Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    luckawm
    1. črc 2021    Čtené 474x

    Odejdu až přijde...

    Období, kterého jsem se tak bála. A období, které jsem si tak přála se propojily. Můj milovaný dědeček už na tom se zdravím nebyl nejlépe a s manželem jsme čekali miminko. Naše první vytoužené miminko, o které jsme tak usilovali.  Dědeček na tom už nebyl zdravotně nejlépe a já jsem to moc dobře věděla. Děda hrál v divadle a díky němu jsem si zamilovala tenhle styl života. Do divadla sice chodím jen zřídka a teď už prakticky vůbec, ale když už se tam dostanu tak to prostě miluju. Naučil mě poslouchat vážnou hudbu a probudil vášeň například k básním K.J.Erbena. Celé těhotenství jsem ho co nejčastěji navštěvovala a přesto, že bydlel s babičkou v posledním patře domu bez výtahu tak jsem tam i s tím svým velikým pupkem vždy hrdě kráčela. Nosila jsem mu fotky z UTZ a zprávy, že je vše v pořádku a miminko se má dobře. Děda se na svoji pravnučku moc těšil a vždy úplně pookřál když mě viděl. Těšil se až ji uvidí a říkal, že ji snad ani neudrží, že už nemá sílu. V prosinci dcera přišla na svět a za dva dny mě přišla navštívit babička s tím, že děda doma upadl. Ona vždy když někde upadla nebo se něco stalo, tak mi říkala ať to hlavně neříkám našim a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Samozřejmě jsem ihned po jejím odchodu volala mamce a dědu odvezli do nemocnice. Leželi jsme tedy oba v nemocnici. Já po těžkém porodu s naší novorozenou dceruškou. Drobečkem, který byl na počátku svého života a na jiném oddělení ležel dědeček. Dědeček, který už věděl, že je konec. Porod byl opravdu těžký a tak děda počkal až budeme opravdu v pořádku a doma. Pár dní po mém propuštění zemřel. Tolik si přál vidět a pochovat si vnučku, ale stálo ho už tolik úsilí vydržet celé těhotenství až do porodu, že si ji pochovat nestihl. Jsem si naprosto jistá, že tu na ni počkal. Někdy když ji vidím dělat lumpárny tak si říkám jak by byl dědeček pyšný. Po jejím narození už věděl, že může jít. 

    Děkuji ti dědečku za všechno. Za divadelní lekce a šňupací tabák :D. Měj se tam nahoře hezky. Oběma pravnučkám tě řádně představím, aby věděly jaký jsi byl bourák! 

    luckawm
    5. kvě 2021    Čtené 825x

    Kojení jako modla

    Za takový článek jistě schytám mnoho hejtů, ale co už. 

    Chci tenhle článek napsat hlavně pro holky/budoucí maminky a čerstvé maminky, které to taky znají anebo cítí teď zrovna ten velikánský nátlak okolí.

    Ono nekojit není zase tak snadné jak se zdá. Jo zapomněla jsem napsat, že tenhle článek bude pro ženy co nekojí. Co prostě kojit nechtějí anebo třeba nemůžou. V dnešní době je totiž moderní všem cpát, že musí kojit. Jak matka své dítě nekojí je divná a lidé se jí ptají proč. Je to podle mě čistě osobní věc každé mámy. Jenže stejně tak jako ubližují otázky typu proč nemáte ještě děti a kdy je plánujete, tak stejně ubližují věty o kojení matkám, co kojit nemohou. Já jsem s první dcerou byla psychicky rozložená po porodu. Porod byl těžký a rodinná situace tomu moc nepřidala. Byla jsem na tom špatně a navíc jsem dceru kojit nechtěla už před porodem. Hledala jsem si na netu informace jestli to je vůbec možné. Když jsem našla na diskuzních fórech otázky na toto téma tak vždy tazatelka dostala neuvěřitelnou sodu od matek "kojiček". Mě už před porodem moje okolí radilo jak si mám připravovat prsa na kojení, tahat si bradavky a kojit alespoň do dvou let věku dítěte. Kojení je přeci krásná věc a musíš kojit! Jenže mě se kojit nechtělo. Už ta představa mi byla nepříjemná. Nakonec jelikož jsem měla v podstatě strach z reakce sester ve fakultce jsem kojit začala. Byla jsem po dlouhém porodu a akutním císaři. Chtělo se mi skoro nonstop brečet a stala se ze mě jakási křehule. Až když jsem bojovala za svoje propuštění z FN jsem si dupla. Sestra mi totiž oznámila, že mě nepustí, protože nejsem rozkojená. Tehdy poprvé jsem sebrala všechny své síly a řekla jí, že jim do toho nic není jestli jsem nebo nejsem rozkojená a že rozkojit se můžu v klidu doma. Ono to tam psychice moc nepřidávalo když jsem musela neustále miminko vážit kolik gramů přibralo. V tomhle byla buzerace ze strany nemocnice veliká a mě to prostě ještě ubíralo na silách. První dceru jsem nakonec i kojila. Ne moc dlouho, protože měla neustále hlad a já ač jsem se snažila jsem ji nestačila. Dcera měla přes 4 kg a neustále by jedla. Kojení jsem postupně nahradila UM a kolem měsíce a půl přešla jen na UM. A víte co? Mě se ulevilo. Nechtěla jsem kojit, ale pod nátlakem okolí jsem kojit začala. 

    Možná si říkáte, že je to divný nebo že jsem snad divná já. Možná ano, ale pár nás takových je. Vím, že ano. Kojení mi bylo prostě fyzicky nepříjemné. Dělala jsem to z povinnosti. Když jsem přešla úplně na UM bylo mi líp. Samozřejmě vím, že kojení je pro dítě to nejlepší, ale mě to prostě bylo vnitřně strašně nepříjemný. Nemohla jsem to ale nikomu říct, protože by se na mě i členové rodiny dívali nejspíš skrz prsty, a co to jsem za matku. Je těžké něco takového přiznat i sama sobě. Pro žádnou matku to nemůže být snadný. Nechápala jsem proč mi to tak vadí, ale prostě to tak bylo. 

