve čtvrtek jsem šla k dr a ten mi řekl, že se tam zřejmě nic nechystá a tak jsme si domluvili termín na CS, který by mi udělal on z čehož jsem měla radost. Bylo mi slíbeno, že mi opraví jizvu po prvním porodu. Termín jsem měla tedy 19.1.2021 na nástup do nemocnice a 20.1.2021 by se mi druhá dcera narodila. 

    V pátek ráno jsem si měla zajet na předoperační vyšetření k obvoďákovi. Jenže v pátek o půl 5 ráno mi začali kontrakce. Měla přijet tchýně hlídat starší dceru jelikož manžel měl jít do práce a já jsem měla jet k dr. Manžel ten den zaspal a já jsem seděla s kontrakcema v obýváku a tak nějak mi bylo jasné, že tohle už nejsou poslíčci. Manžela jsem tedy nechala spát, protože jsem si myslela, že porod bude opět dlouhý jako s první dcerou, tak aby měl sílu. Přijela tchýně a já jsem ji oznámila, že mě na vyšetření poveze manžel, protože mám kontrakce a nechci s tím už řídit. Kontrakce jsem měla nepravidelné po zhruba 9 minutách. Šla jsem vzbudit manžela a oznámit mu, že dnes do práce nepojede. Tchýně mě přesvědčila ať si rovnou zajedu do nemocnice na kontrolu. Bydlíme totiž na vesnici asi 20 minut od města. Sbalili jsme teda všechny taška a jelo se na předoperační. Tam jsem jim řekla, že mám už kontrakce takže je to asi vyšetření k prdu, ale kdyby se to náhodou zastavilo a já šla nakonec na CS tak ať to mám. No byla to pěkná blbost myslet si, že se to snad zastaví. V nemocnici jsem na příjmu řekla, že mám kontrakce, ale opravdu nepravidelné a po dlouhé době takže to asi nebude na to, aby si mě tam nechali. Porodnice ten den praskala ve švech a na příjmu jsem byla opravdu dlouho jelikož tam neměl nikdo volné ruce na to, aby se mnou sepsal všechny ty papíry. Takže se mě tam ptali 4x na jednu věc, protože pokaždý přišel někdo jiný a nevěděl, že už se mě na to někdo ptal. Kolem mě procházeli tatínci s foťákama a pobíhali doktoři. Ze sálů byl neustále slyšet křik a za chvilku pláč miminka. Mě to přidávalo na strachu a tak jsem panu doktoru u příjmu řekla, že mám jít na CS. Že ho mám domluvený na příští týden. Doktor mi řekl, že se na mě podívá a uvidíme. No samozřejmě si mě tam už nechali. Byla jsem otevřená na 3 cm. Jelikož jsem měla strach tak jsem mu říkala, že první dítě bylo veliký a špatně otočený a bla bla bla. Tak mi udělal UTZ a řekl, že tahle bude mít kolem 3300g takže se půjde rodit. Odvedli mě na hekárnu, kde jsem byla s dalšíma dvěma ženama. No jenže jedna paní čekala dvojčata a byla tam asi na pozorování, protože byla snad v 33tt a drzhá paní byla prvorodička, které praskla sice večer voda, ale pořád se nic nedělo takže si tam hrály na mobilech a já tam jak blbá hekala :D. Kontrakce mi opět šíleně střílely do zad. Snažila jsem se tentokrát každou kontrakci uvolnit tělo. Na konci každé kontrakce když už byla na