Milá Ty, co se bojíš být vidět,

vím, jaké to je.

Být potichu. Šoupat nohama. Ustupovat.

Nezabírat moc místa – ani ve světě, ani v sobě.

Možná sis kdysi zkusila zazářit.

A někdo tě tehdy zhasl.

Slovem. Pohledem. Posměchem.

Možná jsi jen chtěla být… a bylo to moc.

Moc hlasité. Moc výrazné. Moc „jiné“.

A tak sis zvykla.

Mizet. Tvářit se nenápadně.

Hlavně nikoho neobtěžovat vlastní existencí.

Ale víš co?

Ono to nemizení bolí.

Pomalu. Tiše. Neviditelně.

Jak tě nevidí ostatní… a ty přestáváš vidět sama sebe.

Milá Ty,

nemusíš hned stát na pódiu s mikrofonem

(i když – klidně můžeš! Karaoke po třech skleničkách vína otevírá skryté schopnosti.

Nebo neschopnosti. Ale co – aspoň je sranda).

Nemusíš mít plán, manifest, ani nový web.

Zkus jen dnes trochu víc… být.

Postav se rovně.

Podívej se na sebe do zrcadla – a tentokrát se opravdu uvidíš.

Řekni si nahlas své jméno.

Usměj se na tu holku, co přežila víc, než sama přiznává.

Je úžasná. A pořád tady.

To úplně stačí. Pro začátek.

Protože tvoje světlo není moc.

Tvoje světlo je akorát.

A svět ho potřebuje.

A pokud nevíš, kde se rožíná – začni u ledničky.

• Ta se většinou rozsvítí, i když ji otevřeš jen trochu.

🔦 A teď Ty.

Napiš si svoje jméno.

Sdílej tenhle text s někým, kdo zapomněl, že může svítit.

A jestli se dneska zvládneš na sebe usmát –

jsi na cestě zpátky domů.

Zpět k sobě.