    S druhou dcerou jsem kojit chtěla. Říkala jsem si, že to bude určitě jiný. No bylo to jiný. Ze začátku jsem měla mlíka až až. Kojení se celkem dařilo, ale dcera byla snad ještě větší jedlík než první a kojení šlo zase do kytek. Prsa jsem po jejím krmení měla prázdný a ona měla pořád hlad. Kojení byla akce na téměř hodinu. Miminko se napapalo z obou prsou dvakrát a někdy i třikrát. Kojení mi bylo fyzicky trošku příjemnější, ale stále jsem nepociťovala to, co popisují jiné matky. To, že kojení je zázrak a je to naprosto nádherný. No upřímně mě to tak prostě nepřišlo. Byla jsem ráda, že mám dceru tak blízko u sebe to ano, ale...  Zase prostě ty pocity naplnění nepřišly a mlíko mi opět nestačilo. Rozhodnutí přestat kojit bylo tentokrát o dost těžší než s první dcerou. Nakonec jsem přestala ještě dřív, protože měla malá neustále hlad a mě prostě ničilo mít ji neustále na prsou. A to byla opravdu snad nonstop u mě a jedla. Tentokrát jsem to skoro až obrečela, ale opět mě to prostě nebylo kdoví jak příjemný i když to bylo lepší než u první dcery.  

    Nepíšu tenhle článek proto, abych se tu obhajovala proč nekojím. Moje pocity z kojení byly a jsou jednoznačné. Mě osobně to bylo prostě nepříjemné a i když vím jak prospěšné kojení pro dítě je, vím taky jak prospěšné pro dítě je spokojená matka a ne frustrovaná troska. Obě moje dcery vyrůstají na UM. První je přes dva roky a za svůj život měla jednou rýmu a to kolem 4. měsíce (ťuk ťuk). Druhá dcera je spokojené zdravé miminko a já jsem spokojená máma, která má dvě zdravé dcery. 

    Prosím vás všechny milovnice kojení, co do všech ostatních co nekojí neustále jen hučíte ať si seženou LP a prostě kojí stůj co stůj, tak vy se na chvilku zastavte a mlčte. Kojit všude na veřejnosti jen proto, že je to vaše modla nemusíte. Nemusíte všem dokazovat, že vy kojíte ještě tříleté dítě. Opravdu nemusíte. Zároveň nemusíte ubližovat mámám, které nekojí. Pro ženy, které to mají jako já to taky není snadný. Je to v dnešní společnosti snad horší než přiznat rodině a světu, že jsem homosexuál (což nejsem). Ono i homosexuál se se svojí orientací musí nějak smířit sám v sobě. Okolí mu taky může říkat, že to tak není správné jen mi to dneska přijde snad snazší než říct já nechci kojit. Jenže i to je podobný proces. Když mi před prvním porodem přišla představa kojení divná tak jsem si říkala jestli nejsem divná já. Trvalo mi dlouhé měsíce než jsem to vůbec řekla před někým nahlas a hned přišly slova jako "co blbneš", "jak to můžeš vědět když jsi ještě nekojila" apod. 

    Chtěla bych všem které kojit nechtějí z podobných důvodů jako mám já vyjádřit podporu. Je nás takových asi málo. Mrzí mě, že nepatřím mezi matky, které si kojení užívají. Bohužel to mám jinak. Neznamená to ale, že svoje děti miluji o něco míň než vy. Holky co kojit nechcete buďte silný. Není totiž lehký se s tím smířit a pro vaše okolí to bude něco naprosto nepochopitelného. Držte se. Kojení nemusí být vaše modla. I na UM mohou vyrůst krásné a ZDRAVÉ děti. 

    Vy, které kojit nemůžete to máte zřejmě ještě těžší, protože byste chtěly a z nějakého důvodu to nejde. Netrapte se tím, a s tím zbytečně dlouho. Spokojená máma je pro dítě to nejlepší, co může mít. Chápu, že když kojit chcete, ale nejde to musí to být hrozné, ale pokud už jste pro to udělala maximum tak se zbytečně nevyčerpávejte. Péče o miminko je náročná a když budete po nocích brečet do polštáře kvůli kojení tak miminku nepomůžete. UM není jed. Je to berlička pro nás pro všechny, co kojit nemůžeme. Ono možná i to fyzické nepříjemno znamená, že kojit nemůžeme. Ano je to těžké, ale hlavně proto, že nezapadáme do nějakého společenského vzorce. 

    Nechci rozpoutávat horlivou diskuzi. Bohužel tuším, že se tomu pod takovým článkem nevyhnu. Vím jak dokáží být matky "kojičky" jedovaté. Tak tedy pro upřesnění. Není to článek o boji proti kojení. Je to článek na podporu ženám, které to mají s kojením podobně a právě teď v sobě třeba svádějí ten vnitřní boj. Jak už jsem psala ani rozhodnutí nekojit není snadné 🙂. 

    luckawm
    25. bře 2021    Čtené 157x

    Mateřství

    Především se omlouvám za mnoho překlepů a gramatických chyb, ale píšu na mobilu.

    Mateřství je přesně to období o kterém nic nevíte než přijde a mnohdy o něm nic nevíte ani když už ho žijete. 