ústupu jsem se celkem efektivně uvolnila. Představovala jsem si jak pomáhám miminku spustit se dolů. Kolem 11 hodiny přišla sestra zkontrolovat jak jsem na tom. No vida byla jsem na 6cm a uvolnil se porodní box takže hurá rodit. Zavolala jsem manželovi a mamce, aby dorazili, že se jde na to. Manžel mi byl neskutečnou oporou a moc mi pomohlo, že tam byl. Nemusel nic dělat jen mě držet za ruku. Na bolesti zad mi dali něco kapačkou (fakt nevím co to bylo). U první dcery mi to vůbec nepomohlo, ale teď u druhé ano. Bolesti zad jakoby najednou nebyly. Kontrakce byly sice silné a časté, ale najednou mi to přišlo jako nic. Připomínalo mi to střevní potíže. Jako když má člověk fakt veliký střevní potíže a neustále má potřebu na velkou i když už nemá co. Jako když sníte něco po čem vás bolí břicho a vaří se to ve vás. Tak tak nějak mi to připadalo. Měla jsem tam sebou mamku a manžela takže veškerý strach a nedejbože stud jsem jsem hodila za hlavu a uvolnila se co to šlo. Každou kontrakci jsem cítila jak se miminko tlačí dolu a netrvalo dlouho a byla vidět hlavička. Přišla dr, která mi celý porod masírovala hráz a malá byla na několik zatlačení venku. V poloze na boku by se asi narodila hned, ale když přišla PA a dr tak mi řekly ať si lehnu na záda a jdeme rodit. V tu chvíli se mi hrozně zpomalily kontrakce. Malá byla zaseklá uplně dole a tím jak kontrakce zpomalily a celkově zeslábly tak celkem trvalo než jsem ji vytlačila. Kdyby mě nechaly na boku byla by venku hned. Takhle jsem třikrát zatlačila a ona pořád nebyla venku. Nakonec přišla kontrakce, která opět skončila dřív než malá prošla ven a tak jsem se zakousla a pořádně zatlačila i bez kontrakce, protože mi přišlo, že už tam je malá opravdu dlouho a musí prostě ven stůj co stůj. Dr už mi chtěla píchnout něco na vyvolání kontrakcí. No a povedlo se. Malá se krátce po 15 hodině narodila. Byla teda celá fialová jak už tam byla právě dlouho, ale neštěstí ji nic nebylo a barva brzy zmizela. Já jsem porodila přirozeně a bez jakéhokoli nástřihu či poranění. Bylo to úžasný. Můj vysněný porod se splnil. Bylo tak krásný když mi dceru po porodu hned podaly na břicho a mohla jsem ji vidět a mít u sebe. U první dcery to neznám a moc mě mrzelo, že jsem to nezažila. Musím říct, že porod nebolí. Bolela mě pouze ta šílená bolest zad, kterou jsem měla i u první dcery a nic mi na to nezabralo. Tentokrát bolest zad ustoupila a porod byl nádherný. Přesto, že jsem svému tělu nevěřila a ze strachu jsem šla málem dobrovolně na CS jsem ráda, že se malá rozhodla jinak. Myslela jsem si, že já prostě nemůžu porodit přirozeně. Můžu. Teď už vím, že každá může. A taky si myslím, že to jak ten porod bude probíhat můžeme do velké míry ovlivnit. Moje psychická pohoda zřejmě hrála větší roly než jsem si myslela. 