    Sedím u postýlky a držím lahvičku svému miminku a v hlavě mi běhají myšlenky a tom báječném daru v podobě mateřství. Být matkou je náročné a vyčerpávající a být doma s dětmi znamená v podstatě nával emocí. Několika lety nával různých emocí, které se střídají tak rychle, že padající hvězda je proti nim prd. Mám doma dvě dcery a i když dam na FB fotku jak spolu spokojeně leží v posteli neznamená to, že půl minuty po vyfocení mi nezačne miminko řvát na cely dům. Ani tl zdaleka neznamená, že si tu v poklidu žijeme cele dny. Naopak nejspíš v den kdy zveřejnim “happy foto” bude něco špatně. Třeba mi najednou večer začnou vzteky řvát obě děti, protože miminko se přes den nevyspi kvůli starší dvouleté, která zpívá na cely barák a dvouletá se v noci nevyspi, protože miminko má v noci hlad a budi ji svým křikem. Přesto starší přes den jde a běží dat malé dudlika a napomene ji “Kajo nebleč”. Mateřství je věčný kolotoč kdy s dítětem domlouvate přes den pravidla boje. Když uděláš tohle tak budeš moct tamto. Někdy doslova posouvate hodiny očima a odpocitavate vteřiny kdy se vrátí manžel domu. Někdy je vše zalite sluncem než přijde manžel 🤷‍♀️😁.
    Na mateřství mě fascinuje jedna věc a to jak se dokážete naštvat na někoho koho milujete nejvíc na celým světe. Jsem na malou naštvaná, protože mě v něčem neposlechla a ona si postaví hlavu a začne dělat naschvali a vytáčet mě do běla. Jenže pak vyleze v kuchyni na lavici a já ji jako každý den řeknu ať tam neleze. Jsem naštvaná a tak ji upozorním,že pokud spadne ještě ji přidám. Jenže ouha z te nastvane matky se po padu dítěte stane někdo jiný. Znáte ten emoční nával kdy jste děsně naštvaný na to zlobivé dítě, které schválně děla to o čem ví, že to nesnasite a najednou bum. Vidíte jak odněkud padá a pád to není zrovna pěkný. Bum...nával emocí. Ze vzteku najednou přijde strach, ale takový jaký bez děti nepoznáte. Zvednete dítě ze země a se staženym celým tělem a strachem jako nikdy čekáte na pláč. Čekáte na pláč jako na smilovani a sekunda se zda jak věcnost. Dítě cele vydesene začne plakat a vám spadne ten největší kamen ze srdce a jedine co děláte je to, že to svoje malé děťátko budete chovat. Budete ho chovat tak dlouho jak to bude potřebovat. Každá máma ví jak dlouho má svoje dítě po padu chovat, protože je máma. Není nic těžšího než vykonavat tohle “povolání”. Přesto každé ráno když vstavate s bolavými zády z tahání děti, vajíčka, kočárku, nákupu a mnoho dalšího víte, že to dneska nebude jinak a budete tohle všechno tahat s láskou. Přesto, že máme obří jizvu v podbrisku, strie po celém tele, celulitidu, vytahané břicho, spadla prsa, zkažené zuby a oči a mnoho dalšího přesto všechno bychom do toho šly znova. Manžel mi říkal, že my ženský jsme blázni, že přesto že první porod byl děsný a bolestivý chceme další dítě. Jen jsem mu řekla, že nám to za to stojí.

    S láskou všem našim “zlobivym a nesnesitelným” dětem které všechny tak moc milujeme ❤️.

    luckawm
    23. bře 2021    Čtené 608x

    2. porod

    Věčně omýlaná věta, že každé těhotenství je jiné a každý porod je jiný. A díky Bohu za to. 

    Moje první těhotenství bylo ukázkové a řekněme, že mě nic netrápilo. Do 7. měsíce jsem chodila do práce a od 5. měsíce jsem tu byla jen sama se psem a manžela jsem měla daleko na montáži a vrátil se bohužel až den po porodu. Když se na to podívám zpětně tak si myslím, že porod dopadl tak jak dopadl hlavně proto, že tu manžel nebyl a já jsem s ním hodně počítala. Chyběla mi u porodu jeho opora. Každý telefonát kdy jsem se ho ptala jestli přiletí mi sliboval, že ano a nebylo to tak. Vždy když mě naštval spouštěla se  mi krev z nosu :D. To bylo asi jediné co mě obtěžovalo v prvním těhotenství. V čem byly obě těhotenství stejné jsou asi nevolnosti. U obou jsem měla nevolnosti jen z počátku a mírné. U první dcery jsem zvracela tuším dvakrát. O tom si můžou jiné ženy nechat jen zdát a u druhé myslím vůbec. U první dcery jsem měla děsné chutě a v každém trimestru to bylo na něco jiného. U druhé dcery tomu tak nebylo. S lítáním kolem ani né dvouleté dcery jsem neměla na nějaké chutě moc času a nakonec z toho byly spíš nechutě. Jediné co si vybavuji byl hermelín. Jeden týden jsem se nemohla ubránit chuti na hermelína :D. Jinak bylo těhotenství poklidné. Nebolely mě tak šíleně záda na konci těhu, ale přesto jsem přibrala asi 20kg, což bylo přesto o 6kg míň než při prvním těhu. Tentokrát manžel jezdil na montáže jen po ČR a ke konci už byl jen poblíž domova na dílně. Bylo to jiné, protože jsem si měla s kým povídat. Masíroval mi bolavé nohy a hlavně jsem tu měla někoho na sex :D. Musím říct, že u prvního těhotenství mi tohle všechno opravdu chybělo a možná právě díky tomu byl porod jaký byl. U druhého porodu jsem byla více v pohodě. První dcera se nakonec narodila císařem a tak mi můj gynekolog doporučil opět císaře jelikož jsem rodila po dvou letech. Řekl mi, že pokud chci rodit přirozeně tak mě nechají něco málo přenášet po termínu, ale pak porod nebudou vyvolávat a půjdu na CS. Termín jsem měla 21.1.2021. Opravdu hezké datum mi vypočítali. No a s rostoucím bříškem rostly taky obavy. Vzpomínky na první porod se s blížícím termínem vracely víc a víc. Nakonec jsem na jedné z posledních kontrol přiznala, že mám z porodu vlastně strach a CS bude pro mě lepší. Den před kontrolou jsme dodrželi rčení "středa je ho tam třeba" :D a užili jsme si poslední sex s břichem. Podle dr to vůbec nevypadalo na to, že by se porod rozběhl sám a tak to byl jen takový poslední pokus než mu druhý den oznámím, že chci CS. Chtěla jsem na císaře ze strachu z prvního porodu a přišlo mi to asi tak nějak bez práce. Porodní asistentka ke které jsem tentokrát chodila s nadějí, že mi pomůže porodit přirozeně a krásně mi poradila na vyvolání porodu aloe a ananas. No tak jsem si ve středu před sexem dala kompotovaný ananas a po sexu jsem ho radši dojedla. No abych měla jistotu. Ve čtvrtek jsem šla k dr a ten mi řekl, že se tam zřejmě nic nechystá a tak jsme si domluvili termín na CS, který by mi udělal on z čehož jsem měla radost. Bylo mi slíbeno, že mi opraví jizvu po prvním porodu. Termín jsem měla tedy 19.1.2021 na nástup do nemocnice a 20.1.2021 by se mi druhá dcera narodila. 