    Jsem ráda, že jsem mohla zažít přirozený porod, protože něco tak krásnýho už nikdy nezažiju. 

    Jo a doktor se trošku spletl. Dcera měla 3590g 🙂.

    Takže kdo bude teprve rodit tak všechny obavy hodit za hlavu, sebe hodit do pohody a mě pomohlo představovat si jak miminko pomalu klesá dolu a já mu pomůžu nejvíce tím, že se uvolním. U prvního porodu jsem každou kontrakci v křeči protrpěla a to byla chyba. 

    Šťastný a hladký porod všem ;)  

    luckawm
    7. zář 2020    Čtené 553x

    Po druhé to zkusíme jinak

    Druhé těhotenství s sebou přineslo také veliké obavy. O prvním porodu jsem článek psala a první porod nebyl úplně povedený. Při prvním těhotenství jsem nechodila na žádné předporodní kurzy apod. Neměla jsem z porodu obavy a těhotenství jsem si maximálně užívala. Věděla jsem moc dobře, že druhé už taková pohodička nebude, protože už doma bude první děťátko. Moje strachy a obavy se ukazují teď. Jelikož první porod dopadl hrozně a musím říct, že jsem nic takového ani nečekala tak teď mám samozřejmě strach. Co se týká přípravy s Aniballem tak s ním hodlám trénovat i tentokrát. Psychicky mi před prvním porodem opravdu hodně pomohl. Tentokrát se chci ovšem připravit i jinak. Nové těhotenství s sebou přináší nové naděje. Tentokrát jsem si našla porodní asistentku se kterou jsem teda měla zatím jen první schůzku, ale zdá se, že je to klidná a vyrovnaná duše což by mohlo být přesně to, co budu u porodu potřebovat. Druhý porod by mohl být jiný taky v tom, že nebude manžel v době porodu někde na letišti v Africe, ale bude stát u mě a podporovat mě. Tentokrát nám to snad vyjde. Zkušenosti jsou k nezaplacení a teď už vím, co chci změnit a co nechci dovolit. Já jen doufám, že druhý porod bude úplně jiný stejně tak jako se liší celé těhotenství. Doufám, že se nám narodí zdravá druhá dcera a jako bonus by mohl být porod krásným zážitkem pro nás všechny. Natálka je zlatíčko a přesto, že jí je rok a 8 měsíců tak chodí hladit bříško se slovy "maá" (malá) nebo "mimiko" (miminko) a ráda mi vyhrnuje tričko a dává miminku pusu 🙂. Věřím tomu, že podruhé bude porod úplně jiný a budu se snažit udělat maximum pro to, aby byl krásný.

    luckawm
    28. dub 2019    Čtené 725x

    Splněne sny

    Kdysi jsem pracovala v call centru. Rozhodne to nebyla práce snu, ale člověk tam mohl tak nějak pracovat na autopilota. Volala jsem na aktivu takže jsem volala lidem já a nabízela jim pojištění. Byl to opruz, ale byla to moje první práce. Vydržela jsem tam jen krátce, ale stačilo naučit se call script a pak...dělat si na svém. Kolikrát jsem si něco hledala na internetu nebo malovala a u toho odrikavala to co jsem musela. Až když někdo o nabídku projevil zájem odložila jsem tužku, minimalizovala okno internetu a začala se věnovat své práci. Ovšem kdo si dneska sjednává pojištění po telefonu. Ano, téměř nikdo a tak jsem si začala psát svůj wish list. Bylo to v době, kdy jsem ještě bydlela s rodiči a chystali jsme tehdy s přítelem jít do prvního najmu společně. Takže na mem listu s přáními byly i věci jako nové příbory nebo třeba misticky apod. Na tom papíře byla spousta nesmyslu, které už si tak moc nepamatuji. Vím, ze tam byla snad nějaká MP3 a taky určitě nějaké boty a oblečení, ale hlavně tam byly větší přání. Přání, které byly v závorce. Bylo tam auto, dům, pes a koncert Linkin park. Byly v závorce, protože z židle na které jsem tehdy seděla vypadal svět jinak. Tak nějak šedě a nikdy by mě nenapadlo co se stane. Před par mesici jsem ten svůj wish list našla. Musela jsem se usmívat. Velká přání se mi totiž splnila. Nemáme sice nové auto, ale pořídili jsme si psa, koupili dům, jeli na koncert linkin park, vzali se, máme krásnou dceru. Všechny ty drobnosti jako byly třeba ty boty se mi nesplnily a ani nevím jaké boty jsem si tehdy mohla přát, ale věci v závorce...ty věci ve které jsem vlastně ani nedoufala se během par let splnily. Došlo mi to až když jsem ten papír nasla. Došlo mi jaké štěstí mám. Úplně mě to pocity vrátilo zpět do doby, kdy jsem seděla v tom call centru se sluchátkem na uchu a psala si přání a vlastně ani nevěřila, ze se splní. Teď sedím v baracku před velkou telkou, dcera spi v naši postely a my jsme rodina. Zažila jsem první a nejkrásnější koncert v zivote, který už nikdy nezaziju, protože to byl definitivně poslední koncert jaký bylo možné v Čechách vidět. 

    Obcas je fajn žít a nezamerovat se jen na svá prani. Zpětně vidím, ze k nám vše přišlo tak nějak samo ♥️. 

    luckawm
    20. únor 2019    Čtené 789x

    Můj porod

    Nedoporučuji čtení prvorodickam, které to teprve čeká 😁😂👍. 