    V pátek ráno jsem si měla zajet na předoperační vyšetření k obvoďákovi. Jenže v pátek o půl 5 ráno mi začali kontrakce. Měla přijet tchýně hlídat starší dceru jelikož manžel měl jít do práce a já jsem měla jet k dr. Manžel ten den zaspal a já jsem seděla s kontrakcema v obýváku a tak nějak mi bylo jasné, že tohle už nejsou poslíčci. Manžela jsem tedy nechala spát, protože jsem si myslela, že porod bude opět dlouhý jako s první dcerou, tak aby měl sílu. Přijela tchýně a já jsem ji oznámila, že mě na vyšetření poveze manžel, protože mám kontrakce a nechci s tím už řídit. Kontrakce jsem měla nepravidelné po zhruba 9 minutách. Šla jsem vzbudit manžela a oznámit mu, že dnes do práce nepojede. Tchýně mě přesvědčila ať si rovnou zajedu do nemocnice na kontrolu. Bydlíme totiž na vesnici asi 20 minut od města. Sbalili jsme teda všechny taška a jelo se na předoperační. Tam jsem jim řekla, že mám už kontrakce takže je to asi vyšetření k prdu, ale kdyby se to náhodou zastavilo a já šla nakonec na CS tak ať to mám. No byla to pěkná blbost myslet si, že se to snad zastaví. V nemocnici jsem na příjmu řekla, že mám kontrakce, ale opravdu nepravidelné a po dlouhé době takže to asi nebude na to, aby si mě tam nechali. Porodnice ten den praskala ve švech a na příjmu jsem byla opravdu dlouho jelikož tam neměl nikdo volné ruce na to, aby se mnou sepsal všechny ty papíry. Takže se mě tam ptali 4x na jednu věc, protože pokaždý přišel někdo jiný a nevěděl, že už se mě na to někdo ptal. Kolem mě procházeli tatínci s foťákama a pobíhali doktoři. Ze sálů byl neustále slyšet křik a za chvilku pláč miminka. Mě to přidávalo na strachu a tak jsem panu doktoru u příjmu řekla, že mám jít na CS. Že ho mám domluvený na příští týden. Doktor mi řekl, že se na mě podívá a uvidíme. No samozřejmě si mě tam už nechali. Byla jsem otevřená na 3 cm. Jelikož jsem měla strach tak jsem mu říkala, že první dítě bylo veliký a špatně otočený a bla bla bla. Tak mi udělal UTZ a řekl, že tahle bude mít kolem 3300g takže se půjde rodit. Odvedli mě na hekárnu, kde jsem byla s dalšíma dvěma ženama. No jenže jedna paní čekala dvojčata a byla tam asi na pozorování, protože byla snad v 33tt a drzhá paní byla prvorodička, které praskla sice večer voda, ale pořád se nic nedělo takže si tam hrály na mobilech a já tam jak blbá hekala :D. Kontrakce mi opět šíleně střílely do zad. Snažila jsem se tentokrát každou kontrakci uvolnit tělo. Na konci každé kontrakce když už byla na ústupu jsem se celkem efektivně uvolnila. Představovala jsem si jak pomáhám miminku spustit se dolů. Kolem 11 hodiny přišla sestra zkontrolovat jak jsem na tom. No vida byla jsem na 6cm a uvolnil se porodní box takže hurá rodit. Zavolala jsem manželovi a mamce, aby dorazili, že se jde na to. Manžel mi byl neskutečnou oporou a moc mi pomohlo, že tam byl. Nemusel nic dělat jen mě držet za ruku. Na bolesti zad mi dali něco kapačkou (fakt nevím co to bylo). U první dcery mi to vůbec nepomohlo, ale teď u druhé ano. Bolesti zad jakoby najednou nebyly. Kontrakce byly sice silné a časté, ale najednou mi to přišlo jako nic. Připomínalo mi to střevní potíže. Jako když má člověk fakt veliký střevní potíže a neustále má potřebu na velkou i když už nemá co. Jako když sníte něco po čem vás bolí břicho a vaří se to ve vás. Tak tak nějak mi to připadalo. Měla jsem tam sebou mamku a manžela takže veškerý strach a nedejbože stud jsem jsem hodila za hlavu a uvolnila se co to šlo. Každou kontrakci jsem cítila jak se miminko tlačí dolu a netrvalo dlouho a byla vidět hlavička. Přišla dr, která mi celý porod masírovala hráz a malá byla na několik zatlačení venku. V poloze na boku by se asi narodila hned, ale když přišla PA a dr tak mi řekly ať si lehnu na záda a jdeme rodit. V tu chvíli se mi hrozně zpomalily kontrakce. Malá byla zaseklá uplně dole a tím jak kontrakce zpomalily a celkově zeslábly tak celkem trvalo než jsem ji vytlačila. Kdyby mě nechaly na boku byla by venku hned. Takhle jsem třikrát zatlačila a ona pořád nebyla venku. Nakonec přišla kontrakce, která opět skončila dřív než malá prošla ven a tak jsem se zakousla a pořádně zatlačila i bez kontrakce, protože mi přišlo, že už tam je malá opravdu dlouho a musí prostě ven stůj co stůj. Dr už mi chtěla píchnout něco na vyvolání kontrakcí. No a povedlo se. Malá se krátce po 15 hodině narodila. Byla teda celá fialová jak už tam byla právě dlouho, ale neštěstí ji nic nebylo a barva brzy zmizela. Já jsem porodila přirozeně a bez jakéhokoli nástřihu či poranění. Bylo to úžasný. Můj vysněný porod se splnil. Bylo tak krásný když mi dceru po porodu hned podaly na břicho a mohla jsem ji vidět a mít u sebe. U první dcery to neznám a moc mě mrzelo, že jsem to nezažila. Musím říct, že porod nebolí. Bolela mě pouze ta šílená bolest zad, kterou jsem měla i u první dcery a nic mi na to nezabralo. Tentokrát bolest zad ustoupila a porod byl nádherný. Přesto, že jsem svému tělu nevěřila a ze strachu jsem šla málem dobrovolně na CS jsem ráda, že se malá rozhodla jinak. Myslela jsem si, že já prostě nemůžu porodit přirozeně. Můžu. Teď už vím, že každá může. A taky si myslím, že to jak ten porod bude probíhat můžeme do velké míry ovlivnit. Moje psychická pohoda zřejmě hrála větší roly než jsem si myslela. 