    Vzacny okamžik. Všechno se chystá. Manžel už má v pátek 14.12. letět konečně domu. Každý člen rodiny si sázel na nějaké datum a manžel vsadil 14. i když původně vůbec nevěděl, ze ten den poletí domu. Já už si dělám srandu, ze se malá narodí v pátek, protože bude mít jistotu, ze už má tatínka v letadle. Den po termínu...poslední kontrola. Odcházím s tím, ze mi dr. provedl Hamiltona a když přes víkend neporodim v úterý nástup do porodnice a ve středu ráno nástup na vyvolávání. Tak z toho mám snad největší obavy. Vyvolavany porod 😰. Jdu ven a bracha mě naloží do auta. Domlouvam se s nim, ze by mě po obědě mohl hodit do obchodaku. Nevím kdy začnu rodit a potřebuji dokoupit dárky na vanoce. Po odpoledním nakupování mám super nápad, ze miminko proste vypudim ven a tak mamce v loznici utiram prach a rovnam knížky, CD apod. Zabralo mi to čas až do večera. Tak a teď už asi jen vana a víno. Musím říct, ze to byl náročný den a vědět co mě čeká tak ho cely prospim abych měla dost sil. Jenže to jsem nevedela co přijde. S mamkou jsme šly pozdě spat asi kolem 11 nebo půl 12. Je jedna hodina v noci a mě budí kontrakce. Zvláštní bolest. Doteď jsem nic takového nepoznala. Poslicky jsem měla vždy slabé. Tohle je něco jiného. Tak to zkouším zaspat, ale kontrakce mám od začátku nejdéle po osmi minutách a pak už hned po pěti anebo čtyřech. Pak to zase najednou vylitne jen po sedmi. Mamka se mě ptá jestli už radši nepojedem. Tak říkám ze ne, ze je brzy. Jdu si sníst suchý rohlík. Pak mi nedají najíst 😁. Je mi úplně jasne, ze za par hodin pojedem. Kontrakce jsou už i po 3 minutách a tak si je zkouším protancit v kuchyni. Nedá se nic dělat. Jedem. Jdu se tedy ucesat a trosku namalovat. Je asi kolem 4 ráno. Mamka mě nakonec přesvědčila, ze už bychom měli jet. Když jsme nachystane budime tatku, aby nás odvezl. Kolem páté zvonim na příjem. Paní se ptá co se děje a tak ji oznámím, ze asi rodim. Řekne mi kam mám jít. Vyšetří mě a zavolá doktora, aby rozhodl zda si mě tam už nechají. Ani mě nenapadlo, ze by řekli, ze ne. A zde to cele začíná. Přijde dr. v ruce kafe a ospaly výraz. No jo ona mu za chvilku konci noční směna. Tak mi podá ruku a řekne, ze si mě vyšetří. Nejprve UTZ. Pak do mě strčí ruku tak, ze jsem se malem po... no uvolnoval hlenovou zatku, ale ze by kvaknul co děla to ne. Bolest taková, ze jsem ležela na lehatku jen na lopatkách a chodidlech. Pánev ve vzduchu a myšlenky o tom co to do pr... děla. On řekl jen pardon a pak ze jsem asi na 3 cm a ze si mě tu nechají. Přišli dvě sestřičky a sepisovaly se papíry. Snad po dvou hodinách jsem šla na přípravu. Pak už mě odvedly na sál. Za chvilku přišla i Mamka. Sál byl moc hezky. Porodní asistentka byla moc příjemná. A vypadalo všechno dobre. Pak přišel doktor, který do mě hrabnul jak do krávy. Opět oznámil něco ze se ještě asi dost neotviram a jestli chci čípek na bolest. Původně jsem nechtěla, ale on tam s nim už přišel a začal mi říkat jak on by ho svoji manželce dal apod. Tak jsem podlehla. Věcný kolotoč kontrakci a kontrolního monitoru. Až přišel čas na další vyšetření, kdy do mě opět pan doktor hrabnul a nabídl mi další léky. Já jsem mu říkala, ze je nechci a jestli si mysli, ze je potřebuji. Jeho výraz a odpověď ze nezvladam bolest mě opět přesvědčili, ale epidural jsem odmítla. Dostala jsem tedy léky. Za jeho směnu se mi porodit nepodařilo a ani se tomu nedivím. Jeho každé vyšetření bolelo snad víc než kontrakce. Přišla odpolední směna a celkem milý doktor. S nim prý už porodim. Myslel si to. Jeho vyšetření nebyla vůbec bolestiva. Otevírala jsem se. Mladá PA mi chtěla pomoct a zmenit mi polohu, ale vždy přišla druhá a byl potřeba natočit monitor. Porod tedy probíhal na zádech a já svázana monitorem. A jak už všem určitě došlo ani s tímto panem doktorem jsem neporodila. Byl podvečer venku už zase tma stejně jako ráno, když jsme přijeli. Sprcha ani masáže už nijak nepomahaly. Zakázali mi tlačit. Takže tělo se snažilo a já šla proti němu, ze ještě ne. Večer přišla nová PA. Moc milá a konečně mi řekla, ze muzu jít do kleku nebo drepu a ze muzu zkusit tlačit. No vážně. Tak jsem si klekla a tlacim. Kontrakce byly najednou téměř snesitelne. Přišla nová směna. Nový lékař. Konečně někoho napadlo udělat UTZ. A hle dítě je moc velké a svoji páteří k moji páteři takže neprojde ven? 🤔. Já jsem prý otevřená na 9,5 Cm. Dr rozhodl, ze půjdu na císaře. Od začátku kontrakci, které začaly doma je to něco přes 18 hodin. Nemám sílu a chce se mi brecet, ze půjdu na císaře. Klepu se a mám strach. Poprvé jsem začala mamce mackat ruku. Hrozne se klepu, jsem vysílena jako nikdy, je mi zima. Teplotu mám přes 38. Musejí mě vycevkovat...už zase 🙄. Přijde dr a řekne mi ať jdu na sál? Koukám na nej jestli se nezblaznil. To si mám vzít jako pytel na moč pod paždí a naklusat na sál? 😳 po tom co tam do mě od rána bez citu hrabou různí doktoři a já mám pocit, ze jejich vyšetření jsou horší než porod... říkám tedy doktorovi, ze na sál teda rozhodne nedojdu. Klepe se mi cele tělo strachem, bolesti a vyčerpáním. Cely porod mám šílené bolesti do zad. Na které nepomáhá nic. Pupek mám tak obří, ze už posledních 14 dni před porodem nemůžu skoro chodit a on mi řekne ať si dojdu na sál? Totální magor a ze srdce bych mu přála být v te době v mé kůži. Naštěstí tam pobíhaji asi 4 sestry a přivezou vozík. Mám co dělat abych si vlezla na nej. Sláva lezim na sále. Vyšplhat na ten operační stůl byla taky fuška. Přišel lékař, který rozhodl, ze půjdu na císaře. Ptá se PA, která mě vysetrovala a která mi povolila jít na 4 a tlačit zda by to přeci jen neslo přirozeně. Zda se mi to nebo to řekl? On mě chtěl nechat dojít v tom stavu na sál a pak začne pochybovat o svém rozhodnutí? Od te doby co mi řekli, ze půjdu na císaře to byl jen nekončící strach v nekončících bolestech. PA mě znovu vyšetřila a oznámila, ze to opravdu nejde. Svázali mi nohy. Mám pocit, ze nemůžu kontrakce přežít, když mám nohy svázané k sobě. Oni shánějí nějakého lékaře...😳. Volají na jiné oddělení. Medici se mě snaží rozptýlit a ptají se na jméno dcery apod. Papír o tom, ze si nepřeji mít mediky u porodu byl asi na vytreni pr*ele. A závěr? Konečně mě uspali. Když jsem se probrala byla jsem na posteli na chodbě a podavali mi moji dceru. Lezime vedle sebe a obě pláčem. Víc nevím...další probuzení bylo na jipce. Sestra mi cosi podávala do žily. Nějaké opiaty. Každou asi hodinu mě vzbudí přístroj na měření tlaku. Ráno dorazi doktor a naordinuje mi dvě transfuze. Téměř od prvního vyšetření ve FN krvacim. Nepřišlo mi to ani divne a ani nevím proč, ale cely porod jsem krvacela. Miminko mi ráno donesli ukázat. Je to můj poklad a cestu k sobě nám náležitě zkomplikovali doktoři, kteří berou porod snad jako něco, co ke obtěžuje. Z porodu jsem neměla strach. Vůbec. Byla to bolest, ale nebala jsem se. Po zkušenostech s tímto porodem a s naprostou neprofesionalitou lékařů se bojim jít rodit podruhé. Jsem přesvědčena o tom, ze budu chtít jít na plánovaného císaře a tohoto utrpení se ušetřit. To jak se někteří lékaři k rodicce chovají je neuvěřitelné. Co se doopravdy dělo nikdy nezjistim, protože se budou navzájem kryt a ve zprávě samozřejmě nic nebude, ale celkem jsem musela dostat 4 transfuze a i tak to nebylo úplně ideální. Mrzí mě, ze to dopadlo takhle. Bohužel nejsem jediná s podobnou zkušenosti a je to tu zřejmě běžná praxe. Závěr je, ze mám úžasnou a zdravou dceru, která by mi stala za všechnu bolest světa, ale zároveň vím, ze naši lékaři ji cestu na svět rozhodne neulehcili. Mrzí mě, ze ve mě navždy zůstane stopa a ze u druhého porodu(pokud bude přirozený) asi úmru strachy už při cestě do porodnice. Už nikdy bych nesla rodit bez duly nebo moji PA, která porodu a průběhu porodu rozumí a zároveň muže všechny tyhle postupy lékařů hlídat. 