    Jsem ráda, že jsem mohla zažít přirozený porod, protože něco tak krásnýho už nikdy nezažiju. 

    Jo a doktor se trošku spletl. Dcera měla 3590g 🙂.

    Takže kdo bude teprve rodit tak všechny obavy hodit za hlavu, sebe hodit do pohody a mě pomohlo představovat si jak miminko pomalu klesá dolu a já mu pomůžu nejvíce tím, že se uvolním. U prvního porodu jsem každou kontrakci v křeči protrpěla a to byla chyba. 

    Šťastný a hladký porod všem ;)  

    luckawm
    7. zář 2020    Čtené 546x

    Po druhé to zkusíme jinak

    Druhé těhotenství s sebou přineslo také veliké obavy. O prvním porodu jsem článek psala a první porod nebyl úplně povedený. Při prvním těhotenství jsem nechodila na žádné předporodní kurzy apod. Neměla jsem z porodu obavy a těhotenství jsem si maximálně užívala. Věděla jsem moc dobře, že druhé už taková pohodička nebude, protože už doma bude první děťátko. Moje strachy a obavy se ukazují teď. Jelikož první porod dopadl hrozně a musím říct, že jsem nic takového ani nečekala tak teď mám samozřejmě strach. Co se týká přípravy s Aniballem tak s ním hodlám trénovat i tentokrát. Psychicky mi před prvním porodem opravdu hodně pomohl. Tentokrát se chci ovšem připravit i jinak. Nové těhotenství s sebou přináší nové naděje. Tentokrát jsem si našla porodní asistentku se kterou jsem teda měla zatím jen první schůzku, ale zdá se, že je to klidná a vyrovnaná duše což by mohlo být přesně to, co budu u porodu potřebovat. Druhý porod by mohl být jiný taky v tom, že nebude manžel v době porodu někde na letišti v Africe, ale bude stát u mě a podporovat mě. Tentokrát nám to snad vyjde. Zkušenosti jsou k nezaplacení a teď už vím, co chci změnit a co nechci dovolit. Já jen doufám, že druhý porod bude úplně jiný stejně tak jako se liší celé těhotenství. Doufám, že se nám narodí zdravá druhá dcera a jako bonus by mohl být porod krásným zážitkem pro nás všechny. Natálka je zlatíčko a přesto, že jí je rok a 8 měsíců tak chodí hladit bříško se slovy "maá" (malá) nebo "mimiko" (miminko) a ráda mi vyhrnuje tričko a dává miminku pusu 🙂. Věřím tomu, že podruhé bude porod úplně jiný a budu se snažit udělat maximum pro to, aby byl krásný.

    luckawm
    28. dub 2019    Čtené 717x

    Splněne sny

    Kdysi jsem pracovala v call centru. Rozhodne to nebyla práce snu, ale člověk tam mohl tak nějak pracovat na autopilota. Volala jsem na aktivu takže jsem volala lidem já a nabízela jim pojištění. Byl to opruz, ale byla to moje první práce. Vydržela jsem tam jen krátce, ale stačilo naučit se call script a pak...dělat si na svém. Kolikrát jsem si něco hledala na internetu nebo malovala a u toho odrikavala to co jsem musela. Až když někdo o nabídku projevil zájem odložila jsem tužku, minimalizovala okno internetu a začala se věnovat své práci. Ovšem kdo si dneska sjednává pojištění po telefonu. Ano, téměř nikdo a tak jsem si začala psát svůj wish list. Bylo to v době, kdy jsem ještě bydlela s rodiči a chystali jsme tehdy s přítelem jít do prvního najmu společně. Takže na mem listu s přáními byly i věci jako nové příbory nebo třeba misticky apod. Na tom papíře byla spousta nesmyslu, které už si tak moc nepamatuji. Vím, ze tam byla snad nějaká MP3 a taky určitě nějaké boty a oblečení, ale hlavně tam byly větší přání. Přání, které byly v závorce. Bylo tam auto, dům, pes a koncert Linkin park. Byly v závorce, protože z židle na které jsem tehdy seděla vypadal svět jinak. Tak nějak šedě a nikdy by mě nenapadlo co se stane. Před par mesici jsem ten svůj wish list našla. Musela jsem se usmívat. Velká přání se mi totiž splnila. Nemáme sice nové auto, ale pořídili jsme si psa, koupili dům, jeli na koncert linkin park, vzali se, máme krásnou dceru. Všechny ty drobnosti jako byly třeba ty boty se mi nesplnily a ani nevím jaké boty jsem si tehdy mohla přát, ale věci v závorce...ty věci ve které jsem vlastně ani nedoufala se během par let splnily. Došlo mi to až když jsem ten papír nasla. Došlo mi jaké štěstí mám. Úplně mě to pocity vrátilo zpět do doby, kdy jsem seděla v tom call centru se sluchátkem na uchu a psala si přání a vlastně ani nevěřila, ze se splní. Teď sedím v baracku před velkou telkou, dcera spi v naši postely a my jsme rodina. Zažila jsem první a nejkrásnější koncert v zivote, který už nikdy nezaziju, protože to byl definitivně poslední koncert jaký bylo možné v Čechách vidět. 