    Snad už žádný další porod nebudu mít takový jako ten první🙏.  Všem, které porod teprve čeká ze srdce přeji porod o kterém sní, porod který proběhne bez komplikaci a přinese zdravé miminko ♥️

    luckawm
    10. pro 2018    Čtené 663x

    Krácení času při čekání na sen.

    Tak jsem se dnes přemluvila a pokračuji v “tvorbě” slibeneho dárku. Jsem už otravná sama sobě a tak je na čase se léčit po svém. Čekání na miminko už mě ničí. Zada mám tak v prdeli, ze už chodit nemůžu jinde než u rodičů po bytě. Včerejší nápad ze dojdu na nakup mi to dal sežrat ještě větší bolesti zad než jsem doposud měla. A tak jsem konečně vzala zase tužku do ruky a konečně dokončim to, co už jsem mohla mít dávno hotové. Ono ležet a koukat na TV je na hlavu. Poslicci jsou tak slabi až je to k smíchu a to máme ve čtvrtek rodit. Tomu teda nevěřím. Manžel stále v Africe. U rodičů v bytě chaos, protože se tu všude valí moje tašky s věcmi a pes. A já mám k tomu všemu náladu pod psa. Ale jedno vím jistě. Za par dni (3, 6, 9 ale už to bude par) se narodí naše malá princezna. V sobotu přiletí manžel do Prahy a pak přijdou vanoce. Konečně vše zapadne a budeme spolu v ten nejkrásnější čas v roce. Protože jestli něco miluju tak to je čas Vánoc. Všude ta úžasná vůně a atmosféra a my se letos všichni po takové době sejdeme a ještě k tomu v tuhle kouzelnou dobu. Poprvé se uvidíme tři. Dostanu dva nejkrásnější dárky a tak musím tu svou hloupou a špatnou náladu zahnat. Vždyť už je to jen par dni a po 4 měsících uvidím manžela a po 9 měsících naše miminko 🥰. 

    Tak snad mi zase moje oblíbená činnost zlepší náladu a bude se mi čekat zase o trosku lépe. Tyhle nálady jsou někdy hrozne a je vážně lepší se někde odklidit a dělat si na svém 😁. No a navíc budu mít dokončeny dárek...dvě mouchy jednou ranou 😏🦟

    luckawm
    4. pro 2018    Čtené 302x

    Všude dobře, doma nejlíp. Čekání na princeznu.

    Manžel se mi vrátí z montáže až po předpokládaném datu porodu. Jestli budu nebo nebudu 2v1 nechám koňovi. Počitadlo hlásí 9 dni do porodu a mě vůbec nepřijde, že už je to skoro tady. Naše malá princezna bude za chvilku u mě 🥰. Teda v náruči jinak je u mě pořad 😁. 