    Obcas je fajn žít a nezamerovat se jen na svá prani. Zpětně vidím, ze k nám vše přišlo tak nějak samo ♥️. 

    luckawm
    20. únor 2019    Čtené 770x

    Můj porod

    Nedoporučuji čtení prvorodickam, které to teprve čeká 😁😂👍. 

    Vzacny okamžik. Všechno se chystá. Manžel už má v pátek 14.12. letět konečně domu. Každý člen rodiny si sázel na nějaké datum a manžel vsadil 14. i když původně vůbec nevěděl, ze ten den poletí domu. Já už si dělám srandu, ze se malá narodí v pátek, protože bude mít jistotu, ze už má tatínka v letadle. Den po termínu...poslední kontrola. Odcházím s tím, ze mi dr. provedl Hamiltona a když přes víkend neporodim v úterý nástup do porodnice a ve středu ráno nástup na vyvolávání. Tak z toho mám snad největší obavy. Vyvolavany porod 😰. Jdu ven a bracha mě naloží do auta. Domlouvam se s nim, ze by mě po obědě mohl hodit do obchodaku. Nevím kdy začnu rodit a potřebuji dokoupit dárky na vanoce. Po odpoledním nakupování mám super nápad, ze miminko proste vypudim ven a tak mamce v loznici utiram prach a rovnam knížky, CD apod. Zabralo mi to čas až do večera. Tak a teď už asi jen vana a víno. Musím říct, ze to byl náročný den a vědět co mě čeká tak ho cely prospim abych měla dost sil. Jenže to jsem nevedela co přijde. S mamkou jsme šly pozdě spat asi kolem 11 nebo půl 12. Je jedna hodina v noci a mě budí kontrakce. Zvláštní bolest. Doteď jsem nic takového nepoznala. Poslicky jsem měla vždy slabé. Tohle je něco jiného. Tak to zkouším zaspat, ale kontrakce mám od začátku nejdéle po osmi minutách a pak už hned po pěti anebo čtyřech. Pak to zase najednou vylitne jen po sedmi. Mamka se mě ptá jestli už radši nepojedem. Tak říkám ze ne, ze je brzy. Jdu si sníst suchý rohlík. Pak mi nedají najíst 😁. Je mi úplně jasne, ze za par hodin pojedem. Kontrakce jsou už i po 3 minutách a tak si je zkouším protancit v kuchyni. Nedá se nic dělat. Jedem. Jdu se tedy ucesat a trosku namalovat. Je asi kolem 4 ráno. Mamka mě nakonec přesvědčila, ze už bychom měli jet. Když jsme nachystane budime tatku, aby nás odvezl. Kolem páté zvonim na příjem. Paní se ptá co se děje a tak ji oznámím, ze asi rodim. Řekne mi kam mám jít. Vyšetří mě a zavolá doktora, aby rozhodl zda si mě tam už nechají. Ani mě nenapadlo, ze by řekli, ze ne. A zde to cele začíná. Přijde dr. v ruce kafe a ospaly výraz. No jo ona mu za chvilku konci noční směna. Tak mi podá ruku a řekne, ze si mě vyšetří. Nejprve UTZ. Pak do mě strčí ruku tak, ze jsem se malem po... no uvolnoval hlenovou zatku, ale ze by kvaknul co děla to ne. Bolest taková, ze jsem ležela na lehatku jen na lopatkách a chodidlech. Pánev ve vzduchu a myšlenky o tom co to do pr... děla. On řekl jen pardon a pak ze jsem asi na 3 cm a ze si mě tu nechají. Přišli dvě sestřičky a sepisovaly se papíry. Snad po dvou hodinách jsem šla na přípravu. Pak už mě odvedly na sál. Za chvilku přišla i Mamka. Sál byl moc hezky. Porodní asistentka byla moc příjemná. A vypadalo všechno dobre. Pak přišel doktor, který do mě hrabnul jak do krávy. Opět oznámil něco ze se ještě asi dost neotviram a jestli chci čípek na bolest. Původně jsem nechtěla, ale on tam s nim už přišel a začal mi říkat jak on by ho svoji manželce dal apod. Tak jsem podlehla. Věcný kolotoč kontrakci a kontrolního monitoru. Až přišel čas na další vyšetření, kdy do mě opět pan doktor hrabnul a nabídl mi další léky. Já jsem mu říkala, ze je nechci a jestli si mysli, ze je potřebuji. Jeho výraz a odpověď ze nezvladam bolest mě opět přesvědčili, ale epidural jsem odmítla. Dostala jsem tedy léky. Za jeho směnu se mi porodit nepodařilo a ani se tomu nedivím. Jeho každé vyšetření bolelo snad víc než kontrakce. Přišla odpolední směna a celkem milý doktor. S nim prý už porodim. Myslel si to. Jeho vyšetření nebyla vůbec bolestiva. Otevírala jsem se. Mladá PA mi chtěla pomoct a zmenit mi polohu, ale vždy přišla druhá a byl potřeba natočit monitor. Porod tedy probíhal na zádech a já svázana monitorem. A jak už všem určitě došlo ani s tímto panem doktorem jsem neporodila. Byl podvečer venku už zase tma stejně jako ráno, když jsme přijeli. Sprcha ani masáže už nijak nepomahaly. Zakázali mi tlačit. Takže tělo se snažilo a já šla proti němu, ze ještě ne. Večer přišla nová PA. Moc milá a konečně mi řekla, ze muzu jít do kleku nebo drepu a ze muzu zkusit tlačit. No vážně. Tak jsem si klekla a tlacim. Kontrakce byly najednou téměř snesitelne. Přišla nová směna. Nový lékař. Konečně někoho napadlo udělat UTZ. A hle dítě je moc velké a svoji páteří k moji páteři takže neprojde ven? 🤔. Já jsem prý otevřená na 9,5 Cm. Dr rozhodl, ze půjdu na císaře. Od začátku kontrakci, které začaly doma je to něco přes 18 hodin. Nemám sílu a chce se mi brecet, ze půjdu na císaře. Klepu se a mám strach. Poprvé jsem začala mamce mackat ruku. Hrozne se klepu, jsem vysílena jako nikdy, je mi zima. Teplotu mám přes 38. Musejí mě vycevkovat...už zase 🙄. Přijde dr a řekne mi ať jdu na sál? Koukám na nej jestli se nezblaznil. To si mám vzít jako pytel na moč pod paždí a naklusat na sál? 😳 po tom co tam do mě od rána bez citu hrabou různí doktoři a já mám pocit, ze jejich vyšetření jsou horší než porod... říkám tedy doktorovi, ze na sál teda rozhodne nedojdu. Klepe se mi cele tělo strachem, bolesti a vyčerpáním. Cely porod mám šílené bolesti do zad. Na které nepomáhá nic. Pupek mám tak obří, ze už posledních 14 dni před porodem nemůžu skoro chodit a on mi řekne ať si dojdu na sál? Totální magor a ze srdce bych mu přála být v te době v mé kůži. Naštěstí tam pobíhaji asi 4 sestry a přivezou vozík. Mám co dělat abych si vlezla na nej. Sláva lezim na sále. Vyšplhat na ten operační stůl byla taky fuška. Přišel lékař, který rozhodl, ze půjdu na císaře. Ptá se PA, která mě vysetrovala a která mi povolila jít na 4 a tlačit zda by to přeci jen neslo přirozeně. Zda se mi to nebo to řekl? On mě chtěl nechat dojít v tom stavu na sál a pak začne pochybovat o svém rozhodnutí? Od te doby co mi řekli, ze půjdu na císaře to byl jen nekončící strach v nekončících bolestech. PA mě znovu vyšetřila a oznámila, ze to opravdu nejde. Svázali mi nohy. Mám pocit, ze nemůžu kontrakce přežít, když mám nohy svázané k sobě. Oni shánějí nějakého lékaře...😳. Volají na jiné oddělení. Medici se mě snaží rozptýlit a ptají se na jméno dcery apod. Papír o tom, ze si nepřeji mít mediky u porodu byl asi na vytreni pr*ele. A závěr? Konečně mě uspali. Když jsem se probrala byla jsem na posteli na chodbě a podavali mi moji dceru. Lezime vedle sebe a obě pláčem. Víc nevím...další probuzení bylo na jipce. Sestra mi cosi podávala do žily. Nějaké opiaty. Každou asi hodinu mě vzbudí přístroj na měření tlaku. Ráno dorazi doktor a naordinuje mi dvě transfuze. Téměř od prvního vyšetření ve FN krvacim. Nepřišlo mi to ani divne a ani nevím proč, ale cely porod jsem krvacela. Miminko mi ráno donesli ukázat. Je to můj poklad a cestu k sobě nám náležitě zkomplikovali doktoři, kteří berou porod snad jako něco, co ke obtěžuje. Z porodu jsem neměla strach. Vůbec. Byla to bolest, ale nebala jsem se. Po zkušenostech s tímto porodem a s naprostou neprofesionalitou lékařů se bojim jít rodit podruhé. Jsem přesvědčena o tom, ze budu chtít jít na plánovaného císaře a tohoto utrpení se ušetřit. To jak se někteří lékaři k rodicce chovají je neuvěřitelné. Co se doopravdy dělo nikdy nezjistim, protože se budou navzájem kryt a ve zprávě samozřejmě nic nebude, ale celkem jsem musela dostat 4 transfuze a i tak to nebylo úplně ideální. Mrzí mě, ze to dopadlo takhle. Bohužel nejsem jediná s podobnou zkušenosti a je to tu zřejmě běžná praxe. Závěr je, ze mám úžasnou a zdravou dceru, která by mi stala za všechnu bolest světa, ale zároveň vím, ze naši lékaři ji cestu na svět rozhodne neulehcili. Mrzí mě, ze ve mě navždy zůstane stopa a ze u druhého porodu(pokud bude přirozený) asi úmru strachy už při cestě do porodnice. Už nikdy bych nesla rodit bez duly nebo moji PA, která porodu a průběhu porodu rozumí a zároveň muže všechny tyhle postupy lékařů hlídat. 