    No jelikož začalo mrznout a my máme domek na vesnici odkud bych se sama těžko vezla do porodnice musela jsem se přesunout k rodičům. No jenže to nebylo vůbec snadný. Se mnou se musel sbalit i pejsek, který je zvykli na dům a zahradu a teď má panelák s malou čivavou, která ho tu moc nechce 😂. On by tu chudák nejradši nebyl a ona by ho tu taky raději neviděla. No a převáženi psa a věcí pro nej a pro mě na 14 dni + tašky do porodnice a tehotensky polštář apod. No to byla akce. A aby to nebyla taková nuda jela se mnou i činčila v kleci 😁. A tak mi teď nezbývá než čekat kdy se malá rozhodne jít ven. Rozhodne mi tu není špatně, ale doma je proste doma 🤔. Je to zvláštní, protože jsem v tomhle bytě žila cely svůj život a přesto se tu teď už doma proste necítím. Ale musím říct, ze se tu cítím moc dobre i když manžel chybí. Jsem hrozne zvědavá jaký porod mě čeká a jak bude naše holcicka vypadat. S aniballem jsem se včera dostala poprvé na 26cm a mám pocit ze se snad dal ani nemůžu dostat😂. Musím uznat ze je to pro mě obrovská psychická podpora a byla to pro mě v těhotenství jedna z nejlepších investic. Ať už mi to pomůže s nastrihem nebo ne tak ta psychická pohoda je důležitá a v tom mi neskutečně pomohl 👍🙂. Doufám, ze mě při porodu nebudou moc brát zada(z toho mám asi největší “strach”) a ze si porod uziju 😊. No a snad to tam s mamkou nesekne. 😁  Všem, které taky čeká porod ať už v brzké době anebo až za dyl přeji, aby proběhl co nejvíce podle jejich představ a výsledkem je zdravé miminko 🥰😊. 

    luckawm
    1. říj 2018    Čtené 827x

    Bez manžela a tehotna doma sama

    Zajímavé je jak jsem byla zvykla na nějaký komfort a těžko se odvykalo. Na druhou stranu je obdivuhodné jak rychle se dokáže člověk přizpůsobit. Manžel mi odletěl na montáž do Afriky v době kdy jsem byla asi ve 24.tt. Viděl tedy miminko na ultrazvuku a cítil i pohyby přes bříško jelikož já ji cítím už asi od 17.tt 😁. Zpočátku bylo divne, ze nemůžu na nikoho houknout, aby mi donesl pití nebo něco na co mám chuť. To byla jen lenost a komfort, ale musím uznat, ze s postupujícím tehotenstvim teprve začíná jít o tu pravou “zábavu”. Teď už bych si někdy opravdu rada hodila nohy nahoru a řekla si někomu o pití nebo o ohrati večeře. No není komu. Dokonce když venku začíná poprchavat tak celkem trvá než seberu plný susak prádla a ještě než to ze zahrady odnesu domu. Začínám poznávat jak moc je někdy důležité být na to dva. Jsou to drobnosti, které se nascitaji a tvoří důležitý celek. Asi tak před dvěma týdny přišlo i zhroucení v podobě nekontrolovatelneho breku, ze to tu sama nezvládnu. Plánování co ještě musim koupit. Sledování stavu účtu a odchodu plateb a do toho spousta těchto drobnosti. Nějaký kolaps přijít musel a naštěstí to byla jen jednorázovka 😁. Nikdy jsem bez manžela nebyla déle než týden a nyní máme měsíc a půl úspěšně za sebou bez sebe 🤔😁. Při představě, ze nás ta sama doba ještě čeká je mi sice trosku mdlo, ale teď už jsem snad odolnější. Bojim se hlavně rostoucího bříška a s nim spojenými potížemi. Už teď mám pocit, ze bych někdy potřebovala jeřáb, aby mě dostal z postele 🙄 no a o oblékání ponozek radši nemluvím. Další věc je, ze mi teda vážně....vážně chybí sex 😤😁. Jsem zvědavá co mi ještě chybějící manžel a postupující těhotenství přinesou zazitky. Trosku mě mrzí, ze si manža nemůže sáhnout na bříško, protože teď už by ho ta mase cacorka pekne nakopala 😂. A tak mi nezbývá než si přát, aby nenastaly komplikace u mě ani v Africe a manžel se mi vrátil včas a v pořádku domu. Snad si uzijeme v klidu domova poslední etapu těhotenství a privedeme společnými silami tu naši princeznu na svět zdravou a spokojenou. 

    A na Vanoce už budeme doma u krbu ve třech....❤️