    Snad už žádný další porod nebudu mít takový jako ten první🙏.  Všem, které porod teprve čeká ze srdce přeji porod o kterém sní, porod který proběhne bez komplikaci a přinese zdravé miminko ♥️

    luckawm
    10. pro 2018    Čtené 658x

    Krácení času při čekání na sen.

    Tak jsem se dnes přemluvila a pokračuji v “tvorbě” slibeneho dárku. Jsem už otravná sama sobě a tak je na čase se léčit po svém. Čekání na miminko už mě ničí. Zada mám tak v prdeli, ze už chodit nemůžu jinde než u rodičů po bytě. Včerejší nápad ze dojdu na nakup mi to dal sežrat ještě větší bolesti zad než jsem doposud měla. A tak jsem konečně vzala zase tužku do ruky a konečně dokončim to, co už jsem mohla mít dávno hotové. Ono ležet a koukat na TV je na hlavu. Poslicci jsou tak slabi až je to k smíchu a to máme ve čtvrtek rodit. Tomu teda nevěřím. Manžel stále v Africe. U rodičů v bytě chaos, protože se tu všude valí moje tašky s věcmi a pes. A já mám k tomu všemu náladu pod psa. Ale jedno vím jistě. Za par dni (3, 6, 9 ale už to bude par) se narodí naše malá princezna. V sobotu přiletí manžel do Prahy a pak přijdou vanoce. Konečně vše zapadne a budeme spolu v ten nejkrásnější čas v roce. Protože jestli něco miluju tak to je čas Vánoc. Všude ta úžasná vůně a atmosféra a my se letos všichni po takové době sejdeme a ještě k tomu v tuhle kouzelnou dobu. Poprvé se uvidíme tři. Dostanu dva nejkrásnější dárky a tak musím tu svou hloupou a špatnou náladu zahnat. Vždyť už je to jen par dni a po 4 měsících uvidím manžela a po 9 měsících naše miminko 🥰. 

    Tak snad mi zase moje oblíbená činnost zlepší náladu a bude se mi čekat zase o trosku lépe. Tyhle nálady jsou někdy hrozne a je vážně lepší se někde odklidit a dělat si na svém 😁. No a navíc budu mít dokončeny dárek...dvě mouchy jednou ranou 😏🦟

    luckawm
    4. pro 2018    Čtené 294x

    Všude dobře, doma nejlíp. Čekání na princeznu.

    Manžel se mi vrátí z montáže až po předpokládaném datu porodu. Jestli budu nebo nebudu 2v1 nechám koňovi. Počitadlo hlásí 9 dni do porodu a mě vůbec nepřijde, že už je to skoro tady. Naše malá princezna bude za chvilku u mě 🥰. Teda v náruči jinak je u mě pořad 😁. 

    No jelikož začalo mrznout a my máme domek na vesnici odkud bych se sama těžko vezla do porodnice musela jsem se přesunout k rodičům. No jenže to nebylo vůbec snadný. Se mnou se musel sbalit i pejsek, který je zvykli na dům a zahradu a teď má panelák s malou čivavou, která ho tu moc nechce 😂. On by tu chudák nejradši nebyl a ona by ho tu taky raději neviděla. No a převáženi psa a věcí pro nej a pro mě na 14 dni + tašky do porodnice a tehotensky polštář apod. No to byla akce. A aby to nebyla taková nuda jela se mnou i činčila v kleci 😁. A tak mi teď nezbývá než čekat kdy se malá rozhodne jít ven. Rozhodne mi tu není špatně, ale doma je proste doma 🤔. Je to zvláštní, protože jsem v tomhle bytě žila cely svůj život a přesto se tu teď už doma proste necítím. Ale musím říct, ze se tu cítím moc dobre i když manžel chybí. Jsem hrozne zvědavá jaký porod mě čeká a jak bude naše holcicka vypadat. S aniballem jsem se včera dostala poprvé na 26cm a mám pocit ze se snad dal ani nemůžu dostat😂. Musím uznat ze je to pro mě obrovská psychická podpora a byla to pro mě v těhotenství jedna z nejlepších investic. Ať už mi to pomůže s nastrihem nebo ne tak ta psychická pohoda je důležitá a v tom mi neskutečně pomohl 👍🙂. Doufám, ze mě při porodu nebudou moc brát zada(z toho mám asi největší “strach”) a ze si porod uziju 😊. No a snad to tam s mamkou nesekne. 😁  Všem, které taky čeká porod ať už v brzké době anebo až za dyl přeji, aby proběhl co nejvíce podle jejich představ a výsledkem je zdravé miminko 🥰😊. 

    luckawm
    1. říj 2018    Čtené 804x

    Bez manžela a tehotna doma sama

    Zajímavé je jak jsem byla zvykla na nějaký komfort a těžko se odvykalo. Na druhou stranu je obdivuhodné jak rychle se dokáže člověk přizpůsobit. Manžel mi odletěl na montáž do Afriky v době kdy jsem byla asi ve 24.tt. Viděl tedy miminko na ultrazvuku a cítil i pohyby přes bříško jelikož já ji cítím už asi od 17.tt 😁. Zpočátku bylo divne, ze nemůžu na nikoho houknout, aby mi donesl pití nebo něco na co mám chuť. To byla jen lenost a komfort, ale musím uznat, ze s postupujícím tehotenstvim teprve začíná jít o tu pravou “zábavu”. Teď už bych si někdy opravdu rada hodila nohy nahoru a řekla si někomu o pití nebo o ohrati večeře. No není komu. Dokonce když venku začíná poprchavat tak celkem trvá než seberu plný susak prádla a ještě než to ze zahrady odnesu domu. Začínám poznávat jak moc je někdy důležité být na to dva. Jsou to drobnosti, které se nascitaji a tvoří důležitý celek. Asi tak před dvěma týdny přišlo i zhroucení v podobě nekontrolovatelneho breku, ze to tu sama nezvládnu. Plánování co ještě musim koupit. Sledování stavu účtu a odchodu plateb a do toho spousta těchto drobnosti. Nějaký kolaps přijít musel a naštěstí to byla jen jednorázovka 😁. Nikdy jsem bez manžela nebyla déle než týden a nyní máme měsíc a půl úspěšně za sebou bez sebe 🤔😁. Při představě, ze nás ta sama doba ještě čeká je mi sice trosku mdlo, ale teď už jsem snad odolnější. Bojim se hlavně rostoucího bříška a s nim spojenými potížemi. Už teď mám pocit, ze bych někdy potřebovala jeřáb, aby mě dostal z postele 🙄 no a o oblékání ponozek radši nemluvím. Další věc je, ze mi teda vážně....vážně chybí sex 😤😁. Jsem zvědavá co mi ještě chybějící manžel a postupující těhotenství přinesou zazitky. Trosku mě mrzí, ze si manža nemůže sáhnout na bříško, protože teď už by ho ta mase cacorka pekne nakopala 😂. A tak mi nezbývá než si přát, aby nenastaly komplikace u mě ani v Africe a manžel se mi vrátil včas a v pořádku domu. Snad si uzijeme v klidu domova poslední etapu těhotenství a privedeme společnými silami tu naši princeznu na svět zdravou a spokojenou. 

    A na Vanoce už budeme doma u krbu ve třech....❤️